ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.56.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 56/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2014 o dovolání, které podal obviněný M. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 7 To 228/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 220/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 3 T 220/2012, byl obviněný M. D. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době od 20. 11. 2011 do 6. 12. 2011, v betonárně společnosti CEMEX Czech Republic, s.r.o., na ul...... v B., za účelem dalšího prodeje převzal za dohodnutou odměnu od M. K. , a Z. M. , celkem nejméně 34 m3 betonových směsí v průměrné hodnotě nejméně 1.800,- Kč za 1 m3, tedy celkem v hodnotě alespoň 61.000,- Kč, a tyto betonové směsi pak v tomto období dodal R. D. , na stavbu jeho domu v K. , od kterého převzal dohodnutou částku, ačkoliv věděl minimálně z toho, že za směsi předepsaným způsobem společnosti CEMEX Czech Republic nezaplatil, že uvedené směsi byly bez vědomí a ke škodě majitele betonárny, společnosti CEMEX Czech Republic, s.r.o., neoprávněně vyrobeny a odebrány jmenovaným M. K. a Z. M. , kteří byli pro uvedený skutek následně odsouzeni rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 92 T 95/2012, ze dne 4. 9. 2012, v právní moci téhož dne“ . Za tento přečin byl obviněný podle §214 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost CEMEX Czech Republic, s.r.o. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozená společnost CEMEX Czech Republic, s.r.o., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 7 To 228/2013, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že odvolací soud se nevypořádal se zásadními pochybeními soudu prvního stupně. Podle jeho názoru v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nebylo prokázáno naplnění subjektivní ani objektivní stránky přečinu podílnictví. Následně předestřel skutková zjištění soudů nižších stupňů o jeho dohodě s M. K. a Z. M. , o průměrné hodnotě betonové směsi nejméně ve výši 1.800,- Kč/m3, o tom, že za odebrané betonové směsi nebylo zaplaceno, resp. v tom smyslu, že betonové směsi byly neoprávněně vyrobeny a odebrány. Tato ovšem označil za závěry právní a konstatoval, že není zřejmé, o co jsou opřena. Odcitoval část odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu s tím, že nebylo prokázáno, že by 34 m3 betonové směsi jím dodané svědkovi D. pocházelo ze společnosti CEMEX Czech Republic, s.r.o. Podle jeho slov jde pouze o důkazy nepodpořenou úvahu soudu, což je v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. V této souvislosti rovněž uvedl, že ke čtení úředních záznamů o podaných vysvětleních M. H. , A. K. , D. S. , J. Š. a M. V. nedal souhlas. Prohlásil, že na stavbu svědka D. bylo z betonárny společnosti CEMEX Czech Republic, s.r.o. dovezeno pouze 8 m3 betonové směsi, která byla řádně odebrána a řádně zaplacena (viz příslušná faktura a dodací list v systémech jmenované společnosti). Ze svého hlediska zhodnotil provedené důkazy a dovodil, že nebylo prokázáno, že by zbývajících 26 m3 směsi pocházelo z betonárny společnosti CEMEX Czech Republic, s.r.o., popř. že by bylo získáno jakýmkoliv nelegálním způsobem. Nebylo ani prokázáno, kdy konkrétně mělo k jednotlivým dodávkám docházet, když ve skutkové větě je časový rámec vymezen pouze široce obdobím od 20. 11. 2011 do 6. 12. 2011. Také zmínil, že bylo prokázáno, že on, resp. jeho otec měli uzavřené smlouvy s několika betonárnami, od nichž betonové směsi odebírali. Dále označil za zásadní pochybení stanovení ceny 1 m3 betonové směsi částkou 1.800,- Kč, když tato cena byla podle obviněného soudem vyčíslena bez provedení jakéhokoli dokazování (např. ve formě srovnání relevantních cenových nabídek). Podotkl, že je možné, že cena 1.800,- Kč/m3 je cenou maloobchodní, za níž je betonová směs prodávána nesmluvním zákazníkům, nikoliv však cenou velkoobchodní, za kterou běžně odebíral on, resp. upozornil, že cena, za kterou běžně odebíral betonové směsi od konkurentů společnosti CEMEX Czech Republic, s.r.o. se pohybovala kolem částky 1.200,- Kč/m3. Zdůraznil, že určení ceny betonové směsi má zásadní význam pro právní kvalifikaci. Pokud by např. bylo vycházeno z jím tvrzené ceny 1.407,- Kč/m3, tvořila by cena 34 m3 betonové směsi částku 47.838,- Kč a nebylo by možno použít kvalifikaci podle §214 odst. 2 tr. zákoníku. Shledal, že hodnocení důkazů soudy obou stupňů je v mnoha směrech v příkrém rozporu s provedenými důkazy a se zásadami formální logiky. Přitom akcentoval nutnost dodržování zásad presumpce neviny a in dubio pro reo. Uzavřel, že ze skutečností shora uvedených je patrný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, který opravňuje k provedení skutkového přezkumu dovolacím soudem, a dále porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a jeho práva na spravedlivý proces.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265b odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 3 T 220/2012, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 7 To 228/2013, podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.).
Následně shledal, že obviněný sice formálně namítá absenci subjektivní i objektivní stránky trestného činu, fakticky však neuvádí žádné konkrétní námitky, které by se týkaly nesouladu skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků souzeného trestného činu, popř. nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Obviněný toliko na podkladě vlastního hodnocení důkazů odmítá prakticky všechna skutková zjištění v tzv. skutkové větě obsažená a současně předkládá vlastní skutkovou verzi, podle které R. D. dodal pouze menší množství legálně zakoupené betonové směsi. Rovněž základní zásady trestního řízení, kterých se obviněný dovolává, jsou zásadami práva procesního, nikoli práva hmotného. Výlučně skutkového charakteru jsou i námitky obviněného týkající se ceny předmětné betonové směsi (dovolání je v podstatě parafrází odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se v některých částech shoduje prakticky doslovně). Z námitek obviněného nelze dovodit ani existenci jím vytýkaného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, když tento se domáhá pouze hodnocení provedených důkazů jiným způsobem, přičemž svoji vlastní skutkovou verzi v podstatě předkládá jako „hotovou věc“. V této souvislosti státní zástupce podotkl, že obviněný v původním řízení využil svého zákonného práva k věci nevypovídat. K tomu poznamenal, že je samozřejmě věcí obviněného, jakou zvolí taktiku obhajoby, avšak má za poněkud neadekvátní, aby obviněný, který v původním řízení rezignoval na svoje zákonné právo se k věci vyjádřit a uvádět skutečnosti na svou obhajobu, se následně domáhal skutkového přezkumu věci ve stadiu dovolacího řízení. Uzavřel, že dovolací námitky obviněného směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 7 To 228/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká toliko pochybení při provádění dokazování, nesprávné hodnocení důkazů, porušení principu presumpce neviny a z něho plynoucí procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (především tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, že R. D. dodal pouze menší množství legálně zakoupené betonové směsi). Výlučně z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, nutno zdůraznit, že nevznáší hmotně právní námitky, ze kterých by existence extrémního rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením v rozhodnutí těchto soudů měla vyplývat a domáhá se pouze hodnocení provedených důkazů jiným způsobem, přičemž, jak již shora naznačeno, jako jedinou správnou předkládá svoji vlastní skutkovou verzi. Lze přitom konstatovat, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného pochybení při provádění dokazování, z nesprávného hodnocení důkazů, z porušení principu presumpce neviny a z něho plynoucí procesní zásady in dubio pro reo a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý