ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.583.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 583/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. května 2014 o dovolání, které podal obviněný M. S. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. 7 To 326/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 46/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 2 T 46/2013, byl obviněný M. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 25. 3. 2013 v 12.35 hod. v T.-S. M., okr. F.-M., řídil nejméně po ulici L.osobní motorové vozidlo zn. Opel Astra RZ ... zlaté barvy, ačkoliv mu byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 11. 2010 sp. zn. 80 T 200/2010 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2011 sp. zn. 6 To 1/2011, jenž nabyl právní moci dnem 14. 2. 2011, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let, tj. od 14. 2. 2011 do 14. 2. 2014“ . Za to byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a za podmínek §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře padesáti denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 500,- Kč (celkem 25.000,- Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. 7 To 326/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že průběh trestního řízení (ve stadiu přípravném i v řízení před soudem) v jeho trestní věci byl nestandardní, netransparentní a nepřezkoumatelný. Uvedl, že v danou dobu skutečně řídil motorové vozidlo Opel Astra a byl stavěn hlídkou Policie České republiky, avšak jednal za podmínek krajní nouze. Popsal, že podle svědeckých výpovědí byli zasahující policisté vysláni na místo na základě anonymního oznámení, že ve vozidle Opel Astra zlaté barvy zaparkovaném před obchodním domem Lidl má být podnapilý řidič . Doplnil, že zasahující policista (současně svědek) J. Z. ho znal z předcházejícího trestního řízení. Vylíčil, že policisté, i podle závěrů soudů obou stupňů, na určeném místě zjistili popsané vozidlo, u něhož nikdo nebyl. Počkali tedy poblíž, a když se vozidlo dalo do pohybu, vydali se za ním, zastavili jej a provedli silniční kontrolu. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že tento úkon policistů byl jako důkazní podklad pro trestní řízení nepoužitelný (policejní auto ho sledovalo nezákonně), neboť policisté postupovali v rozporu s §158d odst. 2 tr. ř., konkrétně bez vydaného povolení státního zástupce, které však bylo ve věci nezbytné. Toto povolení nebylo doplněno ani následně, ve smyslu ustanovení §158d odst. 5, odst. 7 tr. ř. Nezákonný procesní úkon sledování osob a věcí byl, podle jeho názoru, kvůli popsaným podstatným vadám, absolutně neúčinný. Uzavřel, že v jeho případě byl právnímu posouzení podroben skutek, který byl v podstatné části zjištěn nezákonným způsobem – v rozporu s trestním řádem (konkrétně §2 odst. 1, odst. 4 tr. ř.) a Listinou.
Dále obviněný zdůraznil, že nejednal v přímém úmyslu naplnit jakoukoli skutkovou podstatu trestného činu, jak chybně konstatoval odvolací soud, či zmařit účel uloženého trestu zákazu činnosti. Jednal s vědomím, že je ohrožen život jeho nejbližších, pro což také navrhoval provést další důkazy. Konkrétně se jednalo o výslech přítelkyně N. P. a prap. J., který vyslal policejní hlídku na místo, vyžádání záznamu z hlášení denních událostí na Obvodním oddělení Policie České republiky, územním odboru Frýdek-Místek 1. Máje 124, Třinec, anebo záznamů hlášení z téhož dne, opatření zvukového záznamu z čísla 158 v daný den a předložení soudního příkazu, na základě něhož bylo policejním orgánem provedeno sledování jeho osoby. Tyto důkazní návrhy však nebyly ze strany soudu shledány jako důvodné, resp. nalézací soud se jimi vůbec nezabýval a podle jeho názoru tak zapříčinil vady řízení ve smyslu §258 tr. ř. Obviněný rovněž vyjádřil výhrady vůči závěru soudu, podle něhož v řízení o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti (řízení motorových vozidel) vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 200/2010, zamlčel soudu skutečnosti, které mohly mít zásadní význam pro rozhodování soudu, tedy že je proti němu vedeno další trestní řízení, což mělo být považováno za přitěžující okolnost. Uvedl, že on sám neměl v daném konkrétním čase (při projednávání podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti) žádnou vědomost o probíhajícím řízení, a proto se o něm ani nemohl zmínit.
Dodal také, že veřejné zasedání v odvolacím řízení dne 11. 11. 2013 bylo konáno bez jeho přítomnosti, ač na ní trval. Poznamenal, že se ze zdravotních důvodů (akutní bolest zubů vyžadující lékařské ošetření a aplikaci injekce) omluvil z prvního veřejného zasedání konaného dne 15. 10. 2013. To bylo odročeno na 11. 11. 2013 od 9.00 hod. Dne 11. 11. 2013 v 8.50 hodin se omluvil i z tohoto veřejného zasedání, a to z důvodu nepřekonatelných bolestí páteře (součástí písemné omluvy byla i lékařská zpráva, z níž vyplývala nezbytnost jeho ambulantního ošetření, kdy mu byla aplikována infuze). Současně požádal soud o odročení veřejného zasedání na jiný termín a výslovně trval na své osobní účasti. Tuto omluvu však odvolací soud vyhodnotil jako snahu o oddalování a zdržování průběhu trestního řízení a zasedal tedy v jeho nepřítomnosti. V této souvislosti obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 32/2007. Vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě došlo k porušení jeho základních práv, a to konkrétně, aby byla věc spravedlivě a za přítomnosti všech účastníku (zejména pak obviněného) projednána. Současně je podle jeho názoru v předestřeném případě dán také extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy.
V závěru opakovaně konstatoval, že se z jeho strany nejednalo v žádném případě o účelovou snahu oddalovat rozhodování ve věci. V konkrétních, výše uvedených dnech, trpěl závažnými zdravotními problémy, které ve spojení s psychickým stresem a napětím dospěly do vážných zdravotních komplikací, které si vyžádaly napojení na infuzi.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. 7 To 326/2013, a také vadné řízení mu předcházející a přikázal jmenovanému soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že v e vztahu k veřejnému zasedání konanému v odvolacím řízení, může k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dojít především porušením §263 odst. 4 tr. ř., což však v dané věci nenastalo, protože obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání Krajského soudu v Ostravě ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a dal tak jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat, což však rovněž nelze v dané věci aplikovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Obviněný však ve svém dovolání v podstatě žádnou podrobnější argumentaci neuvedl. Jak ale vyplývá ze zjištění učiněných odvolacím soudem, obviněný zaslal omluvu, že není schopen účasti ze zdravotních důvodů. Tuto omluvu tak obviněný předložil patrně včas, nicméně nikoli řádně, neboť k ní předložil lékařskou zprávu v tom smyslu, že byl ošetřen stran bolesti páteře, trvající však již dva týdny, přičemž po ošetření od lékaře odešel. To značí, že z takové zprávy nelze nijak dovodit důvodnost objektivní neschopnosti obviněného zúčastnit se nařízeného úkonu. Pokud proto Krajský soud v Ostravě veřejné zasedání provedl, postupoval řádně a k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nedošlo.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce zmínil, že jeho prostřednictvím se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, taková situace však v dané věci nenastala. Státní zástupce k argumentaci obviněného doplnil, že zasahující policisté nejednali ve smyslu §158d tr. ř., neboť obviněného nesledovali, ale pouze chvíli vyčkali na místě, zda se jím řízené vozidlo rozjede či nikoli, a již vůbec nepořizovali zvukové, obrazové ani jiné záznamy, aby bylo potřeba zvažovat povolení státního zástupce. K poznámce obviněného, že nebylo jeho úmyslem naplnit skutkovou podstatu žádného trestného činu, uvedl, že tato námitka sice napadá správnost hmotně právního posouzení, nicméně zcela nedostatečně a nekonkrétně. Proto jen stručně konstatoval, že obviněný řídil motorové vozidlo, přičemž si byl vědom skutečnosti, že tak činit nesmí, takže o subjektivní stránce ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nemůže být pochyb. K údajnému postupu obviněného v krajní nouzi podle státního zástupce z dovolání nevyplývá vůbec žádná argumentace, která by takový závěr byla s to podpořit. Pokud obviněný poukázal na, podle jeho názoru, nesprávné vyhodnocení přitěžujících okolností (když poněkud nelogicky neměl vědět, že je z podnětu jeho žádosti projednáváno podmíněné upuštění od zbytku trestu v jiném řízení), pak tato námitka svojí podstatou směřuje do roviny trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze ovšem v dovolacím řízení úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Ani v daném rozsahu tedy není podání obviněného důvodné.
Následně státní zástupce uvedl, že se zřetelem k tomu, že odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. řádný opravný prostředek věcně přezkoumal a poté rozhodl podle §256 tr. ř. o jeho zamítnutí, i se zřetelem ke skutečnostem výše uvedeným, nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupce navrhl aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně – pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu –vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. 7 To 326/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Dále je třeba konstatovat, že dovolání obviněného neobsahuje takové námitky, jež by [ve vztahu ke zmiňované druhé alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.], bylo možno subsumovat pod některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jež obviněný vztáhl k deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká v prvé řadě vadné a neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje a až následně (sekundárně) – z uvedených skutkových a procesních výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Svou argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, nutno zdůraznit, že takový nesoulad v dané věci neexistuje. Soudy nižších stupňů totiž provedly dostatečné dokazování, nedopustily se pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů (ve svých rozhodnutích se vypořádaly s otázkou úplnosti dokazování z hlediska §2 odst. 5 tr. ř. včetně reakce na důkazních návrhy obhajoby) a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Nelze také proto dovodit nejen extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry, ale ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V této souvislosti je na místě zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a (právě) z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Nad tento rámec lze k argumentaci obviněného (jež se míjí se zákonnými důvody dovolání) zcela ve shodě se soudy obou stupňů a státním zástupcem stručně doplnit, že zasahující policisté nejednali ve smyslu §158d tr. ř., neboť obviněného nesledovali (nezískávali a ani nezískali o něm žádné poznatky), ale pouze chvíli vyčkali na místě, zda se jím řízené vozidlo rozjede či nikoli, a již vůbec nepořizovali zvukové, obrazové ani jiné záznamy, aby bylo potřeba zvažovat povolení státního zástupce. Dokazování bylo provedeno v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, takže nebylo žádného důvodu je doplňovat, zejména o zjevně irelevantní skutečnosti, jako je přehrání anonymního hlášení, které vedlo k odhalení obviněného jako pachatele – podstatné totiž bylo, že obviněný řídil vozidlo, ač nesměl, nikoli kdo tento jeho delikt oznámil.
Zmínil-li obviněný, že nebylo jeho úmyslem naplnit skutkovou podstatu žádného trestného činu, pak tato námitka sice má hmotně právní charakter, nicméně jednak zjevně (jak plyne z kontextu dovolání) vychází z odlišného skutkového základu, než jaký zjistily soudy nižších stupňů, jednak je nedostatečná a nekonkrétní. Proto lze pouze stručně k subjektivní stránce předmětného skutku konstatovat, že obviněný cíleně (záměrně) řídil motorové vozidlo, přičemž si byl vědom skutečnosti, že tak činit nesmí (má takovou činnost úředně zakázanou). Zcela důvodně tak soudy nižších stupňů dovodily jeho zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud jde o tvrzení obviněného o jeho jednání v krajní nouzi ve smyslu §28 tr. zákoníku, pak z dovolání nevyplývá žádná konkrétní argumentace vážící se na skutková zjištění popsaná v rozhodnutích soudů obou stupňů, která by takový názor patřičně podložila. Obviněný pouze zmínil, že jednal s vědomím, že je ohrožen život jeho nejbližších, což je ovšem tvrzení, jež je ve zřejmém rozporu se správně zjištěným skutkovým stavem věci. Z toho plyne, že ve skutečnosti v době konkrétní jízdy obviněného motorovým vozidlem popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (a ostatně ani v době krátce předcházející jízdy z vyšetření v nemocnici, jak zmiňuje nalézací soud v odůvodnění předmětného rozhodnutí) neexistovalo žádné nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Obviněný tedy nejednal (a jednat ani nemohl) v krajní nouzi. Poukázal-li obviněný na, podle jeho mínění, nesprávné vyhodnocení přitěžujících okolností, pak tato námitka svojí podstatou směřuje toliko proti výroku o trestu (napadá jeho přiměřenost). Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.
Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené konstatuje, že dovolací argumentaci obviněného, byť nijak podrobnou, lze označit z pohledu jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za formálně právně relevantní, jde však o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621).
Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§202 odst. 2 tr. ř.), případně jej vůbec nelze konat (§202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo podle ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě je přitom nepochybné, že obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ve vazbě ani ve výkonu trestu nebyl. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§234 tr. ř.).
Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dává soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví , pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
V daném případě odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozumíval (jak v případě prvně nařízeného a posléze odročeného veřejného zasedání, tak v případě druhého, provedeného veřejného zasedání dne 11. 11. 2013), a to vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném zasedání) podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004-Org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“ doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (viz referát na č. l . 100 a č. l . 107 spisu a doručenka na č. l . 100 p. v. a č. l . 107 spisu).
Z obsahu předloženého spisového materiálu je evidentní, že odvolací soud nařídil veřejné zasedání původně na den 15. 10. 2013, toto veřejné zasedání bylo k žádosti obviněného odročeno na 11. 11. 2013, resp. že vyrozumění o tomto (odročeném) veřejném zasedání převzal obviněný dne 17. 10. 2013 (viz doručenka na č. l . 107 spisu), tedy s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu ustanovení §233 odst. 2 tr. ř.
K veřejnému zasedání nařízenému soudem druhé instance na den 11. 11. 2013 v 9.00 hodin se obviněný nedostavil, přičemž odvolacímu soudu velmi krátce před vlastním jednáním doručil omluvu, že není schopen účasti ze zdravotních důvodů, a současně žádost o odročení veřejného zasedání s tím, že se jej chce zúčastnit, aby vysvětlil důvody svého odvolání. Tuto omluvu, i když v zásadě včasnou, však nebylo možno považovat za řádnou a v tomto smyslu bylo třeba přisvědčit odvolacímu soudu. Obviněný k ní totiž sice předložil lékařskou zprávu v tom smyslu, že byl ošetřen z důvodu bolesti páteře (podrobil se infuzi), avšak trvající již dva týdny, přičemž ze zprávy také vyplynulo „chůze jistá“, hospitalizaci odmítl“ a po ošetření od lékaře odešel. Z toho plyne, že zde nebylo možno dovodit objektivní neschopnost obviněného zúčastnit se předmětného veřejného zasedání. Za tohoto stavu odvolací soud hodnotil důvodně jednání obviněného jako snahu oddalovat a zdržovat průběh trestního řízení.
Dále Nejvyšší soud považuje za potřebné akcentovat některé další skutečnosti vyplývající z předloženého trestního spisu. Obviněný v podaném odvolání v zásadě pouze opakoval námitky, které již v rámci své obhajoby uplatnil v průběhu přípravného řízení a řízení před soudem prvního stupně, přičemž výslovně nenavrhoval provedení žádných dalších (nových, v řízení před soudem prvního stupně nenavržených) důkazů. U veřejného zasedání o odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu, nebyly prováděny žádné důkazy. Jinými slovy, lze mít tedy důvodně za to, že osobní účast obviněného u tohoto veřejného zasedání nemohla z pohledu merita trestní věci přinést nic nového.
Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze odvolacímu soudu oprávněně vytýkat, jestliže dne 11. 11. 2013 konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného.
Za tohoto stavu nebylo možno dovodit, že by ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván mj. jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý