ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.605.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 605/2014-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2014 o dovolání, které podal obviněný B. D. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 3 To 63/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 256/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 1 T 256/2009, byl obviněný B. D. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) odst. 4 tr. zák. Stalo se tak na základě skutkového zjištění, že „dne 30. 10. 2008 okolo 14:00 hodin v osadě O., v katastru města K., okres Č. K., v areálu společnosti ZZN Pelhřimov a.s., IČ: 46678140, ve skladu kapalných hnojiv došlo k náhlé destrukci smaltované nádrže na kapalná hnojiva H09082 typ Vítkovice, která byla po provedení generální opravy a navýšení o dva luby plněna z přistavených vagónů dusíkatým hnojivem zn. LOVODAM 30, když kapalné hnojivo bylo do nádrže čerpáno postupně od 15. 10. 2008, kdy bylo přečerpáno cca 100 tun hnojiva, dále dne 23. 10. 2008 bylo přečerpáno 100 tun hnojiva, dne 29. 10. 2008 bylo do nádrže přečerpáno 200 tun hnojiva a v průběhu dne 30. 10. 2008 bylo od ranních hodin do doby havárie přečerpáno nejméně 200 tun hnojiva, takto tedy do 14:00 hodin inkriminovaného dne bylo v nádrži umístěno nejméně 631,049 tun hnojiva, což představuje 485422 litrů hnojiva, když primární porucha byla iniciována hydrostatickým tlakem náplně v sile, a z důvodu nedostatečné únosnosti šroubového spoje z hlediska na otlačení oceli v křížovém spoji 4 kusů ocelových segmentů ve spoji mezi dvěma spodními luby ve výšce cca 1,55 metru nade dnem nádrže, která byla překročena o více než 50%, došlo k poruše stavu napjatosti v plášti nádrže a k následné ztrátě její stability a jejímu zřícení do havarijní vany, kde prováděli stavební úpravy zaměstnanci firmy TRACH, a.s., České Budějovice, IČ: 26086000, kteří byli zavaleni konstrukcí sila a kapalným hnojivem a dva z nich V. M. a J. R., utrpěli těžká zranění neslučitelná se životem, kterým na místě podlehli, další pracovníci J. M., utrpěl pohmoždění horní pravé čelisti, poleptání očí - pravé i levé rohovky a spojivky, poleptání nosní sliznice, vymknutí pravého ramenního kloubu a mnohočetné oděrky a pohmožděniny celého těla s dobou léčení nejméně tři měsíce a trvalými následky spočívajícími v trvalé ztrátě čichu a částečné ztrátě chuti a poškozený J. V. utrpěl poleptání očí - pravé i levé rohovky a spojivky, poleptání nosní sliznice, tržnou ránu na hlavě v délce 2 cm, zlomeninu 9. a 10. žebra vlevo, pohmoždění zádové krajiny a pánve, pohmoždění hrudníku, loktů, levého předloktí, obou kolen a podráždění pokožky s rozsáhlou vyrážkou na celém trupu s dobou léčení nejméně čtyři měsíce, a společnosti ZZN Pelhřimov a. s. vznikla škoda ve výši 3.555.812,10 Kč, přičemž
obžalovaný B. D., jako majitel a statutární orgán společnosti Biomont Staré Město, IČ: 13085280, se sídlem Staré Město, Janáčkova č.p. 1678, prováděl na základě Smlouvy o provedení montáže ze dne 12. 07. 2008, uzavřenou mezi jeho firmou jako zhotovitelem a firmou MONTICOM spol. s r.o., IČ: 41084918, Valašské Meziříčí, Hranická č.p. 773, jako objednatelem, generální opravu a navýšení dvou smaltovaných nádrží na kapalná hnojiva H09082 typ Vítkovice, v objektu ZZN Pelhřimov a.s., provoz O., okres Č. K., od 28. 07. do 28. 08. 2009, přičemž zaměstnanci jeho firmy provedli dle obsahu smlouvy demontáž a následnou montáž nádrží z repasovaných lubů dodaných firmou MONTlCOM spol. s r.o., které spojili v dolních pěti lubech novými šrouby a ve třech horních lubech vyměnili zkorodované šrouby, provedli demontáž a montáž nového kotevního pásku, nátěr dna, a navýšili nádrže o dvě řady lubů, přičemž vše prováděli bez dokumentace nádrže obsahující její statiku, včetně určení jaký typ šroubu bude použit na konkrétní místo, a technologického postupu montáže, konkrétně zpracované pro provoz v O., který jim obžalovaný nepředložil, a šrouby ve spojích tak umístili náhodně, ač měly být umístěny na konkrétní místo určené projektem a za tímto účelem byly hlavy šroubů barevně označeny plastovými krytkami, přičemž obžalovaný B. D. po provedení práce tuto předal objednateli a vystavil osvědčení o kvalitě a kompletnosti montážních a svářečských prací dne 02. 09. 2008“ . Za tento trestný čin byl odsouzen podle §180 odst. 4 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zákona zařazen do věznice s dohledem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným A. M. částku 240.000,- Kč, V. M. částku 240.000,- Kč, J. M. částku 175.000,- Kč, Š. W. částku 175.000,- Kč, M. R. částku 240.000,- Kč, D. K. částku 240.000,- Kč, ZZN Pelhřimov a.s. částku 3.555.812,10 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl posledně jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody poškození J. V. a společnost TRACH a.s.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných Ing. J. L. a V. M.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění B. D. a V. M., rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 3 To 63/2013, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvého stupně částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech, jež byly těmto obviněným uloženy, a dále v té části výroku o náhradě škody, pokud bylo rozhodováno o nároku poškozené ZZN Pelhřimov, a.s. (bod I.). Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl (bod II.) tak, že oběma obviněným při nezměněném výroku o vině uložil podle §180 odst. 4 tr. zákona trest odnětí svobody, každému na tři roky, jehož výkon podle §58 odst. 1, §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil u obou obviněných na zkušební dobu pěti let a současně nad nimi stanovil dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zákona uložil obviněnému B. D., aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestnou činností. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou ZZN Pelhřimov, a.s., IČ: 46678140, se sídlem Pelhřimov, Nádražní čp. 805, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen – v celém výroku o vině, ve zbývající části výroku o náhradě škody a v celé části týkající se obviněného Ing. J. L. (bod III.).
Proti výroku II. citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích a návazně také proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně co do výroku o vině a o náhradě škody podal obviněný B. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku v prvé řadě uvedl, že se v odvolacím řízení domáhal zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně a vrácení celé trestní věci s ohledem na nutnost doplnění dokazování. Vzhledem k tomu, že těžiště dokazování spočívalo na ryze odborných technických znalostech, snažil se v časově tomu nepříznivé situaci zajistit pro odvolací řízení alespoň takové důkazy, které by potvrdily jeho námitky o rozpornosti provedených důkazů před soudem prvého stupně (obstarání znaleckých posudků soudních znalců Ing. S. Daňka a Ing. P. Stržínka). Podle jeho názoru, i přes ne zcela dobrou vypovídací schopnost obou těchto důkazů, poukázal novými znaleckými posudky na řadu vážných nedostatků v nálezech resp. závěrech znaleckého posudku podaného ze strany Technického a zkušebního ústavu stavebního Praha, s. p. (dále jen „TAZUS“) a v odvolacím řízení tak právě s odkazem na tyto vady navrhl postup ve smyslu §259 odst. 1 tr. ř. V časově velmi omezeném prostoru bylo totiž možno vytknout vady uvedeného znaleckého posudku písemně až 5. 11. 2013 a tedy jen několik dnů před vydáním rozsudku v odvolacím řízení (14. 11. 2013).
Dále obviněný uvedl, že v řízení před soudy obou stupňů nesouhlasil s tím, že by mu bylo prokázáno naplnění subjektivní stránky výše uvedeného trestného činu. V této souvislosti odcitoval závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 209/2001, podle kterých mj. pro naplnění předpokladu bezprostředně hrozících obecně nebezpečných následků nestačí, když pachatelovým jednáním byla vytvořena pouze taková situace, z níž by obecně nebezpečný následek za určitých okolností a splnění ještě dalších podmínek teprve mohl vzniknout. Dovodil, že pokud by právní kvalifikace měla být správná, mělo mu být předně prokázáno ve smyslu vědomé nedbalosti [§5 písm. a) tr. zák.] vědomí o tom, že porušuje zákon a z jakých nepřiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení nezpůsobí „a následně pak právě ono nebezpečné jednání, jak je popsáno v §179/1 alinea první tr. zákona“.
Následně obviněný zrekapituloval skutková zjištění soudů nižších s tím, že podle argumentace odvolacího soudu bylo jeho jednání posouzeno jako „podstatná příčina“, bez níž by k následné havárii nedošlo. Poznamenal, že odborně náročné posouzení příčin havárie opřely soudy obou stupňů o závěry znaleckého posudku TAZUSu, a o výpovědi soudních znalců Ing. Řežábka a Ing. Nováka, přičemž poukázal na to, že ve svém podání z 5. 11. 2013 adresovaném odvolacímu soudu vytkl konkrétní vady znaleckého posudku TAZUSu, a to na základě odborného posouzení zpracovaného v časové tísni zaměstnancem Ústavu aplikované mechaniky, s. r. o., Brno, Ing. Ivo Šafářem, Ph.D. Poté dovolatel obsáhle vyložil závěry Ing. Šafáře, Ph.D., přičemž mj. dovodil, že příčinou havárie mohla být nízká pevnost materiálu dolních lubů nádrže, zmínil též spolupůsobení jiných možných příčin (koroze materiálu, vyšší skutečná měrná hmotnost plněné kapaliny), a především rozvedl odbornou polemiku se závěry znaleckého posudku TAZUS. Současně namítl, že odvolací soud se s jím namítanými vadami znaleckých zjištění a závěrů jasně a logicky nevypořádal. Dovodil, že odvolací soud, pokud nevyhověl jeho návrhu na vyžádání revizního znaleckého posudku a dostatečně se s tímto návrhem nevypořádal, zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces. S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 51/96 upozornil na to, že odmítnutí provedení zásadního účastníkem navrženého důkazu musí být vyčerpávajícím způsobem a přesvědčivě odůvodněno. Podle dovolatele přetrvává důvodná pochybnost o tom, že jeho jednání bylo příčinou, bez níž by škodlivý následek nenastal. Současně zdůraznil, že po odborné stránce byl v rámci řádné obhajoby vyvrácen závěr o příčině havárie „a tedy i takové vědomě nedbalé jednání dovolatele, které samo o sobě nemohlo spolupůsobit při vytvoření obecného nebezpečí“, nelze proto hovořit o naplnění všech znaků souzeného trestného činu a nelze ukládat trest podle §180 odst. 4 tr. zák.
Obviněný uvedl, že si je vědom zákonných předpokladů pro využití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i skutečnosti, že v rámci dovolání je nutno vycházet ze stavu, jaký byl ve věci v době rozhodování dovolacího soudu. Současně však poznamenal, že při hodnocení nesprávného posouzení skutku se „nelze vyhnout podmíněnosti správnosti skutkového zjištění“, a dodal, že v případě vrácení věci soudu prvního stupně je připraven předložit dokončené odborné vyjádření Ing. Ivo Šafáře, Ph.D. V závěru zdůraznil, že mu jako jedinému z trestně stíhaných osob byla uložena povinnost nahradit poškozeným škodu způsobenou trestnou činností, když celkový nárok uplatněný rodinnými příslušníky zemřelých poškozených v trestním řízení činí 1.310.000 Kč. Kromě toho byl nárok poškozenými uplatněn též v civilním řízení a lze očekávat, že v tomto řízení bude vůči němu uplatněn nárok na náhradu škody ve výši 3.555.812,10 Kč, s nímž byl ZZN Pelhřimov, a. s., v trestním řízení odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud by měly být nároky poškozených postaveny na pravomocném rozhodnutí z trestního řízení, bylo by to pro něho likvidační.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve smyslu §265k napadenou část rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 3 To 63/2013, a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. 12. 2012, č. j. 1 T 256/2009-1405, ve výroku o vině o trestu jeho se týkajícím, jakož i v navazujících výrocích obou rozsudků o jeho povinnosti k náhradě škody a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby soud prvého stupně po obdržení dovolání postupoval ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř., s tím, aby Nejvyšší soud následně rozhodl o odložení či přerušení výkonu rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku ve smyslu §228 odst. l tr. ř. a o odložení či přerušení výkonu rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku podle §60a odst. 3 tr. zák.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V úvodu vyložil podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Spolu s tím uvedl, že obviněný ve svém dovolání uplatnil pouze takové námitky, které výše popsanému formálně deklarovanému dovolacímu důvodu ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Poznamenal, že obviněný již v úvodní části dovolání uvedl, že mu „nebylo prokázáno“ naplnění subjektivní stránky s tím, které okolnosti mu podle jeho názoru bylo nutno prokázat (v této souvislosti obviněný poněkud nepřiléhavě hovoří pouze o vědomé nedbalosti, ačkoli k odpovědnosti za trestný čin obecného ohrožení podle §180 tr. zák. stačilo zavinění ve formě nedbalosti nevědomé). Poukázal na skutečnost, že obviněný citoval některé, v obecné rovině, zajisté správné judikaturou stanovené zásady týkající se vymezení pojmu „obecného nebezpečí“, neuvedl však žádné konkrétní námitky, ve kterých by na základě skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí dovozoval, že v souvislosti s předmětnou havárií stav obecného nebezpečí nevznikl. Těžiště námitek spočívalo nikoli v konfrontaci zákonných znaků trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zák. a skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí, tj. v právní argumentaci, ale ve skutkové polemice se závěry ústavního znaleckého posudku vypracovaného TAZUSem. Na základě této polemiky se pak obviněný snažil zpochybnit závěr, podle kterého příčinou havárie nádrže byl postup při jejich opravě a navýšení, tj. provádění prací bez projektové dokumentace a statického výpočtu, přičemž tento postup vedl k vytvoření nedostatečně únosného šroubového spoje v exponovaném místě konstrukce nádrže. Další námitka obviněného, že odvolací soud nevyhověl jeho důkaznímu návrhu na vyžádání revizního znaleckého posudku, rovněž směřovala výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově také neodpovídala. Následně státní zástupce poukázal na to, že existenci tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy obviněný ve svém dovolání nenamítl. Konstatoval však, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, proč nemá pochybnosti o závěrech znaleckého posudku TAZUS a proč nepovažoval za nutné doplnit dokazování v předmětné trestní věci. Nedovodil tedy existenci výše uvedeného extrémního rozporu ve formě tzv. opomenutých důkazů. Nad rámec uvedeného státní zástupce dodal, že z hlediska trestního práva je příčinou každý jev, bez kterého by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jaký nastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem tedy je dána i v případě, jestliže k jednání pachatele přistoupí i jednání dalších osob nebo jiné okolnosti, které spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez kterého by ke vzniku následku nedošlo. Z tohoto hlediska je pak zjevné, že jednání obviněného, který nechal předmětné práce provádět nahodilým a nekontrolovaným způsobem bez projektu, statického výpočtu a přesně stanoveného technologického postupu, bylo základní příčinou havárie, i když ke vzniku následku spolupůsobily některé další příčiny; spolupůsobící jednání některých dalších osob ostatně bylo vymezeno přímo v tzv. skutkových větách.
Státní zástupce rovněž upozornil, že ani ve vztahu k výroku o náhradě škody dovolatel nevznesl žádné konkrétní námitky týkající se nesprávné aplikace hmotně právních předpisů práva civilního v adhezním řízení, ale poukázal pouze na tíživé důsledky uložení povinnosti k náhradě škody pro jeho osobu a na dopad jeho trestního odsouzení na výsledek občanskoprávního řízení. Ani námitky týkající se výroku o náhradě škody tedy nebyly z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 3 To 63/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky týkající se výroku o vině směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům v prvé řadě vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (stran okolností charakterizujících shora popsaný skutek). Výlučně z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Svou argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Jak výstižně konstatoval státní zástupce, obviněný tvrdí, že mu nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky s tím, které okolnosti mu podle jeho názoru bylo nutno prokázat (v této souvislosti obviněný nepřiléhavě uvažuje pouze o vědomé nedbalosti, ačkoli k odpovědnosti za trestný čin obecného ohrožení podle §180 tr. zák. postačuje zavinění ve formě nedbalosti nevědomé), a dále sice citoval některé, v obecné rovině, zajisté správné judikaturou stanovené zásady týkající se vymezení pojmu „obecného nebezpečí“, neuvedl však žádné konkrétní námitky, ve kterých by na základě skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí dovozoval, že v souvislosti s předmětnou havárií stav obecného nebezpečí nevznikl. Těžiště námitek spočívalo nikoli v konfrontaci zákonných znaků trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zák. a skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí, tj. v právní argumentaci, ale zejména ve skutkové polemice se závěry ústavního znaleckého posudku vypracovaného TAZUSem a výhradách neúplnosti důkazního řízení.
Dále třeba konstatovat, že ani námitky vůči výroku o náhradě škody nejsou založeny na výhradě nesprávného uplatnění (civilního) hmotného práva. Obviněný toliko upozornil na tíživé důsledky pravomocného rozhodnutí z trestního řízení ve sféře jeho povinnosti k náhradě škody, a to zvláště z hlediska dopadu jeho trestního odsouzení na výsledek občanskoprávního řízení o náhradu škody.
V návaznosti na tato konstatování je pak v posuzované věci především zřejmé, že obviněným namítané vady nelze podřadit nejen pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod. Jak již shora uvedeno, přestože obviněný formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, z obsahu dovolání vyplývá, že soudům nižších stupňů primárně vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku neúplně provedeného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů. Obviněný se tím v podstatě domáhá doplnění dokazování a přehodnocení skutkových závěrů, které měly vyplynout z dosud provedeného dokazování pro něj výhodnějším způsobem, než učinily soudy obou stupňů.
V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Dále je na místě uvést, že v posuzované věci se odvolací soud důkazními návrhy zabýval, přičemž dovodil, že provedení dalších navrhovaných důkazů je nadbytečné. V odůvodnění svého rozhodnutí tyto skutečnosti dostatečným způsobem popsal, vyložil, proč nemá pochybnosti o závěrech znaleckého posudku TAZUSu a proč nepovažoval za nutné doplnit dokazování. Nejedná se proto o opomenuté důkazy, resp. neúplně provedené dokazování, jak jej ve svém dovolání obviněný namítá. V odmítnutí navržených důkazů tak nelze spatřovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Ve věci není dán ani tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Ten je dán zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09 , IV. ÚS 2651/09 , I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je namístě uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Své skutkové závěry soudy opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. V průběhu několik roků trvajícího trestního řízení bylo v předmětné trestní věci shromážděno značné množství důkazů, jejichž provedení vyplynulo ze závažnosti protiprávního jednání obviněných. Byla vyslechnuta řada svědků, byly prováděny výslechy obviněných, opatřeny znalecké posudky, zajištěno značné množství dokumentů a dalších listinných důkazů. Nalézací i odvolací soud se v důkazním řízení zaměřil na všechny skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněných v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy pak také vyhodnotil a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, ze kterých důkazů a proč vycházel, a současně uvedl argumenty, které jej vedly k závěru o vině dovolatele a dalších obviněných. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně srozumitelně a logicky vyložily svůj hodnotící postup. V podrobnostech lze odkázat na obsáhlá odůvodnění obou soudních rozhodnutí. Lze tak konstatovat, že tato rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž soudům nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu i dovolacích důvodů dalších irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný dal v dovolání podnět, aby předsedkyně senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhla Nejvyššímu soudu odklad výkonu uloženého trestu vyhoštění, pak je třeba uvést, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně takový návrh nepodala. Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý