ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.675.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 675/2014-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. června 2014 o dovolání obviněného J. J. a obviněného L. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2013, č. j. 6 To 306/2012-1100, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 1 T 8/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. a dovolání obviněného L. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 4. 4. 2012, č. j. 1 T 8/2002-1029, byl obviněný J. J. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem porušování povinností dozorčí služby podle §286 odst. 1 tr. zák. Obviněný L. K. byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., přičemž podle §227 tr. ř. nebyl obviněným trest uložen.
Dovolání obviněný J. J. podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že „rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení“. Je přesvědčen, že ze strany orgánů činných v trestním řízení nebyly ctěny základní principy spravedlnosti řízení, především zásada presumpce neviny, princip rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení. Namítá, že výpovědí svědků S. a N. v přípravném řízení nebyl přítomen jeho obhájce, protože v té době mu ještě nebyl ustanoven. Byl sedm měsíců stíhán vazebně a pokud se domáhal výslechů svědků – např. P., V., R. – v přípravném řízení, nebylo mu ze strany Policie ČR vyhověno. Naopak v rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 3. 2003, č. j. 1 T 8/2002-552, který byl následně zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2003, č. j. 6 To 359/2003-589, byl napadán, že se prostřednictvím dopisů snaží svědky ovlivňovat. Tvrdí, že vyšetřovací orgány v té době nevyvíjely žádnou snahu obstarávat důkazy o jeho nevině, proto neměl jinou možnost jak si obstarat důkazy svědčící o jeho nevině. Obviněný v dovolání dále hodnotí a rozebírá jednotlivé svědecké výpovědi. Trestní stíhání považuje za komplot vůči své osobě, který zosnovali svědci - odsouzení S. a N. za účelem vlastní beztrestnosti. Odpovídá to i psychologickému profilu S., který byl označen za osobu schopnou manipulace s lidmi, přesvědčenou o vlastní možnosti dotvářet realitu, zaměřenou na vlastní blaho a prospěch. Takovýto průběh děje podporuje podle názoru obviněného skutečnost, že ani S. ani N. nebyli nikdy za distribuci drog ve Věznici v N. S. vyšetřováni. Namítá, že v průběhu celého trestního řízení nebyl předložen jediný objektivní důkaz, který by svědčil o tom, že ve věznici distribuoval drogy nebo vězňům předával mobilní telefony či jiné zakázané věci. Trestní stíhání obviněný považuje za tendenční, vedené snahou ho usvědčit. Obviněný uvádí, že v přípravném řízení neměl možnost se hájit, jeho žádosti o provedení důkazů byly ignorovány, soudem ustanovený obhájce nebyl přítomen žádnému z výslechů v přípravném řízení. V řízení před soudem bylo zcela po zevrubném výslechu svědků protokolováno, že tito vypovídají „shodně jako v přípravném řízení“, rozpory v jejich výpovědích z přípravného řízení a hlavního líčení nebyly nikterak odstraněny (zejména neuvedl některé podstatné skutečnosti v hlavním líčení oproti řízení přípravnému). Výpovědi svědků D., Č., F. a J. jsou v podstatě výpověďmi z doslechu, neboť nevypovídají o tom, co svědek sám vnímal. Domnívá se, že jeho odsouzení stojí pouze na výpovědích svědků S. a N. Podle jeho názoru je však věrohodnost korunního svědka S. výrazně snížena psychologickým posudkem, podle něhož jde o osobu orientovanou na osobní blaho a prospěch, s výraznými sklony ke konfabulacím (vymýšlení si, lhaní) a manipulaci s lidmi. Při výslechu svědka S. v přípravném řízení dne 30. 10. 2001 neměl obhájce možnost se výslechu účastnit, neboť nebyl ustanoven a tento výslech byl učiněn v době, kdy svědek podle svého tvrzení bral drogy. Podle obviněného obě tyto skutečnosti snižují legitimitu způsobu provedení výslechu svědka S. v přípravném řízení i hodnověrnost jeho výpovědi do té míry, že pro usvědčující výrok o vině je jeho výpověď naprosto nepoužitelná. Druhým „přímým“ svědkem byl odsouzený V. N. V tomto směru obhajoba poukazuje na to, že závažná obvinění vznesená při jeho výslechu dne 30. 10. 2001 (u něhož nebyl přítomen obhájce, protože ještě nebyl ustanoven), nebyla ani u hlavního líčení o podrobnosti doplněna, což v podstatě vyvolává pochybnosti, zda si svědek vše nevymyslel. Řada vyslechnutých odsouzených – např. Š., R., K., Š., H., P., U. – přitom potvrdila, že si S. a N. často vymýšleli a že jimi uváděné skutečnosti nebyly pravdivé. Obviněný soudům vytýká, že ne zcela nestranně hodnotily svědeckou výpověď svědka – odsouzeného V. R. nebo že k posouzení věrohodnosti svědka M. K. nebyl proveden důkaz v souvislosti s tím, že mu byly pravidelně odebírány vzorky krve a moči, z nichž by se dalo objektivně zjistit, zda bral drogy. Svědci K. a Š. jsou ti ze svědků, kteří popírají, že by k předávání věcí mohlo dojít tak, jak popisují svědci, na jejichž výpovědi soud postavil vinu obviněného, protože na vycházkách by to všichni viděli, včetně druhého dozorce, na oddělení C je navíc kamera, která snímá celou chodbu, při prohlídce stavu nebyla absolutně žádná možnost, aby se někdo domlouval s vychovatelem nebo dozorcem nebo něco předával, bylo to na prostranství, popřeli také, že obviněný vstupoval při kontrolách ubytoven večer do jednotlivých ložnic. Za nesprávný obviněný považuje rovněž závěr soudu prvního stupně o možnosti odsouzených dozvědět se o tzv. filcunzích, protože toto tvrzení soudu je v rozporu se svědeckou výpovědí R. F., P. V., J. Ch., což jsou svědci patřící k personálu věznice. Obviněný je přesvědčen, že soud v tomto případě extrémně vybočil z pravidel hodnocení důkazů. Ve vztahu k porušení zásady presumpce neviny obviněný namítl, že nebyla ctěna zásada in dubio pro reo, neboť z provedených důkazů nelze dovodit spáchání trestných činů „beze vší pochybnosti“. Pochybnosti existují zejména ve vztahu k nevěrohodnosti tzv. korunního svědka S. (v souvislosti s pochybnostmi o pravdivosti jeho výpovědi z přípravného řízení a v souvislosti s jím uváděným požíváním drog v předmětné době), tak i v případě výpovědi svědka N. zejména s ohledem na jeho úzké vazby na svědka S. Obviněný uzavírá, že orgány činnými v trestním řízení byly zcela opominuty důkazy, které by mohly svědčit v jeho prospěch – výslech P. v přípravném řízení, zjištění údajné zahrádky R., zjištění výsledků testů na drogy u K., objasnění zdroje drog, které se objevily ve věznici až po jeho zatčení. V této souvislosti obviněný upozornil na povinnost zakotvenou v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. objasňovat v přípravném řízení i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch, tak i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Porušení kontradiktornosti řízení obviněný spatřuje ve vztahu ke svědeckým výpovědím učiněným v přípravném řízení a v hlavním líčení, protože u hlavního líčení nebyly odstraňovány rozpory a zjišťovány podrobnosti, které svědci uváděli v přípravném řízení. S ohledem na uvedené nedostatky napadenému rozsudku obviněný vytýká nesprávné hmotně právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že provedeným dokazováním nebylo bezpečně prokázáno, že se trestné činnosti dopustil (pochybnosti vyvstávají i o tom, zda se obžalobou uváděný skutek vůbec stal). Naopak pochybnosti o pravdivosti důkazů, na základě nichž byl uznán vinným, jsou tak zásadní, že jej nelze uznat vinným. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 4. 4. 2012, č. j. 1 T 8/2002-1029, ve spojení s unesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2013, č. j. 6 To 306/2012-1100, zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněného J. J. podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprostí.
Obviněný L. K. podal dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný namítá, že v přípravném řízení, kdy byly provedeny výslechy „korunních“ svědků Y. S. a V. N. a dalších svědků J. F., P. Š. a K. P., neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Byť se jednalo jen o určitou část řízení, podle názoru obviněného tato okolnost měla nepříznivý vliv na výsledek řízení, a to přesto, že formálně po ustanovení obhájce byly výslechy zopakovány v řízení před soudem. Obviněný upozorňuje v dovolání na to, že byl na osobní svobodě omezen od 8:00 hodin dne 11. 10. 2001, kdy byl zadržen orgány Policie ČR, téhož dne v 8:30 hodin mu bylo sděleno obvinění, na to byl druhý den vzat do vazby. Obhájce mu byl ustanoven fakticky až dne 22. 10. 2001, tedy po jedenácti dnech, v nichž byly provedeny „rozhodující“ výslechy osob, které ho ze spáchání skutku usvědčují. Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení u soudu prvního stupně bylo plně respektováno právo obviněného na obhajobu a že soud prvního stupně se řádně vypořádal i s namítanými vadami prvotních výslechů rozhodujících svědků. Podle názoru obviněného však v rozsudku soudu prvního stupně není ani zmínka o tom, jaká tvrzení svědků vzal za prokázaná a jak se vypořádal s tím, že úkony trestního řízení byly prováděny i v době, kdy neměl obhájce, ač ho mít měl. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, obviněný spatřuje v tom, že je nesprávný závěr, že jako občanský zaměstnanec Vězeňské služby ČR měl jednat v postavení odpovědného pracovníka orgánu státní správy a tím se dopustit trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Domnívá se, že jeho jednání není spojováno s žádným správním rozhodováním nebo výkonem pravomocí vůči osobám ve výkonu trestu, aby bylo možno dovodit, že spáchal trestný čin v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí, event. aby sám rozsudkem rozhodl tak, že obviněného L. K. v celém rozsahu obžaloby zprostí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými k podání dovolání, a to prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Tento dovolací důvod uplatnili v dovolání oba obvinění, tedy jak obviněný J. J., tak L. K.. Obviněný J. J. pak v části svého dovolání uvádí námitky, které částečně spadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který sice uplatnil jen obviněný L. K., nicméně se týkají stejné otázky, a to účasti obhájců u výslechů svědků, kteří byli v přípravném řízení vyslechnuti, aniž by se jich účastnili obhájci obviněných. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Uvedený dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. c) tr. ř.] dopadá na případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. a obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), a přitom vůbec žádného obhájce neměl. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné ve sdělení č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění úst. zák. č. 162/1998 Sb.). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, ale naplňují jej pouze některé případy – tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoliv (resp. každé) porušení práva na obhajobu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán jedině tehdy, jestliže skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním. Znamená to, že v každé konkrétní věci je třeba posuzovat, zda obviněný byl v takovém případě zkrácen na svých obhajovacích právech i z materiálního hlediska (srov. např. rozh. č. 48/2003 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002 publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2002, svazek 17, pod T 413, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 6 Tdo 270/2012, potvrzené usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 3917/12).
Obviněnému J. J. bylo sděleno obvinění pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pro trestný čin nedovolené výrob a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. dne 30. 10. 2001 v 9.10 hodin (č. l. 1 spisu 1 T 7/2002). Následně, pro trestný čin porušování povinností dozorčí služby podle §286 odst. 1 tr. zák., mu bylo sděleno obvinění dne 17. 12. 2001 (č. l. 4). Usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 2 Nt 104/2001, byl obviněný J. J. podle §68 tr. ř. z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. b), c) tr. vzat do vazby (č. l. 6). K omezení osobní svobody obviněného došlo jeho zadržením dne 30. 10. 2001. Obhájce JUDr. Jan Slunečko byl obviněnému ustanoven dne 1. 11. 2001 (č. l. 5). Dne 30. 10. 2001 byly provedeny výslechy svědků Y. S., V. N., R. Č., P. Š. Ve výslechu svědka Y. S. bylo pokračováno dne 19. 12. 2001, o jehož výslechu byl obhájce vyrozuměn, k výslechu svědka se nedostavil a svou účast obhájce omluvil (č. l. 32). Obviněný J. J. byl vyslechnut nejprve 30. 10. 2001. U tohoto výslechu odmítl vypovídat (č. l. 21-22) a vypovídal až u výslechu dne 29. 11. 2001, u něhož byl již přítomen jeho obhájce JUDr. Jan Slunečko (č. l. 23-25). K dotazu vyšetřovatele uvedl: „Další jména již uvádět nebudu, neboť vidím, že se to otáčí proti mně“. Na č. l. 65 se nachází návrh obhájce ze dne 4. 12. 2001, aby jako svědek byl vyslechnut vězeň M. K., který by měl být informován o problematice drog. Tento svědek byl vyslechnut dne 6. 12. 2001. Obhájce se výslechu neúčastnil, svou nepřítomnost omluvil (č. l. 66-67). Jak je patrno z protokolů o výpovědích dalších svědků – V. J., P. H., J. H., J. B., K. P., F. Ch., I. D., P.V., R. F., M.F., A. R., obhájce JUDr. Slunečko nebyl u těchto výslechů přítomen, přestože o termínech jejich konání byl vyrozuměn. Podle záznamu o prostudování spisu ze dne 21. 12. 2001 (č. l. 218) obviněný požádal o zaslání kopií všech výslechů, záznam o prostudování spisu odmítl podepsat. Obhájce JUDr. Slunečko svou účast u tohoto procesního úkonu omluvil.
Obviněnému L. K. bylo sděleno obvinění 11. 10. 2001 (č. l. 2 spisu 1 T 8/2002) pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. Usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. 3 Nt 99/2001, (č. l. 8) byl obviněný L. K. podle §68 tr. ř. z důvodů uvedených §67 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. vzat do vazby, se započtením vazby od okamžiku zadržení, tj. do 8:00 hodin dne 11. 10. 2001. Obhájce JUDr. Oldřich Godycki byl obviněnému ustanoven dne 19. 10. 2001 (č. l. 12). Obviněný byl vyslechnut dne 11. 10. 2001, k věci vypovídal (č. l. 28-33). Dne 21. 12. 2001 bylo pokračováno v jeho výslechu, obhájce JUDr. Godycki svou přítomnost u výslechu omluvil. V závěru svého výslechu uvedl, že další skutečnosti si nechává po poradě s advokátem na líčení před soudem. Dne 11. 10. 2001 byly provedeny výslechy svědků Y. S. (č. l. 36-41), V. N. (č. l. 46-48), J. F. (č.l. 51-54), dne 12. 10. 2001 výslech svědka K. P. (č.l. 56-57) a P. Š. (č. l. 76-77). Ve výslechu svědka Y. S. bylo pokračováno dne 19. 12. 2001, obhájce JUDr. Godycki byl vyrozuměn o termínu konání tohoto výslechu, svou účast omluvil (č. l. 43), ve výslechu svědka V. N. bylo pokračováno dne 5. 12. 2001 (č. l. 49), obhájce obviněného byl o termínu výslechu vyrozuměn, svou nepřítomnost omluvil. Výslechů svědků V. J., J. H., J. F., J. B., H. G., A. K., M. K. se obhájce obviněného JUDr. Godycki nezúčastnil přesto, že byl o termínech jejich konání vyrozuměn. Ze záznamu o prostudování spisu ze dne 29. 11. 2001 (č. l. 266) se podává, že obhájce ani obviněný nevznesli návrhy na doplnění dokazování.
Usnesením dne 22. 1. 2002, č. j. 1 T 7/2002-242, Okresní soud v Lounech podle §23 odst. 3 tr. ř. rozhodl o spojení trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 7/2002 proti obviněnému J. J., nar. 28. 11. 1958, s trestní věcí vedenou pod sp. zn. 1 T 8/2002, vedenou proti obviněnému L. K.
Vzhledem k tomu, že obvinění vznášejí zásadní výhrady k průběhu přípravného řízení, kdy jsou toho názoru, že v důsledku nepřítomnosti obhájců u některých vyšetřovacích úkonů došlo k zásadnímu zkrácení jejich obhajovacích práv, považuje Nejvyšší soud za vhodné se podrobně k těmto otázkám vyjádřit. Obvinění se domnívají, že tyto nedostatky nebyly odstraněny ani v řízení před soudem a v zásadě tak nadále podle jejich přesvědčení přetrvávají pochybnosti o tom, zda se trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, dopustili.
Uvedeným námitkám však považuje Nejvyšší soud za potřebné oponovat. Výslech svědka Y. S. v přípravném řízení probíhal opakovaně. U jeho druhého výslechu – a to jak v případě obviněného J. J. dne 19. 12. 2001 (č. l. 31-32), tak v případě obviněného L. K. dne 19. 12. 2001 (č. l. 42-43) měli oba obhájci možnost se tohoto výslechu zúčastnit. O termínu jeho konání byli řádně vyrozuměni. V trestním řízení vedeném proti obviněnému L. K. opakovaný výslech proběhl i ve vztahu ke svědkovi V. N. I zde lze uvést, že obhájce obviněného JUDr. Oldřich Godycki byl o termínu výslechu informován. Nejvyšší soud se za této situace nedomnívá, že by mohlo dojít ke zkrácení práv obhajoby obviněných. Obvinění měli možnost po celou dobu přípravného řízení vznášet návrhy na doplnění dokazování. Obhájci obviněných i v další části přípravného řízení měli možnost se výslechů svědků účastnit, mohli klást svědkům otázky (svědkovi Y. S. nevyjímaje) a měli možnost hájit práva svých klientů. Pokud nyní obvinění, resp. i jejich obhájci namítají, že byla jejich práva dotčena a že nebyly dodrženy zásady spravedlivého procesu a že obhájci neměli možnost důsledně vést obhajobu, lze především jim samotným vytýkat postoj, jaký zaujali v průběhu přípravného řízení, pokud se týká jejich účasti u prováděných vyšetřovacích úkonů. Proto nelze považovat tyto jejich námitky za opodstatněné. Pokud se jedná o výslech svědků Y. S. a V. N. u hlavního líčení, nelze přehlédnout, že svědkům byl nejprve dán prostor k jejich spontánnímu vyjádření a následně jim byly kladeny otázky. O zevrubném výslechu svědků se ostatně zmiňuje i obhájkyně JUDr. Andrea Průchová. Není žádnou vadou řízení, pokud svědci k věci vypovídají „shodně jako v přípravném řízení“, neboť naopak je tím podporována věrohodnost jejich výpovědi a pravdivost jejich výpovědi se tím tak zvyšuje. Na tomto místě je třeba se ohradit proti tvrzením, že nebyly odstraněny rozpory v jejich výpovědích, neboť z protokolu o hlavním líčení (např. ve vztahu k Y. S. dne 8. 2. 2002 na č. l. 332) vyplývá, že na odstranění rozporů v jejich výpovědích byla samosoudkyní zaměřena pozornost a její otázky směřovaly právě k tomu, aby nevznikly pochybnosti o tom, že byli svědky protiprávního jednání obviněných a za tím účelem byla ze strany samosoudkyně ve vztahu ke svědkům vznesena řada otázek na upřesnění podrobností. Nutno dodat, že obhájci obou obviněných u hlavního líčení, stejně jako obvinění měli možnost obviněným klást otázky, vyjádřit se k jejich svědeckým výpovědím. Pokud určitým způsobem na ně reagovali – např. obviněný K. u hlavního líčení k výpovědi svědka Y. S. uvedl: „Měl bych mnoho dotazů, ale bohužel myslím, že díky chování pana svědka to nemá význam, abych mu nějaké otázky kladl“, jde o další skutečnost, která má význam při hodnocení důkazů a pro soud je dalším vodítkem, které v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti může na místě přímo u hlavního líčení vnímat a dále při posuzování věrohodnosti důkazů vyhodnotit a vzít v úvahu. V dané věci není pochyb, že soud prvního stupně takto postupoval, neboť i z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že se stejnou pečlivostí, jakou se zabýval hodnocením výpovědí jednotlivých svědků v přípravném řízení, přistupoval i k výpovědím u hlavního líčení. V každém případě u všech svědeckých výpovědí u hlavního líčení je možno vysledovat zcela precizní přístup soudu k tomu, aby nebyla nijak zkrácena práva obviněných na obhajobu, aby obvinění měli možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou jim kladeny za vinu. Stejně pečlivě se soud prvního stupně zabýval protokolací i vznesenými námitkami obhájců při výslechu svědka N. u hlavního líčení dne 18. 3. 2002 (č. l. 395). I zde obviněný J. J. využil svého práva položit svědkovi otázky. Naopak obviněný L. K. neměl žádné dotazy, ani námitky, pouze výpověď svědka doplnil komentářem, že si na svědka udělal svůj názor. Za těchto okolností zjištěných ohledně průběhu všech probíhajících hlavní líčení nelze rozhodně říci, že by obviněným bylo upřeno právo obhajoby a že by výslechy svědků před soudem probíhaly pouze formálně. Novela provedená zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, v tomto směru přinesla zásadní změnu v koncepci trestního řízení z hlediska dokazování, a to i s přihlédnutím k významu dokazování v přípravném řízení oproti významu dokazování v řízení před soudem, kdy rozhodujícím stadiem je hlavní líčení, do kterého je přeneseno těžiště dokazování. Ve světle tohoto nového pojetí koncepce trestního řízení je nutno konstatovat, že soud prvního stupně umožnil z hlediska obžaloby, tak z hlediska obhajoby všestranné objasnění věci, čímž významnou měrou napomohl k řádnému a úplnému zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. §2 odst. 5 tr. ř.), a tím i k spravedlivému rozhodnutí.
Nadto v přípravném řízení měli obvinění i jejich obhájci poté, co byli ustanoveni v každé fázi možnost sdělit své návrhy na doplnění dokazování. Obviněný J. k dotazu vyšetřovatele uvedl, že další jména již uvádět nebude, neboť vidí, že se to otáčí proti němu. Jeho obhájce JUDr. Slunečko vznesl návrh na doplnění dokazování výslechem svědka M. K., a tomuto návrhu orgán činný v přípravném řízení vyhověl. Prostudování spisu se jeho obhájce nezúčastnil a obviněný návrh na výslechy dalších svědků nevznesl. Způsob vedení obhajoby není důvodem, pro který by bylo možno konstatovat, že žádosti o provedení důkazů byly ignorovány nebo že obviněný neměl v přípravném řízení možnost se hájit, jak namítá obhájkyně obviněného J. J. Nutno poznamenat, že vlastní výkon obhajoby obhájce JUDr. Slunečka (ale i JUDr. Godyckého), pokud se nezúčastnili výslechů svědků, k nimž byli předvoláni, není oprávněn Nejvyšší soud hodnotit, protože jde o výlučný vztah obhájce a jeho klienta (obviněného), a to i v případě, je-li obhájce obviněného ustanoven. Obviněný má právo kdykoliv si zvolit jiného obhájce, není-li s výkonem jeho obhajoby spokojen. Lze tedy konstatovat, že vykonává-li obhájce obhajobu v přípravném řízení pouze formálně, nelze tuto okolnost zohlednit při posuzování zákonnosti přípravného řízení (srov. č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, svazek č. 17, pod T 806/I). Proto ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nelze naplnit s ohledem na skutečnost, že obhájce obviněného nebyl z vlastního rozhodnutí přítomen u žádného z výslechů v přípravném řízení.
Lze shrnout, že pokud v přípravném řízení byly prováděny úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí (a obhájci se jich neúčastnili), v řízení před soudem byly zhojeny do té míry, že nelze přiznat námitkám obviněných opodstatnění. Z toho, jakým způsobem přistupovali obhájci k účasti na výsleších svědků Y. S. a V. N. (ale nejen těch, ale i ostatních svědků), je třeba i těmto vytknout, že nepřistupovali náležitě k výkonu obhajoby, když se již jistě mohli dostavit k jejich výslechům dne 19. 12. 2001. Způsob, jaký zvolili při výkonu obhajoby rovněž, naznačuje, že hodlali těžiště dokazování přenést na řízení před soudem, proto i za jejich přispění neproběhly všechny výslechy v jejich přítomnosti. Podstatné však je, že z materiálního hlediska neměly provedené úkony v přípravném řízení vliv na pozdější výrok o vině, neboť i v řízení před soudem oba stěžejní svědci Y. S. i V. N. na svých výpovědích z přípravného řízení setrvali (nikoli pouze formálním odkazem na výpovědi z přípravného řízení, ale podrobným výslechem s možností dotazů ze strany obviněných a obhájců – viz výklad shora) .
V řízení před soudem byl dán obhajobě dostatečný prostor k tomu, aby mohla být uplatněna. Pokud se výslechy svědků Y. S. a V N. staly usvědčujícími důkazy, nelze vycházet z toho, že by byly provedeny v rozporu se zákonem, nýbrž z toho, že to jsou důkazy, které svědčí o vině obviněných. Jinými slovy řečeno, dopad, který výpovědi svědků měly na výrok o vině, nelze spatřovat v tom, že v přípravném řízení byli svědci Y. S. a V. N. vyslechnuti v nepřítomnosti obhájců. Tato okolnost zůstala bez sebemenšího vliv na průběh řízení, jakož i na výsledek řízení. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud považuje okruh námitek obviněných uplatněných v souvislosti s nutnou obhajobou za neopodstatněný.
Další námitky, které obviněný J. J. uplatňuje pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., úzce souvisí s výpovědí svědka Y. S. Není pochyb, že v námitkách obviněného lze spatřovat tendenci snížit hodnotu výpovědi svědka, např. tím, že výslech tohoto svědka byl učiněn v době, kdy svědek bral drogy. U hlavního líčení dne 8. 2. 2002 (č. l. 332) k dotazu obhájce uvedl, že je rekreačním uživatelem drog, drogy nemusí, vydrží bez ní, vezme si ji a pak třeba půl roku ji nebere. Dodal, že při výslechu 30. 10. 2001 pod vlivem drogy nebyl, před tím měl drogu naposledy, když byl v N. S. na „éčku“ a pak až teď 1. 2. 2002. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, specializace psychologie dospělých a mladistvých Mgr. Hluštíková, podala znalecký posudek v souvislosti s osobou svědka (č. l. 508-511). Uvedla, že svědek je obecně osobou s malou pravdomluvností – věrohodností, nicméně tato skutečnost neodvozovala poznatkům, které měla k dispozici ve vztahu s tím, že obviněný je příležitostným uživatelem drog. U hlavního líčení dne 7. 3. 2003 (č. l. 532) doplnila, že svědek není osobou, která by byla agresivní a byla si schopna vymyslet agresivní lež a přitížit obviněným. Má sklony k přehánění, to však pouze ve vztahu k vlastní osobě, kdy má potřebu ovládat situaci ve snaze zapůsobit a ukázat svou „lepší tvář“. Jeho agresivní tendence nejsou projevovány otevřenou agresí, ale častěji manipulativním chováním, vymýšlením si strategií, k čemuž používá i dobrý intelekt s cílem dosáhnout vlastního prospěchu. Je pragmatický, sám sebe označil za materialistu. Uvedený psychologický profil svědka – odsouzeného Y. S. se ostatně projevil v chování obviněného a odpovídá to i způsobu, jakým působil na vychovatele – obviněného K. Svědek si byl přesně vědom, že chování odsouzeného K. je nestandardní, ale snažil se ho využívat, nejprve k menším „úsluhám“ a později své požadavky rozšiřoval. V dovolání obhájkyně obviněného J. J. zcela přehlíží, že znalecký posudek znalec podává vždy s ohledem na řešení skutkových otázek, v němž je omezen znaleckou odborností. Znalci zásadně nepřísluší hodnotit důkazy a zabývat se právními otázkami (srov. §107 odst. 1 tr. ř.). Závěry vyslovené znalcem ve znaleckém posudku jsou pak pro soud podkladem pro jeho vyhodnocení v kontextu s ostatními ve věci provedenými důkazy a s ohledem na odborné otázky jsou pro soud kritériem, který mu umožňuje se vypořádat s otázkami, které by bez vypracovaného znaleckého nemohl vzít v úvahu. Znalecký posudek tak významnou měrou přispívá k osvětlení skutkových okolností s přihlédnutím k odborným otázkám, které řeší, a bez těchto závěrů by se soud při posuzování určité odborné otázky nemohl obejít. V dané věci byl znalecký posudek zaměřen na otázky spočívající ve vyhodnocení, zda svědek Y. S. je 1) osobou obecně pravdomluvnou – věrohodnou, či zda má sklony ke zkreslování údajů, 2) zda jsou zjištěny znalkyní skutečnosti, které věrohodnost svědka snižují. O věrohodnosti svědka lze potom učinit závěr jen, je-li věrohodnost prokázána nebo vyvrácena dalšími věrohodnými důkazy. Tento proces spočívající v hodnocení důkazů je úkolem soudu, který provedené důkazy hodnotí postupem stanoveným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V konkrétní věci soud vzal v úvahu charakteristiku svědka s přihlédnutím k ostatním provedeným důkazům, zejména s ohledem na jeho chování v konkrétních situacích. Učinil závěr, že svědek Y. S. je osobou, která je zaměřena na svoje osobní blaho či prospěch, avšak tato skutečnost nemá vliv na podání svědecké výpovědi ve vztahu k ostatním, resp. k tomu, co vlastními smysly viděl a vnímal a o tom je schopen podat věrohodnou svědeckou výpověď. Má výbornou paměť, vyznačuje se vyšší mírou sociální inteligence a je schopen zapamatovat si konkrétní událost a podat o ni svědectví. Ke zkreslování údajů má sklony, pokud se jedná o jeho osobu a pokud se sám situuje do určité role. Uvedený charakteristický rys se nijak nepromítl do významu jeho svědecké výpovědi. K tomuto závěru lze dospět v návaznosti na další ve věci provedené důkazy. Zejména s ohledem na to, že jeho svědecká výpověď zapadá do údajů, o nichž svědčil další svědek, a to V. N., jehož svědecká výpověď výpověď Y. S. v mnohém doplnila a umožnila poznatky získané na základě výpovědi svědka Y. S. objektivizovat. Svědek N. dosvědčil, že přímo viděl jedno předání pervitinu obviněnému K. Údaje uváděné těmito svědky se slučují také s výpovědí, kterou učinil v přípravném řízení svědek J., který se vyjadřoval k podrobnostem zjištěnými ohledně tzv. filcunků. Pokud provedeným dokazováním soud prvního stupně zjistil, že o tzv. filcunzích odsouzení věděli dopředu, svědčí to o tom, že soud prvního stupně velice pečlivě hodnotil závěry, které vyplývají z jednotlivých svědeckých výpovědí. Není pochyb, že soud prvního stupně získal poznatek, že v bezpečnostním systému věznice jsou značné mezery, kdy zejména selháním lidského faktoru vzniká prostor pro bujení trestné činnosti z řad personálu věznice. V tomto směru je alarmující zjištění, že i poté, co byli obvinění J. J. a L. K. odsouzeni, drogy ve věznici nadále kolují (nutno dodat, že nejen ve Věznici v N. S., ale i v ostatních věznicích). Ve společenském zájmu nepochybně je, aby trestná činnost obdobného charakteru byla potlačena, neboť přímo odporuje účelu výkonu trestu a působí zcela nevýchovně i proti samotným odsouzeným, kde vlastně páchají další trestnou činnost spočívající v uplácení dozorců nebo vychovatelů a rozhodně se rozcházejí se zásadami výkonu trestu. Výkon trestu má sloužit především k tomu, aby u odsouzených podporoval takové postoje a dovednosti, které jim pomohou k návratu do společnosti a umožní vést po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem. Je-li ve věznici vytvořen prostor pro korupci, je zjevné, že toto odporuje samotnému výkonu a účelu trestu a z morálního hlediska působí tato okolnost zcela protispolečensky. Uvedené považoval Nejvyšší soud zdůraznit, neboť svědkyni P. mohl obviněný J. ve věznici potkat, ačkoliv záznamy věznice toto vylučují. Samozřejmostí je, že ne všechny události lze ve věznici do detailu monitorovat, a proto k odstranění rozporů slouží především poznatky a informace svědků, které dokládají věrohodnost objektivní realitě. Stejně tedy soud prvního stupně nakládal při hodnocení důkazů s těmito informacemi, které potom začlenil do konečného výsledku – při posuzování viny obviněných – v rámci hodnocení důkazů. Tomuto způsobu hodnocení důkazů nelze nic vytknout, neboť podává přesný obraz o tom, jak se skutkový děj odehrál. Nejvyšší soud za této situace neshledal ve způsobu hodnocení jednotlivých důkazů soudem prvního stupně žádného pochybení, které vyhodnotil ve vzájemných souvislostech.
Povaha dovolacích námitek uvedená v dovolání obviněného J. J. vyžadovala shora uvedený komentář, proto Nejvyšší soud považoval za nutné se vyjádřit k námitkám obviněného J. J., který zcela nepřiměřeným způsobem upozorňuje na porušení zásad trestního řízení v řízení před soudem (zmiňuje zásadu spravedlnosti řízení, zásadu presumpce neviny, princip rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení), je zřejmé, že tak činí s pochopitelným cílem, zdevalvovat hodnotu provedeného dokazování a dospět tak závěru o nevině obviněného. Na základě provedeného dokazování však bylo možno učinit spolehlivý závěr o vině obou obviněných. V tomto směru Nejvyšší soud poukazuje na to, že skutkový děj byl na základě provedeného dokazování spolehlivě zjištěn a v podrobnostech je třeba odkázat na výstižné a pečlivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 46-54. Veškeré provedené dokazování vyústilo v závěr, který svědčí o vině obou obviněných, jak obviněného J. J., tak obviněného L. K. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobody nepředpokládá, že by závěr o vině měl odpovídat představám obviněného. Zde je třeba zmínit usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, neboť právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Na tomto místě je třeba také uvést, že námitky obviněného nejsou právního charakteru. Vybočují-li námitky obviněného z rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze přiznat těmto námitkám právní relevantnost. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05: „ označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.“ Z povahy dovolacích námitek uplatněných obviněným J. J. k dovolacímu důvodu podle§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dovodil, že námitky jím uplatněné nemají právně relevantní charakter, neboť jsou skutkové povahy. V tomto případě by přicházelo v úvahu odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než byl uveden v §265b tr. ř.
Důvodem pro dovolání obviněného L. K. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se stala námitka, že obviněný L. K. jako občanský zaměstnanec Vězeňské služby ČR nemohl být v postavení veřejného činitele, neboť s jeho postavením není spojováno žádné správní rozhodování nebo pravomoc vůči osobám ve výkonu trestu. Znamená to, že pro závěr, zda obviněný mohl spáchat trestný čin v postavení veřejného činitele, je nutné posoudit, zda výkon takové pravomoci byl v náplni jeho práce.
Ze spisu 1 T 8/2002 Nejvyšší soud zjistil následující:
Z listu hodnocení občanského zaměstnance (č. l. 179 spisu 1 T 8/2002) vyplývá, že obviněný v průběhu období od 17. 1. 2000 do 31. 8. 2000 získával základní přehled o ubytování odsouzených, organizaci života odsouzených, vyžadované kázni a pořádku. Průběžně byl zaškolován do funkčních povinností vychovatele. Dne 29. 8. 2000 složil písemnou zkoušku k prověření odbornostních znalostí z oblasti penitenciární a dne 31. 8. 2000 ústní prověrkou byl přezkoušen z komplexu vědomostí z oblasti uplatňování kázeňské pravomoci vychovatelem. Dne 1. 9. 2000 jej zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu pověřil samostatným výkonem kázeňské pravomoci pro funkci Rada Vězeňské služby – vychovatel. K samostatnému výkonu funkčních povinností byl zařazen na ubytovně „C“, od 14. 11. 2000 k výkonu funkčních povinnosti na ubytovně „L2“ společně s vychovatelem F.Na č. l. 204 spisu se nachází popis vykonávané činnosti obviněným L. K. pro funkci Rada Vězeňské služby – vychovatel se zařazením do platové třídy 8 s tím, že vychovatel má statut pedagogického pracovníka. Jeho základním úkolem je komplexní a trvalá realizace zacházení se svěřenými odsouzenými, a to činnostmi jak přímými, tak potřebnými k přípravě, zajištění a hodnocení přímé činnosti. Ke komplexní realizaci zacházení je mu svěřeno do péče zpravidla nejvýše dvacet odsouzených. Pracuje více než polovinu stanovené týdenní pracovní doby v přímém styku s odsouzenými. V odst. 5 popisu vykonávané činnosti (viz č. l. 204) jsou potom vymezeny úkoly, které vychovatel plní samostatně. Mezi ně mimo jiné patří ad b) sestavení a aktualizace konkrétních programů zacházení jemu svěřených odsouzených, zpracovává návrhy hodnocení odsouzených, ad d) sleduje kvalitu účasti svěřených odsouzených v programu zacházení a změny v jejich chování; vhodné změny podněcuje a upevňuje, ad e) podílí se se speciálním pedagogem na vyhodnocení účinnosti programu zacházení jednotlivých svěřených odsouzených, k tomu provádí zápis, v návaznosti na změny v přístupu, jednání a chování odsouzených se podílí na navrhování potřebných změn aktualizací programů zacházení svěřených odsouzených, předává speciálnímu pedagogovi návrhy na přeřazování odsouzených ve skupinách vnitřní diferenciace, ad f) zpracovává návrhy hodnocení odsouzených, vyžádané písemnosti a materiály, k uvedeným oblastem práce (služby) vede v daném rozsahu stanovenou dokumentaci, ad i) vede průběžně osobní karty odsouzených, vždy však v oblastech zákonných norem a interních předpisů; provádí průběžně zápisy mající vztah k odsouzenému postihující naplňování účelu výkonu trestu, ad j) realizuje svěřenou kázeňskou pravomoc, a to v souladu s příslušnými předpisy a v duchu stanovených zásad jednotného působení personálu s kázeňskou pravomocí, ad k) zpracovává návrhy na přerušení výkonu trestu, přeřazování a přemisťování odsouzených, povolování volného pohybu mimo věznici, dočasného opuštění věznice a návštěv bez zrakové či sluchové kontroly, ad l) vytypovává odsouzené s aktuálními psychickými problémy a upozorňuje na ně specialisty oddělení, ad m) zná a eviduje odsouzené mající sklony k s sebepoškozování, útěkům, odsouzené vytypované jako možné objekty napadení a odsouzené jako možné pachatele násilného jednání, dále odsouzené, kteří jsou vyšetřováni nebo obžalováni z další trestné činnosti, a ty, jimž měl být nařízen další nepodmíněný trest odnětí svobody nebo přeměněn trest podmíněný na nepodmíněný, ad n) podílí se na zabezpečování pedagogické péče o odsouzené, kteří odmítají stravu, sebepoškozují se, pokoušejí se o sebevraždu a o odsouzené, kteří jsou v krizových psychických stavech, ad o) zabezpečuje podle odborných doporučení zvýšenou individuální péči o odsouzené v krizových psychických stavech a o odsouzené se závažnějšími sociálními problémy. Obviněný vzal uvedenou náplň pracovní činnosti na vědomí a stvrdil ji dne 3. 4. 2000 svým podpisem a byla schválena ředitelem věznice.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že pracovní náplň obviněného obsahovala kázeňskou pravomoc, tj. její realizaci v souladu s příslušnými předpisy, měla však i mnohem širší rozsah, a to s ohledem na komplexní program zacházení s odsouzenými, kdy se obviněný podílel na zpracování komplexních zpráv a vyhodnocení chování odsouzených během výkonu trestu odnětí svobody. Jeho rozsah pravomoci umožňoval individuální pedagogický přístup k odsouzeným, které v rámci komplexní realizace zacházení měl svěřeny do péče. Zde je třeba zmínit, že hlavním úkolem Vězeňské služby ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, je prostřednictvím programů zacházení soustavně působit na osoby ve výkonu trestu odnětí svobody a obdobně i na některé skupiny osob ve výkonu vazby s cílem vytvořit předpoklady pro jejich nekonfliktní způsob života po propuštění. V rámci výkonu Vězeňské služby spadá uvedená činnost pod správní službu, jejíž výkon zajišťují občanští zaměstnanci a příslušníci. (srov. §3 odst. 1, §3 odst. 5 citovaného zákona). Správní služba rozhoduje ve správním řízení podle zvláštních předpisů a zabezpečuje organizační, ekonomickou, výchovnou a další odbornou činnost. Náplň práce, kterou vykonával obviněný L. K. svědčí o tom, že se v jeho případě jednalo o výkon správní služby, kterou je třeba považovat za službu, která souvisí s výkonem pravomoci Vězeňské služby. Není pochyb, že Vězeňská služba je orgánem, který se podílí na plnění úkolů společnosti a státu. Za plnění úkolů společnosti a státu je třeba především považovat výkon důležitých veřejných funkcí a rozhodovací činnosti s tímto výkonem spojenou. Osobu, která vykonává uvedené funkce a požívá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena, je třeba považovat za veřejného činitele podle §89 odst. 9 tr. zák. Zpravidla plní úkoly, jež mají širší společenský dosah. V konkrétním případě obviněný L. K. byl pověřen úkoly, které úzce souvisí s odpovědností za výchovnou činnost vězňů, přičemž aby uvedené úkoly mohl plnit, byl vybaven potřebnou pravomocí. Pod pojmem plnění úkolů společnosti a státu není možno zahrnout činnost těch státních zaměstnanců, kteří vykonávají jen pomocné manuální práce, popř. méně významné technicko-organizační a zabezpečovací práce (sekretářky, technici, písařky, tiskoví mluvčí, pomocný personál, vrátní, členové zabezpečovacích služeb, zřízenci apod.). Naproti tomu v případech, kdy je výkon činnosti svěřen osobě, kterými se podílí na plnění úkolů státu a společnosti, předpokládá tato funkce vyšší míru zodpovědnosti, která je vždy spojována s prokazováním vyšší odborné způsobilosti, tak i s patřičnými požadavky na dodržování morálních pravidel. Aby osoba mohla vykonávat funkci s širším společenským dopadem, musí splňovat nároky na odbornou způsobilost a dosahovat určitých morálních kvalit, které jsou nezbytným předpokladem pro to, aby mohla uvedenou odpovědnost nést a vykonávat ji v souladu s příslušnými právními předpisy. Hlavním smyslem a účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti (srov. §23 odst. 1 tr. zák.). V tomto ohledu má vychovatel ve věznici nezastupitelnou roli, neboť odsouzenému svým příkladem, postoji, zkušenostmi a chováním pomáhá znovu získat a osvojit si pravidla, která odsouzený v dosavadním životě porušoval a jsou pro život ve společnosti nepostradatelná a žádoucí. Samozřejmostí je, že v této funkci je třeba dbát na to, aby byla plněna řádně, protože se tím podílí na udržování principů dobré správy v zájmu společnosti a státu, kterou vnímá každý běžný občan pozitivně, pokud je vykonávaná v souladu se zákonem. Naopak, je-li plněna v rozporu se zájmy společnosti a státu, vyvolává tato situace širší společenskou nespokojenost a je přijímána s odsouzením. Není pochyb, že s výkonem funkce vychovatele ve věznici je tato odpovědnost spojena a nutno podotknout, že není zrovna jednoduché v tomto prostředí obstát. Nicméně se nemůže dopouštět činnosti, která je sama o sobě vykonávaná proto, aby se trestné činnosti předcházelo. Potom by toto zaměstnání postrádalo svůj smysl a účel.
(Kalvodová,V. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 158 – „Tímto jiným zaměstnancem může být zejména vedoucí oddělení výkonu trestu (oddělení výkonu vazby a trestu a vychovatel, kteří mají k odsouzeným nejblíže a mají tak nejvíce poznatků jak o odsouzených, tak o prostředí, v němž vykonávají trest“).
Podpůrně se lze při hledání odpovědi na otázku, zda občanský zaměstnanec má postavení veřejného činitele přiklonit k názoru zaujatém ve výkladovém stanovisku č. 13/2001 Nejvyššího státního zastupitelství: „ Za občanské zaměstnance jsou příslušnými právními předpisy označováni ti zaměstnanci ozbrojených sborů, kteří nejsou jejich příslušníky a konají práce v zaměstnaneckém (pracovněprávním, nikoli služebním) poměru. Na rozdíl od příslušníků těchto sborů, u nichž bude výkon služebních povinností zpravidla spojen s výkonem pravomoci a budou proto mít v zásadě vždy postavení veřejných činitelů, postavení občanských zaměstnanců bude záviset na jejich konkrétní pracovní náplni. Ozbrojené sbory mohou plnit i úkoly, jež jsou jim svěřeny na úseku státní správy v oblastech, jež není nezbytně nutno zabezpečovat činností příslušníků ozbrojených sil či ozbrojených sborů. Povaha takové činnosti vyplývá ze zákonné úpravy, jíž je založena jejich působnost. Je-li tato činnost výkonem státní správy, pak ve vymezených oblastech jim zákon svěřuje i potřebnou pravomoc. Takže i občanský zaměstnanec ozbrojeného sboru může být nadán pravomocí, pokud vykonává státní správu, jejíž výkon byl ozbrojenému sboru svěřen a jejíž výkon není nutno zabezpečovat výkonem služby příslušníků těchto sborů, ale je zabezpečován "civilním" způsobem - výkonem správní činnosti, prováděné těmito občanskými zaměstnanci. Pokud takový občanský zaměstnanec zastává funkci spojenou s výkonem pravomoci, splňuje jednu ze základních podmínek pro to, aby mohl jednat v postavení veřejného činitele.“
Na posuzování postavení „civilního“ zaměstnance jako veřejného činitele podle §89 odst. 9 tr. zák. bude možno zpravidla usoudit z povahy vykonávané činnosti, tedy z toho, zda se odpovědný pracovník orgánu státní právy na plnění úkolů společnosti a státu podílí samostatně. Dalším rozlišovacím kritériem je okruh pravomocí, které mu byly v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřeny, oproti méně významným pracovním pozicím v rámci vnitřní organizační struktury orgánu. Pomocným hlediskem může přitom být stupeň vzdělání, odborná způsobilost, ale i způsob odměňování, neboť pracovníkům, jímž není svěřena samostatná rozhodovací pravomoc, jsou odměňováni v nižší platové třídě, než byl zařazen obviněný L. K.
Obviněný L. K. kromě svěřené kázeňské pravomoci [pod bodem ad j) náplně pracovní činnosti] mohl vykonávat i jiné úkoly, vymezené mimo jiné v jeho pracovní náplni viz shora. I tento okruh rozhodovací činnosti dokládá, že obviněnému L. K. byla svěřena pravomoc v daleko širším rozsahu než v oblasti kázeňské pravomoci. Samostatně tedy např. sestavoval konkrétních programy zacházení s jím svěřenými odsouzenými, mohl podávat návrhy na hodnocení odsouzených, vedl agendu a dokumentaci o odsouzených, vytypovával odsouzené psychicky narušené, zpracovával návrhy na přerušení výkonu trestu, přeřazování přemisťování odsouzených atd. Ve své podstatě jde o významnou agendu v rámci správního rozhodování ve věznici. Úzce se dotýká osobního života odsouzených, chodu a prostředí ve věznici. Nutno poznamenat, že za těchto podmínek v systému výkonu trestu je pedagogická činnost nepostradatelná a je spojena se značnou odpovědností.
Podle obviněného, resp. jeho obhájce, je závěr o tom, že jako občanský zaměstnanec Vězeňské služby měl jednat v postavení odpovědného pracovníka orgánu státní správy, nepřesvědčivý a nesprávný, neboť jednání, které je mu dáváno za vinu, není spojováno s žádným správním rozhodováním či obdobným výkonem pravomocí vůči osobám ve výkonu trestu. Shora uvedená argumentace k pravomoci obviněného je podle názoru Nejvyššího soudu již dostatečně přesvědčivá pro závěr, že obviněný jednal v postavení veřejného činitele, tudíž ve smyslu §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. mohl být potrestán za zneužití pravomoci veřejného činitele, jelikož vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Pokud obviněný hodlal namítat, že s jeho postavením není spojováno žádné správní rozhodování nebo obdobný výkon pravomoci, je třeba mu vytknout, že své námitky měl více upřesnit a rozebrat. Není totiž povinností Nejvyššího soudu, aby domýšlel směr, jímž měl v úmyslu námitku uplatnit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 452/07). Konkrétně a podrobně se proto Nejvyšší soud vyjádřil k námitce obviněného potud, pokud měl za to, že do náplně práce obviněného spadalo správní rozhodování, jakož i výkon kázeňské pravomoci.
Uplatněné námitky obviněných, přestože v některých částech se nekryly s dovolacím důvodem, který obvinění uplatnili, Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť s ohledem na jejich podstatu shledal, že to tento způsob rozhodnutí o nich vyžaduje.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného jak J. J., tak L. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí obou dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann