ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.788.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 788/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. června 2014 o dovolání obviněného M. Č., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2014, č. j. 1 To 66/2013-530, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, sp. zn. 28 T 5/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2014, č. j. 1 To 66/2013-530, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 2. 8. 2013, č. j. 28 T 5/2013-415, kterým byl obviněný uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2014, č. j. 1 To 66/2013-530, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění podmínek vyžadovaných uvedeným ustanovením spatřuje obviněný v tom, že „nebylo vyvráceno tvrzení obviněného, že si plně neuvědomoval skutečnost, že vytahuje nůž a že ho užívá k útoku“. Dále soudům vytýká, že se nedostatečně a nesprávně vypořádaly s otázkou, kam směřoval jeho útok. V souvislosti s uvedenou námitkou poukazuje obviněný na závěry znaleckého posudku, aby konstatoval, že jeho útok nesměřoval do míst na těle poškozeného, kde by hrozilo bezprostřední ohrožení života poškozeného. K zasažení orgánů blíže popsaných ve výroku rozsudku došlo pouze v souvislosti s jednáním poškozeného, který se v okamžiku bezprostředně před útokem natočil. Podle obviněného závěr soudu o ohrožení aorty či duté žíly vychází pouze ze spekulací znalce. Je toho názoru, že bez jednoznačného určení místa na těle poškozeného, kam útok obviněného směřoval, nelze vůbec dospět ke zjištění, jaká zranění mohl útok obviněného poškozenému způsobit. Další okolností, ke které nebylo dostatečně přihlédnuto, bylo to, že k bodnutí poškozeného došlo v okamžiku pádu poškozeného, tudíž na razanci bodnutí neměla vliv intenzita vedeného útoku, ale hybnost obviněného, který vahou svého těla a v pádu srazil poškozeného na zem. V úvahu měla být podle mínění obviněného vzata i možnost, že poškozený spadl na záda, ve kterých měl zabodnut nůž, přičemž tlak těla na nůž oproti zemi pak bezpochyby mohl přivodit zhoršení již nastalých následků, za které nemůže odpovídat ve formě úmyslu. Podle obviněného rovněž nebylo prokázáno, že by před konfliktem na poškozeného křičel slova „já tě zabiju“ apod. S ohledem na skutečnosti shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ze skutkového zjištění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, se kterým se ztotožnil Vrchní soud v Olomouci vyplývá, že obviněný „dne 8. 9. 2012 v době kolem 23.25 hodin v obci V. T. – V., okres O., v průjezdu vedle domu na ul. O., napadl s nožem v ruce se slovy „ty hajzle, tys mi vzal jedinou lásku“, poškozeného Z. H., kterého 1x bodl svým nožem o délce 29,5 cm s černou rukojetí o délce čepele 14,5 cm, opatřenou zubatým ostřím do zad ve výši 5. hrudního obratle, kdy po tomuto útoku následně oba upadli na zem, kde je od sebe nejprve odtrhla Z. T. a následně další osoby, které byly přítomny na místě, kdy poté z místa útoku utekl, čímž způsobil poškozenému Z. H. zlomeninu 5. hrudního obratle vlevo, zlomeninu horního a dolního kloubového výběžku téhož obratle s přímým přerušením míchy v úrovni 5. hrudního obratle s dobou léčení v řádech několika měsíců s trvalými následky v podobě omezení hybnosti a citlivosti dolních končetin, přičemž s ohledem na užitý nástroj, intenzitu útoku a místo na těle poškozeného, kam útok směřoval, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že takovým násilím může poškozeného usmrtit, kdy vzhledem k užitému nástroji, intenzitě útoku a místě na těle poškozeného, kam útok směřoval, bylo pouze dílem náhody, že nedošlo k zasažení aorty nebo duté žíly a k vykrvácení a následnému úmrtí poškozeného“.
Námitky, které obviněný uplatnil v dovolání, již byly předmětem přezkoumání soudy nižších stupňů v rámci obviněným uplatňované obhajoby. Pokud jde o námitky pod bodem III. dovolání – těmito je soudům vytýkáno, že „v řízení nebylo prokázáno, a odůvodnění rozsudků soudů jsou v tomto směru nesprávná, že by obžalovaný spáchal předmětný skutek úmyslně, byť v úmyslu nepřímém“. Dále, že mu nebylo vyvráceno, že si plně neuvědomoval skutečnost, že vytahuje nůž a používá ho k útoku. Nejvyšší soud nepovažuje za potřebné vést polemiku s obviněným ohledně odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a pouze odkazuje na znění §265a odst. 4 tr. ř., ze kterého vyplývá, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Pokud dále používá argumentaci, že „mu nebylo prokázáno......nebylo vyvráceno“ apod., pak nelze než obviněného upozornit na to, že uvedená a jím uplatňovaná argumentace směřuje nikoli do roviny hmotně právní, ale má svůj primární základ ve zpochybňování skutkového stavu, který soudy zjistily na základě provedeného dokazování. Z argumentace, kterou obviněný uplatnil, je nepochybné, že tento není spokojen s tím, jak soudy provedené důkazy hodnotily a Nejvyššímu soudu v rámci své argumentace předkládá jako jedinou správnou vlastní verzi skutkového děje, která je však odlišná od skutkového zjištění soudy nižších stupňů. Ve vztahu k takové argumentaci obviněného je potřebné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu) .
V dalších částech dovolání (pod body IV. a V.) je soudům vytýkáno, že se nedostatečně a nesprávně vypořádaly s otázkou, kam směřoval útok obviněného, a že závěr soudu o tom, že došlo k ohrožení aorty či duté žíly vychází pouze ze spekulativních úvah znalce. Místo, kam měl být veden útok, nebylo na tělo poškozeného podle obviněného spolehlivě zjištěno, když nelze vycházet z toho, která část těla poškozeného byla zasažena, přičemž k vzniklým poraněním došlo mj. v souvislosti s pohybem poškozeného. V případě intenzity útoku rovněž nebyly vzaty v úvahu všechny relevantní skutečnosti, jako např. to, že „v okamžiku bodnutí poškozeného obžalovaný prakticky padal, jak se snažil poškozeného bodnout“. Nebylo rovněž podle obviněného prokázáno, že by před útokem vyřkl slova, která jsou předmětem zjištěného skutkového stavu.
V souvislosti s problematikou zjišťování skutkového stavu považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že zjištěný skutkový stav (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Pokud jde o výhrůžku, kterou měl obviněný adresovat poškozenému, vycházely soudy z výpovědi poškozeného a také výpovědi svědkyně Tománkové a do svého skutkového zjištění pak pojaly výraz „ty hajzle, tys mi vzal jedinou lásku“, který bezprostředně provázel útok obviněného. V souvislosti s útokem vedeným obviněným je nutno uvést, že tento použil nože o délce čepele 14,5 cm a jak vyplývá z důkazů zmiňovaných soudy, čepel byla opatřena zubatým ostřím. Obviněný patrně neregistruje, že útok proti poškozenému vedl také v době, kdy byl poškozený k němu otočen zády, v době, kdy útok nečekal ( rozběhl se k němu a když viděl, jak se oba smějí a jak se k sobě mají, bodl mladého muže jedenkrát do zad – viz str. 3 rozsudku) a sám připouští, že útok vedl do oblasti zad, i když později vzniklé zranění připisuje tomu, že se poškozený pootočil. Vzhledem k tomu, že uvedená obhajoba byla uplatněna již před soudem prvního stupně, reagoval tento na ni v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 7), kdy změnu ve výpovědi obviněného považoval za účelovou a to nejen s ohledem na výpověď poškozeného, ale také směřování bodného kanálu. Rovněž otázka intenzity vedeného útoku byla předmětem zkoumání znalcem nejen v souvislosti s písemně vypracovaným znaleckým posudkem, ale také při dokazování v hlavním líčení, kdy znalec setrval na závěru, že „muselo se jednat minimálně o střední intenzitu vedeného útoku“. Ze znaleckého posudku a vystoupení znalce rovněž vyplynulo, že pokud by se nůž nezastavil o obratel (viz skutkové zjištění), pak mohlo dojít k porušení duté žíly a aorty případně ke vzniku pneumotoraxu, čímž by vznikla život ohrožující zranění.
Pokud jde o další okruh námitek, tak lze rovněž konstatovat, že závěry soudu prvního stupně vycházejí z důkazů, které byly jím provedeny, kdy sice bylo zjištěno, že se obviněný v době činu nacházel ve stavu afektogenní agrese, avšak jeho schopnosti byly zachovány. Soud prvního stupně velmi podrobně ve svém rozsudku rozvádí své úvahy, proč považuje jednání obviněného za úmyslné minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Poukazuje na skutečnost již shora zmíněnou, že k napadení poškozeného došlo v době, kdy útok nemohl čekat, došlo k útoku ze zadu, sebevražda ani stanování – o kterých se obviněný zmiňuje, nebyly jím realizovány, naopak měl u sebe nůž a věděl o tom, že se má jeho přítelkyně sejít s novým přítelem (poškozeným), lze stěží uvěřit výpovědi obviněného, že by k místu napadení utíkal, neboť soud prvního stupně uzavírá, že poškozený ani jeho přítelkyně neslyšeli, že obviněný delší vzdálenost běžel, tudíž soudy uzavírají, že obviněný musel na poškozeného a svědkyni Tománkovou čekat (viz str. 8 rozsudku).
I přes tu skutečnost, že námitky obviněného Nejvyšší soud hodnotil jako námitky skutkové, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující, považoval za vhodné se k nim vyjádřit i z pohledu tzv. „extrémního nesouladu“, kdy právě na skutečnostech výše zmíněných Nejvyšší soud dokládá, že rozhodnutí soudu prvního (druhého) stupně netrpí svévolí. Rozhodnutí a jeho odůvodnění je jasné, logické, přesvědčivé, přičemž z rozhodnutí vyplývá také, jakým způsobem byly důkazy hodnoceny. Pokud je extrémní rozpor připuštěn jako dovolací důvod Ústavním soudem, pak se tak děje za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z jeho rozsudku vyplývá, že se věnoval hodnocení výpovědí jak obviněného, tak i svědků v návaznosti na jimi činěné výpovědi v průběhu trestního řízení a tyto výpovědi, resp. jejich změny hodnotil v souvislosti s dalšími provedenými důkazy.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. Č. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Rozsah odůvodnění je dán ustanovením §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann