ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.811.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 811/2014-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. července 2014 o dovolání obviněného M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014, č. j. 11 To 457/2013-546, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 130/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014, č. j. 11 To 457/2013-546, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 10. 2013, č. j. 3 T 130/2012-504, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem obecného ohrožení podle §273 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku a odsouzen podle §273 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 12 měsíců, přičemž výkon trestu odnětí svobody mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků; dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat živnostenskou činnost v předmětu podnikání vodoinstalatérství ve výměře dvou roků a o nároku poškozené bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014, č. j. 11 To 457/2013-546, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání s uplatněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v podaném dovolání nejprve rekapituluje dosavadní průběh trestního stíhání (viz str. 1 – 4 dovolání), aby následně pod bodem II. (str. 4) poukázal na to, že „nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení trestní věci spatřuje ve skutečnosti, že skutek, který byl uveden ve výroku prvoinstančního rozhodnutí a následně nalezl odraz i v rozhodnutí odvolacího soudu, neobsahuje jednání naplňující znaky přečinu, pro který byl uznán vinným“. Podle obviněného rovněž zcela absentuje základní znak obecného ohrožení – kdy musí jít o stav, při kterém je nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví vystaveno nejméně sedm osob. V podaném dovolání obviněný zmiňuje, že je mu známo, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení, přesto však musí poukázat na některé skutečnosti, pro které považuje pravomocné odsouzení za zcela nesprávné (viz zejména str. 6 – 8 dovolání). V souvislosti s námitkami „pouze“ proti právní kvalifikaci (viz str. 5 dovolání) poukazuje na to, že aby mohlo jít o přečin podle §273 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, „musí dojít k vystavení nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví u nejméně sedmi osob a subjektivní stránka musí být naplněna i ve vztahu ke způsobení škody ve výši nejméně 5.000.000,- Kč“. Podle dovolatele nelze vycházet pro účely škody z poškození okolí, ale pouze z toho, co bylo bezprostředně ohroženo a co mohlo být předpokládané jako ohrožené. Pokud pak jde o počet osob ohrožených na životě – nebyla „zdaleka“ naplněna podmínka vystavení nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví u nejméně sedmi osob, neboť v inkriminované době se v domě nacházely pouze tři osoby, další tři osoby se sice nacházely v sousedním domě, ale ty nemohly být vystaveny těžké újmě na zdraví a již vůbec ne nebezpečí smrti. V této části dovolání rovněž zmiňuje, že „za předpokladu, že by bylo skutečně prokázáno porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání dovolatele, bylo by nutno konstatovat, že to byla pouze jedna z posledních věcí, která však nebyla příčinou následku“. V této souvislosti poukazuje na to, že hlavní příčinou bylo zcela jiné selhání v důsledku jednání jiného subjektu, než dovolatele. V návaznosti na tuto argumentaci pak rozvíjí úvahy, že obviněný nebyl osobou, u které si poškození rekonstrukci kotelny objednali, nebyl osobou, která navrhla poškozeným technické změny a přestavbu kotelny, nebyl osobou, která by naprojektovala změny v kotelně domu a taktéž nebyl osobou, která po rekonstrukci předala kotelnu poškozeným, a nebyl rovněž osobou, který by je seznámila s funkčností a obsluhou přestavěné kotelny a která odpovídala za dílo jako celek (viz již dříve zmiňované str. 6 – 8). Vzhledem k tomu, že znalec připustil jako možnou příčinu výbuchu selhání pojistného ventilu, „což by však trvalo dlouho a jedná se o otázku složitého výpočtu“ – měl být v tomto směru posudek dopracován, neboť současně znalec předesílal, že závěry svého posudku vyvodil pouze z cenové nabídky. V závěru svého dovolání zpochybnil závěry soudu ohledně uloženého trestu zákazu činnosti, který s ohledem na skutečnost, že se jedná o jediný jeho příjem, kterým jsou zabezpečovány potřeby rodiny, považuje za likvidační. Uzavírá své dovolání tím, že „soudy vytvořený skutkový stav nevychází z důkazů a je s nimi v extrémním rozporu a má za to, že popis skutků nevykazuje všechny znaky skutkových podstat trestných činů, pro které byl odsouzen a skutková věta je v nesouladu s větou právní“, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že navrhuje Nejvyššímu soudu postup podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť námitky obviněným uplatněné jsou zjevně neopodstatněné, přičemž plně souhlasí se závěry soudů, že to byl obviněný, kdo porušil technickou normu, a právě toto porušení technické normy, kterou byl při výkonu své profese vázán, bylo příčinou škodlivého následku, který ohrozil jak lidské životy, tak majetek. Poukazuje na skutečnost, že v souvislosti s výbuchem došlo ke zničení věcí, jejichž hodnota převýšila 5 mil. Kč a v době výbuchu v předmětném domě nocovaly tři osoby a v domě, který byl rovněž výbuchem poškozen, nocovaly další tři osoby, avšak obvykle v domě poškozené se zdržoval svědek G. a v sousedním domě bydlela další osoba, která zcela náhodou nebyla doma.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněným je vhodné zmínit (zkráceně) , že obviněný byl uznán vinným, že „v přesně nezjištěné době měsíce října 2010 v rodinném domě čp. ... v obci S. , okr. M. B. , jako živnostník v oboru vodoinstalatérství, při provádění rekonstrukce topného systému, udělal závažnou instalační chybu, neboť v rozporu s Českou technickou normou ČSN 06 0830 každou ze samostatně uzavíratelných akumulačních nádob s elektrickými patronami neosadil pojistným ventilem, v důsledku čehož došlo dne 17. 11. 2011 kolem 06.00 hod. v kotelně domu k výbuchu akumulační nádoby, kdy se v domě nacházely tři osoby, ke zranění osob nedošlo, avšak v důsledku exploze došlo k rozsáhlé destrukci domu, na němž včetně všech movitých věcí vznikla škoda ve výši 3.729.235,- Kč, dále došlo k poškození zde zaparkovaných čtyř vozidel s celkovou škodou 362.800,- Kč a také k poškození sousedního domu, ve kterém se v době výbuchu nacházely tři osoby a na kterém vznikla škoda ve výši 80.360,- Kč, přičemž popsaným jednáním vznikla na cizím majetku škoda v celkové výši 4.172.395,- Kč“.
Obviněný byl uznán vinným přečinem obecného ohrožení podle §273 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, neboť z nedbalosti způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti a těžké újmy na zdraví a cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že se dopustil nebezpečného jednání, takový čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho povolání a takovým činem způsobil značnou škodu.
I.
V souvislosti s námitkami, kterými obviněný zpochybňuje závěry soudů ohledně otázky jeho podílu na prováděných pracích a míry jeho odpovědnosti za nastalý následek, musí Nejvyšší soud konstatovat, že soud prvního stupně se velmi podrobně touto problematikou zabýval a své hodnotící úvahy k výpovědi, jak obviněného, svědků, znalců a listinným důkazům rozvedl plně v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. na str. 5 – 7 napadeného rozsudku, což vyjádřil způsobem odpovídajícím ustanovení §125 tr. ř. na str. 2 – 5, přičemž Nejvyšší soud se se závěry vyjádřenými v rozsudku plně ztotožňuje. Nad rámec úvah soudu prvního stupně, kdy soud druhého stupně v rámci argumentace k odvolání obviněného se k námitkám obviněného vyjádřil na str. 3 svého usnesení, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že není objektivní tvrzení obviněného (prostřednictvím obhájkyně), že závěr o vině obviněného vychází pouze ze znaleckého posudku, kdy navíc vznikají pochybnosti o vině obviněného, pokud znalec připustil, že příčinou výbuchu by mohlo být také selhání ventilu, ale to by trvalo dlouho a jednalo by se o otázku složitého výpočtu. Předně je nutno uvést, že soud při hodnocení důkazů k uvedené problematice vycházel samozřejmě ze znaleckého posudku a výpovědi znalce, bral však také v úvahu výpověď svědkyně B. a svědka G. a znalce Ing. Ledeckého, který vycházel z okolností, které zjistil v rámci ohledání zbytků topného systému. Na str. 5 svého rozsudku soud prvního stupně rozvádí, na základě kterých skutečností dospěl k závěru, že v rámci rekonstrukce byl pořízen jeden pojistný tlakový ventil, že provozním a havarijním termostatem byla osazena pouze jedna akumulační nádrž, že každá z akumulačních nádrží byla samostatně uzavíratelná – přičemž v tomto způsobu provedení práce obviněným, aniž by byly řádně osazeny pojistným ventilem, byla spatřována instalační chyba obviněného v rozporu s technickou normou ČSN 06 0830 a prvotní příčina výbuchu akumulační nádoby, vedoucí k rozsáhlé destrukci domu, přilehlé nemovitosti a movitých věcí (viz popis skutku). Námitky, kterými obviněný zpochybňuje uvedené závěry, jsou ve své podstatě námitkami skutkovými, neboť obviněný se snaží docílit stavu, kdy jeho obhajoba – ohledně provedení práce bez závad – bude považována za věrohodnou, oproti skutkovému zjištění soudem prvního stupně. Ve vztahu k takto uplatněným námitkám je nutno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného . Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Sám obviněný v dovolání konstatuje, že znalec setrval na tom, že jedinou příčinou výbuchu nemůže být obecně nic jiného, než to co uvedl ve znaleckém posudku, aby však následně argumentoval tím, že posudek je nutno doplnit, neboť znalec připustil, že „by příčinou mohlo být selhání pojistného ventilu, ale to by trvalo dlouho a jedná se o otázku složitého výpočtu“. Nejvyšší soud však musí upozornit na tu skutečnost, že skutkové zjištění vychází z toho, že obviněný v rozporu s normou každou ze samostatně uzavíratelných akumulačních nádob s elektrickými patronami neosadil pojistným ventilem. Tedy primárním zjištěním je okolnost, že akumulační nádoba – nádrž (která explodovala) byla samostatně uzavíratelná a nebyla osazena pojistným ventilem . Nelze přehlédnout, že znalec reagoval také na uplatněnou obhajobu, kdy uvedl, že „pokud by nádrže nebyly samostatně uzavíratelné, v žádném případě by nemohlo dojít k výbuchu nádrže č. 2, a to i za situace ….“ (viz str. 6 rozsudku). Na základě velmi podrobného hodnocení důkazů k uvedené problematice je Nejvyšší soud toho názoru, že nelze v tomto směru akceptovat výhrady obviněného k otázce tzv. extrémního rozporu. V této souvislosti Nejvyšší soud pouze uvádí, že je mu známa celá řada rozhodnutí nejen Ústavního soudu, ale také Nejvyššího soudu, kde se uvedenou problematikou zabývají. Je však potřebné uvést, že pokud Ústavní soud cituje nutnost svého zásahu za situace, kdy tak již neučinil Nejvyšší soud, děje se tak za striktně vymezených důvodů (ve smyslu rozporů s ustálenou judikaturou, svévole na straně obecných soudů apod.). Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., tudíž nelze ani akceptovat námitku obviněného k otázce spravedlivého procesu.
II.
Další okruh námitek směřoval dovolatel jednak k otázce, že A) absentuje základní znak obecného ohrožení – újmě na zdraví nebo nebezpečí smrti musí být vystaveno nejméně sedm osob a škody, B) zda jednání obviněného vykazuje znak porušení důležité povinnosti, C) obviněný nebyl osobou, u které si poškození rekonstrukci objednali (patrně měl dovolatel na mysli příčinný vztah mezi jednáním a následkem). V souvislosti s tímto okruhem námitek musí Nejvyšší soud konstatovat, že pokud se soud prvního stupně velmi podrobně věnoval otázce rozboru a hodnocení důkazů, aby zjistil skutkový stav ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., s jehož závěry se Nejvyšší soud ztotožnil, stejně pečlivě však již nebylo postupováno při výkladu jednotlivých znaků přečinu, kterým byl obviněný uznán vinným, přestože ani v případě zvolené právní kvalifikace nebylo shledáno pochybení takového charakteru, které by bylo důvodem pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí.
A)
Obviněný byl uznán vinným přečinem obecného ohrožení podle §273 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání a v případě obviněného přistoupil i znak kvalifikované podstaty tohoto trestného činu (přečinu) spočívající v tom, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho povolání a takovým činem způsobil značnou škodu.
Obviněný namítá, že v důsledku exploze došlo k ohrožení pouze tří osob, které se v domě č. .... v obci S. , okr. M. B. nacházely a musí být důsledně respektováno ustanovení zákona, že šlo o bezprostřední ohrožení jak osob, tak i majetku. Shora již byl obviněný upozorněn na znění základní skutkové podstaty, ze které vyplývá, že uvedeného trestného činu se v základní skutkové podstatě dopustí ten, kdo „vydá lidi v nebezpečí smrti“ nebo „těžké újmy na zdraví“ nebo „cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu“. Z této jednoznačně formulované dikce zákona je patrno, že uvedené znaky nemusí být splněny současně, aby byl zmíněný trestný čin naplněn v jeho základní skutkové podstatě, postačuje naplnění jednoho z těchto znaků. V případě nebezpečí škody velkého rozsahu je nezpochybnitelné, že hodnota nemovitosti před explozí byla znaleckým posudkem stanovena částkou 4.624.742,90 Kč a škoda na věcech movitých byla vyčíslena částkou 904.115,- Kč, a to pouze k výše uvedené nemovitosti (sousední dům byl před explozí ohodnocen částkou 1.407.354,60 Kč). Z uvedeného je tedy nesporné, že v nebezpečí škody velkého rozsahu byl vydán cizí majetek převyšující částku 5.000.000,- Kč (v souvislosti s hranicí výše škody srov. §138 tr. zákoníku). V souvislosti s pojmem „vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví“ je nutno uvést, že jde o ohrožující delikt, kterým byl obviněný uznán vinným a že k naplnění znaku tohoto deliktu postačuje, aby újma na zdraví počtu sedmi lidí obvykle se v obydlí zdržujících hrozila. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je rovněž zřejmé, že v daném případě tomu tak mohlo být, neboť v době výbuchu bylo v uvedených dvou domech celkem šest osob a další dvě se zde obvykle zdržovaly. V souvislosti s otázkou obecného ohrožení lze dále uvést, že toto nastane tehdy, vznikne-li situace, která svou povahou, rozsahem a intenzitou ohrožení se rovná nebezpečí požáru, povodně, výbuchu apod., tedy hrozí-li lidem bezprostřední nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví anebo škoda velkého rozsahu na cizím majetku (srov. roz. č. 10/1965 Sb. rozh. tr.). Bezpochyby nelze zpochybňovat, že v důsledku exploze v brzkých ranních hodinách byly na životě a zdraví ohroženy osoby přímo se zdržující v domě, kde k explozi došlo. Vyloučit nelze ani ohrožení osob v sousedním domě č. ..., který byl rovněž explozí poškozen (k počtu osob v těchto domech se v době exploze nacházejících a obvykle pobývajících se již vyjádřil soud prvního stupně ve svém rozsudku na str. 7 – viz shora). V souvislosti s tímto znakem však musel Nejvyšší soud brát v úvahu nejen samotné skutkové zjištění učiněné soudem prvního stupně, kdy tento uvádí, že v domě, kde došlo k výbuchu, se nacházely tři osoby a v sousedním domě také tři osoby, což formálně nevykazuje počet sedmi osob, ale rovněž nebylo možno odhlédnout od devastujícího poškození domu čp. .... a ve vztahu k tam vzniklým škodám k podstatně menšímu poškození na domě čp. ..., což bylo nutno posoudit, zda v souvislosti s explozí v domě čp. .... bylo možno ve vztahu k osobám spícím v domě č. ... dovozovat nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví. Vzhledem k tomu, že v domě výbuchu byly ohroženy tři osoby, v domě sousedním spaly také tři osoby a s přihlédnutím ke konkrétní situaci a poškození domu č. .... (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1094/2013), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že znak obecného ohrožení z nedbalosti byl naplněn pouze v alternativě „vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu“, avšak nikoli v alternativě „vydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví“. Otázka bezprostřednosti ohrožení života, nebezpečí těžké újmy na zdraví či škody na cizí věci je v daném případě dána tou okolností, že na domě č. ... měla být provedena rekonstrukce kotelny v souvislosti s úsporami elektrické energie před topnou sezónou, přičemž práce byla provedena v říjnu a k explozi došlo v souvislosti s tím, že právě uvedením do provozu zmíněné jednotky, která byla rekonstruována obviněným, došlo bezprostředně po jejím zprovoznění k explozi.
B)
Další výhrada obviněného spočívala v tom, že nebyl naplněn znak, spočívající „v porušení důležité povinnosti“, který zakládá kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odstavce 2 písm. b) §273 tr. zákoníku. K této námitce je možno uvést, že bezpochyby ne každé porušení povinnosti uložené zákonem, vyplývající ze zaměstnání či povolání pachatele lze považovat za porušení důležité povinnosti. Obecně lze konstatovat, že za porušení důležité povinnosti lze považovat jen porušení takové povinnosti, která má zpravidla za následek usmrcení nebo způsobení těžké újmy na zdraví (srov. rozh. č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Lze souhlasit s obviněným, že ne každé porušení povinnosti vyplývající z jeho povolání, kdy neprovede instalatérské práce v souladu s normami, které upravují postup těchto prací, lze považovat za porušení důležité povinnosti. V předmětné trestní věci však druh práce, který byl obviněným prováděn, byl takového charakteru, že při nesprávném provedení této práce bylo pouze otázkou času – v tomto směru myšleno v souvislosti s nutností uvedení do provozu (nutnost zatopit v domě) akumulačních nádob neosazených pojistným ventilem a přitom každou opatřenou samostatně uzavíratelnými ventily – kdy dojde k explozi. Pochybnosti nemá Nejvyšší soud ani o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §273 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tj. způsobení takovým činem značné škody. Za značnou škodu se podle §138 tr. zákoníku považuje částka nejméně 500.000,- Kč. Jak je patrno z výroku rozsudku soudu prvního stupně, tento kvalifikační znak byl několikanásobně překročen (jenom na nemovitosti čp. .. převyšující částku 3 mil. Kč). V tomto případě považuje Nejvyšší soud vznesenou námitku sice za právní, avšak zjevně neopodstatněnou.
C)
V případě námitky, kdy obviněný uváděl, že nebyl osobou, u které si poškození rekonstrukci objednali (patrně na mysli příčinný vztah mezi jednáním a následkem), Nejvyšší soud konstatuje, že tuto námitku nelze označit za právně relevantní. Zde lze odkázat na podrobné úvahy soudu prvního stupně zabývající se rozsahem prací, které prováděl jednak obviněný – topenářské práce a jednak práce, které byly prováděny svědkem S. – elektroinstalatérské práce. Na str. 3 svého rozsudku soud prvního stupně konstatuje, že jak obviněný, tak i svědek S. , každý za sebe zpracovali cenovou nabídku za jimi prováděné práce, na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že „obviněný udělal závažnou instalační chybu, neboť v rozporu s normou ČSN 06 0830 každou ze samostatně uzavíratelných akumulačních nádob s elektrickými patronami neosadil pojistným ventilem“ . Soud své skutkové zjištění uzavřel konstatováním, že samostatné akumulační nádoby nebyly opatřeny pojistnými ventily a tyto byly samostatně uzavíratelné, což je v rozporu s výše uvedenou normou, která stanoví, že každý samostatně uzavíratelný ohřívač musí mít pojistný ventil, který zabraňuje, aby nejvyšší pracovní přetlak v ohřívači nebyl překročen. Pro skupinu samostatně uzavíratelných ohřívačů může být na hlavním přívodním potrubí studené vody umístěn zpětný ventil s uzavírací armaturou a zkušební armaturou, na přípojkách studené vody k jednotlivým ohřívačům se umístí v takovém případě uzavírací armatura s pojistným ventilem a tlakoměrem, což v daném případě nebylo. S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že obviněný při rekonstrukci topení postupoval v rozporu s uvedenou normou a v důsledku tohoto jeho pochybení došlo k výbuchu jedné z akumulačních nádob a ohrožení života a zdraví osob, které se v domě nacházely, stejně jako majetku cizích osob. Tyto skutečnosti tedy vedly soud k závěru, že k výbuchu – explozi došlo v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, tudíž to byl obviněný, kdo se dopustil trestného činu podle §273 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku a nikoli svědek S. , který práci pro sebe (v rozsahu elektro) a obviněného (topenářské práce) zprostředkoval, ev. následně předal poškozené, příp. tuto instruoval, když topný systém nesprávně fungoval. Dále je možno pouze poukázat na to, že příčinný vztah spojuje jednání s následkem a u nedbalostních trestných činů je nutno dovodit u pachatele, že si měl a mohl alespoň představit, že se nastalý příčinný průběh může takto rozvinout (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 2009, 122, 124 s.). Byť otázku příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem považuje Nejvyšší soud za vyřešenou, přesto s ohledem na argumentaci obviněného o možném postihu jiné osoby v souvislosti s explozí a jeho vyviněním považuje za vhodné upozornit např. na rozh. č. 37/1975 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že „příčinná souvislost mezi jednáním a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, jestliže však jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nedošlo“.
V závěru svého dovolání obviněný zmiňuje nepřiměřenost trestu zákazu činnosti, který s ohledem na vyživovací povinnost a jediný zdroj jeho příjmů, který je vázán na předmětnou podnikatelskou činnost považuje za likvidační. K problematice přiměřenosti trestu je vhodné uvést, že dovolacím důvodem, který je věnován otázce trestu je ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které lze úspěšně uplatnit v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z ustanovení §273 odst. 2 tr. zákoníku, stejně jako §73 tr. zákoníku vyplývá, že uložení uvedeného trestu není zákonem vyloučeno a pokud jde o výměru uloženého trestu zákazu činnosti, pak ani v tomto případě by nebylo možno uplatnit výše uvedený dovolací důvod (ten ani nebyl obviněným uplatněn), neboť trest zákazu činnosti byl ukládán v rámci trestní sazby zákazu činnosti (od jednoho roku do deseti let). Z rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. mj. vyplývá, že „za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že převážná část námitek obviněného je procesního charakteru a přicházelo by v úvahu odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud by nebyly shledány jiné námitky právně relevantními, část námitek byla shledána zjevně neopodstatněnými a pouze námitka obviněného ohledně znaku „vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví“ byla s ohledem na počet osob jednáním obviněného takto ohrožených shledána důvodnou, avšak tato skutečnost by nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněného (neboť zůstává naplněn znak „vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu, tím že se dopustil jiného nebezpečného jednání vyplývající z jeho povolání a takovým činem způsobil značnou škodu“) a uvedená otázka není po právní stránce zásadního právního významu (viz rozhodnutí č. 39/1982 Sb. rozh. tr.), bylo s ohledem na uvedenou skutečnost dovolání obviněného jako celek odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Pokud jde o odůvodnění rozhodnutí odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2014
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu