ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1135.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1135/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2014 o dovolání obviněného Mgr. M. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 9 To 198/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 38 T 275/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 38 T 275/2013, byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
jako předseda výboru Společenství vlastníků objektu bydlení Dům …, M., Ř., IČ: 275 66 145 (dále jen „Společenství“), s dispozičním právem k bankovnímu účtu v období od 26. 1. 2010 do 16. 7. 2012 v úmyslu přisvojit si finanční prostředky, postupně z bankovního účtu Společenství vedeného u eBank (později u Raiffeisenbank) vybral formou hotovostních výběrů na různých místech hlavního města P. a bezhotovostním bankovním převodem na svůj bankovní účet finanční prostředky v celkové výši minimálně 742.240,- Kč, bez doložení účelu použití, s kterými naložil přesně nezjištěným způsobem, před ostatními vlastníky Společenství vydával takto vybrané finanční prostředky z části za investici Společenství do zahraničních nemovitostních fondů v N. a Š., a použití peněz následně deklaroval smlouvou o půjčce mezi ním, coby dlužníkem na straně jedné, a Společenstvím jako věřitelem na straně druhé, ze dne 1. 4. 2011 na částku 400.000,- Kč, a dodatkem ke smlouvě o půjčce ze dne 1. 10. 2011 na částku 200.000,- Kč, kterou předal k podpisu poslednímu členu výboru společenství před schůzí dne 14. 12. 2012, přestože si byl vědom toho, že jedná bez vědomí a souhlasu ostatních členů Společenství, a svým jednáním tak způsobil Společenství škodu ve výši nejméně 742.240,- Kč.
Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §82 odst. 1, §83 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárním orgánu společenství vlastníků bytových jednotek nebo bytových družstev v trvání pěti roků.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 9 To 198/2014, odvolání obviněného podané proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, který shledal naplněný tím, že nebyly dostatečně objasněny všechny znaky skutkové podstaty uvedeného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Za vzbuzující pochybnost označil skutkový závěr, že získanými finančními prostředky „naložil přesně nezjištěným způsobem“, což podle něj navozuje úvahy o možnosti jiné právní kvalifikace např. jako podvodu podle §209 tr. zákoníku nebo neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku. V úvahu podle něj přichází i závěr, že nejde o žádný trestný čin, protože popsaný skutek připouští i alternativu, že jde jen o občanskoprávní vztah, na nějž trestní zákoník vůbec nedopadá. Ve vztahu k těmto právním námitkám obviněný poukázal i na skutkový základ, který od nich nelze oddělit, a zdůraznil, že i když soudy opřely své závěry o usvědčující výpovědi P. Š. a L. K., ve věci byly zajištěny i důkazy představované jeho výpovědí a svědectvími J. F., J. Ch., T. L., P. M., Z. Z. a P. S., které potvrzují, že použil finanční prostředky Společenství za situace, kdy jeho členy informoval, že jde o investici do zahraničí. Tato skutečnost sama o sobě vylučuje úmysl spáchat zločin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Obviněný přitom považoval za zásadní i to, že za finanční prostředky zmiňované ve výroku rozsudku ručil vlastní směnkou a následně je Společenství vrátil, což neguje jakoukoliv úvahu o spáchání uvedeného zločinu.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 38 T 275/2013, i na něj navazující usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 9 To 198/2014, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal okresnímu soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která jen část námitek označila za podřaditelnou pod označený dovolací důvod, neboť tvrzení obviněného, že investoval v souladu se zájmy Společenství, jsou v rozporu s učiněnými skutkovými závěry. Za výhrady směřující proti právnímu posouzení shledala tvrzení o překážce neprokázání způsobu, jakým obviněný naložil s finančními prostředky ve výši 742.240,- Kč, protože tím obviněný vytýkal vadu v právním posouzení skutku jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. S poukazem na jednotlivé znaky předmětné skutkové podstaty uvedla, že na správnosti soudy použité právní kvalifikace nemůže nic změnit, že nebylo přesně zjištěno, jak obviněný zpronevěřenou hotovost použil, protože podstatné je, že na svůj účet dodal částku 742.240,- Kč, která nebyla použita ve prospěch Společenství, a že ji obviněný takto v rozporu s jejím určením a bez vědomí a souhlasu Společenství použil. Státní zástupkyně nepřisvědčila tvrzení, že nebyla prokázána subjektivní stránka, neboť obviněný s předmětnou hotovostí činil transakce, o nichž musel vědět, že nesouvisí s oprávněnými dispozicemi s finančními prostředky Společenství. Uvedený postup nebyl projednán a schválen shromážděním vlastníků jednotek, které nehlasovalo o žádné zásadní investici na valné hromadě, a ani osobní půjčka obviněného ani směnka vlastní na valné hromadě Společenství rovněž odhlasovány nebyly. Obviněný se uvedeným způsobem pouze snažil zastřít své trestné jednání. Vrácení zpronevěřených prostředků po dokonání trestného činu již bylo náhradou způsobené škody. Nepřisvědčila též námitkám o možnosti jiné právní kvalifikace. Ustanovení o trestném činu podvodu §209 tr. zákoníku nelze použít proto, že obviněný získal moc nad svěřenými finančními prostředky Společenství bez vyvolání nebo využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností, a nedošlo tudíž k žádné majetkové dispozici ze strany Společenství, která by byla učiněna v omylu. O trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku se též nejedná, neboť nebylo prokázáno, že by obviněný chtěl s uvedenými finančními prostředky nakládat pouze přechodně, když kroky k vrácení finanční hotovosti učinil až po podání trestního oznámení a po zahájení úkonů trestního řízení . Protože právní závěry soudů nižších stupňů považovala za správné, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále proto zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
O důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání opřít, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912). Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Výjimku z této zásady představuje jen zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113 apod.), proto je Nejvyššímu soudu umožněno v konkrétní projednávané věci, když zjistí extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, přezkoumat skutkový stav věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
V obecné rovině, když o uvedenou mimořádnou situaci nejde, platí, že Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. Skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže Nejvyšší soud změnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).
Obviněný výslovně nenamítl existenci extrémního nesouladu, k němuž dochází, je-li překročen zákonem (trestním řádem) vymezený legitimní prostor pro provádění dokazování, kdy v důsledku nepřípustného nakládání s důkazy nebo v důsledku jejich nepřiměřeného hodnocení jsou zjištěny projevy libovůle či záměrného zkreslování zjištěných skutečností (srov. například nálezy ve věci ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 767/05, a ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 42, svazek 41, nález č. 81, svazek 41, nález č. 116). Poukázal jen na to, že soudy pro závěry učiněné ve skutkových zjištěních nevycházely ze všech důkazů, které ve věci byly provedeny. V této souvislosti poukázal na skupinu důkazů svědčících v jeho prospěch a setrval na své obhajobě, v zásadě spočívající na tom, že finanční prostředky, o něž se jedná, nezpronevěřil, ale užil je pro účely Společenství, o čemž byli jeho členové informováni, a rovněž ručil vlastní směnkou.
K těmto výhradám, jež nemají právní povahu a stojí mimo označený dovolací důvod, Nejvyšší soud jen pro úplnost, aby vyloučil pochybnosti o správnosti procesního postupu soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu vyjádřeného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, připomíná, že soudy se zmíněnou obhajobou obviněného zabývaly a na její objasnění i dokazování zaměřily svou pozornost. Podle výsledků provedeného dokazování a úvah, jež rozvedly na stranách 11 až 16 rozsudku soudu prvního stupně a stranách 3 až 5 usnesení odvolacího soudu, oba soudy považovaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. Lze jen pro úplnost připomenout, že i shodně v dovolání namítaná opodstatněnost obviněným činěných investic do zahraničních nemovitostních fondů za účelem jejich zhodnocení ve prospěch Společenství, s čímž měli jeho členové vyslovit souhlas, byla vyvrácena svědeckými výpověďmi P. Š., L. K., J. Ch., jakož i účetního P. S. a dalších, ale i zápisy z valné hromady a schůzí Společenství (č. l. 299, 302 až 347, 365 až 384, 391). Soudy se zaměřily i na okolnosti, za nichž byla vytvořena „smlouva o půjčce“, k níž po provedeném dokazování zjistily, že ji obviněný dodatečně vytvořil a antidatoval. Soudy vyšly z toho, že takový postup Společenství nikdy neschválilo a o žádné půjčce obviněnému nehlasovalo, přičemž svědek P. S. zpracovávající účetnictví zjistil v období let 2010 až 2012 řadu hotovostních výběrů i bezhotovostních převodů z účtu Společenství, které však nebyly účetně doloženy, a neměl k dispozici ani žádný písemný dokument, z něhož by účel a důvod těchto výdajových položek z účtu Společenství vyplýval. V roce 2011 tuto smlouvu přitom k dispozici ještě neměl, neboť ta mu byla obviněným dodána až dodatečně, a byla datována dnem 1. 4. 2011 a její dodatek dnem 1. 10. 2011.
Ke „směnce vlastní“ soudy v rozhodnutí rozvedly, že se uzavření smlouvy o půjčce, včetně dodatku a směnky jeví jako účelové, přičemž nelze přehlédnout ani rozpory v dataci níže uvedených listin, neboť směnka vlastní (č. l. 242) je datována 1. 7. 2012 a v zápise z 10. schůze představenstva Společenství konané dne 12. 5. 2011 (č. l. 356) je zaznamenán návrh na lepší využití finančních prostředků, konkrétně že „lepší zúročení, M. zajistil směnkou vlastní“ (viz stranu 14 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 3 dole usnesení odvolacího soudu).
Na základě uvedeného se soudy se všemi aspekty obhajoby obviněného vypořádaly a své úvahy v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily. Učiněná skutková zjištění mají oporu v dokazování provedeném v souladu s kritérii stanovenými trestním řádem. Nejvyšší soud s ohledem na správnost v postupu soudů neshledal v přezkoumávaném řízení projevy libovůle nebo jiného porušení základních principů vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř., a tudíž nejde o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Dovolání obviněného z těchto důvodů v části, v níž vytýkal vady ve skutkových zjištěních, nedopadá na jím označený dovolací důvod. Protože nebyl zjištěn extrémní nesoulad, Nejvyššímu soudu nic nebránilo, aby námitky obviněného korespondující s označeným dovolacím důvodem zaměřené proti nenaplnění skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku z důvodů absence zavinění a dostatečné škodlivosti jemu za vinu kladného činu, posuzoval na podkladě soudy správně zjištěného skutkového stavu věci.
Trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Takovou škodou je ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
O svěření cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty se jedná v případě, že je pachateli odevzdána do faktické moci tj. držení nebo dispozice zpravidla proto, aby s ní (s nimi) nakládal určitým předepsaným, smluveným nebo jinak vymezeným způsobem. Pachatel proto s takto svěřenou cizí věcí nebo jinou majetkovou hodnotou nemůže nakládat podle vlastního užívání, ale vždy jen v tom rozsahu, který je daný či určený rámcem a rozsahem svěření.
Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena, tzn., že si pachatel osobuje k ní a nad ní vykonávat práva quasi-vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá či zda je další osud této věci znám (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.).
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle §15 odst. 1 písm. a), nebo nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] a závěr o jeho subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
Skutková zjištění, odůvodnění napadených rozhodnutí i obsah připojeného spisu skýtá dostatečné podklady pro závěr o všech podmínkách, za nichž měl obviněný se svěřenými finančními prostředky nakládat, jakož i o tom, jak s nimi fakticky nakládal, resp. v jakém směru své povinnosti dané mu rozsahem svěření porušil, event. jednal v rozporu s nimi.
Rozhodné okolnosti vyplývají z postavení obviněného jako předsedy Společenství založeného na prvním shromáždění vlastníků jednotek Společenství dne 2. 2. 2006 (viz Notářský zápis č. NZ 68/2006, N 72/2006). Orgánem společenství byl zvolen tříčlenný výbor, jehož členy byli jednomyslně zvoleni J. F., Mgr. M.M. a J. Ch. (č. l. 365 až 369). Podle schválených stanov Společenství byl zřízen účet u banky a byly rovněž stanoveny podmínky hospodaření s peněžními prostředky svěřenými vlastníky jednotek formou záloh na úhradu za služby [čl. III odst. 5) písm. c)]. Vrcholným orgánem bylo určeno Shromáždění, jehož prostřednictvím uplatňují vlastníci své právo rozhodovat o záležitostech společenství (čl. VI. odst. 1) a do jehož výlučné pravomoci náleželo rozhodování o zásadách hospodaření, rozpočtu, o investicích a též plánovaných stavebních opravách atd., převyšují-li částku 30.000,- Kč [viz čl. VI. odst. 2 písm. h) Stanov]. Do oboru působnosti výboru podle čl. VII. odst. 1) Stanov, jako statutárního a výkonného orgánu společenství spadala odpovědnost za vedení účetnictví a sestavení účetní závěrky, kterou předkládá shromáždění ke schválení. Způsob nakládání s majetkem společenství, nakládání se svěřenými peněžními prostředky vlastníků jednotek a vedení účetnictví se řídil zákonem č. 563/1991 Sb. o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (čl. XI. Stanov, viz č. l. 370 až 383).
Za těchto podmínek byl obviněný povinen se svěřenými prostředky Společenství disponovat, tzn., jako předseda výboru Společenství je mohl za podmínek stanovených Stanovami a pravidly o vedení účetnictví použít k účelům zhodnocování nemovitosti a činností nutných pro její údržbu a služeb s ní spojených. Rovněž byl z této své funkce povinen zejména řádně a včas evidovat tok finančních prostředků plynoucích v obou směrech, tzn., jak z pokladny Společenství, tak do ní z příjmů pramenících především z plateb za užívání prostor a bytových jednotek domu a za služby s tím související. Jak však z provedeného dokazování vyplynulo, obviněný tak nečinil a potřebné podklady příslušné osobě pověřené vedením účetnictví, konkrétně P. S., řádně a včas nepředával. Přestože v období od 26. 1. 2010 až 16. 7. 2012 z účtu Společenství prováděl především desítky hotovostních výběrů (č. l. 549 až 604 spisu), nebyly tyto řádně evidovány v účetnictví a tento tok na účtu chybějících finančních prostředků nebyl nikde evidován ani dokladován. To, že by byly finanční prostředky, které neprošly řádně účetní evidencí Společenství, investovány jiným než určeným způsobem, jak ve své obhajobě naznačuje obviněný, rovněž neplyne z žádných podkladů ani zápisů o jednání orgánů Společenství, když většina členů Společenství výslovně uvedla, že o žádné takové investici ani žádné půjčce pro obviněného se na schůzích Společenství nerozhodovalo. Především nedošlo k projednání a především oficiálnímu schválení návrhu obviněného na investici části finančních prostředků do zahraničních fondů. K této obhajobě obviněného je nutné zejména uvést, že neodpovídá svým charakterem povaze a výši odčerpávaných částek, protože výběry byly prováděny průběžně, zatímco investice, obzvláště do cizích bank, mívají obvykle povahu jednorázových vyšších vkladů. Rovněž je třeba zdůraznit, že povaha takové transakce je evidována na smluvním základě, a pokud by taková skutečnost měla pravdivý základ, bylo nutné, nejenom aby rozhodnutí o ní příslušné orgány Společenství schválily a zanesly do příslušných dokladů, ale rovněž bylo nezbytné, aby i taková smlouva byla následně zadokumentována, neboť z ní vyplývaly další s ní bezprostředně související skutečnosti (připisování úroků apod.). Nic takového však z obsahu písemností Společenství k době, kdy byly neoprávněné výběry z účtu prováděny, nevyplývá.
V souladu s těmito poznatky byla správně jako nevěrohodná posuzována obhajoba obviněného, který tyto skutečnosti poprvé předestřel na schůzi shromáždění dne 16. 6. 2011 a dne 14. 12. 2012 již členy Společenství pouze informoval o tom, že tato investice proběhla a je kryta směnkou.
Rovněž je třeba zdůraznit, že ani skutečnosti týkající se půjčky, již si měl obviněný od Společenství sjednat a uzavřít, nemají žádný odraz v obsahu uvedených zápisů z jednání orgánů Společenství, a že ani není patrné, že by na některé schůzi byla projednána a schválena jakákoli půjčka Společenství obviněnému, a to přesto, že ze smlouvy o půjčce a jejím dodatku založených na č. l. 240 až 243 spisu je zřejmé, že tyto měly být sepsány a uzavřeny dne 1. 4. 2011 a 1. 10. 2011. Ze svědeckých výpovědí oprávněných osob nadto vyplynulo, že tyto smlouvy byly předloženy k podpisu tam uvedeným osobám až dne 14. 12. 2012, a teprve poté také předány do účetnictví, což se všemi zjištěnými okolnostmi logicky nekoresponduje.
Na základě všech zjištěných skutečností zasazených do příslušných časových souvislostí je zřejmé, že obviněný vědomě v rozporu s tím, k čemu byl oprávněn v rámci svěřené dispozice s finančními prostředky Společenství, záměrně odejmul finanční prostředky (ať již hotovostními výběry či bankovními převody – č. l. 549 až 604) ve výši 742.240,- Kč z dispozice Společenství a naložil s nimi zcela mimo účel, k němuž měly sloužit. Obviněný proto naplnil skutkovou podstatu zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní, neboť soudy v jeho činu správně shledaly přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Skutečnost, že nebylo objasněno, jak obviněný s uvedenými finančními prostředky naložil, není u tohoto zločinu rozhodná, protože obviněný uvedený zločin dokonal tím, že si peníze Společenství přisvojil (srov. rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.), což nastalo okamžikem posledního výběru učiněného mimo možnost dispozice Společenství, jak je ve výroku rozsudku uveden dobou do 16. 7. 2012. Uvedeným datem byl zločin dokonán, což je i důležitý okamžik pro určení výše škody, která k tomuto datu činila zjištěnou částku 742.240,- Kč. Pro její stanovení není rozhodné, že obviněný poškozenému Společenství tyto zpronevěřené prostředky kdykoliv později vrátil, tím spíše, když tak učinil až poté, co byly dne 4. 2. 2013 ve věci zahájeny úkony trestního řízení a dne 22. 7. 2013 bylo zahájeno proti obviněnému trestní stíhání. Uvedená okolnost měla odraz v tom, že se poškozený s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení nepřipojil.
Ze všech těchto důvodů soudy správně shledaly v činu obviněného naplnění všech znaků zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Při tomto právním závěru nebylo možné zvažovat žádnou jinou právní kvalifikaci, jíž se dovolatel domáhal (podvodu podle §209 tr. zákoníku, event. jako trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku). Skutkové podstaty zmiňovaných trestných činů obsahují jiné znaky, které na posuzovanou věc nedopadají, neboť obviněný nikoho neuvedl v omyl, ani jiným způsobem takový omyl v poškozeném subjektu nevyvolal, jak předpokládá trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, ani nejednal v úmyslu odejmuté finanční prostředky užívat pouze přechodně, což je u trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku typické. Platí totiž zásada, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a to tím, jehož znaky byly zjištěným a popsaným jednáním naplněny, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý nebo za trestný čin jiný, jehož znaky naplněny nebyly (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2011, seš. 75 pod č. T 1378).
Shledal-li Nejvyšší soud správnost formálních znaků zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, nemohl přisvědčit výhradě obviněného, že se jednalo o občanskoprávní vztah a že nebylo nutné použít normy trestního práva, a to i s ohledem na již uhrazenou způsobenou škodu. Aniž by to obviněný výslovně v dovolání uvedl, touto námitkou se domáhal použití zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, již lze aplikovat jen v případech společensky málo škodlivých. Společenskou škodlivost činu, která není zákonným znakem trestného činu, nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Vykazuje-li však určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., či nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09, uveřejněný ve Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, roč. 2012, sv. 66, č. 133).
Ze všech rozvedených skutečností, za nichž byl uvedený zločin spáchán, jde v projednávané věci o jednání, které již stojí mimo rámec obchodně nebo občanskoprávních vztahů, neboť byť již obviněný škodu uhradil a poškozená společnost by se mohla i svých s ní dalších souvisejících práv domáhat cestou občanskoprávní, taková okolnost neznamená, že škodlivost činu zanikla nebo uvedené postupy zcela postačují. Jednak úhrada způsobené škody byla obviněným činěna až po zahájení úkonů v trestním řízení (bylo mu již sděleno obvinění) a jednak tak učinil až poté, kdy již bylo zřejmé, že selhaly všechny jeho předchozí kroky, jimiž se snažil svůj čin zakrýt. Nejvyšší soud v této souvislosti jen připomíná, že byly naplněny znaky uvedeného trestného činu v jeho kvalifikované podobě a že škodlivost činu je vysoká i s ohledem na to, že obviněný jako předseda výboru Společenství byl osobou, která byla povinna o jeho majetek pečovat. Tomu se však obviněný zcela zpronevěřil a po dlouhou dobu (více jak dva a půl roku) svěřené finanční prostředky postupně odčerpával. Nikdy nesdělil, k jakým účelům peníze, které si přisvojil, užil.
Nejvyšší soud proto ani v tomto směru obviněným v dovolání zmíněná pochybení v napadených rozhodnutích a jim předcházejícím postupu soudů neshledal.
Protože soudy všechny právní skutečnosti na základě skutkových okolností řádně zjistily a vyložily a správnost jejich rozhodnutí plyne z obsahu těchto rozhodnutí v konfrontaci s příslušným spisovým materiálem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 176/2004), Nejvyšší soud s ohledem na shora rozvedené skutečnosti dospěl k závěru, že právní posouzení skutku popsaného v rozsudku Okresního soudu v Praha – východ ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 38 T 275/2013, v návaznosti na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 9 To 198/2014, který se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, je zcela správné a odpovídající zákonu, neboť oba soudy nižšího stupně v souladu se zákonem vyložily všechny pojmy relevantní z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplněnými všechny obligatorní znaky kvalifikované skutkové podstaty předmětného zločinu. Soud druhého stupně posoudil otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné a současně se po přezkoumání rozhodnutí soudu nalézacího bez pochybností a logicky vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v odvolacím řízení. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že výhrady, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby z řízení před oběma soudy nižšího stupně, na jejichž rozhodnutí tímto v podrobnostech odkazuje.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je jako takové podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová