ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1417.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1417/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 67 To 161/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 149/2013, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se v části týkající se obviněného J. S. zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 67 To 161/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 4 T 149/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 4 T 149/2013, byl obviněný J. S. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tak, že
dne 11. 9. 2013 kolem 15.00 hodin v P., V., v ulici F., na křižovatce s ulicí K., provedl vloupání do zaparkovaného osobního vozidla zn. Volvo V70 2.5 D, černé barvy, u něhož nejprve šroubovákem rozbil skleněnou výplň okna pravých předních dveří, a poté se nahnul do vozidla horní polovinou těla v úmyslu odcizit zde uložený batoh, avšak na místo přiběhl majitel vozidla T. Ž., který obviněnému zabránil ve spáchání trestné činnosti a pokusil se jej na místě zadržet, došlo k šarvátce, přičemž společně s obviněným upadli na zem, kde obviněný poškozeného fyzicky napadl tak, že jej kopal do hlavy, obličeje a celého těla, přičemž následně na místo incidentu přispěchal na pomoc poškozenému P. M., a v okamžiku, kdy se pokoušel obviněného a poškozeného od sebe oddělit, poblíž místa stojící obviněná N. J. na pokyn obviněného zvedla ze země jeho plynovou zbraň zn. EKOL Lady, cal. 9 mm P.A.K. a namířila ji proti poškozenému T. Ž. a P. M. se slovy „přestaň nebo střelím“, aby pustili ze sevření obviněného J. S., který poté nastříkal poškozenému T. Ž. do obličeje neznámou slzotvornou látku, kterou ho částečně oslepil, nato se obviněný z držení vytrhl a společně s obviněnou N. J. z místa utekli, poškozený T.Ž. oba obviněné pronásledoval, po chvíli se mu podařilo zadržet pouze obviněnou N. J., přičemž v důsledku předchozího fyzického napadení utrpěl poškozený T. Ž. brýlový krevní výron v okolí levého oka, oděrku na nose, pohmoždění měkkých tkání levé lícní krajiny, pohmoždění měkkých tkání levé poloviny hrudníku, pohmoždění levého kolene a pohmoždění a oděrky levého hlezna, a toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření, a poškozený byl omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně 7 dní, k poškození důležitého orgánu či k omezení poškozeného v běžném způsobu života v trvání minimálně 6 týdnů nedošlo, ačkoliv vzhledem k intenzitě a směřování útoku k takovému následku dojít mohlo, současně vznikla poškozenému T. Ž. škoda na vozidle ve výši do 2.300,- Kč a škoda na poškozeném oděvu ve výši 3.200,- Kč.
Za uvedené trestné činy byl obviněný J. S. odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to expanzní zbraně – plynovky s jedním druhově příslušným zásobníkem černé barvy a 17 ks plynových nábojů. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné N. J.
Městský soud v Praze jako soud odvolací odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, podané obviněným J. S., usnesením ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 67 To 161/2014, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. S. prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovolání [pokud v dovolání není uvedeno písm. „ l )“, ale písm. „j)“, jde o písařskou chybu, neboť slovní vyjádření tohoto důvodu koresponduje se zákonným vymezením podle písm. l ) tr. ř.]. Obviněný dovolání zaměřil proti právní kvalifikaci, když čin, který mu je kladen za vinu, považoval za správně zjištěn a popsán. Za nesprávné označil jeho právní posouzení jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §258 odst. 1 tr. zákoníku. Nespokojil se s tím, že soudy jeho jednání nepovažovaly za spáchané v nutné obraně, když odrážel první útok poškozeného vůči němu, ani s tím, že dospěly k závěru o eventuálním úmyslu k trestnému činu pokusu těžké újmy na zdraví a o naplnění všech znaků přečinu výtržnictví. Na podporu správnosti těchto svých výhrad obviněný zdůraznil některé výroky uváděné poškozeným, a na jejich podkladě setrval na tom, že to byl poškozený, kdo bez jakéhokoli dalšího varování obviněného srazil k zemi a začal jej bít. Současně zdůraznil, že poškozenému těžká újma na zdraví vůbec nevznikla a soudy závěr o eventuálním úmyslu k možnosti vzniku těžké újmy pouze dovodily ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle něhož by k těžké újmě mohlo dojít v případě, že by se jednalo o nekontrolovaný pád na zem, pokud by do obličeje působily údery velkou silou. Nekontrolovaný pád na zem však inicioval sám poškozený, který strhnul k zemi i obviněného, a přitom se i sám poranil, což nelze přičítat na vrub jednání obviněného a nelze z toho ani uvažovat o eventuálním úmyslu.
K utrpěným zraněním poškozeného a mechanizmu jejich vzniku obviněný poukázal na závěr znalce, že do obličeje poškozeného směřovaly údery malé až střední intenzity a že žádný úder velké intenzity nebyl zjištěn. Veškeré údery a případné kopy byly vedeny v poloze, kdy byl obviněný na zádech pod poškozeným, což potvrdil i poškozený, a důkazy svědčící o tom, že by kopy byly prováděny v jiné pozici, zajištěny nebyly, neboť ani na statických záznamech (fotografiích) z videozáznamů pořízených v průběhu incidentu nejsou zachyceny žádné kopy vůči poškozenému. Provedení důkazů přehráním těchto záznamů nebylo přes opakovanou žádost obviněného provedeno, v důsledku čehož byl zkrácen ve svém právu na obhajobu. Nic nesvědčí o tom, že by obviněný proti poškozenému kopal velkou silou či intenzitou, a proto použitá právní kvalifikace jako pokusu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku je nesprávná v důsledku nepřípustného extenzivního výkladu eventuálního úmyslu k těžké újmě na zdraví. Obviněný se neztotožnil ani s tím, že nejednal za podmínek nutné obrany, s níž se soudy řádně nevypořádaly především k prvotnímu násilí užitému ze strany poškozeného a neposuzovaly tuto okolnost ani z hlediska případného excesu z mezí nutné obrany. Podle obviněného se soudy nezabývaly tím, zda byl obviněný povinen fyzický útok poškozeného snášet, přičemž soud druhého stupně v rozporu se skutečností uvedl, že k žádnému prvotnímu napadení ze strany poškozeného nedošlo a celou potyčku inicioval obviněný. Ze stejného důvodu neshledal v činu, jenž mu je kladen za vinu, přečin výtržnictví, který byl zahrnut již v pokusu zločinu těžké újmy na zdraví.
Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 67 To 161/2014, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.), který uvedl, že argumentace vztahující se k nutné obraně či absenci zavinění ve vztahu k ublížení na zdraví by z formálního hlediska naplňovala uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak obviněný své právní argumenty vyvodil z jiného skutkového základu, než ze kterého vycházely soudy nižších stupňů. Poškozený zakročil proti obviněnému v souladu s podmínkami §76 odst. 2 věta první tr. ř., neboť měl právo pachatele na místě činu zadržet, což bylo nutné ke zjištění totožnosti obviněného a k zamezení jeho útěku, jakož i k zajištění potřebných důkazů. Jelikož proti jednání v souladu se zákonem není nutná obrana ani krajní nouze přípustná, státní zástupce označil tuto námitku za zcela nedůvodnou. Pokud šlo o námitky skutkové povahy, které v dovolání převažovaly, ty neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, protože nemají hmotně právní charakter. O faktickou konzumpci přečinu výtržnictví pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví se podle státního zástupce nejednalo, protože považoval za správné závěry vyjádřené na straně 5 usnesení soudu druhého stupně. Vzhledem k tomu, že v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí státní zástupce neshledal žádnou vadu, kterou by bylo možné podřadit pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či pod důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. [byť v dovolání nesprávně označený písmenem j)], navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud, když jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že netrpí vadami, pro které by je mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze uplatnit, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. Na podkladě tohoto zákonného vymezení Nejvyšší soud, s ohledem na obsah podaného dovolání a skutečnost, že odvolací soud napadené rozhodnutí podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, shledal, že obviněný uvedený dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě spočívající v tom, že „byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.“, neboť obviněný dovolání podal i z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle tohoto zákonného vymezením platí, že tento důvod slouží k nápravě právních vad tkvících v nesprávném právním posouzení skutku, anebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
Nejvyšší soud posuzuje správnost právních závěrů, kromě situací, kdy se jedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými skutečnostmi a právním posouzením věci, který v této věci nebyl namítán, protože obviněný se se skutkovými zjištěními, jak výslovně v odvolání uvedl, ztotožnil, na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně. Nejvyšší soud nemůže takový skutkový stav změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).
V posuzované věci je podkladem pro právní závěry skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně, vůči němuž obviněný nevznesl žádné připomínky, a podle kterého obviněný nejprve provedl vloupání do zaparkovaného osobního vozidla poškozeného T. Ž., tak, že u něj rozbil okno, a když se nahnul do vozidla horní polovinou těla v úmyslu odcizit zde uložený batoh, na místo přiběhl poškozený, který se snažil obviněnému zabránit v krádeži, a proto se jej pokusil na místě zadržet. Přitom společně s obviněným upadli na zem, kde obviněný poškozeného fyzicky napadl kopáním do hlavy, obličeje a celého těla. Na pomoc mu přišel P. M., který se pokoušel obviněného a poškozeného od sebe oddělit. Poblíž však stála obviněná N. J., která na pokyn obviněného plynovou pistolí namířila na poškozeného, a když se tak stalo, obviněný J. S. nastříkal poškozenému do obličeje slzotvornou látku, jíž ho částečně oslepil. Obviněný utekl. Poškozený T. Ž. utrpěl brýlový krevní výron v okolí levého oka, oděrku na nose, pohmoždění měkkých tkání levé lícní krajiny, pohmoždění měkkých tkání levé poloviny hrudníku, pohmoždění levého kolene a pohmoždění a oděrky levého hlezna, v důsledku nichž byl omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně 7 dní, a na poškozeném vozidle mu vznikla uvedená majetková škoda.
Pokud obviněný při takto vymezených skutkových zjištěních vytýkal, že to byl on, kdo byl poškozeným napaden, a proto bylo nutné jeho další útok na poškozeného posuzovat jako útok v nutné obraně, je potřeba uvést, že podle popsaného činu poškozený sice vůči obviněnému fyzicky zasáhl jako první, avšak proto, že obviněný v té chvíli vykrádal jeho vozidlo, z něhož mu chtěl právě v momentě, kdy poškozený přiběhl, rozbitým oknem odcizit tam uložený batoh. Poškozený tedy obviněného fyzicky kontaktoval proto, aby mu v krádeži zabránil, v důsledku čehož se dostali do vzájemné potyčky.
Za této situace nelze čin obviněného považovat za jednání v nutné obraně, protože tou se podle §29 odst. 1, 2 tr. zákoníku rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Obecně lze tedy uvést, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů). Jednání v nutné obraně nemůže být považováno za útok, neboť nesplňuje podmínku protiprávnosti. Proto proti jednání v nutné obraně není nutná obrana přípustná a jednání útočníka namířené proti osobě, která jedná v nutné obraně, je třeba považovat za pokračování v útoku, bez ohledu na to, zda útok byl od počátku namířený proti osobě, která jedná v nutné obraně (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 9/1980 Sb. rozh. tr.).
Na základě těchto podmínek je zřejmé, že v posuzované věci to byl poškozený, kdo jednal jako osoba bránící se trvajícímu útoku ze strany obviněného, neboť v dané chvíli ochraňoval svůj majetek, který byl obviněným bezprostředně ohrožen (obviněný již rozbil okno vozidla poškozeného a chtěl z něj odcizit uložené věci). Jestliže by poškozený v této chvíli nezasáhl a nesnažil se obviněného zadržet, došlo by k odcizení těchto věcí a k dokonání trestného činu krádeže, což bylo zásahem poškozeného obviněnému znemožněno. Poškozený tudíž jednal za podmínek §76 odst. 2 tr. ř., podle něhož se osobní svoboda osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu.
Z takto vymezených zákonných podmínek je zřejmé, že to byl poškozený, kdo reagoval za podmínek §76 odst. 2 tr. ř. a zasáhl proti obviněnému s úmyslem jej zadržet, a proto jednal v nutné obraně, jejíž meze nepřekročil a na hrozící nebezpečí krádeže reagoval bezprostředně a přiměřeně útoku, který mu ze strany obviněného v dané chvíli hrozil. V důsledku toho je současně vyloučeno, aby fyzický útok obviněného, při kterém poškozenému v rámci vzájemné potyčky z uvedeného důvodu vzniklé, způsobil zranění, byl považován za nutnou obranu, neboť ta v daných souvislostech není přípustná (viz výše zmíněné rozhodnutí č. 9/1980 Sb. rozh. tr.).
V souladu s těmito zásadami rozhodly i soudy nižších stupňů, a lze proto jen pro úplnost zmínit, že především soud prvního stupně na stranách 8 až 9 svého rozsudku konstatoval, že „obviněný, vědom si svého protiprávního jednání, chtěl utéci, aby neměl problémy s policií, v čemž se mu logicky oprávněně rozčílený poškozený snažil všemožně zabránit, tedy i násilím, které bylo ze strany obviněného opětováno fyzickým útokem ve snaze poškozeného přemoci a uniknout, což se mu nakonec podařilo“. Obdobně se této skutečnosti věnoval v rámci odvolacího řízení k takřka shodně uplatněné námitce i odvolací soud, který svá stanoviska totožná s těmi, k nimž dospěl soud prvního stupně, rozvedl na stranách 4 a 5 v dovoláním napadeném usnesení.
Z uvedených důvodů čin obviněného spočívající v tom, že při následné vzájemné potyčce, při níž oba aktéři upadli na zem, kde obviněný poškozeného kopal do hlavy a trupu a způsobil mu tak výše popsaná zranění, nebylo u obviněného správně shledáno jako spáchané v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, ale jako trestný čin ublížení na zdraví, jak správně dovodily soudy obou stupňů. Ve vztahu k těmto závěrům Nejvyšší soud považuje napadená rozhodnutí za správná a dovolání obviněného za nedůvodné.
Jinak tomu však je ohledně další námitky uplatněné ve vztahu k právní kvalifikaci pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, jíž obviněný vytýkal zejména nedostatek subjektivní stránky shledané v eventuálním úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví.
Podle §145 odst. 1 tr. zákoníku zločin těžkého ublížení na zdraví způsobí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Pokusem podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání nedošlo.
Pojem těžké újmy na zdraví je vymezen v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku dvěma podmínkami, a to že musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění a současně újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z 9 typů újmy taxativně uvedených pod písmeny a) až i) tohoto ustanovení. Za těžkou újmu na zdraví lze tedy označit vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Pro pojem těžká újma na zdraví platí v podstatě tatáž kritéria jako pro výklad pojmu ublížení na zdraví, přičemž rozdíl mezi nimi je v zásadě v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, přičemž porucha zdraví musí mít delší trvání, což ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. Soudní praxe považuje za hranici mezi těžkou újmou na zdraví v uvedeném smyslu a ublížením na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku dobu asi šesti týdnů za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví v závislosti na povaze poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. například rozhodnutí č. 13/1966 Sb. rozh. tr.).
Prostým ublížením na zdraví se naproti tomu podle §122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného, a jenž vyžaduje lékařské ošetření.
Byl-li způsoben úmyslným jednáním útočníka následek v podobě ublížení na zdraví, které není těžkou újmou na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku, pak pro rozlišení, zda přichází v úvahu právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle §146, resp. 147 tr. zákoníku nebo jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 tr. zákoníku, je rozhodující, jestli úmysl pachatele směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2001, sv. 7 pod č. T 192).
Z takto zákonem stanovených hledisek není pochyb o tom, že obviněný poškozenému v projednávaném činu způsobil „brýlový krevní výron v okolí levého oka, oděrku na nose, pohmoždění měkkých tkání levé lícní krajiny, pohmoždění měkkých tkání levé poloviny hrudníku, pohmoždění levého kolene a pohmoždění a oděrky levého hlezna, a toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření, a poškozený byl omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně 7 dní“, což je prosté ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy však usoudily, že těžká újma na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku poškozenému bezprostředně hrozila, a že obviněný jednal ve vztahu k ní v eventuálním úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Tyto závěry opřely o argumenty, jež soud prvního stupně vysvětlil konstatováním, že obviněný vůči poškozenému „užil fyzického násilí takovým způsobem, kdy mu muselo být zřejmé, že svým jednáním může vážným způsobem narušit jeho tělesnou integritu a způsobit mu velmi závažná zranění ve smyslu §122 odst. 2 trestního zákoníku. Útočil-li obviněný údery pěstí do hlavy a těla, a zejména kopy do hlavy poškozeného, je nepochybné, že měl v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, kterou nezpůsobil jen náhodou“. Nalézací soud s poukazem na závěry znaleckého posudku dále rozvedl, že těžká újma mohla spočívat především ve zlomeninách obličejových kostí, a to očnice a horní i dolní čelisti. Z uvedeného dovodil, že obviněný věděl, že svým jednáním, kdy nešlo o jediný úder, může způsobit poškozenému těžší následek, a byl s tím srozuměn, přičemž na jeho srozumění „lze usuzovat na základě kopů do oblasti obličeje, tedy násilí působícího větší intenzitou“, neboť tímto útokem na poškozeného „hrozila vážná porucha jeho zdraví či vážné onemocnění, které by poškozený pociťoval jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života a tato porucha by byla delšího trvání“ (viz strany 7 a 8 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud, který se závěry soudu prvního stupně souhlasil, na ně v podrobnostech odkázal a ve svém usnesení toliko stručně uvedl, že „k vážnému poranění poškozeného při kopu či kopech do jeho obličeje dojít mohlo. Došlo by ke vzniku zlomeniny obličejových kostí, což podle znalce ze zdravotnického hlediska lze hodnotit jako těžkou újmu na zdraví“ (viz stranu 5 usnesení odvolacího soudu).
Přestože z těchto závěrů je zřejmé, že soudy na otázku možného vzniku těžké újmy poukázaly, nezabývaly se jí dostatečně podrobně a neposuzovaly ji ze všech potřebných hledisek s uvážením souhrnu rozhodných skutečností, a to především se zřetelem na fakticky zjištěné a ve věci objektivně nastalé okolnosti. Především však soudy tyto objektivní skutečnosti nezkoumaly důsledně s ohledem na povahu zavinění vztahujícího se k těžšímu následku.
Je proto nutné připomenout zásady, jež je nezbytné dodržet v rámci úvah směřujících k prokázání subjektivní stránky, které je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. V případě pokusu vymezeného v §21 odst. 1 tr. zákoníku pachatel svým jednáním již bezprostředně směřuje ke spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedojde jen pro nějakou překážku, kterou se nepodařilo pachateli překonat, nebo pro nějakou jinou okolnost, která zabránila pachateli v dokonání. Nedostatek dokonání odděluje dokonaný trestný čin od jeho pokusu, jehož zákonnými znaky jsou též jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, a úmysl spáchat individuálně určitý trestný čin. Pokud jde o úmysl konkrétní čin spáchat, musí se vztahovat na všechny znaky základní skutkové podstaty, bez úmyslu směřujícího k dokonání trestného činu není pokus trestný (srov. Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P . Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 295 až 298).
Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, přičemž okolnosti subjektivního charakteru lze dovozovat zpravidla toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Z hlediska hrozícího těžšího následku u pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 tr. zákoníku nejsou podstatná jednotlivá zranění a že u poškozeného nenastala těžká újma na zdraví v podobě poruchy zdraví předpokládané v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku, ale především povaha a způsob jednání, kterým pachatel na poškozeného útočil, event. další okolnosti, za nichž k útoku došlo. Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu. Závěr o úmyslu pachatele lze učinit ze souhrnu všech okolností, za nichž se posuzovaný skutek udál, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení a z pohnutky činu, apod. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
Z uvedených zásad je zjevné, že soudy v posuzované věci všem těmto požadavkům bezezbytku nedostály, neboť vycházely velmi zjednodušeně jen z toho, že útoky obviněného směřovaly proti tělu poškozeného do oblasti hlavy a že šlo mimo jiné o kopy nohou. Takové úvahy v zásadě nejsou nesprávné, ale samy o sobě, jak plyne ze shora uvedených zásad, pro objektivní a všestranné posouzení zavinění obviněného v dané věci nestačí. Pochybnosti vzbuzují především proto, že soudy nezvažovaly vlastní průběh činu, motiv obviněného, ani situaci, v níž oba muži proti sobě útočili, ani to, že šlo o vzájemné napadení, při kterém poškozený, aby zabránil obviněnému v odcizení věcí, jej srazil a poté došlo k potyčce. Bylo tedy potřeba uvážit, že obviněný se v této situaci především snažil poškozenému vyvléci a že jeho zájmem bylo z jeho dosahu uprchnout, aby nebyl zadržen a dopaden policií. Soudy však při úvahách o tom, že jednání obviněného směřovalo k těžké újmě na zdraví, nebraly do úvahy skutečnou intenzitu kopů, jíž obviněný poškozenému rány nohou zasadil. Pokud by tak učinily, a v souladu s předpoklady stanovenými znalcem ve znaleckém posudku uvedené okolnosti zvažovaly, musely by hodnotit, že k nim došlo nevelkou intenzitou, a tudíž i to, že jimi zřejmě nebylo možné fakticky těžkou újmu způsobit.
Nejvyšší soud v tomto směru z obsahu spisu připomíná významné skutečnosti vyplývající především ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, v němž znalec Prim. MUDr. Jiří Hladík zranění poškozeného hodnotil jako středně těžké, přičemž porucha zdraví omezující poškozeného v obvyklém způsobu života přesáhla dobu 7 dní, během níž byl nucen chodit o francouzských holích, a byla mu dána rovněž kolenní ortéza. Tato zranění vznikla podle znalce působením tupého násilí „malé až střední intenzity do oblasti obličeje a střední síly do oblasti hrudníku a levého kolene a hlezna“. Znalec současně vyslovil závěr, že nekoordinovaným pádem na zem či samotným „kopáním do obličeje velkou silou“ by mohly vzniknout zlomeniny např. bércových kostí nebo obličejových kostí, jež by již vykazovaly charakter vážných poranění majících ze soudně lékařského hlediska charakter těžké újmy na zdraví (č. l. 62 až 74).
Z uvedeného plyne, že zjištěná zranění byla způsobena silou „malé až střední intenzity“, kdežto ke vzniku těžké újmy na zdraví bylo nutné „kopání“ „velkou silou do obličeje“. Je tedy zřejmé, že tato dvě zjištění podávající se z obsahu znaleckého posudku jsou odlišná, neboť z nich nelze dovodit, že by obviněný vůči hlavě, „obličeji“ poškozeného působil „kopáním velké intenzity“, které jediné mohlo vést ke znalcem předpokládanému zranění v podobě „zlomenin obličejových kostí“. Toto byl následek předpokládaný kopáním. Znalec však usuzoval i na další možnost zranění v podobě těžké újmy, a to vznik „zlomeniny horní či dolní končetiny, případně při pádu s rotací a zatíženou dolní končetinou, a přetržení kolenních vazů či zlomeniny bércových kostí“. U tohoto následku však bylo nutné, aby soud zvažoval, zda taková hrozící poranění v daném případě obviněnému mohla být v eventuálním úmyslu kladena za vinu, neboť pro takový závěr ve věci nejsou zcela žádné, natož byť jen dostatečné podklady. To navíc s přihlédnutím k tomu, že z výpovědi poškozeného T. Ž. se podává, že ve snaze bránit svůj majetek srazil obviněného k zemi a tloukl jej, přičemž sám upadl a dostali se do vzájemné potyčky, při které padaly údery pěstí, a on sám utržil kopanec do oblasti hlavy. Převalili se na zemi, kdy si přisedl koleno, v důsledku toho došlo k poškození vnitřních kolenních vazů (č. l. 455 až 456). Vzniká tudíž vážná pochybnost, zda při tomto mechanizmu vzniku zranění hlezna poškozeného lze vůbec usuzovat na takové zranění, které by bylo možné klást ve vztahu k úmyslu, byť eventuálnímu, obviněnému za vinu. V každém případě však na tuto skutečnost bylo nutné dokazování zaměřit a uvedené nesrovnalosti a pochybnosti odstranit podrobným dokazováním, což se však nestalo.
Ze všech naznačených důvodů vznikají ve věci vážné pochybnosti o správnosti a úplnosti závěrů soudů plynoucích z nedostatečného zpracování a uvážení všech naznačených skutečností, na něž se soudy při prováděném dokazování nezaměřily, neboť znalecký posudek v hlavním líčení jen přečetly, aniž by znalce podrobně k naznačeným nejasnostem vyslechly.
V této souvislosti však soudy řádně nezhodnotily ani skutečnosti plynoucí z fotografického zachycení záznamu videokamery, jak jsou patrné v obsahu spisu na č. l. 210 až 216. Na nich je obviněný v různých fázích poloh při kontaktu s poškozeným, avšak na všech obrazech výjevu je patrně bos, snad v ponožkách, což je konstatováno i v úředním záznamu na č. l. 209 dole. Není objasněno, jestli kopy nohou vedené proti obličeji poškozeného byly též činěny bez bot, anebo v obutí, avšak není zřejmé, kdy obviněný boty ztratil. Na tuto podstatnou skutečnost, z níž bylo potřebné rovněž usuzovat na možnost vzniku těžkého ublížení na zdraví, se soudy nesoustředily, a uvedený důkaz nebraly v potaz.
Soudy ve vztahu k zavinění obviněného nehodnotily ani vlastní průběh celé události, kterou svědek P. M. vylíčil tak, že viděl intenzivní konflikt mezi dvěma osobami, které ležely na zemi a praly se. Poškozený se snažil útočníka udržet, proto ho chytil tak, aby mu neutekl. Obviněný útočil na poškozeného pěstmi do všech částí těla a ke konci šarvátky použil i kopance. Potyčku mezi oběma muži vyhodnotil jako „klasickou šarvátku“, při níž poškozený chtěl obviněného zadržet, zatímco ten se naopak snažil utéci (č. l. 410). Manželka svědka P. M. uvedla, že konflikt vznikl v důsledku pokusu obviněného vloupat se do vozu poškozeného. Viděla, jak obviněný poškozeného kopal po celém těle, zápasili spolu, byli pořád na zemi, převalovali se. Celý konflikt vnímala jako intenzivní a vzájemný, kdy v jeho průběhu si oba aktéři vraceli rány rukama (č. l. 411 až 412). Rovněž V. T., která incident pozorovala z okna své kanceláře, popsala rvačku jako zmatenou s tím, že se jí jevilo, že poškozený chce obviněného zadržet do příjezdu policie (č. l. 413).
Všechny tyto skutečnosti a okolnosti, za nichž se posuzovaný skutek udál, bylo třeba ve vztahu k zavinění ke způsobení následku v podobě těžké újmy důkladně hodnotit. Takovému hodnocení, které nesmí být izolované a selektivní, nýbrž ve vzájemném kontextu se zřetelem na to, zda tyto důkazy ve svém souhrnu tvoří ucelený řetězec, na jehož základě lze učinit jednoznačný a spolehlivý závěr o úmyslném zavinění obviněného, však soudy obou stupňů vůbec vzniklou situaci nepodrobily, čímž se uvedeným zásadám zpronevěřily (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 1207/07).
S ohledem na tato pochybení rozvedené skutečnosti prozatím nesvědčí pro úmyslné zavinění ve vztahu k pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví. Závěry, které soudy v tomto směru učinily, nejsou podloženy dostatečným dokazováním, nejsou rozvedeny a vysvětleny ani v odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž soudy své závěry odůvodnily jen nekonkrétně a paušálně, místy i v rozporu s tím, co bylo provedenými důkazy zjištěno a prokázáno. O jejich paušálním přístupu svědčí zejména fakt, že nevyslechly znalce, ačkoli právě jeho vyjádření a verbální upřesnění závěrů podaných v písemném vyhotovení znaleckého posudku především ve vztahu k intenzitě a způsobu vedení útoků obviněným proti tělu poškozeného se z hlediska možné právní kvalifikace, jak bylo výše naznačeno, jeví zásadní. Namísto toho jím vyslovené závěry účelově interpretovaly a nepřípustným způsobem modifikovaly výlučně v neprospěch obviněného. Za pochybení lze považovat i to, že na pokus těžké újmy neusuzovaly ve vztahu ke konkrétní újmě ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud při zjištění uvedených vad vztahujících se k právnímu posouzení činu jako pokusu těžké újmy na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku ohledně obviněného J. S. rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 67 To 161/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 4 T 149/2013, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na soudu prvního stupně nyní bude, aby ve smyslu shora uvedených vytknutých vad za účelem správného vyhodnocení všech rozhodných okolností a posouzení subjektivní stránky ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému, doplnil v naznačeném směru dokazování a všechny zjištěné skutečnosti v potřebné míře zvážil. V této souvislosti bude zapotřebí zohlednit především již citovaný závěr znalce, podle něhož zranění poškozeného vznikla „tupým násilím působícím malou a střední silou (při hodnocení malá – střední – velká) do oblasti obličeje a střední silou na levou ruku, levou polovinu hrudníku a levé koleno a hlezno“ (č. l. 73), jakož i to, že na výslovný dotaz znalec Prim. MUDr. Jiří Hladík uvedl, že vážná poranění mající ze soudně lékařského hlediska charakter těžké újmy na zdraví by mohla vzniknout „nekoordinovaným pádem na zem“ a v případě poranění obličeje „kopáním do obličeje velkou silou“ (č. l. 74). Nepodaří-li se, mimo jiné i osobním výslechem znalce před soudem, prokázat opak, soud bude muset mít na paměti, že právě intenzita užitého násilí je skutečností ovlivnitelnou vůlí pachatele a jako taková je významným kritériem určujícím subjektivní stránku trestného činu, tzn. míru a především formu zavinění. Vzhledem k tomu, že žádné skutečnosti svědčící pro použití násilí velké intenzity, jak znalec dovozoval, se dosud soudům nepodařilo bezpečně prokázat, bude nutné na objasnění této okolnosti dalším dokazování zaměřit. Ze svědeckých výpovědí i dalších provedených důkazů totiž vyplynulo prozatím pouze to, že zranění poškozeného vznikla násilím malé až střední intenzity, a to navíc v důsledku vzájemné potyčky (rvačky) mezi poškozeným a obviněným. Jediným dosud prokázaným a logickým důvodem zápasu mezi oběma muži byla primární snaha poškozeného zabránit obviněnému, který se vloupal do jeho vozidla a pokusil se z něj odcizit v něm uložené movité věci patřící poškozenému, v útěku z místa činu a o jeho předání přivolané policii. Obviněný se naproti tomu pokoušel ze sevření poškozeného vymanit, a to právě za použití úderů pěstí či rukou a posléze, jak se však z výpovědí svědků podává až v samotném závěru půtky, i kopů nohou. V tomto směru bude nutné uvažovat i fakt, že obviněný byl v době incidentu bos, resp. nebyl obut, nýbrž na nohou měl pouze ponožky, jakož i to, zda kopy byly náhodné a proti poškozenému namířené toliko ve snaze vymanit se z jeho sevření, anebo šlo o cílené zásahy nohou proti tělu poškozeného. Na to se bude nutné dotázat poškozeného i dalších přihlížejících osob, které tyto kopy na vlastní oči sledovaly.
Podle výsledku doplněného dokazování a po posouzení všeho, co bylo zmíněno, eventuelně všech dalších objektivně posouzených okolností, bude nutné znovu pečlivě zvažovat, zda je opodstatněná právní kvalifikace za stávajícího stavu vzbuzující řadu závažných pochybností, anebo zda jde o přečin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku. V souvislosti s těmito závěry pak bude namístě znovu posuzovat i naplnění všech znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Jen pro úplnost lze k námitkám obviněného směřujícím proti oprávněnosti posouzení činu jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, v obecné rovině poznamenat, že jednočinný souběh trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku s trestnými činy proti zdraví, tj. ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku, není vyloučen, a proto, pokud soudy uváží všechny potřebné skutečnosti, nic jim objektivně a v obecné poloze nebude bránit, aby obviněného uznaly vinným i tímto trestným činem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová