ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1476.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1476/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2014 o dovolání obviněného V. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. 2 To 86/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 194/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 2 T 194/2013, byl obviněný V. Ž. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil tak, že
dne 27. 12. 2012 v době kolem 02.40 hod. v P., na ulici K. před domem …, v blízkosti kašny, společně s dalším dosud neustanoveným pachatelem fyzicky napadl poškozeného M. P., na něhož bezdůvodně zaútočili, když k němu přiběhli, silou ho natlačili a povalili na kapotu vozidla, kde ho opakovaně udeřili pěstí do hlavy a těla, až poškozený z kapoty vozidla sklouzl na zem, kde do něj kopali nohama do hlavy a celého těla, zejména do břicha a zad, následkem čehož poškozený ztratil vědomí, čímž poškozenému způsobil pohmoždění a přetržení slinivky břišní a jejího vývodu s únikem pankreatické šťávy do okolí slinivky a vznikem zánětu, pohmoždění obličeje, zlomeninu pravé horní čelisti zasahující na spodinu pravé dutiny očnicové, pohmožděniny a podlitiny krevní na hrudníku, břiše, v oblasti pánve, na zádech, otřes mozku, pro něž byl hospitalizován v nemocničním zařízení ode dne 27. 12. 2012 do dne 23. 1. 2013 s nutností dvou náročných operací a pooperační péče a další léčbou v domácím prostředí spojenou s omezením v běžném způsobu života nejméně po dobu tří měsíců, včetně potřeby dalších operací,
a tohoto jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 4 T 101/2005, který nabyl právní moci dne 14. 12. 2005, odsouzen mimo jiné i za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Za shora uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. 2 To 86/2014, odvolání obviněného a státního zástupce v podané neprospěch obviněného proti výroku o trestu, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. dovolání, v němž zásadně vytknul nedostatky při provádění rekognice in natura a brojil proti její použitelnosti jako stěžejního důkazu. Ve vztahu k ní nejprve vytýkal nedostatky v tom, že byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon před zahájením trestního stíhání bez přítomnosti obhájce, což považuje za vadu bránící jejímu použití jako důkazu, o nějž soudy opřely rozhodnutí o jeho vině [důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.)]. Obviněný v této souvislosti vytýkal, že odvolací soud nepřipustil polemiku o skutkovém zjištění, které bylo na základě výsledku uvedené rekognice učiněno. Za vadu považoval, že poškozený před touto rekognicí nahlížel na facebookový profil obviněného. Obviněný má za to, že poškozený byl touto skutečností ovlivněn zejména při jeho znovupoznání jako možného pachatele. Za další nedostatek rekognice obviněný označil, že při jejím provádění byl zařazen mezi osoby, jimž nebyl příliš podobný, neboť se od něho odlišovaly zejména vzrůstem (byl ze srovnávaných osob nejmenší) a barvou oblečení (jediný měl černou bundu a bílé botasky), a namítal, že jeho podoba nejvíce odpovídala předem známému popisu pachatele podaného poškozeným. Podle obviněného soudy rovněž pochybily v tom, že výsledky rekognice nebyly potvrzeny ani jinými usvědčujícími důkazy proti obviněnému, a v důsledku shora vytknutých vad ji nelze považovat za objektivní důkaz. Soudy o ni z těchto důvodů nemohly opírat své závěry o vině, protože nešlo o spolehlivý podklad pro závěr, že vytýkané jednání spáchal právě on.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. 2 To 86/2014, jakož i rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 2 T 194/2013, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Přerově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265 o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody, který v současné době vykonává ve V. v P.
Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř. zdůraznil, že provedená rekognice nebyla jediným či rozhodujícím důkazem, ale před soudem v souladu s ním byly provedeny i další důkazy. Poškozený obviněného poznával opakovaně i v soudním stádiu. Způsob a okolnosti, za nichž byla rekognice provedena, netrpí vadami, neboť šlo o neodkladný úkon, protože před jejím provedením nebylo zřejmé, kdo je pachatelem, a nebylo možné postupovat podle §160 odst. 1 tr. ř. a zahájit trestní stíhání ani proti obviněnému, což bránilo i ustanovení obhájce. Rekognici byl v souladu se zákonem přítomen soudce dohlížející na zákonnost průběhu tohoto úkonu. Obviněnému však nebránilo, aby si sám zajistil právní pomoc advokáta, který by se v této roli mohl rekognice in natura zúčastnit. Státní zástupce s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 342/2010 uvedl, že důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. není založen v případě, kdy jsou před zahájením trestního stíhání provedeny neodkladné či neopakovatelné úkony ve vztahu k osobě podezřelé. Za irelevantní označil i námitku, že poškozený před rekognicí znal z profilu na Facebooku podobu obviněného. S ohledem na tato zjištění státní zástupce konstatoval, že činností orgánů činných v trestním řízení v této trestní věci nedošlo k porušení zásady fair procesu ani k porušení práva na obhajobu, neboť jejich činnost nebyla v rozporu s postuláty dříve vyjádřenými např. v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 29/06, sp. zn. I. ÚS 375/06, sp. zn. ÚS 99/09, sp. zn. IV. ÚS 569/11. Z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a jako takové jej navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezené, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. přichází do úvahy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Dopadá na případy, pokud byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., tzn., že obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, a přitom žádného obhájce neměl, nebo obhájce ustanoveného či zvoleného měl, ale nebyla mu dána možnost se účastnit úkonu nebo řízení, jehož má právo se účastnit nebo mu být přítomen.
Přestože předmětný dovolací důvod lze uplatnit, pokud došlo k porušení podmínek určujících právo obviněného na jeho obhajobu, je svým obsahem užší než právo na obhajobu, neboť nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 48/2003, č. 23/2007-II. Sb. rozh. tr., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17, T 413, věta 2.). Účelem tohoto dovolacího důvodu proto může být i možnost dosažení nápravy takového rozhodnutí, které vzešlo z řízení, v jehož některém stadiu byl obviněný bez obhájce, ač ho podle zákona měl mít, pokud se úkony provedené v tomto stadiu řízení staly výlučným nebo hlavním podkladem rozhodnutí ve věci samé.
K nutné obhajobě je třeba uvést, že se jí nelze domáhat v předprocesním stadiu, neboť zde není policejní orgán povinen ustanovit právní pomoc advokáta ve smyslu podmínek nutné obhajoby podle §36 tr. zákoníku, která se váže již k trestnímu řízení, a může být uplatněna, až když se vede u dospělého pachatele trestní řízení, tzn. po zahájení trestního stíhání, což vychází z dikce ustanovení §36 odst. 1 tr. ř., podle něhož dospělý pachatel musí mít obhájce už v přípravném řízení, které počíná v přípravném řízení od okamžiku zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. a pokračuje v dalších stadiích trestního řízení, pokud tento důvod nadále trvá (srov. rozh. č. 1/1968, 2/1978, 1/1979 Sb. rozh. tr.). Počátek nutné obhajoby je u dospělého pachatele vždy spojen se zahájením trestního stíhání (nemůže nastat dříve), což vyplývá z použitého pojmu „obviněný“ v návětě §36 tr. ř., protože právě od zahájení trestního stíhání se vede řízení proti konkrétní osobě (srov. Šámal, P. a kol . Trestní řád I. §1-156. Komentář. 7., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 443). Pro mladistvé platí speciální podmínky stanovené v §42 z. s. m.
Pokud jde o řízení předcházející zahájení trestního stíhání, postupuje se podle §158 odst. 1 tr. ř. a policejní orgán je povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž podkladě lze dojít k závěru o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele, a to i prostřednictvím rekognice (§104b tř. ř.), mají-li její výsledky vést k závěru o tom, kdo je pachatelem. Pro postup při provádění neodkladných a neopakovatelných úkonů platí podmínky vymezené v ustanovení §158 odst. 9 tr. ř.
Rekognici a postup při ní upravuje §104b tr. ř. tak, že se provádí tehdy, pokud je nutné, aby byla znovu poznána osoba nebo věc a určila se jejich totožnost. Podle §104b odst. 2 poslední věta tr. ř. osoba, která má být poznána, nesmí být poznávající osobě před rekognicí ukázána. Podle §104b odst. 3 tr. ř. má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Osoba, která má být poznána, se vyzve, aby se zařadila na libovolné místo mezi ukazované osoby. Jestliže osoba má být poznána nikoli podle svého vzezření, ale podle hlasu, umožní se jí, aby hovořila v libovolném pořadí mezi dalšími osobami s podobnými hlasovými vlastnostmi.
V projednávané věci obviněný vytýkal, že při rekognici in natura konané dne 6. 3. 2013 (č. l. 126 až 130) nebyl přítomen obhájce. K tomu Nejvyšší soud ze spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 2 T 194/2013 připomíná, že v této věci byly podle §158 odst. 3 tr. ř. z podnětu oznámení poškozeného M. P. dne 27. 12. 2012 zahájeny úkony trestního řízení ohledně neznámého pachatele (č. l. 1), a téhož dne podal M. P. podle §158 odst. 6 tr. ř. vysvětlení, v jehož rámci rovněž uvedl popis pachatele (č. l. 4 až 7). Na základě návrhu státní zástupkyně na provedení rekognice jako neopakovatelného úkonu, byla tato uskutečněna dne 6. 3. 2013. Podle protokolu založeného na č. l. 126 bylo důvodem jejího nařízení to, že dosavadní prověřování nevedlo ke zjištění pachatele. Poznávající osobou byl M. P., a prováděla se za přítomnosti soudce Mgr. Tomáše Novotného a státní zástupkyně Mgr. Daniely Kollárové. Rekognice byla skončena v 08.59 hodin a poškozený při ní poté, co před jejím konáním podrobně popsal osobu pachatele, za pachatele mezi předvedenými čtyřmi osobami srovnávanými osobami identifikoval obviněného V. Ž. (č. l. 127 verte a 128).
Na základě tohoto výsledku rekognice bylo dne 16. 5. 2013 proti obviněnému podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, č. j. KRPM-166460-90/TČ-2012-140871 (č. l. 155), obviněnému doručeným dne 17. 6. 2013 (č. l. 157). Dne 26. 6. 2013 Okresní soud v Přerově obviněnému ustanovil opatřením sp. zn. 1 Nt 611/2013 podle §39 tr. ř. z důvodu podle §36 odst. 3 tr. ř. obhájce Mgr. Pavla Kužílka (č. l. 161). Tento obhájce byl následně přítomen také prvnímu výslechu obviněného V.Ž. v procesním postavení obviněného, který se konal dne 24. 7. 2013 v 08.04 hod. (č. l. 174 až 175), a účastnil se dalších úkonů tohoto trestního řízení.
S přihlédnutím ke všem těmto procesním ustanovením je zřejmé, že orgány přípravného řízení v projednávané věci neporušily ustanovení o nutné obhajobě, pokud provedly rekognici s poškozeným konanou dne 6. 3. 2013 v 07.36 hodin jako neodkladný úkon před zahájením trestního stíhání proti obviněnému, neboť k zahájení trestního stíhání dovolatele došlo právě na základě výsledků této rekognice dne 16. 5. 2013 (č. l. 155 až 157). Za této situace nepřítomnost obhájce u rekognice nemá za následek nepoužitelnost tohoto úkonu jako důkazu v řízení před soudem (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1266/2010, ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 410/2010, či ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 471/2010).
Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud neshledal porušení práva na obhajobu, neboť při rekognici právo na obhajobu obviněného porušeno nebylo. Výhrady obviněného vztahující se k důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. proto nejsou důvodné.
Námitky podřazené obviněným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž směřovaly proti provedené regonici, u níž obviněný kromě uvedeného shledal porušení podmínek stanovených v §104b tr. ř., a že nemohla být podkladem pro rozhodnutí soudu, protože srovnávané osoby měly odlišný vzhled, než měl obviněný. Vypovídací hodnota tohoto důkazu byla snížena i tím, že poškozený fotografii obviněného viděl před touto rekognicí na facebooku. Obviněný rovněž vytýkal, že tato rekognice byla jediným důkazem, který obviněného jako pachatele usvědčoval.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze napadat rozhodnutí proto, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a plyne z něj, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, což se zásadně týká toho, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudem prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud toto skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).
Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Posoudí-li se podle těchto kritérií obsah projednávaného dovolání, plyne z něj, že dovolatel neuvedl žádný právní problém, ale jeho výhrady směřují výhradně proti postupu orgánů činných v trestním řízení proti tomu, jak byla provedena rekognice a jak soud tuto rekognici jako důkaz hodnotil. Je proto zřejmé, že obviněný nebrojil proti právnímu posouzení, jak uvedený dovolací důvod předpokládá, ale vytýkal výhradně vady mající procesní povahu, což by mohl Nejvyšší soud přezkoumávat jen tehdy, pokud by byl uvedený postup procesně nesprávný a šlo by o extrémní nesoulad.
Z obsahu spisu, konkrétně z protokolu o rekognici na č. l. 126 až 128 se podává, že před rekognicí byl poškozený v souladu s §104b odst. 2 tr. ř. vyslechnut k okolnostem, za nichž pachatele vnímal a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž v něm obviněného poznal. Poškozený v rámci tohoto výslechu pachatele popsal (č. l. 127) a uvedl, že byl při těle, byl plešatý, menší a tlustější měřil asi 170 cm, měl boty kanady, oblečen byl do černé bundy, mluvil česky. Obviněný si zvolil pořadí a místo mezi figuranty. Z fotografické dokumentace k rekognici založené na č. l. 129 až 130 spisu je zřejmé, že obviněný (osoba na první fotografii pod č. 4 a na druhé fotografii pod č. 1) byl mezi ukazovanými celkem čtyřmi osobami sice nejmenší, avšak např. ve srovnání s osobou č. 2 na první fotografii a č. 3 na druhé fotografii nebyl nikterak výrazně menší. Všechny poznávané osoby měly velmi málo vlasů či pleš, u třech z nich je patrný rašící či krátce střižený vous či bradka.
Na základě tohoto spisu Nejvyšší soud dospěl ke shodnému závěru, jaký učinily i oba soudy o tom, že uvedená rekognice splňovala všechny zákonné požadavky, protože je patrné, že poškozený si během útoku pachatele prohlédl a jeho obraz si uchoval v paměti tak, že jej následně byl schopen při rekognici bez váhání s podobou obviněného ztotožnit. Osoby, mezi nimiž byl obviněný srovnáván, se svým vzhledem výrazně nelišily, a ani druh a barva oděvu při rekognici nehrály nijak významnou roli, neboť rekognice se uskutečnila s odstupem více než dvou měsíců od vyšetřovaného skutku. Obviněný při rekognici nebyl patrně oblečen zcela shodně jako v době spáchání skutku, neboť podle poznávajícího poškozeného byl pachatel obut pravděpodobně do bot typu „kanady“, zatímco na fotografii má obviněný na nohou sportovní boty (tenisky, botasky). Oblečení proto nebylo v identifikaci obviněného určujícím faktorem, aby bylo způsobilé významněji ovlivnit výsledek rekognice.
Jestliže obviněný správnosti provedené rekognice vytýkal, že poškozený si před tím, než k rekognici došlo, sám ověřoval, kdo je pachatel činu a na facebooku korespondoval na toto téma se svými kamarády (na č. l. 80 jsou založeny facebookové obrázky), činil tak v době, když již dne 11. 1. 2013 podal podle úředního záznamu podle §158 odst. 6 tr. ř. vysvětlení (č. l. 4), v němž uvedl popis muže, který jej napadl. Snahy poškozeného o zjištění totožnosti pachatele poškozený vyvíjel v době, kdy byl hospitalizován. Šlo výhradně o osobní aktivitu poškozeného a jeho kamarádů, která správnost a význam provedené rekognice nesnižovala, protože podmínky §104b odst. 2 tr. ř. o tom, že nemůže být poznávaná osoba nebo věc ukázána poznávané osobě ještě před rekognicí, se vztahují na postup orgánů činných v trestním řízení, nikoliv na konání poškozeného. Orgány činné v trestním řízení nemohou zabránit poškozeným, aby se prostřednictvím dostupných prostředků internetové sítě např. na Facebooku snažili z vlastní iniciativy dohledat pachatele trestného jednání, dříve než bude přistoupeno k procesním úkonům ze strany policie. Je následně věcí soudů, aby uvedenou skutečnost, zjistí-li ji, posoudily, a vyhodnotily zejména s ohledem na to, jak ovlivnila vnímání a postoje poškozeného v trestním řízení, zejména v rámci poznávání pachatele při postupu podle §104b tr. ř. Takový postup soudu je nutné konfrontovat se všemi dalšími skutkovými závěry, v nichž se soud musí vypořádat jak s věrohodností poškozeného, tak i s přesvědčivostí rekognice a postupem v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. tyto okolnosti vysvětlit a vyhodnotit.
Podle průběhu rekognice v projednávané věci je nepochybné, že nebyla porušena zásada podle §104b odst. 2 tr. ř., že poznávaná osoba musí být ukázána společně s dalšími třemi osobami, které se od sebe výrazně neodlišují, neboť všechny poznávané osoby byly navzájem typově podobné. Vůči poškozenému M. P. výhrady obviněného nemají v provedeném dokazování podklad, protože poškozený již ve vysvětlení ze dne 11. 1. 2013 (č. l. 6) uvedl popis pachatele, který se shoduje s podobou, výškou i dalšími znaky shodné s osobou obviněného. Ze všech uvedených důvodů nic nebránilo soudům, aby jak rekognici, tak i výpověď poškozeného považovaly za provedené v souladu se zákonem a připustily jejich použití coby důkazu v řízení před soudem.
Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že soudy své závěry o přesvědčivosti výpovědi poškozeného dostatečně vyložily a posoudily, soud prvního stupně rozvedl své úvahy především na straně 6 rozsudku a odvolací soud na straně 5, kde vysvětlil i správnost postupu soudu prvního stupně včetně dalších svých úvah o tom, že nevznikají pochybnosti o tom, že pachatelem byl právě obviněný.
Rovněž je třeba zdůraznit, že rekognice a z ní plynoucí výsledky, nejsou jediným důkazem, o který se závěr o pachatelství obviněného opírá, neboť vedle tohoto důkazního prostředku byly zajištěny a v souladu se zákonem před soudem prvního stupně provedeny i další důkazy (č. l. 264 až 267, 280 až 281, 287 až 290), a to jednak výslechy svědků, záznamy kamerového systému (č. l. 267, 76 a 77) nebo facebooková komunikace (č. l. 267, 80 až 83), jimiž byla vyvrácena obviněným uplatňovaná obhajoba, že se na místě činu nenacházel a že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil. Soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyhodnotily a přesvědčivě vyložily, o které důkazy, tvořící ucelený logický řetězec, opřely svá rozhodnutí a odpovídajícím způsobem se se všemi skutečnostmi relevantními pro jejich rozhodnutí a závěry vypořádaly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 1207/07). Nejvyšší soud ze všech uvedených zjištění shledal, že soudy obou stupňů dostály všem svým povinnostem ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř. a napadená rozhodnutí namítanými vadami netrpí.
Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
S ohledem na tento způsob rozhodnutí nepřichází do úvahy obviněným požadovaný postup podle §265 o odst. 1 tr. ř. a přerušení výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu dovoláním napadeným rozhodnutím.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová