ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.1282.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 1282/2015-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2015 o dovolání, které podal obviněný T. N. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 12 To 206/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 168/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 1 T 168/2013, byl obviněný T. N. uznán vinným v bodě I.) zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodě II.) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, v bodě III.) přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě IV.) přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu držení střelných zbraní a střeliva na dobu pěti let. Podle §70 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest propadnutí věci, specifikovaných na str. 3 výroku rozsudku. Podle §70 odst. 5 tr. zákoníku bylo rozhodnuto, že propadlé věci náleží státu.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu Praha-západ se obviněný dopustil trestné činnosti v podstatě tím, že:
I./ v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách, patrně dne 11. 9. 2012, v místě svého bydliště U. Ch. .... v obci H., okr. P.-z., pod vlivem alkoholu a po předchozí hádce v obývacím pokoji, se, přestože to poškozená L. K., ....., jednoznačně a opakovaně odmítla, dožadoval po poškozené orálního sexu, a poté co jej poškozená odmítla dobrovolně orálně uspokojit, rozepnul si kalhoty a rukama násilím přisunul hlavu poškozené ke svému přirození, které vsunul do úst poškozené, které se však podařilo vysmeknout a utéct do ložnice, kam poškozenou po chvilce následoval, přemohl její nejen verbální, ale i fyzický odpor, kdy z poškozené strhl peřinu a násilím poškozenou zaklekl v místě ramenou, když ležela na zádech a znehybnil ji nohama, které měl okolo jejího krku, až nemohla dýchat a ztrácela vědomí, strčil ji penis do úst a orálně se po dobu asi 10 minut uspokojoval, zasouváním penisu do úst poškozené,
II./ v přesně nezjištěné době okolo 23:00 hodin dne 14. 9. 2012 v místě svého bydliště U. Ch. .... v obci H., okr. P. – z., opět pod vlivem alkoholu, v kuchyni nejprve verbálně vyhrožoval poškozené L. K., že ji zastřelí, neboť nemá právo na život, že si nezaslouží žít, poté si vzal dlouhou střelnou zbraň s dalekohledem, blíže nezjištěného typu, pod pohrůžkou namířené zbraně a následného výstřelu, mířeného cca. 1 metr směrem od poškozené, donutil poškozenou kleknout si na gauč, a když se poškozená pokusila z pokoje utéct, doběhl ji a fyzicky přemohl, opětovně poškozenou donutil kleknout si na gauč, ptal se poškozené, co si přeje jako poslední přání s tím, že ji zastřelí a třikrát vystřelil ve směru cca. 0,5 metru od poškozené, následně ji donutil hodit náboj na stůl s tím, že pokud střela náboje bude mířit na poškozenou, tak ji zastřelí, poté co náboj dopadl na stůl, přistoupil na vzdálenost cca 1,5 metru od poškozené a vystřelil ve směru cca. 20 cm od hlavy poškozené,
III./ v přesně nezjištěné době si bez povolení opatřil a následně přechovával nejméně do 14. 9. 2012 mj. v místě svého bydliště U. Ch. ..., H., okr. P. – z., dlouhou střelnou zbraň, nezjištěné ráže a výrobního čísla, se kterou dne 14. 9. 2012 napadl poškozenou L. K. a dále v místě svého bydliště i jinde, bez povolení přechovával zakázané doplňky zbraně, konkrétně dvě části tlumiče hluku výstřelu pro umístění na zbraň ráže 22mm Long Rifle, dále 61 ks nábojů české výroby ráže 22mm Long Rifle, značky Seller & Bellot, typu SB Standard a 1ks náboje mexické výroby, ráže 22 Long Rifle, značky Aquila,
IV./ od přesně nezjištěné doby do 12. 6. 2013 mj. v místě svého bydliště U. Ch. ...., H., okr. P. – z., bez povolení přechovával pro vlastní potřebu omamnou látku konopí v množství 77,47 gramů obsahující 73,02 gramů toxikomansky využitelného podílu rostlinného materiálu s obsahem 5,9% (hmotnostního) tj. 4,308 gramu látky delta-9-tetrahydrocannabinolu, ačkoli látka konopí je uvedena v příloze číslo 3. Omamné látky zařazené do seznamu IV. podle jednotné Úmluvy o omamných látkách (vyhláška 47/1965 Sb.) k zákonu číslo 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů a látka delta-9-tetrahydrocannabinol (THC) je uvedena v příloze číslo 5. Psychotropní látky zařazené do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška 62/1989 Sb.) k zákonu číslo 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 12 To 206/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný T. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem I. rozsudku zdůrazňuje, že poškozená nepodala trestní oznámení bezprostředně po údajném znásilnění, ale vše si nejdříve sepsala a oznámila až s dlouhou časovou prodlevou, z čehož je zřejmé, že celou věc připravovala ve snaze zajistit, aby dopad trestního oznámení byl maximálně účinný. V souvislosti s tím poukazuje na to, že s poškozenou po určitou dobu žili v partnerském vztahu standardním partnerským životem a i sama poškozená potvrdila, že používali různé sexuální praktiky, včetně orálního sexu. Obviněný upozorňuje na rozpory v její výpovědi, které svědčí o nevěrohodnosti poškozené a namítá, že ačkoli tvrdí, že byla znásilněna, ze žádné z jejich výpovědí nevyplývá, zda vůbec k tomuto jednání došlo a zda a jakým způsobem vyjadřovala vůči obviněnému svůj nesouhlas s případným stykem a použitou sexuální praktikou. I ze skutečnosti, že ani své matce ihned poté neoznámila, čeho se vůči ní měl dopustit, je zřejmé, že skutek se vůbec nestal, ale jednalo se o pomstu poškozené, která zřejmě neunesla jejich rozchod. Kromě výpovědi poškozené soud prvního stupně jiný důkaz k dispozici neměl, když výpovědi matky poškozené, jejího otce i kamarádky – tedy osob, které mají na věci osobní zájem, vycházely toliko ze zprostředkovaných informací, které jim sama předložila. Vytýká, že ve věci vypracované dva znalecké posudky vykazují závažná pochybení (znalci neměli k dispozici kompletní zdravotní dokumentaci, nezohlednili dlouhodobé zkušenosti poškozené s drogami, která již od 16 let trpěla psychickými problémy, které ovlivnily její konfabulační schopnosti ve smyslu upravování prožitých skutečností), jeho návrhy na jejich doplnění, případně vypracování revizních znaleckých posudků však byly zamítnuty. Neprovedením dalších důkazů, případně nepovolením některých otázek znalcům, soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která vedla k porušení zásad spravedlivého procesu. Rovněž poškozenou tvrzené zranění (vykloubení čelisti) nebylo prokázáno, ani z žádného důkazu nevyplývá, a soud tak pro uznání jeho viny neměl dostatek důkazů. Pokud se týká jednání pod bodem II. rozsudku, i toto si poškozená vymyslela ve snaze zdůraznit četnost a intenzitu útoků vůči ní, když ani pronajímatel bytu, který se vyjadřoval k soužití obviněného s poškozenou, nezaznamenal žádné jejich konflikty ani použití střelné zbraně. Obviněný podotýká, že žádnou dlouhou střelnou zbraň nevlastnil, ani nevlastní a nemohl ji tedy použít, přičemž soud prvního stupně se nezabýval ani tím, o jakou zbraň se mělo jednat, a vycházel opětovně toliko z tvrzení poškozené. Pokud jde o střelivo, které u něj bylo nalezeno, toto není jeho a neví, jak se do bytu dostalo, když nebyl jedinou osobou, která měla od bytu klíče. Nebylo též prokázáno, kdy poškozená sepsala dopis, v němž měla popsat, k čemu mělo dne 14. 9. 2012 mezi nimi dojít a tato skutečnost nebyla nijak ověřena, ačkoliv mohl být sepsán kdykoliv v průběhu trestního řízení. V dopisu přitom nebylo uvedeno nic o údajném znásilnění, které dle tvrzení poškozené mělo mít na ni značný psychický dopad. I jednání v bodu III. rozsudku obviněný popírá, když v jeho bytě sice byly nalezeny části zbraní, jednalo se však o nepoužitelné, vzájemně nekompatibilní součásti, z nichž nebylo možno sestavit střelbyschopnou zbraň. Je tedy přesvědčen, že v daném případě nejsou naplněny znaky protiprávního jednání. Ve vztahu k jednání v bodu IV. rozsudku obviněný sice připustil, že omamnou látku – konopí držel, nikomu jinému ji však neposkytoval, ale užíval výlučně pro svou osobní potřebu a pro léčebné účely, neboť trpí velmi vážnou formou kožního onemocnění – lupénkou, na kterou se léky s příměsí konopí běžně používají. Dochází tak ke snížení rozsahu lupénky, případně k jejímu úplnému vyléčení. Je tedy přesvědčen, že v tomto případě nelze jeho jednání vykládat tak, že přechovával v množství větším než malém omamnou a psychotropní látku. Dovozuje tedy, že za situace, kdy byla výpověď poškozené jediným důkazem svědčícím v jeho neprospěch, měl soud prvního stupně, kterému též vytýká formální hodnocení provedených důkazů, aplikovat zásadu in dubio pro reo. Pokud se týká skutků pod body III. a IV. rozsudku, zde nalézací soud též přecenil společenskou škodlivost jeho jednání, které podle jeho názoru nevykazuje znaky potřebné pro jeho odsouzení. I odvolací soud, který ve věci rozhodoval dvakrát, nakonec bez výhrad převzal závěry nalézacího soudu, aniž by napravil jeho pochybení a dospěl tak k nesprávným závěrům. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 12 To 206/2015, zrušil a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný T. N. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutků, ale především napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů ( konkrétně výpovědi poškozené, jejích rodičů – Z. K. a O. K., a svědkyně L. N., přičemž zpochybňuje též závěry znaleckých posudků), a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (že neexistuje žádný důkaz, jenž by jej usvědčoval z trestné činnosti, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání ve vztahu k trestné činnosti spáchané vůči poškozené L. K. obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky mu přisouzených trestných činů. Je třeba konstatovat, že v tomto směru se obviněný dovoláním pouze domáhá toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byly jiným způsobem posouzeny skutky, pro které byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud v obecné poloze konstatuje, že námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).
Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. V předmětné věci soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, postupoval správně, když ohledně dalších návrhů obviněného na doplnění dokazování (zejména výslechem svědků T. a F., vyhotovením revizního znaleckého posudku zaměřeného na věrohodnost poškozené, jakož i doplněním výpovědi znalkyně k této otázce), které označil za nadbytečné a bezpředmětné vzhledem k existenci důkazů již provedených, o těchto rozhodl zamítavě. Takové rozhodnutí je zcela a výlučně v kompetenci rozhodujících soudů, přičemž Nejvyšší soud se s názorem obou soudů nedoplnit dokazování pro nadbytečnost důkazů ztotožnil.
Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. nebo v §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-západ, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Jedná se především o výpovědi poškozené L. K. a svědků – jejích rodičů – Z. K. a O. K., jakož i její přítelkyně L. N., přičemž soudy rovněž logicky zdůvodnily, proč uvěřily tvrzení poškozené, na rozdíl od tvrzení obviněného. Též se vypořádaly s námitkou údajné nevěrohodnosti poškozené, která však nemá žádné opodstatnění, když z provedených důkazů, zejména ze závěrů znaleckých posudků, a to jednak z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného MUDr. Bronislavem Kobedou a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – klinická psychologie vypracovaného PhDr. Jindřiškou Záhorskou, Ph.D., žádné takové skutečnosti nevyplynuly. V tomto ohledu lze poukázat, že znalec MUDr. Bronislav Kobeda, který vycházel z výsledků psychologických testů a svých vlastních vyšetření, uvedl, že u poškozené došlo k rozvoji akutní reakce na stres a následně k posttraumatické stresové poruše, což se rozvinulo v přímé příčinné souvislosti s předmětnými událostmi, když u obou poruch musí být jedinec vystaven mimořádnému stresu. U poškozené se dosud projevuje omezení v jejím obvyklém způsobu života. Psychické potíže jí způsobily (a dosud způsobují) výraznou psychickou nepohodu, kdy musela vyhledat psychiatrickou a psychoterapeutickou pomoc a narušily i její partnerský život a schopnost pracovní adaptace. Rovněž znalkyně PhDr. Jindřiška Záhorská, Ph.D. na svých závěrech, které vyplývají z obsahu výše citovaného znaleckého posudku, setrvala a na tyto odkázala i v rámci svého výslechu u hlavního líčení. Z předmětného posudku soud zjistil, že se u poškozené neverbální i verbální intelektové schopnosti pohybují v pásmu mírného nadprůměru, stejně tak mírně nadprůměrné byly schopnosti paměťové, orientačně byla bez organického postižení, její paměťové schopnosti nebyly narušené, je schopna si zapamatovat prožité události a reprodukovat je. Nebyly zjištěny žádné znaky svědčící pro přítomnost psychického onemocnění, její osobnost nevybočuje z pásma normy, jsou zvýrazněny rysy emoční nestability, úzkosti a je více prožívající. Bylo patrné depresivní ladění, časté sklony k plačtivosti, zejména v souvislosti se vzpomínkami na prožité události, zvýšená úzkostnost, při vzpomínkách na obviněného až panická reakce. Objevují se problémy se spánkem, vrací se prožité události, v zátěži až myšlenky na sebevraždu. U poškozené nebyly zjištěny obecné sklony ke lhavosti, patologické lhavosti či konfabulaci, její obecná schopnost věrohodné výpovědi je mírně snížena, specifická věrohodnost však narušena není. Je zřejmé, že tyto provedené důkazy si navzájem korespondují a jsou též podporovány i dalšími, zejména listinnými důkazy, z nichž lze zmínit kupř. odborná vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví balistika, z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, z oboru kriminalistiky, odvětví fyzikální chemie, protokol o provedení domovní prohlídky, protokol o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, protokol o vrácení věci, lékařskou zprávu Centra sociálních služeb RIAPS, lustraci osoby obviněného ve vztahu k držení zbrojního průkazu a oprávněnosti držet střelnou zbraň, jakož i lékařskou zprávu ohledně jeho zdravotního stavu. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů.
Pokud obviněný podal dovolání též ohledně výroku o vině pod bodem IV. rozsudku soudu prvního stupně (tj. ohledně přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku) musí Nejvyšší soud připomenout, že podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout toliko pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Jak vyplývá z obsahu odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, tímto opravným prostředkem nebyl výrok o vině v tomto bodě IV. rozsudku napaden, když i z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu ze dne 10. 6. 2015 se podává, že obviněný k dotazu členky senátu, zda se odvolává i do bodu IV. rozsudku prostřednictvím své obhájkyně výslovně prohlásil, že s tímto bodem souhlasí. Výrok o vině v bodu IV. rozsudku tedy nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně, nebyl předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu (§254 tr. ř.), což vyplývá i z odůvodnění napadeného usnesení (str. 8, předposlední odstavec), a v tomto rozsahu je tudíž dovolání obviněného nepřípustné.
S jistou mírou tolerance lze pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podřadit jeho námitky vztahující se k výroku o vině pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněný mimo jiné namítal, že nalezené části zbraní byly nepoužitelné a navzájem nekompatibilní, a tak z nich nebylo možno sestavit střelbyschopnou zbraň, a proto jeho jednání není trestným činem. Podstatou dovolacích námitek i ve vztahu k tomuto trestnému činu bylo ovšem především tvrzení obviněného, že se jej nedopustil, žádnou blíže neurčenou zbraň, kterou hrozil poškozené L. K., vůbec neměl a že nalezené střelivo mu rovněž nepatřilo. Jde tedy o námitky skutkové povahy, o nichž platí v plném rozsahu již výše uvedené. Jestliže obviněný přechovával zakázané doplňky zbraně (tlumiče hluku výstřelu) a celkem 62 ks nábojů, pak pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování není významné, že současně případně nepřechovával takovou střelnou zbraň, která by mu umožňovala použít tyto zakázané doplňky zbraně či střelivo. Proto námitka obviněného dovozující beztrestnost tohoto jednání je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o námitku obviněného, že ve vztahu k výroku o jeho vině přečinem nedovoleného ozbrojování (bod III.) soudy přecenily společenskou škodlivost jeho jednání, Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že obviněný své tvrzení nijak blíže argumentačně nepodložil, a Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl obviněný v úmyslu takovou námitku naplnit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07). Jen pro úplnost tak nutno zdůraznit, že i zde obviněný s ohledem na obsah odůvodnění dovolání opět v podstatě namítá nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud přesto velmi stručně poznamenává, že nová právní úprava trestního práva hmotného opustila zásadu tzv. materiálního pojetí trestného činu a vychází z formálního pojetí, takže každý skutek, který lze podřadit skutkové podstatě některého z trestných činů vyjmenovaných ve zvláštní části trestního zákoníku, je tímto trestným činem a je nutné z něho vyvodit trestní odpovědnost toho, kdo jej spáchal. Určitou korekci představuje ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost pachatele a důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Opět jednoduše vyjádřeno v případě méně závažných trestných činů může soud či jiný orgán činný v trestním řízení dospět k závěru, že i při naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu není nutné použít trestní právo proti pachateli protiprávního jednání, pokud k nápravě jeho následků postačí jiné prostředky. V praxi se totiž vyskytují případy protiprávních činů naplňujících všechny formální znaky trestných činů, které jsou však s ohledem na specifické okolnosti, za nichž k nim došlo, buď společensky zcela neškodné, nebo mají toliko zanedbatelnou společenskou škodlivost (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
O takový případ se však v předmětné trestní věci nejedná, když i podle Nejvyššího soudu jednání obviněného pod bodem III. rozhodně nelze mít za natolik nezávažné a bagatelní, aby bylo namístě řešit jeho odpovědnost prostředky jiného právního odvětví namísto trestní represe. V této souvislosti nelze přehlédnout např. zjištění, že obviněný nelegálně drženou zbraň použil ke spáchání trestného činu pod bodem II., přechovával nejen střelnou zbraň, ale též zakázané doplňky zbraně a střelivo, atd.
Jestliže obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl též výrok o uloženém trestu, tak v tomto ohledu neuplatnil žádnou konkrétní námitku. Pro úplnost lze dodat, že v úvahu přicházející důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu (např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze nekonkrétní výtku obviněného T. N. směřující proti uloženému trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného T. N., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík