ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2528.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2528/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovaným: 1) O. A. de V. , 2) C. J. V. , 3) C. D. V. , 4) F. V. V. , 5) S. M. H. V. , všem zastoupeným JUDr. Martinem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohrady, Římská 31, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 53 C 9/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014, č. j. 15 Co 386/2014-296, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 823,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Martina Soukupa, advokáta se sídlem v Praze 2 – Vinohrady, Římská 31.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. února 2014, č. j. 53 C 9/2013-230, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem ideálního podílu 83/100 na budově, nacházející se na pozemku parc. č. 1199, a ideálního podílu 83/100 na pozemku parc. č. 1199 o výměře 310 m 2 (dále jen „sporné nemovitosti“), zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, na listu vlastnictví č. 447 pro obec Praha a katastrální území B. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. prosince 2014, č. j. 15 Co 386/2014-296, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a sice otázky konkludentního opuštění věci před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) v případě, že původní vlastníci odešli z území republiky dobrovolně v roce 1938, zemřeli na americkém kontinentě v letech 1961 – 1971 a o sporné nemovitosti se po zbytek života nezajímali a neinformovali o nich ani svou rodinu, přičemž k projednání dědictví došlo poté, co dědicové byli vyhledáni českou advokátní kanceláří. Dům byl udržován a zhodnocen spoluvlastníkem, se spornými nemovitostmi byly spojeny pohledávky, které vznikly např. neplacením daní, které však z důvodu námitky promlčení nelze vymáhat. Soudy se však konkludentním projevem vůle směřujícím k opuštění věci nezabývaly. Soud prvního stupně tím, že odmítl doplnit dokazování výslechem žalovaných a dědickými spisy z Peru či Kanady zapříčinil, že nemohla být správně zjištěna otázka konkludentního projevu vůle směřující k opuštění věci. K opuštění věci Ing. J. a J. V. došlo nejpozději v roce 1961, neboť od tohoto momentu se o sporné nemovitosti nikdo nezajímal, neprojevil žádnou vůli, která by směřovala k jakémukoliv výkonu vlastnických práv. Není možné přitom dogmaticky vycházet pouze z tvrzení, že se jednalo o dobu nesvobody vyznačující se popíráním a despektem k základním lidským právům, včetně práva vlastnického. Ing. J. a J. V. nepatřili mezi perzekuované osoby, neboť opustili republiku před 2. světovou válkou, a proto je třeba uplatnit závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. I. ÚS 1560/07, z něhož vyplývá, že je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem v té které věci. Vlastníci se o sporné nemovitosti nezajímali a neprojevili vůli ani po roce 1989, neboť jinak by jistě uplatnili restituční nárok po E. P., která darovala v roce 1961 svůj spoluvlastnický podíl státu. Spoluvlastníky se stali až na základě dědického rozhodnutí, které nabylo právní moci 19. 12. 2012, poté, co byli dědici vyhledáni advokátní kanceláří. Dědictví je přitom řízení nesporné a nemá konstitutivní účinky.
V souvislosti s konkludentním opuštěním věci poukazuje žalobce na komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému, kde u §387 je uvedeno, že „politické zákony ustanovují, pokud je považovati pozemky, poněvadž nebyly vůbec obdělávány, nebo budovy, poněvadž nebyly opravovány, za opuštěné, nebo pokud mají být odňaty“. U spoluvlastnického podílu na bytovém domě není možné, aby se o sporné nemovitosti někdo nestaral, a je také logické, že se o sporné nemovitosti musel starat druhý spoluvlastník, který sporné nemovitosti podstatně zhodnotil. Žalobce dále poukazuje na §1050 odst. 2 o. z., který zakládá právní domněnku opuštění nemovité věci po 10 letech nevykonávání vlastnického práva. Toto ustanovení by se včetně zásad, které jsou zakotveny v dosavadní právní úpravě, mělo aplikovat právě z toho důvodu, že od roku 1938 do roku 2012 nikdo neučinil žádný úkon směřující k potvrzení vlastnického práva, i když nepochybně mohl. Navíc samotní žalovaní nehodlali provést jediný úkon ani před zdejšími soudy, aby tím vyvrátili tvrzení, že o sporné nemovitosti nejevili zájem a že k opuštění věci došlo konkludentním jednáním. V neposlední řadě je třeba přihlédnout i k jednání žalovaných, neboť plná moc, kterou žalovaní zmocnili advokátní kancelář v tomto řízení a kterou byli osloveni, je již zároveň zmocněním k okamžitému prodeji nemovité věci. S ohledem na uvedené má žalobce za to, že došlo konkludentně k opuštění nemovité věci původními vlastníky a chováním právních nástupům bylo prokázáno opuštění věci, a proto navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření ztotožňují s rozsudkem odvolacího soudu a dovolání považují za nepřípustné, neboť dovolací soud se v minulosti otázkou derelikce opakovaně zabýval (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 457/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 3279/2011) a rozhodnutí soudů obou stupňů z této rozhodovací praxe vycházejí. Žalobce nikdy netvrdil, kdy a za jakých okolností mělo dojít k opuštění věci. Žalovaní mají za to, že neplnění práv a povinností ze strany vlastníků není důvodem pro pozbytí vlastnického práva, navíc na nemovitosti byla uvalena národní správa, takže vlastníci měli pouze tzv. holé vlastnictví. Zavedením národní správy k přechodu vlastnického práva na stát dojít nemohlo. V řízení nebylo prokázáno, že by pro zahájení dědických řízení chyběla toliko vůle žalovaných. Stejně jak vzdálenost od místa nemovitosti, tak i neplnění daňových povinností nemohou být důvodem pro konkludentní opuštění věci. K jejich účastnické výpovědi uvádějí, že její provedení považují z důvodu procesní ekonomie za nevýhodné a nevhodné, neboť žalovaní žijí trvale v Kanadě či v Peru, nadto výslech nebyl rovněž nezbytný, neboť nebyl schopen prokázat žádné konkrétní skutečnosti. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto a aby byla dovolatelům uložena povinnost nahradit náklady dovolacího řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Podle části osmé – závěrečná ustanovení – hlavy druhé – přechodná a zrušovací ustanovení – §488 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. dubna 1964 (obdobně §854 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném od 1. ledna 1992), pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. dubnem 1964; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. dubnem 1964 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05 (dostupného na http://nalus.usoud.cz ), je třeba posuzovat účinky projevu vůle nebýt nadále vlastníkem podle právního předpisu v době projevu platného a účinného.
S ohledem na uvedené postupoval dovolací soud při zkoumání opuštění věci v období před 1. dubnem 1964 podle příslušných ustanovení zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „střední obč. zák.“) a v období před 1. lednem 2014 podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. února 2014 a dovolání bylo podáno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V posuzovaném případě dovolatel namítá nesprávné právní posouzení konkludentního opuštění věci ze strany žalovaných, případně jejich právních předchůdců. Namítá přitom, že dovolací soud se uvedenou otázkou doposud ve své rozhodovací praxi nezabýval.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle §132 zák. č. 141/1950 Sb. (ve znění účinném do 31. března 1964) se vlastnictví pozbývá zejména také tím, že ho nabude někdo jiný nebo že se ho vlastník vzdá.
Podle §453 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem 509/1991 Sb., věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, připadají do vlastnictví státu. Kdo si je přisvojí nebo kdo jich užívá, je povinen státu je vydat, popřípadě vydat i neoprávněný majetkový prospěch takto získaný.
Podle §135 odst. 1 – 3 obč. zák., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 359/2005 Sb., kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat ji příslušnému státnímu orgánu. Nepřihlásí-li se o ni vlastník do jednoho roku od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví státu. Nálezce má právo na náhradu nutných výdajů a na nálezné, které tvoří deset procent ceny nálezu. Zvláštní právní předpis může jinak upravit oprávnění toho, kdo věc našel nebo ohlásil. Ustanovení odstavců 1 a 2 platí přiměřeně i na věci skryté, jejichž vlastník není znám, a na věci opuštěné.
Podle §135 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 359/2005 Sb., kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat ji obci, na jejímž území k nálezu došlo. Nepřihlásí-li se o ni vlastník do 6 měsíců od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví této obce. Podle odst. 2 nálezce má právo na náhradu nutných výdajů a na nálezné, které tvoří deset procent ceny nálezu. Zvláštní právní předpis může jinak upravit oprávnění toho, kdo věc našel nebo ohlásil. Podle odst. 3 přihlásí-li se vlastník věci, která byla odevzdána obci podle odstavce 1, před uplynutím lhůty 6 měsíců od jejího odevzdání obci, je vlastník věci povinen nahradit obci náklady, které jí v souvislosti s opatrováním věci vznikly. Podle odst. 4 ustanovení odstavců 1 až 3 platí přiměřeně i na věci skryté, jejichž vlastník není znám, a na věci opuštěné.
Právo opustit věc ( ius dereliquendi ) je součástí obsahu vlastnického práva a jeho podstatou je projev vůle vlastníka (byť i konkludentní) nadále nebýt vlastníkem věci [k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 696/02, či nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05 (oba dostupné na http://nalus.usoud.cz )], a to na rozdíl od ztráty věci, která je právní událostí. Je-li opuštění věci právním úkonem (nikoli událostí), potom musí mít také náležitosti stanovené zákonem pro platnost právního úkonu, tedy zejména náležitosti, které jsou uvedeny v §37 obč. zák. Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Opuštění věci jejím vlastníkem zahrnuje tedy nepochybně volní stránku tohoto jednostranného právního úkonu, která musí být bezpečně doložena, přičemž projev vůle tu musí být vykládán ve smyslu §35 obč. zák. s uvážením i individuálních zvláštností případu opuštění věci [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2004, sp. zn. 28 Cdo 1254/2003 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Vedle obecných náležitostí musí derelikce naplňovat také vůli vzdát se vlastnictví věci a její fyzické opuštění [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009, sp. zn. 28 Cdo 3563/2008 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 10, str. 373)]. Samotné neužívání věci, zejména za situace, kdy je způsobeno objektivní překážkou na straně vlastníka v podobě nemoci či jiného fyzického omezení, nelze s takovým projevem vůle zaměňovat, a to ani v případě, měl-li vlastník zákonnou povinnost nemovitost osobně obdělávat, neboť z nesplnění této povinnosti zánik vlastnictví bez dalšího nebylo možné dovodit [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) ].
Ke konkludentním právním úkonům se v minulosti Nejvyšší soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 30. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3883/2011 (uveřejněném pod č. C 12 098 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), v němž uvedl: „Projev vůle může být vyjádřen i jinak než slovy, konkludentně ( per facta concludentia ), jestliže takový konkludentní způsob nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakou vůli chtěl subjekt projevit. Vnitřní přesvědčení (úmysl) se zjišťuje skutečnostmi vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se navenek projevuje. Právní úkon konkludentní je tedy projev vůle učiněný konkludentními činy, je učiněný jinak než výslovně. Je to takový projev, který sice nemá znaky výslovného projevu, ale vyjadřuje vůli jednajícího takovým způsobem, že se zřetelem ke všem okolnostem případu nezanechává pochybnosti o tom, že jde o projev vůle jednajícího a jaký je obsah jeho vůle [usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 572/01 (in www.nalus.usoud.cz )]. Pokud jde o právní doktrínu, např. prof. Luby k otázce mlčky projeveného právního úkonu mimo jiné uvedl: ‚Napokon nevýslovný prejav môže byť prípadne mlčky urobeným prejavom: při takomto prejave nepoužívajú sa nijaké vyjadrovacie prostriedky a vôla sa prejavuje mlčaním, pravda, ni prostým, ale určitým spôsobom kvalifikovaným mlčaním.‘ (Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, Iura Edition, 1998, str. 160). Luby v této souvislosti (tamtéž na str. 160 s označením ‚R 88/1954‘) odkazuje na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1954, sp. zn. Cz 514/33, publikované ve Sbírce rozhodnutí československých soudů pod č. 88, ročník 1954), který judikoval: ‚Mlčanie možno pokladať za prejav vôle len za toho predpokladu, že možno s určitosťou usudzovať, že ním bola prejavená vôla určitého obsahu.‘“
V usnesení ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 457/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), pak dovolací soud uvedl, že „s ohledem na ochranu vlastnického práva zaručenou článkem 11 Listiny základních práv a svobod a článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a s ohledem na nepromlčitelnost vlastnického práva (§100 odst. 2 obč. zák.) je třeba v případě pochybností o tom, zdali došlo k opuštění věci a k zániku vlastnického práva, vycházet z předpokladu zachování vlastnického práva“.
V posuzovaném případě soud prvního stupně dospěl k závěru, že i když Ing. V. a jeho syn J. V. pobývali v zahraničí, ještě v průběhu roku 1949 zcela jasně deklarovali vůli nadále vlastnit sporné nemovitosti, neboť v tomto roce bylo projednáno dědictví po zemřelé manželce Ing. V., a proto tehdy sporné nemovitosti rozhodně nemohly být opuštěné. Sporné nemovitosti až do roku 1961 spravovala další spoluvlastnice, což uznával i žalobce, a to v celém rozsahu, nejen ve výši svého výrazně menšinového spoluvlastnického podílu. V roce 1961, tedy poté, co již zemřel Ing. V., spoluvlastnice E. P. darovala svůj spoluvlastnický podíl na sporných nemovitostech státu, přičemž současně s přijetím daru byla na další spoluvlastnické podíly uvalena národní správa, která trvá doposud. Podle soudu prvního stupně do této doby kromě vycestování do ciziny žalobce netvrdil ani neprokazoval žádný projev vůle, z něhož by bylo lze dovodit opuštění sporných nemovitostí s cílem přivodit zánik vlastnického práva Ing. V. Obdobně žádný takovýto úkon směřující k opuštění vlastnického práva nebyl shledán ani na straně J. V., neboť tomu po uvalení národní správy zbylo toliko tzv. holé vlastnictví, přičemž pouhý pobyt mimo území Československa v době nesvobody nelze považovat za projev vůle směřující k opuštění věci. S těmito závěry se posléze ztotožnil i odvolací soud a ani dovolací soud jim v tomto ohledu nemá co vytknout.
Dovolací soud poukazuje na rozsudek ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 4048/2009 (uveřejněný pod č. C 10 692 v Souboru), v němž šlo skutkově o podobnou situaci, kdy rodiče emigranta, který v roce 1912 vycestoval do USA, koupili v roce 1915 nemovitosti. Emigrant podíl ideální ½ k nemovitostem nabyl v roce 1925 v rámci dědického řízení po svém otci a zbylý podíl v rozsahu ½ dědictvím po své matce v březnu 1948. Dovolací soud v této souvislosti shledal logickým závěr, že faktickou správu majetku vykonávala po dobu svého života matka emigranta, která v nemovitostech žila a jíž stále spoluvlastnický podíl v rozsahu ½ náležel. Neodmítnutí dědictví exulantem ve vztahu k podílům na nemovitostech po jeho otci a následně matce v době, kdy již dlouhodobě žil v USA naopak spíše nasvědčuje jeho zájmu o realizaci vlastnických práv k nemovitostem. Dovolací soud pak zdůraznil, že při posuzování „nezájmu“ o nemovitosti nelze odhlédnout od vzdálenosti místa bydliště exulanta od místa, v němž se nemovitosti nacházely od doby jeho pobytu v USA a s tím související možnou faktickou realizaci zájmu exulanta o výkon vlastnických práv k nemovitostem, jakož i obecně známý přístup státních orgánů České republiky spočívající v absenci respektu k vlastnickým právům fyzických osob po roce 1948. Nelze při posuzování otázky opuštění nemovitostí a hodnocení okolností s tím souvisejících v daném ohledu také odhlédnout od okolnosti, že exulant byl až ke dni své smrti v roce 1969 stále evidován jako vlastník nemovitostí.
Uvedené závěry lze přitom přiměřeně vztáhnout i na nyní posuzovaný případ a uzavřít, že se jako přiměřené jeví závěry soudu prvního stupně o tom, že do roku 1961 nedošlo k opuštění vlastnického práva Ing. V. a jeho synem J. V.
Dovolatel dále namítá, že k opuštění vlastnického práva mělo dojít i později, a to především s ohledem na nezájem, neplacení dluhů, vyhledání právních nástupců advokátní kanceláří.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Soud prvního stupně v souvislosti s posouzením náležité péče uvedl, že většinovým spoluvlastníkům po vzdání se vlastnického práva menšinovou spoluvlastnicí ve prospěch československého státu zbylo jen tzv. holé vlastnictví, neboť na jejich majetek byla zavedena národní správa. Pouhý pobyt mimo území republiky a absence snahy navrátit se v období, které bylo zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, založeno mimo jiné na destrukci tradičních principů vlastnického práva (preambule zákona č. 198/1993 Sb.) a porušování vlastnických práv (§1 odst. 1 písm. d) zákona č. 198/1993 Sb.), pak bez dalšího nelze označit za projev vůle směřující k opuštění věci. Soud prvního stupně pak neshledal žádný projev vůle, z něhož by bylo nepochybné, že směřuje k zániku vlastnického práva ze strany Ing. V. ani jeho syna. Takový projev vůle neučinili ani právní nástupci, jejichž případná nevědomost o majetku na území České republiky by ke ztrátě vlastnického práva nevedla. Taktéž pouhá nečinnost nemůže vést k zániku vlastnického práva, dokud není možné učinit jednoznačný závěr o opuštění vlastnictví. Nadto doposud nedošlo pravomocně ke zrušení národní správy uvalené v roce 1961. S těmito závěry se posléze ztotožnil odvolací soud a ani dovolací soud je neshledává jako nepřiměřené.
V usnesení ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 457/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), dovolací soud mimo jiné uvedl, že v případě zavedení národní správy na majetek u osob nacházejících se mimo území Československa a péče o něj „je třeba zohlednit období let 1948 až 1989, kdy byla péče fakticky nerealizovatelná, dále je třeba zohlednit vzdálenost bydliště těchto osob od České republiky, v neposlední řadě je třeba zdůraznit, že vlastnické právo je podle §100 odst. 2 obč. zák. nepromlčitelné, a proto případnou absencí péče mohly uvedené osoby o své vlastnické právo přijít například v důsledku vydržení, není však možné jen z těchto okolností dovozovat opuštění věci. K zániku vlastnického práva opuštěním věci nemusí nutně vést ani skutečnost, že vlastník neplatí daně, dluhy, případně že vlastník o svém vlastnickém právu nevěděl. V této souvislosti o zániku vlastnického práva nesvědčí ani hypotéza žalovaného ohledně údajného vyhledávání případných dědiců J. N.“. Tyto závěry lze přitom plně uplatnit i v posuzované věci.
K námitce, že původní vlastnici odešli z území republiky dobrovolně v roce 1938, a proto by se s nimi v poválečném období jistě jednalo jinak než s jinými osobami, které opustily republiku, dovolací soud zdůrazňuje, že se jedná o ničím nepodloženou domněnku dovolatele. Nadto v zahraničí byla politická situace panující v Československu po roce 1948 obecně známá, a proto není možné žalovaným, resp. jejich právním předchůdcům vytýkat, že se o sporné nemovitosti aktivně nestarali.
Přípustnost dovolání dále nezakládá námitka, že žalovaní opustili své spoluvlastnické podíly, neboť jinak by zajisté uplatnili restituční nárok po E. P. coby menšinové spoluvlastnici, která v roce 1961 darovala svůj spoluvlastnický podíl státu.
I když žalovaní tento restituční nárok neuplatnili, to samo o sobě nevypovídá o tom, že by se žalovaní vzdali svého vlastnického práva, obzvláště za situace, kdy žalovaní o svém vlastnickém nároku ani o možnosti uplatnění restitučního nároku nejspíše nevěděli, o čemž svědčí skutečnost, že dědictví se začalo projednávat až v roce 2012. Na tom by ničeho nezměnila ani okolnost, kdyby byli žalovaní za účelem uplatnění dědického nároku vyhledáni advokátní kanceláří, neboť žádný zákon nestanovuje podmínky, jakým způsobem se mají dědicové dozvědět o svém dědickém nároku, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by dědicové věděli dříve o možnosti uplatnění svého dědického nároku a toho by se zřekli. Rozhodnou pak není ani okolnost, že dědicové by v plné moci rovnou zmocnili svého zástupce, aby nemovitosti prodal, neboť vlastníci mají právo s předmětem vlastnictví disponovat, tedy i jej převést na jiného.
Nepřípadný je také poukaz na rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. I. ÚS 1560/07 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ), v němž Ústavní soud zdůraznil, že je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem té které věci. Podle dovolacího soudu soudy obou stupňů tento požadavek ve svých rozhodnutích plně respektovaly, když zřetelně uvedly důvody, pro něž neshledaly projev vůle směřující k opuštění věci ze strany žalovaných ani jejich předchůdců. Dovolací soud jim nemá v tomto ohledu čeho vytknout nehledě na to, že v daném ohledu je ze strany dovolatele o polemiku s procesem hodnocením dokazování a výhradami vůči skutkovému stavu.
O opuštění věci nesvědčí ani citace „prvorepublikové literatury“ a odkaz na §1050 odst. 2 o. z., neboť podle samotného tvrzení dovolatele mělo dojít k zániku vlastnického práva opuštěním věci za účinnosti středního obč. zák. či obč. zák. z roku 1964, přičemž žádný z těchto předpisů neobsahoval domněnku opuštění vlastnického práva nestaráním se o věc, přičemž takovou domněnku nelze dovodit ani z principů, na nichž stojí soukromé právo, neboť naopak je nutné vyjít z toho, že vlastnické právo je nepromlčitelné (§100 odst. 2 obč. zák.).
K námitce, že dům byl zhodnocen zbývajícím spoluvlastníkem, pak dovolací soud uvádí, že mu není zřejmé, jakou má tato námitka souvislost s předmětem řízení, tedy s posouzením, zda žalovaní, resp. jejich právní předchůdci opustili své spoluvlastnické podíly na sporných nemovitostech. Tato námitka by mohla hovořit toliko o existenci nároku jednoho spoluvlastníka vůči ostatním, to však není předmětem tohoto řízení.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud dovodil, že závěry soudů obou stupňů obstojí ve srovnání s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to i tehdy, posoudí-li je dovolací soud ve svém souhrnu. Není totiž možné učinit jednoznačný závěr o tom, že by žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, opustili, byť konkludentně, spoluvlastnické podíly na nemovitostech. Vzhledem k tomu dovolací soud nemá soudům obou stupňů v posouzení otázky (byť konkludentního) opuštění věci co vytknout.
Přípustnost dovolání nezakládají ani vytýkané vady řízení, zejména nesprávně provedené dokazování.
V této souvislosti dovolací soud připomíná, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
V posuzovaném případě však dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení žádnou (třeba i ne zcela přesně formulovanou) otázku hmotného či procesního práva nevymezil, přičemž dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti dovolání sám formulovat, neboť tím by narušil zásady, na nichž stojí dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Vzhledem k tomu nebyl dovolací soud oprávněn se tvrzenými vadami řízení zabývat.
Jelikož nebylo možno žalobci přisvědčit ve vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. srpna 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu