ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.457.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 457/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) L. M. N. , a b) L. O. , obou zastoupených JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Břevnov, Markétská 1/28, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Městské části Praha 4 , se sídlem v Praze 4, Táborská 350, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, o určení vlastnictví k nemovitostem a o vzájemné žalobě o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 11/2004, o dovolání žalovaného a vedlejší účastnice na straně žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2012, č. j. 64 Co 423/2008-412, ve znění opravného usnesení ze dne 16. Listopadu 2012, č. j. 64 Co 423/2008-416, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Dovolání vedlejší účastnice na straně žalovaného se odmítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit každému z žalobců náklady dovolacího řízení ve výši 3 363,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Aleny Štumpfové, advokátky se sídlem v Praze 6, Břevnov, Markétská 1/28.
IV. Vedlejší účastnice je povinna nahradit každému z žalobců náklady dovolacího řízení ve výši 3 363,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Aleny Štumpfové, advokátky se sídlem v Praze 6, Břevnov, Markétská 1/28.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. července 2008, č. j. 16 C 11/2004-270, určil, že žalobci a) a b) jsou podílovými vlastníky každý id. ½ domu a pozemku parc. č. st. 590 o v ýměře 481 m2, zapsaných v PK knih. vl. č. 517 pro k. ú. N. (dále jen „předmětné nemovitosti“), to vše nyní zapsáno na LV č. 417 pro k. ú. N. u Katastrálního úřadu Praha-město (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že vlastníkem domu na pozemku parc. č. 590 a pozemku parc. č. 590 o výměře 481 m2, zapsaných na LV č. 590 pro k. ú. N., je "žalovaný, svěřeno vedlejší účastnici na straně žalovaného" (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaného a vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. dubna 2009, č. j. 64 Co 423/2008-324, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu žalobců zamítl a v zamítavém výroku ohledně vzájemné žaloby a ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tento rozsudek byl k dovolání žalobců zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011, č. j. 22 Cdo 4048/2009-368, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. října 2012, č. j. 64 Co 423/2008-412, ve znění opravného usnesení ze dne 16. listopadu, sp. zn. 64 Co 423/2008-416, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil jen tak, že výši jejich náhrady činí 41 880 Kč, jinak i v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný podle §237 občanského soudního řádu dovolání, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci a existence vad řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V řízení nebylo prokázáno, že J. N. je osobou totožnou s J. N., když dědický soud se touto otázkou vůbec nezabýval. Z úmrtního listu J. N. potom vyplývá, že pozůstalou manželkou je M. N., což soudy nikterak nezohlednily, a není tedy najisto postavena otázka aktivní legitimace žalobců. Rozhodnutí tak trpí vadou, pro niž je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Nadto J. N. zdědil předmětné nemovitosti proti zaplacení knihovních dluhů v celkovém obnosu 20 442 Kč, přičemž nevypořádané dluhy váznou doposud jak v pozemkové knize, tak i na výpisu z LV domu v k. ú. N., byly podmínkou dědictví, a proto je otázkou, zdali pro nesplnění podmínky splacení dluhů dědictví vůbec došlo k nabytí vlastnického práva J. N.
Žalovaný dále nesouhlasí s tím, že podáním návrhu u Americké náhradové komise a vyplacením náhrady ve výši 21 461,50 USD nedošlo k opuštění věcí a k přechodu vlastnického práva na stát, zvláště za stavu, kdy na předmětné nemovitosti byla uvalena národní správa, která byla zrušena až v roce 1999. Podáním uvedeného návrhu dal J. N. jasně najevo, že namísto předmětných nemovitostí požaduje finanční náhradu jejich hodnoty. V tomto jednostranném právním úkonu byl J. N. svobodný. Náhrada za opuštěný majetek mu přitom byla uhrazena ještě před uvalením národní správy. Za vlastníka také nemůže být považován někdo, kdo se po dobu desítek let o nemovitosti nestará, kdo do nich neinvestuje, neudržuje je a nezhodnocuje, neplatí daně a zájem projeví až ve chvíli, kdy je zrušená národní správa, kdy mají nemovitosti podstatně vyšší hodnotu než v době minulé a kdy se vlastník vůbec nezajímá o dluhy, které na nemovitosti v době zavedené národní správy vázly a které jsou v katastru nemovitostí evidovány stále. Neexistují ani žádné doklady prokazující pokus o nakládání majetku ze strany J. N. či jeho příbuzných. Nejpozději od okamžiku podání žádosti o náhradu u Americké náhradové komise tak přestal J. N. vykonávat své vlastnické právo k předmětným nemovitostem, a proto se stal stát jejich vlastníkem. O opuštění předmětných nemovitostí navíc svědčí další skutečnosti, které odvolací soud nevzal vůbec v úvahu, a sice: a) důvod zavedení národní správy uvedený v rozhodnutí o zavedení národní správy, b) pobyt J. N. mimo republiku od roku 1912, c) dluhy na nemovitostech, jejichž výše v celkovém součtu převyšuje aktiva v dědickém řízení, d) vyhledávání vlastníků či dědiců předmětných nemovitostí ohledně uplatnění majetkových nároků v České republice, o nichž do té doby právní nástupci J. N. pravděpodobně nevěděli a o něž zájem neprojevili, e) „zájem“ o předmětné nemovitosti, který se objevil až v roce 2001, a to po formálním zrušení národní správy.
Podle žalovaného je rozhodnutí o zrušení národní správy svou povahou deklaratorní, a proto není pravdou, že by až do vydání rozhodnutí o zrušení národní správy bylo s předmětnými nemovitostmi nakládáno jako s nemovitostmi pod národní správou. Důvodem je nezájem původního vlastníka a jeho nástupců o nemovitosti, a tedy opuštění věci, případně přechod na stát bez právního důvodu. Navíc důvodem zrušení národní správy nebyla žádost původních vlastníků či jejich dědiců, ale skutečnost, že vlastníkem byl stát, a důvod pro zřízení národní správy tak pominul. Rozhodnutí o zavedení národní správy pozbylo platnosti úmrtím J. N. a stát se ujal výkonu vlastnického práva bez právního důvodu podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a držbu vykonával prostřednictvím tehdejšího Obvodního národního výboru. Jedná se tak případně o nárok mající restituční prvky. V žádném z dokumentů, na jejichž základě bylo nakládáno s majetkem, který je předmětem sporu, nevystupuje stát jako národní správce, stát vystupuje svým jménem z pozice vlastníka. Pokud by přitom stát předmětné nemovitosti nenabyl, nemohla by být obec pasivně věcně legitimována. Z titulu vlastníka pak přešlo vlastnické právo státu na žalovaného. Soud se pak nezabýval uplatněnou námitkou vydržení, přičemž žalovaný držel vlastnické právo po dobu delší 10 let. V tomto ohledu je rozsudek nepřezkoumatelný, zatížený procesní vadou. Závěrem žalovaný činí součástí svých tvrzení a své argumentace dovolání vedlejší účastnice a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dále dovolání vedlejší účastnice, podle níž je dovolání přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Národní správa byla zavedena k majetku opuštěnému, a proto "J. N. své vlastnické právo opustil". Není dále najisto postaveno, že žalobci jsou aktivně legitimování, a to s ohledem na skutečnost, že pozůstalou manželkou je M. N., protože podle amerických právních předpisů je jedinou dědičkou po zemřelém manželovi jeho manželka. Doposud také chybí judikatura v otázce, zda národní správa zanikla smrtí J. N. a vlastnické právo přešlo na stát převzetím vlastnictvím nemovitostí bez právního důvodu podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Vedlejší účastnice navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvádějí, že pravomocné rozhodnutí o dědickém právu je závazné pro každého a v jiném řízení již nelze tuto otázku posuzovat, neboť se jedná o překážku rei iudicatae . Institut národní správy představoval zajišťovací opatření k předmětným nemovitostem, které nemělo za následek žádné změny ve vlastnických vztazích. Stát nemohl vlastnické právo k majetku v soukromém vlastnictví za trvání národní správy vydržet, neboť vydržení musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž se dá usoudit, že přesvědčení o vlastnictví bylo po celou dobu důvodné. Není pravdivý nezájem J. N. o předmětné nemovitosti, neboť po roce 1948 v Československu byla soustavně porušována lidská práva. Neodpovídá ani skutečnosti, že by na nemovitostech vázly dluhy a účastníci byli záměrně vyhledáváni. Uvedené informace jsou zavádějící a záměrně zkreslené tak, aby vyvstaly u soudu pochybnosti ohledně korektnosti zástupců žalobců. Na základě uvedeného navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah obou dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku žalobců mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o tomto nároku odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. října 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. 12. 2012, dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání vedlejší účastnice není přípustné, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou.
Podle §240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle §93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003 (uveřejněném pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupném na www.nsoud.cz ), uvedl: „Vedlejší účastník má zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit (srov. ustanovení §203 odst. 1 a §231 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001), zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Tento výklad (pomocí argumentu e silentio legis ) je zastáván i v právní teorii (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M., Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, Praha C. H. Beck, 2001, s. 995, bod 2.).“
V usnesení ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014 (uveřejněném pod č. 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupném na www.nsoud.cz ), připustil Nejvyšší soud z tohoto pravidla výjimku, a to za situace, kdy „vedlejší účastnice podala dovolání nikoli za žalovaného a v jeho prospěch, nýbrž sama za sebe, když jí nebylo přiznáno její subjektivní procesní právo na náhradu (jejích) nákladů řízení. Jestliže vedlejší účastnice hájí pouze svá subjektivní procesní práva, měla by mít zásadně stejné procesní možnosti jako účastník (§93 odst. 1, věta první, o. s. ř.), a proto, i když ji §240 odst. 1 o. s. ř. výslovně nezmiňuje, nutno na ni hledět jako na osobu k podání dovolání legitimovanou“.
V posuzovaném případě se vedlejší účastnice svých práv v dovolání nedovolává, a proto je její dovolání nepřípustné. Dovolací soud proto dovolání vedlejší účastnice podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Podle §243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné pod č. C 3080 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457) a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání [k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Žalovaný v první řadě namítá, že žalobci nejsou aktivně věcně legitimováni, neboť nebylo řádně zjištěno, že jsou dědici.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007 (uveřejněném pod č. C 9290 v Souboru), uvedl, že „závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (§159a odst. 4 o. s. ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (srov. např. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982; rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, díl IV, str. 751; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 7, ročník 2009)“.
Soudy obou stupňů aktivní věcnou legitimaci žalobců dovodily z usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. září 2003, č. j. 34 D 1791/2001-99, kterým byly soudy v předmětné věci vázány. Z tohoto pohledu jim proto nelze ničeho vytknout.
Na aktivní věcné legitimaci potom ničeho nemění ani námitka knihovních dluhů, neboť dědické právo žalobců nebylo nikterak podmíněno. Zjevně nepřiléhavou je potom námitka, že pan J. N. a pan J. N., kteří se narodili ve stejný den, jsou osobami odlišnými (nehledě na skutečnost, že v daném směru se jedná o námitku zpochybňující skutkové okolnosti a nikoliv právní posouzení).
Žalovaný dále namítá, že došlo k opuštění věci ze strany J. N., a to v důsledku podání návrhu u Americké náhradové komise a vyplacením náhrady, uvalením národní správy, která byla zrušena až v roce 1999, a nepečováním o nemovitosti.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05 (dostupného na http://nalus.usoud.cz ), je třeba posuzovat účinky projevu vůle nebýt nadále vlastníkem podle právního předpisu v době projevu platného a účinného.
Podle §132 zák. č. 141/1950 Sb. (ve znění účinném do 31. března 1964) se vlastnictví pozbývá zejména také tím, že ho nabude někdo jiný nebo že se ho vlastník vzdá.
Podle §453 odst. 2 obč. zák. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, připadají do vlastnictví státu. Kdo si je přisvojí nebo kdo jich užívá, je povinen státu je vydat, popřípadě vydat i neoprávněný majetkový prospěch takto získaný.
Právo opustit věc ( ius dereliquendi ) je součástí obsahu vlastnického práva a jeho podstatou je projev vůle vlastníka (byť i konkludentní) nadále nebýt vlastníkem věci [k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 696/02 či nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05 (oba dostupné na http://nalus.usoud.cz )], a to na rozdíl od ztráty věci, která je právní událostí. Je-li opuštění věci právním úkonem (nikoli událostí), potom musí mít také náležitosti stanovené zákonem pro platnost právního úkonu, tedy zejména náležitosti, které jsou uvedeny v ustanovení §37 občanského zákoníku. Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Opuštění věci jejím vlastníkem zahrnuje tedy nepochybně volní stránku tohoto jednostranného právního úkonu, která musí být bezpečně doložena, přičemž projev vůle tu musí být vykládán ve smyslu ustanovení §35 občanského zákoníku s uvážením i individuálních zvláštností případu opuštění věci [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2004, sp. zn. 28 Cdo 1254/2003 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Vedle obecných náležitostí musí derelikce naplňovat také vůli vzdát se vlastnictví věci a její fyzické opuštění [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009, sp. zn. 28 Cdo 3563/2008 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 10, str. 373)]. Samotné neužívání věci, zejména za situace, kdy je způsobeno objektivní překážkou na straně vlastníka v podobě nemoci či jiného fyzického omezení, nelze s takovým projevem vůle zaměňovat, a to ani v případě, měl-li vlastník zákonnou povinnost nemovitost osobně obdělávat, neboť z nesplnění této povinnosti zánik vlastnictví bez dalšího nebylo možné dovodit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Dovolací soud k uvedenému dodává, že s ohledem na ochranu vlastnického práva zaručenou článkem 11 Listiny základních práv a svobod a článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a s ohledem na nepromlčitelnost vlastnického práva (§100 odst. 2 obč. zák.) je třeba v případě pochybností o tom, zdali došlo k opuštění věci a k zániku vlastnického práva, vycházet z předpokladu zachování vlastnického práva.
V rozsudku ze dne 14. prosince 2011, č. j. 22 Cdo 4048/2009-368, v němž se dovolací soud již dříve předmětnou věcí zabýval, uvedl, že „samotné převzetí náhrady, resp. podání žádosti o tuto náhradu bez dalšího nepředstavuje projev vůle směřující k opuštění nemovité věci. … Z textu rozhodnutí Americké náhradové komise ze dne 6. května 1960 nevyplývá, že důvodem pro uplatnění nároku na odškodnění bylo přesvědčení J. N., že jeho majetek ‚byl zabrán vládou československého státu bez náhrady k 1. lednu 1953‘, když tato skutečnost je v textu rozhodnutí přímo uvedena“. Podle dovolacího soudu „Dohoda mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických ze dne 29. 1. 1982 o vypořádání určitých otevřených majetkových nároků a finančních otázek nemohla být titulem pro přechod vlastnictví na stát“.
Dovolací soud v daném rozhodnutí dále zpochybnil závěr odvolacího soudu, že se pan J. N. již dlouhou dobu před rokem 1948 o předmětné nemovitosti nezajímal. „Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ostatně není ani zřejmé (a není to zřejmé ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), kdy měl J. N. po svých rodičích vlastnické právo k předmětné nemovitosti nabýt. Lze zřejmě usuzovat, že se tak stalo až v době jeho pobytu v USA, když J. N. vycestoval do USA v roce 1912 a jeho rodiče koupili předmětné nemovitosti v roce 1915. Dovolatelé v této souvislosti poukazují na skutečnost, že ½ nemovitosti nabyl J . N. v rámci dědického řízení po svém otci v roce 1925 a zbylý podíl v rozsahu ½ dědictvím po své matce v březnu 1948. Pokud by tomu tak skutečně bylo, jeví se dovolacímu soudu naopak logickým, že faktickou správu majetku vykonávala po dobu svého života matka J. N., která v nemovitostech žila a jíž stále spoluvlastnický podíl v rozsahu ½ náležel. Neodmítnutí dědictví J. N. ve vztahu k podílům na nemovitostech po jeho otci a následně matce v době, kdy již dlouhodobě žil v USA naopak spíše nasvědčuje jeho zájmu o realizaci vlastnických práv k nemovitostem. … Podle názoru dovolacího soudu při posuzování ‚nezájmu‘ o nemovitosti nelze odhlédnout od vzdálenosti místa bydliště J. N. od místa, v němž se nemovitosti nacházely od doby jeho pobytu v USA a s tím související možnou faktickou realizaci zájmu J. N. o výkon vlastnických práv k nemovitostem, jakož i obecně známý přístup státních orgánů České republiky spočívající v absenci respektu k vlastnickým právům fyzických osob po roce 1948. Nelze při posuzování otázky opuštění nemovitostí a hodnocení okolností s tím souvisejících v daném ohledu také odhlédnout od okolnosti, že J. N. byl až ke dni své smrti v roce 1969 stále evidován jako vlastník předmětných nemovitostí“.
V uvedeném rozsudku se dovolací soud vyjádřil i k národní správě, když uvedl, že „judikatura je již dlouhodobě ustálena na stanovisku, že následkem zavedení národní správy – přestože vedla k omezení užívání a disponování věcmi – nebyl přechod věci na stát ve smyslu §6 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., zákona o mimosoudních rehabilitacích, ani převzetí věci státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 tohoto zákona (k tomu srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. dubna 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, C. H. Beck, 1995, pod pořadovým č. 21, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. února 1996, sp. zn. 3 Cdon 193/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1997, pod pořadovým č. 21 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 28 Cdo 2622/2000). Již v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. února 1996, sp. zn. 3 Cdon 193/96, bylo poukázáno na to, že zavedení národní správy podle dekretu č. 5/1945 Sb. neznamenalo odnětí vlastnictví ve prospěch jiného subjektu. Nedošlo tu tedy k přechodu věcí na stát ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., popřípadě k převzetí věci státem (k tomu srovnej též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 28 Cdo 2622/2000 jakož i usnesení ze dne 27. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 2184/2006)“.
Odvolací soud v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu ve svém druhém rozsudku uvedl, že i když pan J. N. uplatnil u Americké náhradové komise nárok na náhradu za předmětné nemovitosti a náhrada ve výši 21 461,50 USD byla vyplacena jeho nástupcům, neměla bez dalšího právní účinky spočívající v opuštění věcí a v přechodu vlastnictví k nim na stát, zvláště za situace, kdy na sporné nemovitosti byla zavedena národní správa, která byla zrušena až v roce 1999; titulem pro přechod vlastnického práva nemohla být ani mezivládní dohoda o vypořádání majetkových nároků z roku 1982. O opuštění předmětných nemovitostí nenasvědčují ani další námitky dovolatele. K námitce absence náležité péče je možné uvést, že v případě péče je třeba zohlednit období let 1948 až 1989, kdy byla péče fakticky nerealizovatelná, dále je třeba zohlednit vzdálenost bydliště těchto osob od České republiky, v neposlední řadě je třeba zdůraznit, že vlastnické právo je podle §100 odst. 2 obč. zák. nepromlčitelné, a proto případnou absencí péče mohly uvedené osoby o své vlastnické právo například v důsledku vydržení přijít, není však možné jen z těchto okolností dovozovat opuštění věci. K zániku vlastnického práva opuštěním věci nemusí nutně vést ani skutečnost, že vlastník neplatí daně, dluhy, případně že vlastník o svém vlastnickém právu nevěděl. V této souvislosti o zániku vlastnického práva nesvědčí ani hypotéza žalovaného ohledně údajného vyhledávání případných dědiců J. N. Opuštění předmětných nemovitostí J. N., případně jeho právními nástupci nesvědčí ani to, když dovolací soud námitky dovolatele posoudí ve svém souhrnu. Jelikož rozsudek odvolacího soudu je v souladu se závaznými právními názory dovolacího soudu a námitky dovolatele jeho závěry nikterak nezpochybňují, nemá mu dovolací soud napadenému rozsudku odvolacího soudu v tomto ohledu co vytknout.
Přípustnost dovolání dále nezakládá námitka, že smrtí J. N. zanikla národní správa, že vlastnické právo z důvodu nezájmu J. N. a jeho právních nástupců přešlo na stát bez právního důvodu a že rozhodnutí o zrušení národní správy je svou povahou deklaratorním rozhodnutím.
Z dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“), jakož i z další právní úpravy platné a účinné ke dni smrti J. N. nevyplývalo, že by národní správa bez dalšího zanikala smrtí vlastníka věci a vlastnické právo by nabyl stát. K nabytí vlastnického práva by proto mohlo dojít jen ze zákonem stanovených důvodů, přičemž jak již výše uvedl dovolací soud, k opuštění věci ze strany J. N., případně ze strany jeho právních nástupců, nedošlo.
Na uvedeném potom nemůže nic změnit ani námitka, že rozhodnutí o zrušení národní správy bylo rozhodnutím deklaratorním, neboť soudy obou stupňů nikterak neshledaly, že by k přechodu vlastnického práva na stát do zrušení národní správy došlo. Nadto ze znění §11 dekretu č. 5/1945 Sb. „národní správa budiž zrušena, jakmile pominou důvody, pro které byla zavedena. Zruší ji orgán, který ji zavedl.“, podle dovolacího soudu vyplývá, že rozhodnutí o zrušení národní správy bylo rozhodnutím konstitutivní povahy, neboť dekret č. 5/1945 Sb. neuváděl, že odpadnutí důvodu má za následek zánik národní správy, nýbrž má být důvodem pro zrušení národní správy.
Tento závěr není dotčen argumentem, že řízení obsahuje tzv. restituční prvek. Odvolací soud dospěl k závěru, že stát nikdy nepřevzal nemovitosti bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž naopak až do roku 1999 vázla na předmětných nemovitostech národní správa, a proto je podle dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 14. prosince 2011, č. j. 22 Cdo 4048/2009-368) správným závěr o tom, že se o věc s tzv. restitučním prvkem nejedná. Taktéž není důvodnou argumentace, že z dokumentů je zřejmé, že stát vystupoval svým jménem z pozice vlastníka a nikoliv z pozice národního správce, neboť případné vystupování státu jako vlastníka i případné jeho přesvědčení zjevně nepostačuje k tomu, aby mohl být bez dalšího vlastníkem předmětných nemovitostí.
Důvodná není ani námitka, že pokud by stát předmětné nemovitosti nenabyl, nemohl by být žalovaný pasivně věcně legitimovaný, neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 1827/2005 (publikovaného v časopise Soudní rozhledy, 2006, č. 9, str. 332) „v řízení, jehož předmětem je určení, zda tu vlastnické právo k nemovitosti je či není, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, ten, kdo tvrdí, že je jejím vlastníkem rozdílným od osoby zapsané v katastru nemovitostí, a ten, kdo je jako její vlastník zapsán v katastru nemovitostí“.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že se odvolací soud nezabýval vydržením vlastnického práva.
Pomine-li dovolací soud skutečnost, že touto námitkou je ve své podstatě uplatněna vada řízení, není pravdou, že by se odvolací soud vydržením nezabýval. Naopak odvolací soud dospěl k názoru, že držení věci na základě zavedené národní správy nezakládalo dobrou víru státu, že s předmětnými nemovitostmi nakládá jako se svým vlastnictvím a nemohla tak být naplněna podmínka nabytí vlastnického práva vydržením.
Dovolací soud nemá odvolacímu soudu co vytknout ani v rámci právního posouzení otázky vydržení.
Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru)]. Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud přitom přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1068 v Souboru)].
V posuzovaném případě odvolací soud zcela správně dovodil, že stát nemohl být držitelem v dobré víře na základě uvalení národní správy, a proto rozhodnutí odvolacího soudu nemá dovolací soud v tomto ohledu co vytknout.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného jako přípustné, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobcům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty se v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobců advokátem) u každého z žalobců sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle §7 bodu 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb. (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn po 1. lednu 2013, částkou 3 100 Kč [vyjádření k dovolání ze dne 14. 1. 2013 – §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky]. S ohledem na to, že žalobci byli zastoupeni společným zástupcem, je mimosmluvní odměna podle §12 odst. 4 vyhlášky snížena o 20 %. K tomu je nutno dále připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 583,80 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem je tak výše nákladů v dovolacím řízení u každého z žalobců představována částkou 3 363,80 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalovanému uložil, aby každému z žalobců nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 3 363,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobců (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Shodné závěry se pak prosadí i k rozhodování o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a vedlejší účastnicí na straně žalovaného.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný nebo vedlejší účastnice na straně žalovaného povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. dubna 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu