ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2103.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 2103/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. M. Š., zastoupeného JUDr. Vlatislavem Karlem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Chlumova 10, PSČ 130 85, proti žalované Výtahy Pardubice a.s., se sídlem v Pardubicích, Průmyslová 389, Pardubičky, PSČ 533 01, IČ 13 58 21 01, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 3/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2013, č. j. 4 Cmo 216/2012-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. února 2013, č. j. 4 Cmo 216/2012-64 potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2012, č. j. 59 Cm 3/2012-47, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 21. srpna 2009 sp. zn. Rsp 206/09, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle přesvědčení žalobce má napadené rozhodnutí zásadní právní význam zejména z důvodu, že se odvolací soud při posuzování aplikace ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. a §119a odst. 1 o. s. ř. v rozhodčím řízení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel má za to, že v rozhodčím řízení nebylo respektováno ustanovení §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), podle něhož soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Odvolací soud měl podle jeho názoru předmětný rozhodčí nález zrušit, neboť ze strany rozhodů nebylo žalobci (v rozhodčím řízení žalovanému) poskytnuto poučení podle §118a odst. 3 a §119a odst. 1 o. s. ř. Rozhodčí soud tak nerespektoval zásadu přiměřeného použití občanského soudního řádu pro předmětné rozhodčí řízení. Dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná pod sp. zn. 23 Cdo 3749/2008, 23 Cdo 3744/2009 a 32 Cdo 3299/2009 a na nález Ústavního soudu ČR vydaný pod sp. zn. I. ÚS 3227/07. Rozhodnutí rozhodčího senátu se dovolateli jeví jako překvapivé, neboť nic podle jeho názoru nenasvědčovalo tomu, že by se dne 20. května 2009 mělo jednat o poslední jednání ve věci. To vysvětluje tím, že pokud na dotaz rozhodčího senátu uvedl, že nemá návrhy k doplnění dokazování, mínil tím skutečnost, že takový návrh neměl k datu uvedeného jednání.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není v souzené věci naplněn, neboť vytčenou otázkou přiměřené aplikace občanského soudního řádu v rozhodčím řízení, zejména pak poskytnutí poučení podle §118a odst. 3 a §119 o. s. ř. se dovolací soud opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí a dospěl k závěrům, od nichž nemá důvod se odchylovat ani v nyní posuzované věci. Vztah občanského soudního řádu a zákona o rozhodčím řízení je upraven v §30 zákona o rozhodčím řízení, podle kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že v obecné rovině je dovolatelův názor ohledně aplikace poučovací povinnosti dle o. s. ř. v rozhodčím řízení správný. Pro aplikaci příslušných ustanovení o. s. ř. je však zejména nutné zachovat podmínky, při nichž aplikace ustanovení o. s. ř. připadá v úvahu v řízení soudním. Z použití termínu „přiměřeně“ vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005 k dispozici in www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedověděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, in. www.nsoud.cz , či usnesení ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněné pod č. C. 4255 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-4, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 1. listopadu, sp. zn. II ÚS 532/06 odmítl). Byla-li žaloba zamítnuta, popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné skutečnosti neunesl důkazní břemeno, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu věci, pak tu není důvod, proč by takovému rozhodnutí rozhodčího soudu muselo předcházet poučení podle výše uvedených příslušných ustanovení o. s. ř. (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011 – který se zabýval poučovací povinností dle §118a o. s. ř., nicméně není důvod závěry v něm obsažené nevztáhnout i na §119a o. s. ř.).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, v posuzované věci rozhodčí soud žalobu zamítl ze dvou paralelních důvodů. Prvním důvodem byla skutečnost, že žalobce neunesl důkazní břemeno – zde by byla aplikace poučovací povinnosti o nutnosti označit důkazy namístě, nebýt druhého důvodu, tedy toho, že nárok na zaplacení smluvní pokuty považoval rozhodčí soud za promlčený - žaloba by tak i v případě usnesení důkazního břemene byla zamítnuta. Rozhodčí soud tak v posuzované věci nebyl povinen aplikovat ustanovení o. s. ř. zakotvující poučovací povinnost o nutnosti označit důkazy.
Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, oba in www.usoud.cz , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010). V posuzovaném rozhodčím řízení však takováto procesní situace nenastala. Dovolatel nemohl být rozhodnutím rozhodčího soudu zaskočen, a to s ohledem na průběh rozhodčího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že rozhodčí senát provedl listinné důkazy připojení k žalobě a po dotazu na obě strany, zda mají návrhy k doplnění dokazování, obě strany uvedly, že nemají. Po přerušení jednání za účelem porady senátu bylo vyhlášeno usnesení, kterým byla mj. stranám dána možnost k mimosoudnímu smírnému řešení sporu a podání příslušných procesních návrhů ve lhůtě do 20. června 2009 a dále bylo stanoveno, že poté bude rozhodnuto o dalším procesním postupu. Poté co 25. června 2009 obdržel rozhodčí soud od žalobce přípis, že ke smírnému řešení nedošlo po provedení důkazů předloženými písemnostmi a o zhodnocení dosavadních výsledků řízení považoval rozhodčí senát skutkový stav za dostatečně objasněný tak, aby bylo možno na jeho základě spor rozhodnout, a to přihlédnutím k tomu, co strany uvedly při ústním jednání.
Se závěrem odvolacího soudu, že z uvedeného postupu rozhodčího senátu lze usoudit, že obě sporné strany měly dostatek prostoru a času k přednášení návrhů a předkládání důkazů, se dovolací soud ztotožňuje. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá, že by byl žalobce v rozhodčím řízení zbaven možnosti skutkově a právě argumentovat. Dovolací soud neshledává ani žádný důvod k pochybnostem o porušení rovnosti obou účastníků v průběhu rozhodčího řízení. S poukazem na svoje shora citovaná rozhodnutí opětovně zdůrazňuje, že z §30 zákona o rozhodčím řízení nelze dovodit možnost mechanického použití občanského soudního řádu v rozhodčím řízení, ani povinnosti rozhodčího soudu účastníky rozhodčího řízení vždy poučovat o nutnosti označit důkazy. Nepřípadný je v této souvislosti odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/2007, kterým byla posouzena jiná procesní situace v rozhodčím řízení, kdy rozhodčí senát dospěl k nesprávnému závěru, že rozhodci nemají (vůbec) na rozdíl od obecných soudů poučovací povinnost, a v žalobě o zrušení rozhodčího nálezu se tímto nesprávným závěrem nezabýval ani soud prvního stupně ani soud odvolací. Stejně tak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 3794/2008 a rozsudek ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3744/2009, na něž dovolatel rovněž odkazoval, posuzovaly jiný procesní postup rozhodců, v těchto věcech bylo zjištěno, že účastníku rozhodčího řízení nebyla poskytnuta možnost navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení. Stejně tak nepřípadný je poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3298/2009, v němž byly akceptovány závěry shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, v němž bylo shledáno, že rozhodčí soud neporušil zásadu rovnosti stran, ani nedošlo k porušení ustanovení §118a o. s. ř.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu