ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.969.2014.2
sp. zn. 25 Cdo 969/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyň a) M. Š., zastoupené opatrovníkem Olgou Šantrůčkovou, nar. 5. 7. 1972, bytem v Běrunicích, Hlavní 201, a b) O. Š., obou zastoupených Mgr. Janem Švárou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 17, proti žalovaným 1) J. N., 2) AVUS International, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 992/8, a 3) DA Deutsche Allgemeine Versicherung Aktiengesellschaft, se sídlem v Oberurselu, Oberstedter Strasse 14, Německo, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Brně, Radnická 14/16, o 21.246.374,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 298/2010, o dovolání všech žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. července 2013, č. j. 25 Co 129/2013-536, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. července 2013, č. j. 25 Co 129/2003-536, se ve výrocích II. až VII. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaných 1) a 3) do výroků VIII. až XI. rozsudku odvolacího soudu se odmítá .
III. Dovolání žalované 2) se odmítá.
IV. Ve vztahu mezi žalovanými 1), 2) a 3) a žalobkyní b) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V. Ve vztahu mezi žalovanou 2) a žalobkyní a) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 18. prosince 2012, č. j. 5 C 298/2010-439, ve spojení s usnesením ze dne 1. března 2013, č. j. 5 C 298/2010-487, (I.) uložil žalovaným 1) a 3) povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 17.119.716,- Kč a 2.959,04 EUR s úroky z prodlení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného, (II.) žalobu co do částky 4.126.658,50 Kč s úroky z prodlení zamítl, (III.) dále zamítl žalobu žalobkyně a) proti žalované 2) a (IV.) v plném rozsahu zamítl žalobu žalobkyně b) ohledně částky 346.729,50 Kč s úroky z prodlení, a (V. až IX.) rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 6. 2009, č. j. 9 T 136/2009-225, byl žalovaný 1) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona z důvodu, že dne 16. 11. 2008 kolem 8:25 hodin řídil motorové osobní vozidlo po požití alkoholických nápojů (v jeho krvi bylo zjištěno nejméně 0,53 g/kg alkoholu), při projíždění levotočivé zatáčky vyjel s vozidlem mimo vozovku na travnatý sráz do pole, kde se vozidlo několikrát otočilo přes střechu a zůstalo stát na kolech, při této dopravní nehodě žalobkyně a), která seděla na zadním sedadle, utrpěla těžkou újmu na zdraví spočívající v těžkém poranění hlavy s krvácením do mozku, zlomeniny spánkové kosti, spodiny lebeční a kosti stydké a zhmoždění plic s následným bezvědomím do současné doby; lehká zranění utrpěli i další spolujezdci, kteří seděli na zadním sedadle. Žalobkyně a) byla rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 9. 2009 zbavena způsobilosti k právním úkonům z důvodu trvalého hlubokého bezvědomí po autonehodě, opatrovníkem byla ustanovena její matka – žalobkyně b) a od 26. 3. 2009 byl žalobkyni a) přiznán invalidní důchod ve výši 8.658,- Kč měsíčně. Bylo prokázáno, že žalobkyně a) nebyla při jízdě připoutána bezpečnostním pásem, po dopadu vozidla do pole byla „povytažena“ z vozidla rozbitým oknem a došlo k přimáčknutí její hlavy vozidlem. Vzhledem k její nadprůměrné výšce by mohla utrpět srovnatelná zranění, i kdyby byla připoutaná, avšak s menším rozsahem. Nyní trpí apalickým syndromem s centrální kvadruparézou bez známek spontánní volní aktivity a s absencí smyslového vnímání okolí, inkontinencí a projevy sekundární epilepsie a dalšími potížemi, poškození mozku je nevratné bez predikce zlepšení, nenabývá vědomí a po zbytek života bude odkázána na komplexní zdravotnickou péči. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalovaný 1) v souvislosti s řízením motorového vozidla porušil základní povinnosti uložené zákonem, a to nepožívat před jízdou alkoholické nápoje a přizpůsobit rychlost jízdy svým schopnostem a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, v důsledku toho došlo k dopravní nehodě, při níž žalobkyně a) utrpěla těžkou újmu na zdraví. Míru spoluzavinění žalobkyně a) soud stanovil na 20 % s ohledem na to, že žalobkyně a) se k nástupu do vozidla řízeného řidičem, který v noci před jízdou požil alkoholické nápoje, rozhodovala pod skupinovým tlakem, přičemž základní příčinou vzniku škody byl způsob jízdy žalovaného 1), který jel rychle i přes výhrady spolucestujících, a že zranění, která žalobkyně a) utrpěla, by mohla utrpět i připoutaná, jen s menším rozsahem. Soud dospěl k závěru, že odškodnění ztížení společenského uplatnění žalobkyně a) ohodnocené podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. 11.700 body se zvýšením znalcem o 50 % na celkovou hodnotu 17.500 bodů, je namístě zvýšit na desetinásobek na celkovou částku 21.000.000,- Kč, neboť žalobkyně a) utrpěla úraz ve věku 17 let, před úrazem byla zdravá, vedla běžný společenský a rodinný život, byla sportovně a pohybově nadaná, věnovala se sportu i hudbě, studovala střední školu s vyznamenáním a hodlala studovat na vysoké škole. Nyní je vyřazena ze všech oblastí života a je odkázána na doživotní komplexní zdravotní péči. Bolestné bylo ohodnoceno 2.495 body. Námitku promlčení soud neshledal důvodnou (§106 odst. 1 obč. zák.), neboť k dopravní nehodě došlo dne 16. 11. 2008, všechny nároky byly uplatněny dne 15. 11. 2010 žalobou, zdravotní stav žalobkyně a) se ustálil rok po dopravní nehodě (tj. 16. 11. 2009), proto i rozšíření žaloby o 15.000.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění bylo dne 15. 7. 2011 uplatněno včas. Podle §449 odst. 1 obč. zák. soud přiznal žalobkyni a) náhradu účelných nákladů spojených s léčením v prokázané výši 100.245,- Kč a 3.698,80 EUR. Žalobu proti žalované 2) soud zamítl pro nedostatek její věcné pasivní legitimace a zamítl žalobu žalobkyně b) na náhradu za ztrátu na výdělku pro chybějící příčinnou souvislost s protiprávním jednáním škůdce.
K odvolání žalovaných a žalobkyně b) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2013, č. j. 25 Co 129/2013-536, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením (I.) změnil ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu co do částky 2.139.964,50 Kč a 369,88 EUR s úrokem z prodlení zamítl, (II.) jinak jej v tomto výroku potvrdil a (III. až XI.) rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry, že žalovaný 1) odpovídá podle §420 obč. zák. za škodu způsobenou při dopravní nehodě, žalovaná 3) jako pojistitel vozidla je povinna plnit podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. a námitka promlčení není důvodná. Bolestné ohodnocené znalci 2495 body představuje částku 299.400,- Kč. Zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobkyně a) na desetinásobek základního bodového ohodnocení (celkem 21.000.000,- Kč) shledal odvolací soud odpovídajícím jejímu stavu, kdy byly nevratně zasaženy všechny sféry jejího života, jehož kvalita je redukována na pouhé přežívání, zatímco před úrazem byla zdravá, sportovně založená, pohybově a hudebně nadaná a úspěšně studovala. Odvolací soud dospěl k závěru, že podíl žalobkyně na způsobení vlastní škody (§441 obč. zák.) je vyšší než 20 %, neboť se za jízdy nepřipoutala bezpečnostním pásem, avšak i tak by jí při autonehodě zřejmě vznikla škoda na zdraví, byť s méně závažnými následky. Dovodil proto její podíl na vzniku škody na zdraví v rozsahu 30 %. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně a) věděla, že žalovaný 1) má v krvi zbytkový alkohol, a protože způsobil dopravní nehodu svou agresivní a nepřiměřeně rychlou jízdou, jeho podíl na vzniku škody je mnohem vyšší.
Tento rozsudek odvolacího soudu napadli všichni žalovaní dovoláním, a to do výroků o věci samé, o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 113/2006, namítají, že při právním posouzení promlčení nároku v rozsahu 15.000.000 Kč, o nějž byla žaloba rozšířena podáním ze dne 15. 7. 2011, se odvolací soud od tohoto rozhodnutí odchýlil, když podle §106 obč. zák. posuzoval i promlčení práva na plnění proti pojistiteli. Dovozují, že nárok je promlčen, neboť subjektivní promlčecí doba proti škůdci uplynula dne 11. 11. 2010 a proti pojistiteli podle §18 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. skončila dne 11. 11. 2012, zatímco k rozšíření žaloby došlo až 6. 12. 2012. Dále namítají, že při odškodnění ztížení společenského uplatnění bylo duplicitně započítáno bodové ohodnocení některých položek za poškození téhož orgánu, což je v rozporu s §6 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. i s judikaturou, např. s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 759/2005. Bodové ohodnocení položek se sčítá, avšak při poškození téhož orgánu nesmí jejich součet převýšit bodové ohodnocení za jeho anatomickou či funkční ztrátu, takže v daném případě se k bodovému ohodnocení položky 014 již neměly připočítávat položky 022, 032, 0552, 0643, 085 a 0922, navíc položka 014 byla započítána dvakrát. Poukazují na závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví a z oboru dopravy, z nichž vyplývá, že pokud by byla žalobkyně a) připoutána bezpečnostním pásem, její škoda na zdraví by byla zhruba poloviční, a za adekvátní míru spoluodpovědnosti žalobkyně považují 50 %, což znalec MUDr. Šlégl výslovně doporučil, a rovněž znalec Ing. Hrabánek v posudku uvedl, že v důsledku nepřipoutání bezpečnostním pásem došlo při překlápění vozidla ke kompresi hlavy žalobkyně a) vnějším rámem dveří o povrch pole. Dovozují, že žalobkyně a) porušila nejen §415 obč. zák., ale i §9 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., a její spoluzavinění je vyšší. Soudu vytýkají, že neprovedl navrhovaný znalecký posudek z oboru lékařství k okolnosti, že žalobkyni a) musel být před jízdou znám stupeň opilosti řidiče, což je podle judikatury dovolacího soudu významnou okolností pro spoluzavinění, a soud neměl přihlížet k důkazním návrhům žalobkyň vzneseným po koncentraci řízení. Pokud jde o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., poukazují na to, že u poškozené se jednalo o běžné zařazení v životě, spekulace o budoucím studiu nelze objektivně akceptovat a je třeba vzít v úvahu i sociálně ekonomickou situaci v České republice a tu skutečnost, že zdravotní stav žalobkyně a) vylučuje jakoukoli dispozici s těmito prostředky, a naopak je na místě zohlednit náklady na potřebnou péči. Nesouhlasí s výroky o náhradě nákladů řízení a namítají, že úspěšné žalované 2) měla být přiznána náhrada nákladů řízení, pochybnosti zástupce žalobkyň o pasivní legitimaci žalovaných nemohou jít k její tíži a na nedostatek pasivní legitimace byly žalobkyně opakovaně upozorňovány. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. až IV., VI. až XI. v rozsahu, v jakém nebylo vyhověno odvolání žalovaných a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, a věc vrátil k novému rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 1. 1. 2013, tj. po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení, zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), shledal přípustným podle §237 o. s. ř. dovolání žalovaných 1) a 3) proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu, podané z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V souladu s ust. §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dovolací soud věc posodil podle dosavadních právních předpisů.
Podle §3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Promlčení se tedy v dané věci řídí podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), či zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle §8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 12. 2013, právo na plnění z pojištění se promlčí nejpozději za 3 roky, a jedná-li se o životní pojištění (§54), za 10 let; promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vznikl přímý nárok na pojistné plnění vůči pojistiteli.
Úvaha o tom, kdy se poškozený doví o škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění, vychází z toho, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil natolik, aby bylo možné poprvé konkrétně hodnotit ztížení společenského uplatnění vyjádřené jednotlivými položkami přílohy č. 2 k vyhlášce č. 440/2001 Sb., a kdy tedy bylo lze na základě skutkových okolností, které měl poškozený k dispozici, objektivně provést jeho ohodnocení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, uveřejněný pod č. 153/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je originárním právem založeným zvláštním právním předpisem, které nemá povahu nároku na náhradu škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, uveřejněný pod č. 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Plnění pojistitele poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, při posouzení promlčení nároku poškozeného proti pojistiteli se proto neuplatní úprava občanského zákoníku o promlčení nároku na náhradu škody (§106 odst. 1 obč. zák.), nýbrž úprava o promlčení nároku na pojistné plnění podle §101 obč. zák. ve spojení s §8 zákona o pojistné smlouvě (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1002/2012).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, k dopravní nehodě došlo dne 16. 11. 2008 a k ustálení zdravotního stavu žalobkyně a) dne 16. 11. 2009. Nároky, které jsou předmětem řízení, byly uplatněny žalobou podanou soudu dne 15. 11. 2010 a žalobkyně a) rozšířila žalobu ohledně náhrady za ztížení společenského uplatnění dne 15. 7. 2011 (č. l. 1 a násl. a č. l. 165 a násl.), nikoliv dne 6. 12. 2012, jak je namítáno v dovolání. Subjektivní promlčecí doba vůči žalovanému 1) uplynula dne 16. 11. 2010, pro uplatnění nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění uplynula dne 16. 11. 2011), vůči žalované 3) promlčecí doba uplynula dne 16. 11. 2012.
Závěr odvolacího soudu, že nedošlo k promlčení nároků, je tedy správný a důvodná není ani námitka duplicitního započtení některých položek ve znaleckých posudcích.
Podle §6 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, pokud lze škodu na zdraví hodnotit podle více položek poškození zdraví stanovených v přílohách této vyhlášky, bodové ohodnocení těchto položek se sčítá. Jedná-li se však o poškození téhož orgánu, nesmí součet bodového ohodnocení převýšit bodové ohodnocení za jeho anatomickou nebo funkční ztrátu.
Dovolatelé namítají, že k bodovému ohodnocení položky 014 se již neměly připočítávat položky 022, 032, 0552, 0643, 085 a 0922, neboť součet bodových hodnocení zranění mozku nesmí převýšit 3.000 bodů.
Jak již dovolací soud vyjádřil ve své judikatuře, je absurdní uvažovat o anatomické či funkční ztrátě mozku a nelze odmítat ohodnocení ztížení společenského uplatnění dle položek hodnotících poruchy různých smyslových funkcí nebo poruchy funkcí orgánů či končetin s poukazem na to, že jsou již zahrnuty v položce 014 (vážné mozkové a duševní poruchy po těžkém poranění hlavy), neboť nepochybně mohou existovat vážné mozkové a duševní poruchy po těžkém poranění hlavy, které nejsou doprovázeny konkrétními poruchami smyslových funkcí nebo poruchami funkcí orgánů a končetin. Jsou-li takovou poruchou doprovázeny, pak je na místě odškodnit poškozeného i podle těchto zvláštních položek, neboť je na místě rozlišit případy podřaditelné položce 014 i podle toho, zda jsou či nejsou doprovázeny dalšími poruchami hodnocenými jinými položkami (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněný pod č. 8/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě, kdy vedle vážných mozkových poruch žalobkyně a) trpí řadou dalších trvalých následků, nelze přisvědčit názoru dovolatelů, že vedle položky 014 (vážné mozkové a duševní poruchy po těžkém poranění hlavy) nelze hodnotit i další položky 022 (ztráta chuti), 032 (ztráta zraku), 0552 (nedoslýchavost oboustranná velmi těžkého stupně), 0643 (porucha řeči centrálního původu po úrazu), 085 (nedomykavost řitních svěračů) a 0922 (porucha močení následkem poranění močových orgánů těžkého stupně), neboť dle závěrů znaleckého dokazování tato poškození zdraví žalobkyně a) se kumulují, a poškození podřaditelné položce 014 je doprovázeno dalšími poruchami podřazenými pod shora uvedenými položkami.
Přisvědčit nelze ani námitce, že položka 014 byla započítána dvakrát ze dvou různých znaleckých posudků. Soudy při hodnocení ztížení společenského uplatnění žalobkyně a) vycházely z ústavního znaleckého posudku, který položku 014 započítal pouze jednou s výsledným počtem 17.500 bodů, a toto bodové ohodnocení bylo základem i při úvaze o zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení míry spoluzavinění žalobkyně a).
Podle §441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Ustanovení §441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy. V rozsahu, v jakém byla škoda způsobena také jednáním poškozeného, je vyloučena odpovědnost škůdce, neboť chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, publikovaný pod C 6063 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006). Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody, jejíž náhrada je požadována, a konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, odvisí od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného.
Jak dovolací soud uvedl v řadě svých rozhodnutí, podíl poškozeného na způsobení vlastní škody může být značný, jestliže vědomě podstoupí jízdu s řidičem, o němž ví, že je pod vlivem alkoholu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, Soubor C 7833), rozhodující příčinou ovšem stále zůstává nezodpovědné počínání řidiče vozidla (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013).
V dané věci však, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která nejsou předmětem dovolacího přezkumu (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), nebylo prokázáno, že žalobkyně a) věděla, že žalovaný 1) je v době řízení vozidla pod vlivem tzv. zbytkového alkoholu. Bylo prokázáno, že žalobkyně a) nebyla za jízdy připoutána bezpečnostními pásy, což je v obecné rovině relevantní důvod, který spoluodpovědnost poškozeného za vlastní škodu zvyšuje, pokud je doloženo, že právě nepřipoutání vedlo při havárii k úrazu či ke zhoršení jeho důsledků (např. rozsudek Nejvyššího soudu 27. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4199/2013, obdobně rozsudek ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3797/2007). Jak vyplynulo ze znaleckého posudku MUDr. Oldřicha Šlégla z oboru zdravotnictví, rozsah poranění osoby upoutané bezpečnostním pásem lze v případě zranění žalobkyně a) odhadnout zhruba na 50 %. Odvolací soud rozsah spoluzavinění žalobkyně a) stanovil v rozsahu 30 % vzhledem k názoru znalce, že i pokud by žalobkyně a) byla připoutaná, pravděpodobně by mohla utrpět obdobná zranění s menším rozsahem, zranění ani následky by nebyly tak závažné. Vzhledem k průběhu nehodového děje a mechanizmu úrazu a s ohledem na to, že zásadní a nejzávažnější trvalé následky nastaly právě v důsledku úrazu hlavy, je zřejmé, že na závažnosti a rozsahu odškodňovaných následků mělo výrazný vliv jednání žalobkyně a), takže i její podíl na vzniku škody je vyšší než 30 %, a to i za situace, že nehoda byla způsobena riskantním způsobem jízdy žalovaného. Pro odškodnění ztížení společenského uplatnění žalobkyně a) jsou podstatné příčiny vzniku odškodňovaných následků úrazu, nikoliv jen příčiny vzniku dopravní nehody. Z hlediska úrazového děje a rozsahu poškození zdraví žalobkyně a) je evidentní, že pokud by v rozporu s dopravními předpisy byla při jízdě připoutána bezpečnostním pásem, k tak závažným následkům na jejím zdraví by nedošlo. Závěr odvolacího soudu o podílu žalobkyně a) na vzniklé újmě není správný a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. je naplněn.
Přiměřené zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele (§7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) soud posuzuje v každém jednotlivém případě, přičemž tato úvaha soudu není neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro základní výměru náhrady za ztížení společenského uplatnění a pro její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je založena na srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit v době před poškozením a poté, přičemž mezi výší přiznané náhrady a způsobenou újmou musí existovat vztah přiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009). Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je podle ustálené judikatury vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny.
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které navazuje na bodové ohodnocení stanovené lékařem, opakovaně klade požadavek na přiměřenost mimořádného zvýšení odškodnění. Úsudek o tom vychází jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, přičemž soud musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03). Porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění je základním hlediskem, není to však hledisko jediné. Odškodnění musí být rovněž přiměřené povaze následků a jejich budoucímu předpokládanému vývoji (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010) a je třeba zohlednit i poznatky z jiných posuzovaných případů. Nelze přitom vycházet jen z prostého porovnání počtu „násobků,“ ale podstatné je, z jakého základu se vychází a jaká výsledná celková výše odškodnění z toho vyplývá, a to i z hlediska možností poškozeného využít tyto prostředky k přiměřenému zmírnění újmy, k opatření jiných hodnot, které mu pomohou překonat nesnáze bránící mu ve společenském vyžití a vyrovnat se s nepříznivými dopady na jeho osobní život a rozvoj jeho osobnosti, aby náhrada mohla být ve prospěch poškozeného smysluplně využita, a to k účelu, jemuž má sloužit. Z judikatury Nejvyššího soudu lze dovodit, že v takto závažných případech, kdy jsou komunikační, pohybové i gnostické schopnosti člověka v podstatě zcela ztraceny, se celkové odškodnění ztížení společenského uplatnění pohybuje v částkách mnohem nižších (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn 25 Cdo 290/2012, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2288/2011, ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2186/2004). Z tohoto hlediska se odvolací soud věcí nezabýval a nevzal v úvahu, že u poškozených ve stavu, v jakém se nachází žalobkyně a), může náhrada za ztížení společenského uplatnění plnit svou funkci jen velmi omezeně, zatímco prvořadé v těchto případech jsou náklady vynaložené na potřebnou péči o poškozeného.
Dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. je tedy naplněn. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II. o věci samé ve vztahu k žalobkyni a) a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud se dále zabýval přípustností a důvodností dovolání žalovaných do výroků o náhradě nákladů řízení.
Judikatura Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 28/1998, rozsudek ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3722/2011, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) setrvává na závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn, jestliže mu vznikla rozhodnutím odvolacího soudu újma, která může být zrušením nebo změnou rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost - tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. též z odborné literatury např. Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1907-1908; příp. Bureš, J. – Drápal, L. Dovolání podle občanského soudního řádu. Praha: C. H. Beck, 1994. s. 20-21).
Dovolání žalovaných 1) a 3) není subjektivně přípustné do výroků VIII. a IX. rozsudku odvolacího soudu, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalované 2), nikoliv k nim. Dovolací soud proto dovolání žalovaných 1) a 3) v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Dovolání žalované 2) do výroku IX. o její povinnosti zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.595,- Kč, a dovolání všech žalovaných do výroku XI. rozsudku odvolacího soudu o jejich povinnosti zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.603,- Kč není přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Přípustným shledal dovolací soud dovolání do výroků VIII. a X. rozsudku odvolacího soudu, jimiž nebyla žalované 2) přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně vůči žalobkyni a) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi všemi žalovanými a žalobkyní b), neboť je zřejmé, že – nebýt uplatnění moderačního práva soudu podle §150 o. s. ř. - by se jednalo o částky převyšující 50.000,- Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu vychází ze závěru, že jsou dány důvody ke snížení náhrady nákladů řízení nebo k jejich nepřiznání podle §150 o. s. ř.
V řízení zcela úspěšné žalované 2) soud nepřiznal náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni a) z důvodů spočívajících jednak v osobních poměrech žalobkyně a), která je nemajetná a v důsledku svého zdravotního stavu nemá možnost si obstarat finanční prostředky, a jednak v tom, že žalovaná 2) vystupovala před zahájením sporu i v trestním řízení vedeném proti žalovanému 1) jako zástupce žalované 3) ve smyslu §9c zákona č. 168/1999 Sb., který má povinnost vyřídit odškodnění žalobkyně a), avšak s žalobkyní nejednala a nepokusila se aspoň některé její nároky, byť částečně uspokojit, a žalobkyně a) tak po dobu pěti let od úrazu neobdržela vůbec žádné plnění. Povinnost žalobkyně b) zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně pak odvolací soud snížil na polovinu podle §150 o. s. ř. s ohledem na špatné majetkové poměry žalobkyně b) a na okolnost, že tuto situaci žalovaní zavinili tím, že žalobkyni a), o kterou žalobkyně b) od úrazu celodenně pečuje, neposkytli vůbec žádné plnění.
Jak vyplývá z ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu, úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze na základě zjištění existence důvodů hodných zvláštního zřetele nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Nejedná se přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek, rozhodnutí musí být řádně a přesvědčivě odůvodněno (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 727/2000, I. ÚS 389/05, IV. ÚS 2673/13, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000, I. ÚS 633/05, ÚS 1391/07, I. ÚS 1030/08, II. ÚS 2658/10, III. ÚS 1840/10, I. ÚS 3607/12, IV. ÚS 2259/13). Při zkoumání, zda jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; vezme zřetel na poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také uváží, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou významné rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Odvolací soud při úvaze o aplikaci §150 o. s. ř. vzal v úvahu všechny potřebné okolnosti a své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Vzhledem ke zjištěným okolnostem a argumentaci v odůvodnění nelze považovat za nesprávný závěr odvolacího soudu, který jednání žalované 2) vyhodnotil jako necitlivé s tím, že důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. v daném případě odůvodňují nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované 2) a snížení náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi žalovanými a žalobkyní b).
Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud se v tomto ohledu neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího ani Ústavního soudu. Dovolací soud proto dovolání žalované 2) do výroku VIII. a dovolání všech žalovaných do výroku X. rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanými 1) a 3) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci samé.
Dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalovanými 1), 2) a 3) a žalobkyní b) a mezi žalobkyní a) a žalovanou 2) podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaných 1), 2) a 3) do výroků ve vztahu k žalobkyni b) bylo odmítnuto, žalobkyni b) v dovolacím řízení náklady nevznikly. Rovněž dovolání žalované 2) do výroků ve vztahu k žalobkyni a) bylo odmítnuto a žalobkyni a) v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proto bylo rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu