ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.220.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 220/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: hlavní město Praha , IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti dalších účastníků: 1) Ing. M. V. , zastoupeného Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, 2) K. H. , zastoupené JUDr. Zuzanou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 20, 3) MUDr. L. S. , 4) M. S. , zastoupeného JUDr. Radko Reschem, advokátem se sídlem v Praze 4, Podolská 496/124, a 5) Ing. P. V. , zastoupeného JUDr. Jiřím Bukvářem, advokátem se sídlem v Praze 6, Za Hanspaulkou 11, o určení vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 75/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2013, č. j. 24 Co 313/2012-199, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2013, č. j. 24 Co 313/2012-199, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. července 2012, č. j. 39 C 75/2009-115, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4, k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. července 2012, č. j. 39 C 75/2009-115, ve výroku I, jímž byl zamítnut návrh žalobce na určení, že účastníci 1) až 5) nejsou spoluvlastníky pozemku parc. č. 2910/337 o výměře 1.097 m2, ostatní plocha (dle PK parc. č. 2906, role) v katastrálním území Nusle, jakož i v nákladovém výroku pod bodem V rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně jej změnil v nákladových výrocích II, III a IV (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV).
Věc byla soudy nižších stupňů projednávána v režimu řízení dle části páté (§244 a násl.) občanského soudního řádu (o. s. ř.), poté, co o věci dříve rozhodl pozemkový úřad (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 11. 12. 2008, č. j. PÚ 1838/92/4), uznávaje nárok účastníků 1) až 5) – oprávněných osob podle §4 odst. 1, popř. §4 odst. 4 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) za opodstatněný, s určením těchto účastníků za spoluvlastníky předmětného pozemku podle §9 odst. 4 zákona o půdě.
Ve vztahu k překážce vydání nemovitostí, uvedené v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, vyšel odvolací soud z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, tedy že na pozemku se nachází veřejná zeleň (park) a nejde o pozemek přímo zastavěný či nezbytně nutný k provozu staveb nacházejících se na sousedních sídlištích (Na D., Na P., P. I, P. II) a v takovém případě – uzavírá odvolací soud – překážka jeho vydání oprávněným osobám podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě dána není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za přípustné podle §237 o. s. ř., s argumentací, že se odvolací soud rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné (naplňující tak dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatel označuje právní posouzení věci v otázce zastavěnosti pozemku coby překážky jeho vydání oprávněným osobám; přitom odvolacímu soudu vytýká, že jako relevantní hledisko nezohlednil funkční spojení pozemku s okolními stavbami, za situace, kdy je předmětný pozemek součástí Centrálního parku P., jenž je funkčně s bytovými domy v areálu přilehlých sídlišť, coby veřejná zeleň podléhá zvláštnímu právnímu režimu obecného užívání, vylučující jeho užívání k zemědělským či lesním účelům. Přitom dovolatel poukazuje na další negativní souvislosti, které by nastaly v případě vydání pozemku oprávněným osobám, ať už jde o povinnosti těchto osob při údržbě pozemku coby neoddělitelné součásti zmíněného areálu, ale též o případnou povinnost jiného subjektu k náhradě za omezení vlastnického práva k pozemku dotčenému veřejným užíváním. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu (a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně) změnil tak, že účastníci ad 1) až 5) nejsou vlastníky předmětného pozemku, čímž se nahrazuje označené rozhodnutí pozemkového úřadu.
K dovolání podali vyjádření účastníci 1) až 5), jež pokládají rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhují odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod vymezený v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudu v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, jež jsou veřejnosti dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) může být překážkou vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. V rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se Nejvyšší soud vyjádřil též k otázce funkčního vymezení určitého areálu, kdy současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, resp. bránící při jejich naplnění restituci, jimiž je: funkční spojení předmětných pozemků se stavbami, které plní určený účel, přičemž též prostorová návaznost připouští přiznat spojeným nemovitostem povahu uceleného souboru nemovitostí (tzv. areál); zvláštní právní režim, jemuž případně pozemek podléhá a který vykazuje účelové sepětí s přilehlou stavbou či provozem; jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemku se stavbou a tedy k alternativě jeho vydání, pak je třeba v návaznosti na plnění funkce souboru nemovitostí zvážit, zda tato funkce může být plněna i v redukované míře (případné oddělení části pozemků). Judikatura současně také jednoznačně dovodila, že právě citovaná kritéria nejsou kritérii kumulativními (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
K uvedenému výkladu se Nejvyšší soud přihlásil např. i v rozsudku ze dne 8. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, v němž za skutkových okolností věci jím tehdy posuzované vyslovil, že „sídlištěm se obecně rozumí komplex staveb a pozemků, který lze jako takový souhrnně zvát areálem; existují ovšem i dílčí areály nemovitostí (např. sportovní hřiště apod.), jejichž restituci je nutno též zvažovat z pohledu shora nastíněných kritérií uvedených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006“.
Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru nemovitostí, který nelze dělit, lze nalézt i v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89; usnesení ze dne 17. února 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03), připouští jej též literatura (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i ve shora citovém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, v němž jej aplikoval na konkrétní případ pozemků tvořících se stavbami rovněž sídlištní komplex (shodně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013 – ústavní stížnosti proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. května 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/2014).
V posuzované věci – argumentuje-li dovolatel nejenom funkční souvislostí předmětného pozemku se stavbami, ale navíc i zatížením pozemku veřejným užíváním [je-li pozemek coby veřejná zeleň veřejným prostranstvím; §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)] – nelze pominout ani aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soudu k restituci pozemků, jež jsou takto veřejným statkem (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, spolu s ostatními rozhodnutími Ústavního soudu dostupné na internetových stránkách nalus.usoud.cz), podle níž je naturální restituce vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě.
V posuzované věci odvolací soud k výše uvedeným závěrům z rozhodovací praxe dovolacího soudu (od nichž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit) přihlédl v míře nedostatečné, omezil-li se na posouzení, zda je předmětný pozemek (jež je součástí Centrálního parku na Pankráci) zastavěn či nikoliv, případně zda je nezbytně nutný k užívání staveb v sousedních sídlištních areálech. Ve svých úvahách tak nezohlednil hledisko širší funkční souvislosti pozemku s okolními nemovitostmi, ovšem též kritérium využitelnosti pozemku oprávněnými osobami k sledovaným účelům, a v neposlední řadě též veřejný zájem (je-li pozemek zatížen břemenem veřejného užívání). V této souvislosti sluší se též připomenout, že v případě závěru o naplnění překážky bránící restituci obnovením vlastnického práva k pozemku mají oprávněné osoby právo na náhradu (srov. §11 odst. 2, §11a, §16 odst. 1 zákona o půdě).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, a že závěr, k němuž odvolací soud dospěl při řešení otázky, zda je možné předmětný pozemek vydat oprávněným osobám, je proto přinejmenším předčasný.
Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.). V souladu s ustanovením §243a odst. 1 věty první o. s. ř. o věci rozhodl bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu