ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4086.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 4086/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) Technická správa komunikací hl.m. Prahy , IČO: 63834197, se sídlem v Praze 1, Staré Město, Řásnovka 770/8, zastoupena JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Schnirchova 1449/19, b) hlavní město Praha , IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupeno JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, c) Ing. P. K. , d) Ing. P. K. , žalobci c) a d) zastoupeni JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vyžlovská 2244/38, za účasti dalších účastníků: 1) Sady, lesy a zahradnictví Praha, státní podnik v likvidaci , IČO: 00063347, se sídlem v Praze 1, Betlémská 9, zastoupený JUDr. Danielou Černou, advokátkou se sídlem v Praze – Libuši, Ke Kašně 507/36, 2) Správní bytové družstvo Rozvoj , IČO: 00033006, se sídlem v Praze 4, Jihlavská 1276/17, zastoupené JUDr. Irenou Malcovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Mazurská 846/2d, 3) Obvodní bytový podnik v Praze 4, státní podnik v likvidaci , IČO: 00063541, se sídlem v Praze 4 – Pankrác II, Hvězdova 1594/19, zastoupený Mgr. Pavlem Štrbíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Podskalská 295/4, 4) MOTOKOV a.s. v likvidaci , IČO: 00000949, se sídlem v Praze 5, Radlice, Radlická 333/150, zastoupený Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, 5) O2 Czech Republic a.s. , IČO: 60193336, se sídlem v Praze 4, Michle, Za Brumlovkou 266/2, za vedlejší účasti na straně žalobce b/ - CITY DECO s.r.o. , IČO: 27638308, se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Italská 1583/24, zastoupené JUDr. Robertem Hošťálkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Žacléřská 1040/1, o určení vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 284/2003, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2013, č. j. 24 Co 39/2011-530, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2013, č. j. 24 Co 39/2011-530, se ve výrocích pod body I, VI až IX, spolu s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2013, č. j. 24 Co 130/2013-582, zrušuje ; současně se zrušuje i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. října 2010, č. j. 28 C 284/2003-354 (ve znění opravného usnesením ze dne 10. ledna 2011, č. j. 28 C 284/2003-378), a to ve výrocích I, VI až VIII, spolu s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. května 2013, č. j. 28 C 284/2003-541, a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 15. dubna 2013, č. j. 24 Co 39/2011-530, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. října 2010, č. j. 28 C 284/2003-354, ve výroku I, jímž byl zamítnut návrh žalobce b) na určení, že žalobci c) a d) nejsou vlastníky v tomto výroku označených pozemků ležících v katastrálních územích N. (pozemky parc. č. 2838/32 a 2838/33) a K. (pozemky parc.č.1106/2, 1052/193, 1052/194, 1052/72, 1052/73, 1052/210, 1052/211, 1052/212, 1052/213, 1052/214, 1052/215, 1052/216, 1052/217, 1052/218, 1052/220 a 1052/221), jakož i v nákladovém výroku pod bodem VII rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu).
Ve výrocích II až VI odvolací soud rozhodl o vlastnictví k pozemkům, které – s ohledem na rozsah podaného dovolání – zůstaly mimo vymezený rámec tohoto řízení; výroky VI až IX pak rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení vzniklých státu. Usnesením ze dne 23. května 2013, č. j. 28 C 284/2003-541, Obvodní soud pro Prahu 4, rozhodl o povinnosti žalobců b), c) a d) k náhradě nákladů řízení žalovaným ad) 1), 2) a 3), přičemž toto jeho rozhodnutí bylo zčásti změněno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2013, č. j. 24 Co 130/2013-582.
Věc byla soudy nižších stupňů projednávána v režimu řízení dle části páté (§244 a násl.) občanského soudního řádu (o. s. ř.), poté, co o věci dříve rozhodl pozemkový úřad (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 26. února 2003, č. j. PÚ 3247/92/4), uznávaje nárok žalobců c) a d) – oprávněných osob podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě) za opodstatněný, s určením těchto žalobců (tehdy spolu s A. K., jíž jsou žalobci nyní právními nástupci) za spoluvlastníky předmětných pozemků podle §9 odst. 4 zákona o půdě.
Ve vztahu k překážce vydání nemovitostí, uvedené v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, vyšel odvolací soud z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, tedy že pozemky jsou povětšinou veřejnou zelení, jsou situovány mezi řadami bytových domů, případně se nacházejí v blízkosti pozemní komunikace či parkoviště. Nejde proto o pozemky přímo zastavěné či nezbytně nutné k provozu staveb a v takovém případě – uzavírá odvolací soud – překážka jejich vydání oprávněným osobám podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě dána není.
Proti rozsudku odvolacího soudu, rozhodnutí pod bodem I výroku, podal žalobce b) dovolání, jež pokládá za přípustné podle §237 o. s. ř., s argumentací, že se odvolací soud rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné (naplňující tak dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatel označuje právní posouzení věci v otázce zastavěnosti pozemků coby překážky jejich vydání oprávněné osobě; přitom odvolacímu soudu vytýká, že jako relevantní hledisko nezohlednil funkční spojení pozemků se stavbami, tedy ani to, že pozemky spolu se stavbami jsou součástí sídlištního areálu, kdy řada pozemků bytové domy přímo obklopuje, přiléhá k místním komunikacím, na některých z nich jsou chodníky a dělící pásy, ovšem například i dětské hřiště. Přitom dovolatel namítá, že mnoha jím tvrzenými relevantními okolnostmi – ve vztahu k jednotlivým pozemkům – se soudy nižších stupňů nezabývaly a své rozhodnutí odbyly obecným odkazem na jejich bezprostřední nezastavěnost. Dovolatel navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušen, stejně tak jako rozsudek soudu prvního stupně, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
K dovolání podal vyjádření toliko účastník ad 1), jenž pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhuje odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, jež jsou veřejnosti dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) může být překážkou vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení.
V rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se Nejvyšší soud také vyjádřil k otázce funkčního vymezení určitého areálu, kdy současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, resp. bránící při jejich naplnění restituci, kdy překážkou pro vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být jejich funkční spojení se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem, a konečně pokud je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu. Judikatura současně také jednoznačně dovodila, že právě citovaná kritéria nejsou kritérii kumulativními (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
K uvedenému výkladu se Nejvyšší soud přihlásil také např. i v rozsudku ze dne 8. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, v němž za skutkových okolností věci jím tehdy posuzované vyslovil, že „sídlištěm se obecně rozumí komplex staveb a pozemků, který lze jako takový souhrnně zvát areálem; existují ovšem i dílčí areály nemovitostí (např. sportovní hřiště apod.), jejichž restituci je nutno též zvažovat z pohledu shora nastíněných kritérií uvedených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006“.
Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru nemovitostí, který nelze dělit, lze nalézt i v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), připouští jej též literatura (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i ve shora citovém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, v němž jej aplikoval na konkrétní případ pozemků tvořících se stavbami rovněž ucelený sídlištní komplex (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013 – ústavní stížnosti proti němu podanou Ústavní soud odmítl 21. května 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/2014).
V posuzované věci – argumentuje-li dovolatel nejenom bezprostřední funkční souvislostí předmětných pozemků se stavbami (komunikacemi, obytnými doby), ale navíc i veřejným zájmem (za situace, kdy i odvolací soud uzavírá, že některé z pozemků jsou veřejným prostranstvím) – nelze pominout ani aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu k restituci pozemků, jež jsou veřejným statkem (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, spolu s ostatními rozhodnutími Ústavního soudu dostupné internetových stránkách nalus.usoud.cz), která nepřipouští naturální restituci tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě.
V posuzované věci ovšem odvolací soud k výše uvedené závěry z rozhodovací praxe dovolacího soudu (od nichž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit) nepřihlédl, omezil-li se na posouzení, zda jsou předmětné pozemky přímo zastavěny či nikoliv, případně zda jsou nezbytně nutné k provozu přilehlých staveb. Ve svých úvahách tak nezohlednil hledisko funkční souvislosti pozemků s okolními nemovitostmi, ovšem také hledisko využitelnosti pozemků oprávněnými osobami.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tudíž nesprávné, a že závěr, k němuž odvolací soud dospěl při řešení otázky, zda je možné předmětné pozemky vydat oprávněným osobám, je proto přinejmenším předčasný.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku pod bodem I, spolu s nákladovými výroky na něm závislými zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). Spolu s napadeným rozhodnutím zrušil i další na něm závislé rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (§243e odst. 2, věta třetí, o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243a odst. 1 věty první o. s. ř. Nejvyšší soud o věci rozhodl bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu