ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4458.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4458/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyň a) 1. faktorské s.r.o. , IČ 267 77 355, se sídlem v Praze 3, Husitská 107/3, zastoupené Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, a b) IPP Invest Real, a.s., IČ 276 16 258, se sídlem v Praze 10 – Malešicích, Nad Úžlabinou 448, zastoupené Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, proti žalované V. Z. , zastoupené JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 28, o zaplacení 1.000.000,- Kč s příslušenstvím a 875.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 362/2010, o dovoláních žalobkyň a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2014, č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co 133/2014-269, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2014, č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co 133/2014-269, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 13. 5. 2013, č. j. 5 C 362/2010-172, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2013, č. j. 5 C 362/2010-184, doplňujícího rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 5 C 362/2010-240, a opravného usnesení ze dne 4. 4. 2014, č. j. 5 C 362/2010-263, zamítl žalobu, jíž se po žalované domáhala žalobkyně a) zaplacení částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím a žalobkyně b) zaplacení částky 875.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky II. až V.). Soud vzal za prokázané, že dne 20. 8. 2010 neznámá osoba prostřednictvím internetového bankovnictví z účtu žalobkyně a) převedla částku 1.000.000,- Kč na účet žalobkyně b) a posléze z účtu žalobkyně b) poukázala na účet P. P. částky 1.175.000,- Kč a 1.000.000,- Kč. Konečně byl stejným způsobem a rovněž nezjištěnou osobou proveden převod částek 1.000.000,- Kč a 875.000,- Kč z účtu P. P. na účet žalované (bývalé zaměstnankyně žalobkyně a/). Žalobkyním se však nepodařilo prokázat, že by tyto převody uskutečnila sama žalovaná, která byla v paralelně vedeném trestním řízení zproštěna obžaloby. Ježto tedy nebyla doložena existence protiprávního jednání žalované, nebylo možno ani dovozovat, že by žalobkyním proti ní mohl vzniknout nárok na náhradu škody. Soud se rovněž zabýval tím, zda žalovaná na úkor žalobkyň nezískala bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), dospěl ovšem k závěru, že žalovaná předmětné částky obdržela nikoli z účtů žalobkyň, nýbrž z účtu P. P., mohla se tak obohatit toliko na jeho úkor, ne však přímo k tíži žalobkyň. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě vyhovět nemohl.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2014, č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co 133/2014-269, rozsudek soudu prvního stupně, napadený spolu s výše označeným doplňujícím rozsudkem odvoláním obou žalobkyň, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud nejprve k námitce žalobkyň podotkl, že skutečnost, že ve věci rozhodoval senát namísto samosoudce, nepředstavuje vadu řízení, pro niž by bylo nutno prvostupňové rozhodnutí rušit, a totéž platí, i pokud jde o nesprávné zařazení věci jakožto pracovněprávní. Co se týče merita sporu, vyplývá ze subsidiarity bezdůvodného obohacení, že podle právní úpravy tohoto institutu může být nárok posouzen toliko tehdy, nejsou-li dány předpoklady odpovědnosti za škodu dle §420 a násl. obč. zák. V projednávané věci ovšem nastala podle mínění krajského soudu právě taková situace, v níž byly splněny všechny podmínky nastoupení odpovědnosti za škodu, a tím byla vyloučena aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení. Zároveň se však žalobkyním nepodařilo prokázat, že by se žalovaná dopustila porušení právní povinnosti spočívajícího v neoprávněném převodu žalobou požadovaných částek, ať již z účtů žalobkyň na účet P. P., či z účtu posledně jmenovaného na účet svůj vlastní. Jelikož žalobkyně neunesly důkazní břemeno ohledně existence protiprávního jednání žalované, v důsledku nějž by jim vznikla škoda, mohl být rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen.
Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Praze podaly obě žalobkyně obsahově shodná dovolání, která mají za přípustná proto, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky právní kvalifikace vztahu osob, mezi jejichž účty došlo k plnění bez právního důvodu, jakož i s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na dosud neřešené otázce procesního práva, jež se týká problematiky správného obsazení soudu. Dovolatelky vyčítají odvolacímu soudu, že si ve svých právních úvahách protiřečí, pokud nejprve konstatuje, že má jejich nárok povahu nároku na náhradu škody, aby jim uplatněné právo posléze nepřiznal s tím, že nejsou dány všechny předpoklady pro jeho vznik. Řešený případ je přitom zcela typickou situací podléhající pravidlům o bezdůvodném obohacení, neboť na účet žalované byly převedeny finanční prostředky, aniž by pro to existoval právní důvod, v jejím majetku tedy došlo k přírůstku, který koresponduje úbytku v právní sféře žalobkyň. Dovolatelkám pak naprosto není zřejmé, proč odvolací soud institut bezdůvodného obohacení ignoroval a vystavěl své právní hodnocení na úpravě odpovědnosti za škodu, přičemž úvahy obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku pokládají za projev krajního formalismu.
Co se týče problematiky procesněprávní, mají dovolatelky za to, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil následky skutečnosti, že věc před soudem prvního stupně projednal pracovněprávní senát, byť se o spor z pracovněprávních vztahů nejedná. Nelze souhlasit s názorem, že by o nesprávné obsazení soudu šlo jen v případě, kdy by místo senátu rozhodoval samosoudce, ostatně i Ústavní soud chápe záruky práva na zákonného soudce šíře. Je v první řadě nutno vzít v potaz, že v důsledku nesprávné kvalifikace sporu mezi účastníky jako věci pracovněprávní byli do rozhodování zapojeni přísedící, tedy právní laici, ač k tomu nebyl dán náležitý zákonný podklad. Přidělení věci v souladu s rozvrhem práce je naprosto elementárním požadavkem, kterému však soud prvního stupně nedostál, což není možno překlenout prostým poukazem na fakt, že předsedkyně senátu č. 5, jemuž byla daná věc přidělena, rozhoduje též v občanskoprávních sporech, neboť pokud by nárok uplatněný žalobkyněmi byl od počátku správně kvalifikován jako občanskoprávní, mohla věc napadnout též některému z osmi dalších soudních oddělení, která se u Okresního soudu v Mělníku občanskoprávní agendou zabývají.
Dovolatelky konečně upozorňují, že ve svých odvoláních proti doplňujícímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 2. 2014, č. j. 5 C 362/2010-240, uvedly některé námitky jdoucí nad rámec argumentace obsažené v odvoláních proti prvostupňovému rozsudku ze dne 13. 5. 2013, č. j. 5 C 362/2010-172. Odvolací soud však argumenty žalobkyň, jež směřovaly výhradně proti doplňujícímu rozsudku (konkrétně se jedná o poukazy na to, že o jeho vydání rozhodovala samosoudkyně namísto senátu, že náklady účasti na jednání, při němž byl doplňující rozsudek vyhlášen, nebyly ze strany žalované účelně vynaloženy a že existují důvodné pochybnosti o nepodjatosti předsedkyně pracovněprávního senátu, který předmětný spor projednal), přehlédl a nijak se k nim nevyjádřil.
Z popsaných důvodů dovolatelky navrhly Nejvyššímu soudu napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podaným dovoláním se vyjádřila žalovaná, která zpochybnila přiléhavost argumentů dovolatelek jak v rovině hmotného, tak v rovině procesního práva a navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl, eventuálně zamítl.
V řízení o dovoláních bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při posuzování vztahu mezi náhradou škody a bezdůvodným obohacením, byla dovolání obou žalobkyň shledána přípustnými.
Judikatura dovolacího soudu se opakovaně přihlásila k výkladu, podle nějž má institut bezdůvodného obohacení povahu subsidiární a jeho aplikace je vyloučena, je-li daný právní vztah regulován jinými zákonnými normami (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4036/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2750/2013, dále viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/05). V řešené věci na tuto tezi odvolací soud sice korektně odkázal, vyvodil z ní však nepřiléhavé právní závěry. Subsidiaritě bezdůvodného obohacení je totiž v obdobném kontextu nutno rozumět tak, že má-li jedna osoba proti druhé právo na poskytnutí žádaného plnění z titulu náhrady škody, nepodřizují se jejich vzájemné vztahy (toliko podpůrně aplikovatelné) úpravě bezdůvodného obohacení, nýbrž ustanovením příslušných právních předpisů o náhradě škody (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4533/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1104/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3181/2013). Pokud je ovšem konstatováno, že mezi danými subjekty nebyly splněny podmínky pro založení právního vztahu z odpovědnosti za škodu, není možné upřít relevanci otázce, zda vylíčené skutkové okolnosti nenasvědčují vzniku závazku k vydání bezdůvodného obohacení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2167/2010).
Z výše uvedeného vyplývá, že nelze aprobovat právní posouzení věci odvolacím soudem, který nejprve uvedl, že jsou v projednávané kauze dány všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, aby následně tento svůj závěr popřel s tím, že žalovaná žalobkyním z tohoto titulu zavázána není, neboť nebylo prokázáno její porušení právní povinnosti. Pakliže je v napadeném rozsudku řečeno, že nebylo prokázáno protiprávní jednání žalované, jež by bylo v příčinné souvislosti se vznikem újmy v majetkové sféře žalobkyň, byla tím očividně vyloučena eventualita, že by právní vztah mezi účastníky řízení spadal do rozsahu norem upravujících náhradu škody, a bylo tudíž nutno zabývat se otázkou, jestli se jejich poměr nemůže spravovat právním režimem bezdůvodného obohacení, jak od samého počátku řízení prosazovaly žalobkyně. Vzhledem k tomu, že odvolací soud z důvodů, jež nemohou z hlediska své správnosti obstát, zcela pominul řešení otázky, zda není žalovaná vůči žalobkyním pasivně věcně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení, je napadené rozhodnutí zatíženo vadou právního posouzení.
Co se týče další hmotněprávní argumentace dovolatelek, podotýká Nejvyšší soud, že za současné procesní situace není namístě, aby se zabýval tím, zdali se žalované skutečně dostalo bezdůvodného obohacení k tíži žalobkyň, neboť rozhodnutí odvolacího soudu se této otázce nevěnuje, a tudíž na ní ani nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. V tuto chvíli se proto jeví korektním umožnit odvolacímu soudu, aby se s řešením daného problému náležitě vypořádal, přičemž závěry, k nimž dospěje, případně mohou být posléze na základě opravného prostředku podaného některým z účastníků řízení podrobeny dovolacímu přezkumu.
S ohledem na přípustnost dovolání se Nejvyšší soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval též dovolatelkami vytýkanými procesními vadami, konkrétně nesprávným obsazením Okresního soudu v Mělníku, jenž řešený spor projednal v pracovněprávním senátě navzdory tomu, že věc, jak vyšlo v řízení najevo, postrádala signifikantní pracovněprávní rozměr. Ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. výslovně odnímá nesprávnému obsazení soudu charakter zmatečností vady v případech, kdy místo samosoudce rozhoduje senát, což pádnost této dovolací námitky poněkud oslabuje. Při vědomí ústavněprávní garance práva na zákonného soudce obsažené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je však nezbytné požadavky na správné obsazení soudů pojímat šíře, než by mohlo vyplývat ze samotného znění zákonné úpravy (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 29/01, či usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2140/10). Nejvyšší soud proto musí věnovat pozornost tvrzení, že byla předmětná kauza v rozporu se zásadami obsaženými v rozvrhu práce soudu prvního stupně přidělena nesprávnému soudnímu oddělení.
Dovolací soud ovšem nemůže dát žalobkyním za pravdu, že by v přezkoumávané kauze došlo k porušení jejich ústavních práv, respektive že by řízení před soudy nižších stupňů bylo zatíženo vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. Jelikož je v judikatuře zdůrazňováno, že dodržování pravidel zakotvených v rozvrhu práce představuje prostředek ochrany proti svévoli při přidělování soudní agendy a garanci nezávislosti soudního rozhodování (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3737/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4718/12, nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1206/14, bod 11, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011), není bez významu, že k nesprávnému přidělení věci pracovněprávnímu senátu došlo nikoli účelovým ad hoc zásahem do obsazení soudu, nýbrž v důsledku nepřesného vyhodnocení povahy věci, jež zpočátku mohla být vnímána jako do určité míry hraniční. Zejména však Nejvyšší soud za rozhodující pokládá skutečnost, že žalobkyně, jež si musely být plně vědomy, že mezi pravděpodobnou právní kvalifikací věci a jejím projednáváním senátem specializovaným na pracovněprávní problematiku existuje jistá diskrepance, tento stav v průběhu celého řízení před soudem prvního stupně tolerovaly a poukázaly na něj teprve v odvoláních proti jeho rozsudku, jímž byla projednávaná žaloba zamítnuta. V tomto kontextu se námitka nesprávného obsazení soudu prvního stupně jeví být spíše účelovou procesní taktikou směřující k anulování pro žalobkyně nepříznivých výsledků řízení před okresním soudem, pročež jí dovolací soud, na nějž se vztahuje v §2 o. s. ř. vyjádřená povinnost dbát, aby nedocházelo ke zneužívání procesních práv (obecně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3927/2014), nemíní přitakat. Ústavní imperativ, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, ostatně nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí, neb je na účastníkovi soudního řízení, aby námitku zásahu do svého práva na zákonného soudce uplatnil bezprostředně poté, co se dozví o skutečnostech ji odůvodňujících (obdobně srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 310/04, či usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2929/14).
Dovolatelkám lze přisvědčit, že odvolací soud bez bližšího zdůvodnění přešel část argumentace obsažené v jejich odvoláních proti doplňujícímu rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 2. 2014. Platí přitom, že právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v daném rámci se adekvátně vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Závazek odůvodnit rozhodnutí nicméně nemůže být chápán jako požadavek podrobné odpovědi na každý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně i s akceptací odpovědi implicitní (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 13, a judikaturu tam citovanou).
Vychází-li Nejvyšší soud z právě naznačených tezí, pokládá za akceptovatelné, pokud odvolací soud výslovně nereagoval na námitku, dle níž byl zmíněný doplňující rozsudek vydán předsedkyní senátu soudu prvního stupně, a nikoli celým senátem, neboť se z obsahu spisu (viz kupř. protokol o jednání na č. l. 236) podává, že tento doplňující rozsudek byl vskutku výstupem kolegiálního rozhodování senátu a neuvedení jmen přísedících v písemném vyhotovení doplňujícího rozsudku představovalo pouhé písařské nedopatření, jež bylo odstraněno vydáním opravného usnesení ze dne 4. 4. 2014. Rovněž v odvoláních vyjádřené pochybnosti o nepodjatosti předsedkyně senátu okresního soudu nemohly být shledány podloženými, jestliže je žalobkyně opíraly toliko o polemiku s jejím postupem v řízení o projednávané věci, v němž důvod k vyloučení soudce z rozhodování spatřovat nelze (srovnej §14 odst. 4 o. s. ř. a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1070/2011). Konečně ani námitka, jíž žalobkyně zpochybnily přiznání nákladů vynaložených žalovanou na účast její právní zástupkyně při jednání soudu prvního stupně, na kterém došlo toliko k vyhlášení doplňujícího rozsudku, se nejeví být opodstatněnou, protože dle §11 odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění pozdějších předpisů, se účast na obdobných jednáních zásadně považuje za úkon právní služby, za nějž náleží odměna v poloviční výši. Byť je právem soudů posuzovat účelnost vynaložených nákladů, jejichž náhradu účastníkům občanského soudního řízení přiznávají (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, bod 21), nejeví se nepřiměřeným, že soud prvního stupně dané náklady žalované neúčelnými neshledal, ani to, že odvolací soud tuto jeho úvahu respektoval.
S ohledem na výše popsanou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem musel nicméně Nejvyšší soud přikročit podle §243e odst. 1 o. s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku a v souladu s §243e odst. 2, větou první, o. s. ř. věc vrátit Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu