ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.618.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 618/2015 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 3. června 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným P. R., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 4. 2. 2015, č. j. 14 To 8/2015-245, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 173/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 12. 2014, č. j. 3 T 173/2014-217, byl obviněný P. R. uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) za jednání popsané v bodě ad 1/ výroku o vině a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku za jednání popsaná v bodech ad 2/ a), b) výroku o vině, na skutkovém základě, že:
„ 1/ v době od února 2014 do 9. 5. 2014 v obci L., okr. Ú. n. O., při vzájemném soužití a vedení společné domácnosti v rodinném domě fyzicky a psychicky týral J. W. - matku své družky, kterou urážel vulgárními výrazy, opakovaně jí vyhrožoval fyzickou likvidací se slovy:“zabiju tě nebo se zabij sama“, opakovaně ji násilně vyhodil z domu tak, že ji uchopil za krk nebo za oděv a vytáhl před dům, uzamkl před ní dveře, přičemž jí vulgárně nadával a urážel, poškozená musela zůstat před domem i déle než hodinu v jakémkoli počasí, v jednom případě ji polil studenou vodou a ponechal mokrou venku, dne 23. 4. 2014 v odpoledních hodinách začal poškozenou velmi vulgárně urážet a vyhazovat ji z domu, poškozená se slovně bránila, že nikam nepůjde, načež ji obviněný strčil, až upadla na zem, když ležela na zemi, tak ji opakovaně kopl do horní části těla, přičemž poškozená se stále bránila, že nechce odejít, obviněný poškozenou chytl za oděv a táhl ji ke vstupním dveřím do domu, dotáhl ji až k WC, kde ji ponechal ležet na zemi a dvakrát na ni plivl, tomuto jednání byl přítomen nezletilý vnuk poškozené, který se snažil svoji babičku slovně bránit, poškozená měla po tomto napadení podlitiny v oblasti hrudníku a horních končetin, toto jednání ze strany obviněného v ní vyvolávalo pocit příkoří, ponížení, strach a obavu o její vlastní život a zdraví, a to vzhledem k charakteru jednání i k osobě poškozeného, kdy se jedná o osobou soudně trestanou za násilnou trestnou činnost vůči její dceři, a dne 30. 5. 2014 se J. W. pokusila o sebevraždu požitím většího množství psychiatrických léků, byla umístěna v psychiatrické léčebně, kde se nachází do současné doby,
2/
a) v přesně nezjištěné době okolo 20. 5. 2014 v podvečerních hodinách v obci L., okr. Ú. n. O., po otevření vstupních dveří vstoupil do domu a zdržoval se zde v přítomnosti J. W., J. W., a A. W. až do druhého dne, přestože byl dne 13. 5. 2014 z těchto prostor a okolí 200 m od tohoto obydlí vykázán policejním orgánem podle §44 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a to na dobu deseti dnů, tj. do 23. 5. 2014, přičemž potvrzení o vykázání obviněný převzal osobně dne 13. 5. 2014,
b) dne 29. 5. 2014 kolem 15.30 hodin v obci L., okr. Ú. n. O., opětovně vstoupil do domu a zdržoval se zde přesto, že usnesením o předběžném opatření Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 0 Nc 9108/2014-19 ze dne 20. 5. 2014, které obviněný převzal dne 21. 5. 2014, bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného opustit společné obydlí, jakož i jeho bezprostřední okolí - 200 m, nezdržovat se v něm a nevstupovat do něj a zdržet se setkávání s J. W., na dobu do 23. 6. 2014“.
Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 4. 2. 2015, č. j. 14 To 8/2015-245, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 2. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek proti výroku o vině pod bodem ad 1/ a proti výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, napadl obviněný E. K. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že již soud prvního stupně se při hodnocení důkazů dopustil vážných procesních pochybení. Zejména mu vytkl, že uvěřil shizofrenické výpovědi poškozené, která vzhledem ke svému vážnému duševnímu stavu neměla být vůbec vyslýchána. Tento výslech byl podle názoru dovolatele „procesně nepřípustný“. Soud na poškozenou vyvíjel nátlak a ta v situaci, kdy nedokázala vnímat rozdíl mezi představami a realitou, byla schopna dosvědčit prakticky cokoli. V rozporu se zákonem byl podle dovolatele použit i důkaz zvukovou nahrávkou, pořízenou bez jeho souhlasu svědkem D. W. Argumentace soudu, že se ze strany nezletilého jednalo o obranu, neodpovídá skutečnosti, protože svědek nahráváním žádný bezprostřední obranný efekt nesledoval a zvukový záznam pořizoval pro jeho pozdější použití jako důkazního materiálu, který měl doložit inkriminované jednání. Tím však porušil jeho právo na soukromí. Dovolatel dále namítl, že vulgarizmy a sprosté nadávky, které měly být v rozhodné době použity, nejsou v rámci domácích konfliktů nikterak výjimečné a obvykle spadají toliko do režimu přestupků. Na fyzické násilí a s ním spojené týrání si poškozená nestěžovala.
Dovolatel vznesl výhrady i proti výroku o uloženém trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Soud podle jeho názoru postupoval při jeho ukládání mechanicky, bez bližšího vyhodnocení následků útoků na osobu poškozené, které u ní nevedly k újmě na zdraví. Přitom poukázal na to, že v projednávaném případě mu byl uložen vyšší trest odnětí svobody, než tomu zpravidla bývá u úmyslných trestných činů ublížení na zdraví.
Z výše uvedených důvodů dovolatel závěrem alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání, z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 4. 2. 2015, č. j. 14 To 8/2015-245, a obžaloby pro přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí ho zprostil, případně věc postoupil přestupkové komisi, nebo aby mu podle §265m odst. 1 tr. ř. alespoň přiměřeně snížil trest.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že námitky obviněného v něm obsažené jsou veskrze opakováním jeho obhajoby z předchozích fází trestního řízení. Soudy obou stupňů se s nimi podle jejího názoru vypořádaly pečlivě a k jejich závěrům není třeba čehokoli dodávat. Kromě toho směřují do oblasti skutkových zjištění a jako takové nejsou způsobilé vyvolat dovolací přezkum. Nespadají totiž ani pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. K výhradám obviněného vůči výroku o trestu státní zástupkyně poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž uložení nepřiměřeně přísného nebo mírného trestu rovněž nelze namítat pod žádným z důvodů dovolání, tedy ani v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Své vyjádření uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně, a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním a rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ předpokládaný v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný P. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel ve vztahu k výroku o vině trestným činem (přečinem) týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek zde založil výlučně na výtkách vůči kvalitě důkazního řízení, které mělo být zčásti provedeno v nedostatečné kvalitě a zčásti dokonce nezákonným způsobem. V návaznosti na tom směřovaly uplatněné námitky ke zpochybnění skutkových závěrů, k nimž oba soudy dospěly na základě hodnocení shromážděných důkazů. V posuzovaném případě měla být v neprospěch dovolatele porušena především zásada in dubio pro reo , neboť soudům je vytýkáno, že vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že podaným se mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Odůvodnění:obou rozhodnutí představují náležitý rozbor obsahu provedeného dokazování, který zároveň neodporuje zásadám formální logiky, a v tomto směru splňují požadavky zakotvené v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Soudy se jednotlivě vypořádaly se všemi námitkami obviněného, které tvoří obsah i nyní posuzovaného dovolání. Náležitě vysvětlily, jaké skutečnosti vzaly ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané a z jakých důvodů jeho obhajobě, uplatňované prakticky od počátku trestního řízení a spočívající v bagatelizování závažnosti jeho velmi hrubého a bezohledného jednání vůči poškozené, nepřisvědčily. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by v projednávaném případě byl zjišťován skutkový stav věci povrchně a výsledek řízení tak byl projevem nepřípustné soudní libovůle.
Stejně tak se neztotožnil s argumentací dovolatele, podle níž byl uznán vinným a odsouzen primárně na základě nezákonně získaných a tudíž procesně neúčinných důkazů, konkrétně výpovědí poškozené J. W. starší a audionahrávky jeho protiprávního jednání, pořízené na mobilní telefon svědkem D. W.
Soudu prvního stupně především nebránila žádná zákonná překážka v tom, aby vyslechl poškozenou, jakkoli trpěla a trpí závažným psychiatrickým onemocněním. Nejvyšší soud zároveň nezjistil, že by výpověď poškozené byla soudy obou stupňů posuzována nekriticky a izolovaně, bez návaznosti na další ve věci provedené důkazy a z nich plynoucí skutečnosti, či dokonce v rozporu s jejich obsahem.
K možnosti použití zvukového záznamu projevů obviněného bez jeho souhlasu jako důkazu v trestním řízení, lze v judikatuře odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007 (publikováno pod R 7/2008 SbRt.). V něm byl vysloven právní názor, podle nějž s ohledem na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Ustanovení §88 tr. ř. se zde neuplatní, a to ani analogicky. Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Významnou okolností, k níž je nutno v takových situacích přihlížet, je skutečnost, zda důkaz v podobě zvukového záznamu stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo zda má soud k dispozici i jiné důkazy, které nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě. Otázkou přípustnosti důkazů nahrávkou, pořízenou bez souhlasu nahrávané osoby, se zabýval i Ústavní soud, který v nálezech ve věcech sp. zn. I. ÚS 191/05 a sp. zn. II. ÚS 502/2000 podmínil průlom do ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí v takových případech nezbytností danou obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány.
Výše uvedená východiska soudy v projednávané trestní věci plně respektovaly.
Námitky obviněného vztahující se k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody nelze podřadit ani pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat - pokud jde o výrok o trestu - jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než samotné použití adekvátního (resp. neadekvátního) druhu či výměry trestu; tzn. zásadně zde nepůjde o otázku přiměřenosti uložené trestní sankce. Naopak, jako příklad užití citovaného důvodu dovolání lze uvést pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu však dovolatel nenamítal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Takového pochybení se však soud prvního stupně rovněž nedopustil. Za přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku lze pachateli uložit trest odnětí svobody v sazbě od šesti měsíců do čtyř let. Jestliže soud dovolateli uložil tento trest v trvání dvou roků a šesti měsíců, navíc jako úhrnný za další trestnou činnost, jedná se o trest zákonný, jak pokud jde druh, tak i výměru.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného P. R. bylo opřeno o námitky, které nelze podřadit pod použité dovolací důvody podle §265b tr. ř. odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. června 2015
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler