ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2901.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2901/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha, ve věci žalobce P. R., zastoupeného Mgr. Tomášem Kotrysem, advokátem se sídlem v Prostějově, Vrahovická 2526/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 44/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 8. 2014, č. j. 21 C 44/2014-50, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014, č. j. 53 Co 421/2014-69, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 8. 2014, č. j. 21 C 44/2014-50, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014, č. j. 53 Co 421/2014-69, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví uvedeným usnesením přiznal žalobci osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a zamítl žádost žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok II.). Soud prvního stupně z obsahu žalobcových podání i z počtu žalobcem vedených řízení dospěl k závěru, že žalobce se dobře orientuje ve své věci a je schopen řádně chránit své zájmy. Pro ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř. tudíž nebyla naplněna podmínka, aby toto ustanovení bylo nezbytně třeba k ochraně zájmů žalobce. Odvolací soud se v záhlaví uvedeným usnesení plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti druhému výroku usnesení soudu prvního stupně podal žalobce (dále jen „dovolatel“) blanketní dovolání, jež bylo doplněno soudem ustanoveným zástupcem. Přípustnost dovolání dovolatel vymezuje odkazem na ustanovení §237 o. s. ř., přičemž výslovně dovolatel uvádí, že „se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se i odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce dále sděluje, že dalšími důvody je to, neboť otázka ustanovení zástupce k ochraně jeho práv (tj. §30 o. s. ř.), která ještě dovolacím soudem dosud nebyla řešena, tedy ani vyřešena. Žalobce ještě dále sděluje, že dalšími doprovodnými otázkami je respektování listin vydaných soudy a jinými orgány (tj. §134 o. s. ř., ad hoc notorieta o §30 o. s. ř., a judikatura NS a ÚS o této otázce), neboť takový stav soud I. a II. stupně nerespektoval; a dále dbát přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí (tj. §157 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), i toto dosud nebylo dovolacím soudem řešeno a tedy ani vyřešeno.“ V závěru doplnění dovolání dovolatel vymezuje otázky ve smyslu §237 následovně „zda tak vadné rozhodnutí s nesprávným právním posouzením obou soudů je přípustné, natož zákonné, když oba soudy doslova ignorovaly právní logiku, i hmotné právo i tedy právní posouzení věci (nevyjímaje domněnku o dostatečné znalosti žalobce o právních vědách), tedy v kontextu toho dovolatel dále vyslovuje otázku, zda oba soudy učinily vše pro řešení podstaty přezkoumatelné právní úvahy. Navíc dovolatel vyslovuje otázku přípustnosti o nerovnosti stran ve smyslu právní pomoci (na jedné straně stát plně zastoupený vzdělaným právníkem-úředníkem a na druhé straně dovolatel-žalobce bez řádného právního vzdělání). V neposlední řadě tedy dovolatel vyslovuje otázku, zdali jako právní laik má právo na advokáta (ať již kdykoliv za řízení či rovnou od samého počátku právní věci), nechť i toto zodpoví NS ČR ale přitom s respektováním faktu, že právní výklad i názor musí být v souladu s LZPS ČR.“ Dále dovolatel v obsáhlém dovolání odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a na řadu rozhodnutí soudů nižších stupňů v jiných jím vedených věcech, v nichž mu byl zástupce ustanoven. Rovněž namítá vady řízení. Dovolatel navrhuje, aby soud usnesení odvolacího soudu a rovněž usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Usnesení soudu prvního stupně nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně či jeho jednotlivému výroku.
Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, dovolací soud řízení o dovolání směřujícímu proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 10. 2014, č. j. 31 C 323/2014 – 77 podle §243c odst. 1 a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3178/2014).
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Dovolání tuto náležitost postrádá.
Dovolatel ve svém dovolání uvádí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z dovolání však není patrno, při řešení jaké právní otázky hmotného nebo procesního práva se měl dle názoru dovolatele odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Dovolatel sice odkazuje na množství rozhodnutí vrcholných soudních orgánů, která obsáhle cituje, takové odkazy však nelze považovat za dostačující, neboť jsou v převážné většině nepřípadné nebo bez zjevného vztahu k projednávané věci. Rovněž v závěru dovolání dovolatel vymezuje otázky v gramatickém slova smyslu, nicméně z jejich obsahu vyplývá, že tyto otázky jsou pouhým pokračováním dovolatelovy argumentace, jíž vyjadřuje svůj nesouhlas s napadeným rozhodnutím. Z takto koncipovaných otázek nelze dovodit žádnou kvalifikovanou otázku ve smyslu §237 o. s. ř.
Pokud dovolatel poukazuje na možné vady řízení, tyto námitky nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání a dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014 a další).
V souzené věci tak nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolatel sám v dovolání uvádí enormní množství soudních řízení, která vede, dovolací soud nad rámec tohoto rozhodnutí uvádí, že Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/2006, konstatoval, že takové počínání lze pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské). Takový výkon práva lze hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Uváží-li Ústavní soud i značné soudní náklady a náklady spojené s podáváním ústavních stížností, nezbývá než vyslovit podiv nad tím, že stěžovatel očekává, že podáváním žádostí o osvobození od soudních poplatků přenese veškeré náklady takto vznikající na stát (tj. na daňové poplatníky) nebo na jiné účastníky jím vyvolaných sporů (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). O tomto přístupu dovolatele svědčí také to, že ve svých podáních opakovaně označuje ustanovení zástupce jeho osobě za notorietu.
Dále dovolací soud nad rámec tohoto rozhodnutí zástupci dovolatele vytýká, že jím podané doplnění dovolání sice po formální stránce obsahuje náležitosti podání zpracovaných advokátem (podání je označeno jeho jménem a obsahuje jeho podpis), nicméně po obsahové stránce je toto doplnění dovolání téměř totožné s dovoláními téhož dovolatele ve věcech vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 57/2015, v níž dovolatel nebyl zastoupen, a pod sp. zn. 30 Cdo 3558/2014, v níž byl dovolatel zastoupen jiným advokátem, neboť tato dovolání obsahují totožné formulace, odkazují na totožnou judikaturu a mají tytéž vady, pro něž byla dovolání odmítnuta. Je tudíž zjevné, že soudem ustanovený zástupce pouze převzal text poskytnutý mu jeho klientem, aniž by tento upravil tak, aby byla řádně vymezena přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. Takovýto postup ustanoveného zástupce je zcela proti smyslu podmínky povinného zastoupení před dovolacím soudem dle §241 o. s. ř. a rovněž popírá účel sledovaný novelizací občanského soudního řádu zákonem č. 404/2012 Sb. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu