ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3453.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3453/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 49,540.874,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 85/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2013, č. j. 30 Co 340/2013 - 210, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2014, č. j. 30 Co 340/2013 - 225, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 3. 2013, č. j. 12 C 85/2007 - 171, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 68.251,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a ohledně částky 49,540.874,- Kč s příslušenstvím soud žalobu zamítl. Současně žalované uložil zaplatit žalobci náklady řízení.
Napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) odvolací soud k odvolání žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 125.374,- Kč s příslušenstvím tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 125.374,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a ohledně částky 49,415.500,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně žalované uložil zaplatit žalobci náklady řízení a náklady odvolacího řízení.
Takto rozhodl o požadavku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu (§31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, v platném znění /dále jen „OdpŠk“/), jež měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudních řízení, které jako žalobce vedl či stále vede, a to za řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 157/98 v částce 8,000.000,- Kč (po započtení již dříve vyplacených a přiznaných částek požadoval nadále 7,929.250,- Kč), za řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 107/95 v částce 8,000.000,- Kč (nadále 7,969.250,- Kč), za řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 68/97 v částce 8,000.000,- Kč (nadále 7,949.250,- Kč), za řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 132/99 v částce 2,000.000,- Kč (nadále 1,935.500,- Kč) a za řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 160/99 v částce 24,000.000,- Kč (nadále 23,825.875,- Kč).
V souvislosti s řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 68/97 (vč. spojených řízení 37 C 157/98 a 37 C 107/95) shledal odvolací soud jako přiměřené zadostiučinění (bez započtení dříve vyplacených a přiznaných částek) částku 238.750,- Kč, v souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 132/99 částku 64.500,- Kč a v souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 160/99 částku 281.250,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem pro vady a dílem jako nepřípustné odmítl.
Dovolatel v dovolání blíže nevymezuje (§241a odst. 2 o. s. ř.), v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Ve vztahu k nárokům na zadostiučinění za nemajetkovou újmu utrpěnou v souvislosti s řízením vedeným posléze u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 68/97 (vč. spojených řízení 37 C 157/98 a 37 C 107/95) a s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 132/99 dovolatel ani neuvádí žádné důvody dovolání, ani nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. To samé platí i ve vztahu k napadeným výrokům o náhradě nákladů řízení. Uvedené vady nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a nelze pro ně v dovolacím řízení (v tomu odpovídajícím rozsahu) pokračovat.
K podání dovolání proti vyhovujícímu výroku napadeného rozhodnutí, tj. v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně, není žalobce aktivně legitimován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ve vztahu k přiznanému zadostiučinění za nemajetkovou újmu utrpěnou v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn.7 C 160/99 dovolatel považuje přiznané zadostiučinění za nedostatečné. Odvolacímu soudu dovolatel s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. vytýká nesprávné vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to ohledně aplikace ustanovení §31a odst. 2, věty druhé, OdpŠk a ustanovení §31a odst. 3 písm. d), e) OdpŠk. Podle dovolatele nebyla náležitě zhodnocena extrémně dlouhá délka řízení a ani v praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena výše zadostiučinění v případě extrémních a závažných pochybení státu, které lze již považovat za odmítání práva, a to ve věci s významným předmětem řízení pro poškozeného.
Dovolací soud již opakovaně konstatoval, že „stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %)“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Otázka zohlednění extrémní délky řízení při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění byla vyřešena již ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, podle kterého je pro poměry České republiky přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za jeden rok řízení. Při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení. Bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), blíží se přiznaná částka za příslušný časový úsek horní hranici výše uvedeného intervalu.
V rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, pak Nejvyšší soud vztáhl výše uvedený závěr vyplývající z rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, rovněž na stanovení výchozí částky: „Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15.000,- Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15.000,- Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti (uvedené v §31a odst. 3 písm. b/ a c/ OdpŠk), které nelze přičítat k tíži státu.“ Neshledá-li tedy odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka určení výchozí částky zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Ostatně vyjít z vyšší základní částky je možné jen tehdy, je-li délka posuzovaného řízení extrémní a vyšší odškodnění si žádá požadavek na jeho přiměřenost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4037/2011).
Ve vztahu k posouzení významu řízení a zohlednění významu řízení při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění napadené rozhodnutí plně vychází z předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4453/2011, vydaného v této věci.
S dovolatelem lze souhlasit, že dosavadní délka řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 160/99 je extrémní, nelze však dospět k závěru, že by výše odvolacím soudem přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 281.250,- Kč byla zjevně nepřiměřená a neodpovídala dosavadní (shora citované) rozhodovací praxi dovolacího soudu, jakož i závěrům vyplývajícím z předchozího zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu v této věci. Nelze totiž přehlédnout, že ze skutkových závěrů týkajících se posuzovaného řízení vyplynulo, že se na celkové délce řízení podílela i složitost řízení (§31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk), což nelze přičítat k tíži státu. Na druhou stranu vadný postup soudu s dopadem na celkovou délku řízení, jakož i význam řízení pro žalobce byly odvolacím soudem zohledněny navýšením základní částky. Otázka stanovení výše zadostiučinění tudíž přípustnost dovolání založit nemůže. Polemika dovolatele se skutkovými závěry odvolacího soudu týkajícími se dosavadního průběhu posuzovaných řízení je z hlediska rozhodování dovolacího soudu bezpředmětná, neboť správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Na tomto základě dovolací soud postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu