ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5198.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5198/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobců a) M. B. INTERNATIONAL, s. r. l. , se sídlem v Livigno, via Rin 29, Itálie, a b) S. B. , zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, Brno, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 801 350 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 135/2012, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014, č. j. 11 Co 139/2014-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 3. 2. 2014, č. j. 10 C 135/2012-39, zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 190/2002 (dále jen „posuzované řízení“) (výroky I. a II.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali náhrady skutečné škody spočívající v nákladech právního zastoupení při mimosoudním uplatnění nároku u žalované (výroky III. a IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a V. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že posuzované řízení trvalo 10 let a 1 měsíc, přičemž dospěly k závěru, že celková délka řízení přiměřená nebyla a žalobcům přísluší odškodnění ve formě finančního zadostiučinění. Při určení výše přiměřeného zadostiučinění vyšly za základní částky 15 000 Kč za první dva roky řízení a téže částky za každý následující rok řízení (celkem 136 250 Kč), neboť řízení neshledaly extrémně dlouhým. Soudy obou stupňů se důsledně zabývaly posouzením jednotlivých kritérií dle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž základní částku snížily o 55 %, čímž dospěly k odškodnění ve výši 61 312,50 Kč. Jelikož žalovaná již v mimosoudním projednání přiznala každému z žalobců částku 70 125 Kč, soud prvního stupně žalobu zamítl a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli oba žalobci obsahově téměř totožnými obsáhlými dovoláními, jejichž přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, respektive tyto jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, respektive mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádějí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé brojí proti výši základní částky, dále napadají posouzení jednotlivých kritérií a rovněž uvádějí vady řízení.
Žalovaná se k dovoláním nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Ohledně námitky nesprávné výše základní částky pro určení přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení, Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení její výše je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012) a nemůže sama o sobě představovat odchylující se řešení ve smyslu §237 o. s. ř. a založit tak přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání tak nezakládají ani námitky dovolatelů vztahující se k posouzení, zda řízení bylo extrémně dlouhé. Nejvyšší soud již ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení uvedl, že „není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.“ Tento závěr lze rovněž vztáhnout na posouzení, zda řízení bylo extrémně dlouhé. Ani v tomto případě nelze obecně kvantifikovat, kdy již je každé řízení extrémně dlouhé, jak dovolatelé požadují, neboť i na případnou extrémní délku řízení je nutno nahlížet kritérii dle §31a OdpŠk.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky vztahující se k tomu, zda základní částka ve výši 15 000 Kč odpovídá 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva, neboť Nejvyšší soud již ve Stanovisku vyložil, jakým způsobem dospěl k uvedené základní částce.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že soud prvního stupně přičetl dovolatelům k tíži, že v průběhu posuzovaného řízení si nestěžovali na nečinnost soudu či průtahy, neboť soud prvního stupně z tohoto důvodu základní částku nijak neupravil, jak správně uvedl odvolací soud. Nepřípadný je pak argument dovolatelů, že pouze to, že daná okolnost byla v odůvodnění rozhodnutí uvedena, znamená, že jim byla přičtena k tíži. Nejvyšší soud již ve Stanovisku uvedl, že účastník řízení může „vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu.“ Absence tohoto postupu mu však nelze přičítat k tíži. V rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, Nejvyšší soud konstatoval, že „[s]kutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, však automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval“. Z uvedeného však nelze dovodit, že by tato skutečnost neměla význam za žádných okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka vztahující se k tomu, že odvolací soud v rámci hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci se zabýval rovněž případnými prodlevami v souběžném řízení. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, uvedl, za jakých podmínek jsou souběžná řízení z hlediska odškodňovacího řízení považována za řízení jediné. Dále v rámci posouzení tohoto kritéria nezakládá přípustnost dovolání ani námitka, že odvolací soud nepřičetl soudu prvního stupně v posuzovaném řízení k tíži, že se odchýlil od závěru ohledně určitosti části smlouvy, vyjádřeného v rozhodnutích soudů vyšších stupňů v souběžném řízení. Odvolací soud správně poukázal na ustanovení §159a odst. 1 a 3 o. s. ř., z nějž plyne závaznost pouze výroku rozhodnutí. Stejně tak lze poukázat na ustanovení §226 o. s. ř., z nějž plyne závaznost vyjádřeného právního názoru odvolacího soudu pouze v rámci tohoto řízení.
Rovněž otázkou složitosti řízení se Nejvyšší soud zabýval ve Stanovisku. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě. Vedle toho je třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou, složitost právního posouzení i složitost procesní. Soudy obou stupňů se složitostí řízení ve všech aspektech důsledně zabývaly. Námitky dovolatelů spočívající v tom, že složitost řízení byla dána tím, že soud „se nechal mást žalovanou stranou“ a „nedostatečně přihlížel k relevantním okolnostem“, vycházejí ze subjektivního hodnocení řízení dovolateli, což nemůže založit přípustnost dovolání.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, dle níž měla komplikovanost věci zaniknout nejpozději po pravomocném rozhodnutí v souběžném řízení. Dovolatelé pomíjejí, že tato okolnost se týkala pouze složitosti právního posouzení, přičemž odvolací soud zohlednil, že i po skončení souběžného řízení je stále nutné hodnotit složitost skutkovou a procesní posuzovaného řízení, přičemž uvedl, z jakých důvodů považuje posuzované řízení i nadále za složité.
Ani námitka, že posouzení námitky promlčení a námitky vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, není složité, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť Nejvyšší soud ve Stanovisku uvedl, že samotný rozsah účastníky tvrzených skutečností může založit skutkovou složitost řízení. Stejně tak Nejvyšší soud již dovodil, že skutkovou složitost řízení může založit větší počet účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3869/2012). Odvolací soud tudíž nepochybil, pokud zohlednil nutnost zkoumání společenství na straně žalovaných. Dále přípustnost dovolání nezakládá námitka, že vznesení návrhu na přerušení řízení se na jeho složitosti nijak neprojevilo, neboť také podávání procesních návrhů lze dle Stanoviska zohlednit v rámci posouzení procesní složitosti řízení. Obdobně lze v rámci tohoto kritéria zohlednit případné zpětvzetí žaloby či četnost opravných prostředků. Námitka dovolatelů, že tyto skutečnosti se pravidelně vyskytují v každém řízení, přípustnost dovolání nezakládá.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud duplicitně hodnotil skutečnost, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy, neboť jednak tuto skutečnost posuzoval samostatně a jednak při hodnocení kritéria složitosti řízení uvedl, že „v řízení byly podány opravné prostředky proti procesním rozhodnutím i proti rozhodnutím ve věci samé.“ Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, uvedl, že „[n]ení rozhodné, zda soudy formálně zařadí hodnocení ‚více instancí‘ do kritéria složitosti řízení, nebo zda je uvedou zcela samostatně, v obou případech se po obsahové stránce jedná o hodnocení složitosti řízení.“ Odvolací soud na citované rozhodnutí i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k této otázce odkázal, přičemž uvedl, že po obsahové stránce jde stále o hodnocení kritéria složitosti řízení.
V rámci hodnocení kritéria jednání poškozeného přípustnost dovolání nezakládá, že odvolací soud přičetl dovolatelům k tíži pozdní uhrazení soudního poplatku, neboť tento závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1496/2012). Na tom nic nemění okolnost, že řízení mělo být od počátku přerušeno, neboť soudní poplatek je splatný v den podání žaloby (srov. §7 odst. 1 ve spojení s §4 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) a jeho nezaplacení může vést k zastavení řízení (srov. §9 odst. 3 téhož zákona). Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky směřující do hodnocení důvodnosti podávání opravných prostředků, neboť i k této otázce se Nejvyšší soud již vyjádřil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka ohledně významu řízení pro dovolatele, jenž měl být odvolacím soudem posuzován jako nižší z důvodu, že dovolatelé podali žalobu pouze z opatrnosti. Tento závěr z napadeného rozhodnutí neplyne. Odvolací soud naopak dospěl k závěru o standardním významu řízení pro dovolatele. Napadené rozhodnutí tudíž na vyřešení této otázky nezávisí.
Námitka, že odvolací soud nerozlišoval mezi újmou způsobenou fyzické osobě a újmou způsobenou právnické osobě, rovněž přípustnost dovolání nezakládá, neboť i tato otázka již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3326/2009).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka směřující do snížení základní částky o 5 % z důvodu sdílení újmy, neboť i touto otázkou se dovolací soud ve své judikatuře již zabýval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011).
Ani při celkovém snížení základní částky o více než 50 % se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nemá-li zvýšení či snížení základní výše zadostiučinění podle judikatury zásadně přesáhnout 50 %, pak se tato hodnota vztahuje ke každému z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk zvlášť, nikoliv k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním těchto kritérií vůči výsledné výši zadostiučinění po jejich zohlednění (srov. část VI. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, kterou dovolatelé uplatňují vadu řízení (odvolací soud nedostál své poučovací povinnosti, dokazování bylo provedeno nedostatečně). Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 82, ročník 2006, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013). Tento předpoklad však v posuzované věci naplněn není. Rovněž namítaná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. června 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu