ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1496.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1496/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce A. H. , zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 57, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 151.740,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 2/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2011, č. j. 51 Co 523/2010, 51 Co 306/2011 - 101, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2012, č. j. 51 Co 523/2010, 51 Co 306/2011 - 108, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2011, č. j. 51 Co 523/2010, 51 Co 306/2011 - 101, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2012, č. j. 51 Co 523/2010, 51 Co 306/2011 - 108, se v rozsahu potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 9. 2010, č. j. 10 C 2/2010 - 41, doplněného rozsudkem téhož soudu ze dne 26. 4. 2011, č. j. 10 C 2/2010 - 83, ohledně nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění v částce 106.740,75,- Kč s příslušenstvím zamítá ; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 9. 2010, č. j. 10 C 2/2010 - 41, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 45.000,- Kč, co do částky 106.740,75,- Kč s přísl. z této částky žalobu zamítl. Doplňujícím rozsudkem ze dne 26. 4. 2011, č. j. 10 C 2/2010 - 83, pak Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu co do příslušenství z částky 45.000,- Kč. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 174/99 (dále také „posuzované řízení“).
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, k odvolání žalobce i žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu co do částky 45.000,- Kč zamítl, co do zamítavého výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce podal dne 3. 8. 1999 k Městskému soudu v Brně žalobu, kterou se domáhal náhrady škody ve výši 13.744,- Kč s příslušenstvím vzniklé na jeho automobilu v důsledku jím nezaviněné dopravní nehody. Dne 20. 6. 2001 byl žalobce soudem vyzván k odstranění vad žaloby a byla mu rovněž zaslána výzva k zaplacení soudního poplatku. Následně byl ve věci vydán platební rozkaz, který byl podáním odporu zrušen, a ve věci byla nařízena dvě ústní jednání. Na prvním jednání vzal žalobce svou žalobu částečně zpět co do částky 3.577,- Kč a rovněž navrhl odročení tohoto jednání pro zvážení, zda vezme svůj návrh v celém rozsahu zpět, k čemuž nedošlo. Na druhém jednání konaném dne 27. 3. 2002 byl ustanoven znalec za účelem vypracování znaleckého posudku. Vypracovaný posudek byl soudu předán dne 17. 3. 2003, když délku vypracování posudku ovlivnilo jednak neposkytnutí součinnosti ze strany žalobce, jednak nemoc znalce. Po dalších dvou jednání a doplnění znaleckého posudku byl na jednání dne 3. 11. 2004 vyhlášen rozsudek. K odvolání žalobce byl tento rozsudek Krajským soudem v Brně zrušen, a to poté, co žalobce k výzvě soudu uhradil soudní poplatek za podané odvolání a odvolání rovněž k výzvě soudu doplnil. Po vrácení věci Městskému soudu v Brně proběhla celkem čtyři jednání, která byla odročována z důvodu omluvy znalce. Na jednání konaném dne 13. 12. 2006 uvedl právní zástupce žalobce, že ve lhůtě jednoho měsíce soudu sdělí své důkazní návrhy ve věci. Po dvou výzvách soudu žalobce navrhl doplnění dokazování doplňkem znaleckého posudku. Po podání doplnění znaleckého posudku byl vydán Městským soudem v Brně rozsudek, kterým bylo žalobci plně vyhověno. Rozsudek nabyl právní moci dne 22. 11. 2008. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání, které však vzala následně zpět. Usnesení odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení nabylo právní moci dne 5. 5. 2009. Celková délka posuzovaného řízení činila tedy 9 let, 9 měsíců a 2 dny. Soud prvního stupně dále vycházel z nesporné skutečnosti, že žalovaná poskytla žalobci v rámci předběžného projednání nároku přiměřené zadostiučinění ve výši 39.000,- Kč.
Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Vzhledem k celkové délce řízení shledal, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Co se týče složitosti řízení, hodnotil soud prvního stupně věc po stránce skutkové jako nikterak složitou, přihlédl však k nutnosti zpracování znaleckého posudku, který byl doplňován, po stránce právní pak věc hodnotil jako ne zcela jednoduchou, když žalobce usiloval ve věci o změnu konstantní judikatury. Význam řízení pro žalobce hodnotil soud jako malý, když přihlédl k hodnotě předmětu posuzovaného řízení, typu řízení (žaloba na zaplacení), k poskytnutí součinnosti znalci žalobcem až na výzvu soudu, k počtu osobních účastí žalobce na nařízených jednání i k tomu, že žalobce nevyužil žádného z prostředků k urychlení řízení. Na straně žalobce pak soud shledal částečné přispění k délce řízení, když žalobce hradil v řízení soudní poplatky až na výzvu soudu, k výzvě soudu bylo také nutno doplňovat dvě jeho podání, žalobce rovněž žádal dvakrát o odročení jednání a k návrhu na doplnění znaleckého posudku byl soudem dvakrát vyzýván. Znalci žalobce rovněž neposkytl součinnost spočívající v dodání podkladů. Intenzitu žalobci vzniklé újmy posoudil soud jako malou. Soud zohlednil projednání věci na dvou stupních soudní soustavy, zásadní průtah shledal soud na počátku řízení (od 5. 8. 2009 do 20. 6. 2001), zohlednil rovněž délku vypracování znaleckého posudku (1 rok) i odročování jednání z důvodu nemoci či nepřítomnosti znalce. Soud dospěl k základní částce přiměřeného zadostiučinění ve výši 120.000,- Kč. Základní částku snížil za použití kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk o 10 % vzhledem k tomu, že věc nebyla zvláště složitá, o 30 % pro částečný podíl žalobce na průtazích a o 30 % pro relativně malý význam řízení pro žalobce. Na přiznanou výši zadostiučinění (84.000,- Kč) pak započetl částku poskytnutou žalobci žalovanou v rámci předběžného projednání a žalobci přiznal 45.000,- Kč, ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a závěrem, že celková délka řízení je nepřiměřená. Základní částku odškodnění však stanovil ve výši 131.250,- Kč (15.000,- Kč za první dva roky řízení, 105.000,- Kč za dalších 7 let, 11.250,- Kč za devět měsíců). Po zhodnocení jednotlivých kritérií §31a odst. 3 OdpŠk základní částku zadostiučinění snížil o 15 % za složitost věci (dílem po stránce skutkové, dílem po stránce právní), o dalších 40 % za nízký význam řízení pro žalobce, o 25 % za podíl žalobce na délce řízení (žalobce byl vyzýván k úhradě soudního poplatku, k opravě podání, k součinnosti se znalcem a k formulování dotazů na znalce). Odvolací soud pro průtah na počátku řízení a postup při podání znaleckého posudku pak základní částku zvýšil o 10 %. Celkově tedy dospěl k závěru, že je třeba ze základní částky odečíst 70 %, žalobci by tedy náleželo 39.375,- Kč. Snížení základní částky o 70 % považoval odvolací soud za přiměřené, když veškeré kroky žalobce v posuzovaném řízení byly podřízeny snaze o změnu judikatury. S ohledem na skutečnost, že žalobci byla v předběžném projednání vyplacena částka 39.000,- Kč, kterou soud posoudil jako dostatečnou i vzhledem k tomu, že žalobce byl ve výsledku posuzovaného řízení zcela úspěšný, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl, v zamítavém výroku rozsudek potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jež považuje za přípustné v rozsahu všech výroků podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), když podle něj soudy pouze formálně rozštěpily jeden výrok ve věci do více samostatně číslovaných vět, avšak pokud soud rozhoduje o jediném nároku, je nutno za jediný výrok pokládat vše, co se týká tohoto jediného nároku. Totéž platí podle žalobce rovněž pro případ, kdy je odvoláním napadeno celé rozhodnutí. Dovolání opírá o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., označuje skutečnost, že nebyl seznámen s tím, že soudy pokládají otázku významu posuzovaného řízení pro žalobce za důležitou pro svá rozhodnutí a že by měl žalobce zvýšený význam posuzovaného řízení prokazovat. Následkem těchto procesních vad došlo k vydání překvapivého rozhodnutí. Za nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pak považuje posouzení významu řízení pro žalobce s ohledem na výši žalované částky, když namítá, že částka na úrovni čistého měsíčního příjmu není bagatelní, jedná se o standardní jednodušší spor s běžným významem. Dále namítá, že není možno hodnotit řízení jako po právní stránce složité jen proto, že se strana řízení snaží dosáhnout změny judikatury, právní složitost je vždy dána výlučně charakterem aplikovaných právních předpisů, případně může být ovlivněna skutkovými okolnostmi. Žalobce dále namítá, že odvolací soud činí v napadeném rozhodnutí stran skutkové složitosti protichůdné závěry. Ačkoli konstatuje, že věc byla po skutkové stránce jednoduchá, následně za skutkovou i právní složitost společně odečítá ze základní částky 15 %. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak nepřezkoumatelné. Žalobce nesouhlasí rovněž s posouzením podílu žalobce na délce řízení, konkrétně uvádí, že uhrazení soudního poplatku až na výzvu soudu je ekonomicky i procesně efektivnější. Odmítá přiznání zadostiučinění pouze v symbolické výši proto, že měl údajně vést soudní řízení jen proto, aby změnil judikaturu. To nebylo v řízení prokázáno, žalobce vedl spor jednoznačně pro vymožení náhrady vzniklé škody. Žalobce konečně namítá způsob výpočtu zadostiučinění odvolacím soudem. Namítá nepřezkoumatelnost jednotlivých procentních srážek ze základní částky, nesouhlasí s částkou 15.000,- Kč jako výchozí pro stanovení zadostiučinění za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, když v případě standardního sporu by se měla částka pohybovat uprostřed rozmezí 15.000,- Kč až 20.000,- Kč. Za nepřípustné považuje, aby otázka významu posuzovaného řízení byla zohledněna jak v rámci rozmezí výše zadostiučinění nastaveného stanoviskem Nejvyššího soudu, tak v rámci procentních srážek. Za nepřípustné rovněž považuje odůvodnění snížení přiznaného zadostiučinění úspěšností žalobce v posuzovaném řízení provedené odvolacím soudem.
Z procesní opatrnosti žalobce v dovolání označuje rovněž otázky zásadního právního významu pro případné posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V rozhodnutí dovolacího soudu nebyla dle žalobce vyřešena otázka, zda v rámci rozmezí určeného stanoviskem Nejvyššího soudu je částka 15.000,- Kč základní pro všechny běžné případy, nebo zda se standardní případy pohybují uprostřed daného rozmezí. Rovněž nebyla vyřešena otázka, na základě jakého kritéria má být určováno, jaká částka daného rozmezí se uplatní. Dále není vyřešeno, jaké průtahy jsou pokládány z hlediska nastaveného intervalu za „standardní“. Lze totožný důvod jednou použít pro určení, že základní částka se bude pohybovat blíže dolní hranici intervalu, a podruhé pro snížení celkového zadostiučinění? Za otázku dosud nevyřešenou či rozhodovanou soudy rozdílně pak označuje žalobce to, zda zaplacení soudního poplatku bankovním převodem až na výzvu soudu lze vykládat k tíži účastníka a zda výsledek posuzovaného řízení má vliv na výši přiměřeného zadostiučinění. Žalobce navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nesouhlasí s tím, že by dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, vyplacené zadostiučinění ve výši 39.000,- Kč v rámci předběžného projednání považuje za postačující. Navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. 11. 2011, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Žalobce ve svém dovolání výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy, jak v rozsahu výroku I., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 45.000,- Kč a žaloba v daném rozsahu zamítnuta, tak v rozsahu výroku II., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 106.740,75 Kč s přísl. z částky 151.740,75 Kč potvrzen.
Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl nárok na dělitelné plnění a soud prvního stupně žalobě vyhověl jen zčásti, ve zbytku ji zamítl a odvolací soud vyhovující výrok změnil a zamítavý výrok potvrdil, došlo k tzv. rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem (45.000,- Kč a 106.740,75 Kč s přísl.). Přípustnost dovolání vůči jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajících se rozštěpených nároků se posuzuje samostatně (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1877 – 1893, nebo také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 725/2009). Ve věci nedošlo ke štěpení ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04, který posuzoval situaci, kdy odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně (aniž by v odůvodnění zaujal názor k výši plnění), kterým bylo rozhodnuto o dělitelném plnění tak, že zčásti bylo žalobě vyhověno a zčásti byla žaloba zamítnuta. Ústavní soud ostatně v citovaném nálezu výslovně připouští rozštěpení nároku na dva díly, z nichž každý má zvláštní režim pro procesní přípustnost dovolání, tam, „kde soud v rámci odvolání rozhoduje o základu nároku a v odůvodnění vyjádří názor limitující výši nároku“. V daném případě soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nárok žalobcem uplatněný je co do základu důvodný, jinými slovy řečeno, že jsou splněny podmínky odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 174/99. Rozdílně však rozhodly právě o výši tohoto důvodného nároku.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Směřuje-li dovolání žalobce - mimo jiné – proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba o zaplacení částky 45.000,- Kč s příslušenstvím zamítá, je přípustnost dovolání proti tomuto výroku ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena, neboť tímto výrokem odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání směřuje rovněž do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 01. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10). Z toho důvodu dovolací soud dovolání do nákladového výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy v částce 106.740,75,- Kč s příslušenstvím z částky 151.740,75,- Kč, kterým byl co do tohoto nároku potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Ohledně námitky nepřezkoumatelnosti procentních srážek ze základní částky zadostiučinění Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; zde odkazované rozsudky a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz).
Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení základní výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15.000,- Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Pouze výjimečně lze uvažovat o použití jiné základní sazby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také „Stanovisko“), jakož i nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Shledal-li odvolací soud důvody pro použití výchozí částky ve výši 15.000,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, a to i s ohledem na malý význam řízení pro žalobce a celkovou délku posuzovaného řízení (k rozlišení pojmu tzv. průtahů řízení a nepřiměřené délky řízení odkazuje Nejvyšší soud na část I. Stanoviska ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010), nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje ani posouzení složitosti řízení podle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk a podílu žalobce na celkové délce řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, které učinil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když snížil základní částku zadostiučinění z důvodu podílu jednání žalobce na celkové délce řízení (zaplacení soudních poplatků až na výzvu soudu, nutnost doplnění některých podání, neposkytnutí součinnosti znalci, nesdělení otázek znalci ve lhůtě stanovené za tímto účelem samotným žalobcem) a z důvodu složitosti řízení (opakované rozhodování soudy dvou instancí) - srov. část IV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009.
Jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje ani zhodnocení významu předmětu řízení pro žalobce (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk – viz část IV. písm. d/ Stanoviska a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1435/2010, nebo ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále také nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10), pokud zohledňuje objektivně nízkou výši v posuzovaném řízení žalované pohledávky (10.167,- Kč po částečném zpětvzetí žaloby).
Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda je výsledek posuzovaného řízení významný pro stanovení výše zadostiučinění, kterou posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolání není důvodné.
Odvolací soud nepostupoval správně, když stanovil výši zadostiučinění mimo jiné i „vzhledem k tomu, že žalobce byl ve výsledku zcela úspěšný“.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, rozsudek ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008, rozsudek ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4600/2010, usnesení ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011) je samotný výsledek řízení pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (srov. také rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26).
Přes výše uvedené Nejvyšší soud nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí. Nelze totiž přehlédnout, že žalovaná již v rámci předběžného projednání nároku podle §14 OdpŠk žalobci přiznala a následně uhradila zadostiučinění ve výši 39.000,- Kč. Dosud přiznané zadostiučinění v částce 39.000,- Kč je přitom více než dostatečné, a to zejména s ohledem na objektivně nízký význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, který je dán výší vymáhané peněžité částky (10.167,- Kč po částečném zpětvzetí žaloby).
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná závěr dosažený v jeho rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, podle něhož, je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk. Důvody, pro které došlo k přiznání zadostiučinění ve více než trojnásobné výši, oproti částce vymáhané v posuzovaném řízení, dostačují pro závěr o věcné správnosti napadeného rozsudku.
Co se týče uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., žalobce namítá, že jej soudy neseznámily s tím, že otázku významu řízení pokládají pro rozhodnutí za významnou, že by měl žalobce v tomto směru předložit důkazy, ani nedaly žalobci prostor k vyjádření k tomuto závěru. Tato procesní vada pak podle žalobce vedla k vydání překvapivého rozhodnutí.
Nejvyšší soud naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. neshledal. Za situace, kdy žalobce zvýšený význam řízení před soudy obou stupňů netvrdil, nebylo důvodu, aby soud prvního stupně, případně odvolací soud, žalobce k doplnění tvrzení ohledně této skutečnosti či k označení důkazů podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzýval.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu za překvapivé je považováno takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). O takový případ se zde ovšem nejednalo, neboť zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobce nebyl žalobcem tvrzen ani před soudem prvního stupně ani před soudem druhého stupně a soudy obou stupňů ani zvýšený význam řízení pro žalobce neposuzovaly. Naopak, závěr o objektivně nízkém významu předmětu řízení je zjevný. Rozsudek odvolacího soudu tak nepředstavuje překvapivé rozhodnutí a uvedená námitka žalobce je nedůvodná.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Takové vady však Nejvyšší soud z obsahu spisu nezjistil.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. ohledně nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění v částce 106.740,75,- Kč s příslušenstvím z částky 151.740,75,- Kč zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 2. dubna 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu