ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3834.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 3834/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CDV-2, LTD. , se sídlem 3 Brook Business Centre, Cowley Mill Road, Uxbridge, Middlesex, UB8 2FX, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti žalovaným 1) J. Z. 2) K. Z. , 3) J. H. , a 4) V. H. , o zaplacení částky 555 844,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 212/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2013, č. j. 47 Co 224/2010-287, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 15. března 2010, č. j. 7 C 212/2007-227, uložil žalované 1) zaplatit žalobkyni částku 160 225,16 Kč se smluvním úrokem z jistiny přirostlým k 19. září 2000 ve výši 77 764,92 Kč, s úrokem z prodlení z jistiny přirostlým k 19. září 2000 ve výši 159 680,39 Kč, se 16% smluvním úrokem z částky 160 225,16 Kč od 20. září 2000 do zaplacení, s tím, že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení pohledávky pouze z výtěžku prodeje ve výroku uvedených nemovitostí (výrok I.), zamítl žalobu proti žalované 2) o zaplacení částky 250 318,73 Kč s příslušenstvím, jejíhož uspokojení by žalobkyně byla oprávněna se domáhat jen z výtěžku prodeje nemovitostí specifikovaných ve výroku [výrok II. písm. a)], a proti žalovaným 3) a 4) o zaplacení částky 145 300,84 Kč s příslušenstvím, jejíhož uspokojení by žalobkyně byla oprávněna se domáhat pouze z výtěžku prodeje tam uvedených nemovitostí [výrok II. písm. b)], a žalované 1) uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně a žalované 1) Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu proti žalované 1) zamítl (první výrok), v části výroku II. písm. a) ohledně zamítnutí žaloby vůči žalované 2) co do zaplacení částky 484 976,10 Kč jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (druhý výrok), v části výroku II. písm. a), kterou byla zamítnuta žaloba proti žalované 2) o zaplacení částky 136 225,48 Kč s úroky a úroky z prodlení s tím, že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení pohledávky pouze z výtěžku prodeje uvedených nemovitostí, jej potvrdil (třetí výrok), v části výroku II. písm. b) ohledně zamítnutí žaloby proti žalovaným 3) a 4) co do zaplacení částky 624 892,92 Kč jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (čtvrtý výrok), v části výroku II. písm. b), kterou byla zamítnuta žaloba proti žalovaným 3) a 4) o zaplacení úroků a úroků z prodlení s tím, že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení pohledávky pouze z výtěžku prodeje uvedených nemovitostí, jej potvrdil (pátý výrok), žalobkyni uložil zaplatit všem žalovaným náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 15 821,50 Kč, a to každému z jedné čtvrtiny (šestý výrok), a stejně tak i náklady odvolacího řízení ve výši 12 523,50 Kč (sedmý výrok).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož nejsou splněny podmínky řízení ve smyslu ustanovení §103 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve vztahu k žalovaným 2), 3) a 4), neboť rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2001, č. j. 13/14 Cm 149/95-124, představuje překážku věci rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.), a dále na závěru, že pohledávka žalobkyně je promlčena. Nárok na uspokojení ze zástavy vznikl žalobkyni dnem, kdy byl zástavní věřitel oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastal marným uplynutím doby splatnosti zajištěných pohledávek, nejpozději k 15. září 1996. Čtyřletá promlčecí doba k uplatnění pohledávek ze smluv o úvěru uplynula 15. září 2000 a byla-li žaloba podána 27. října 2006, byla podána opožděně, přičemž k přetržení běhu promlčecí doby na základě uznávacího prohlášení obsaženého v notářském zápise z 29. října 1996 nedošlo, neboť toto uznání dluhu není platným právním úkonem. Žalovaná 1) jako obligační dlužnice uzavřela tři smlouvy o úvěru a z každé z těchto smluv vyplývají pro věřitele různé nároky. Proto u uznání závazku, vyplývajícího z každé smlouvy, musí být vždy najisto postaveno, jaká částka představuje jistinu a jaká je výše jednotlivých příslušenství (úroků, úroků z prodlení a poplatků). Uznání závazku tudíž (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2006, sp. zn. 28 Cdo 813/2006, a na rozsudek ze dne 7. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 1419/2010, jež jsou - stejně jako dále uváděná rozhodnutí - veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), považoval odvolací soud za neurčité ve smyslu ustanovení §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a proto neplatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 o. s. ř. a uvedla, že „dovolacím soudem má být vyřešená dotčená právní otázka posouzena jinak“. Podle názoru dovolatelky je „danou otázkou aplikace stávající soudní judikatury retroaktivně na právní vztahy vzniklé před vyslovením nového právního názoru dopadaného na danou věc v návaznosti na ochranu dobré víry a presumpci správnosti veřejné listiny, notářského zápisu. Dále otázka, zda v daném případě je vznesena námitka promlčení ze strany žalovaných v rozporu s dobrými mravy.“ Dovolatelka namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
Označila-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že „dovolacím soudem má být vyřešená dotčená právní otázka posouzena jinak“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zákonných předpokladů přípustnosti dovolání, t.j. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelky míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatelka žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neoznačila.
Za otázku, která by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak, dovolatelka považuje dopad nové judikatury (konkrétně zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 1419/2010, na nějž odkázal odvolací soud při posouzení určitosti uznání závazku obligační dlužnicí obsaženého v notářském zápisu a námitky promlčení vznesené žalovanými) na dříve založené právní vztahy, v návaznosti na ochranu dobré víry a presumpci správnosti veřejné listiny v podobě notářského zápisu a posouzení námitky promlčení za rozporné s dobrými mravy.
Na řešení prvních dvou otázek odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, těmito otázkami se nezabýval, neboť nebyly pro posouzení věci určující. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Tento předpoklad přípustnosti dovolání ohledně prvních dvou otázek není dán.
Pro úplnost lze uvést, že k otázce dopadu nové judikatury na již vzniklé právní vztahy, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 12. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1319/2006, v němž dovodil, že judikatura soudů vyšších stupňů slouží právě ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem, a názor, že účastník má být chráněn, protože patřil k těm, kdož si zákon vykládali chybně, je zjevně nesprávný (srov. dále důvody usnesení ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3637/2008, a ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3725/2008).
Argumentace dovolatelky ve prospěch názoru, že pro notářský zápis jako veřejnou listinu platí presumpce správnosti, se míjí se závěrem odvolacího soudu, neboť ten neposuzoval správnost notářského zápisu z hlediska formálních náležitostí stanovených pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění, ale určitost uznání závazku jako hmotněprávního úkonu podle ustanovení §323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, obsaženého v notářském zápise.
S výhradou, že uplatnění námitky promlčení žalovanými odporuje dobrým mravům, jejíž posouzení předpokládá tvrzení a prokázání konkrétních skutečností, které v daném případě vedou k závěru, že výkon práva je nemravný podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., dovolatelka přichází v rozporu s ustanovením §241 odst. 6 o. s. ř. až v dovolání. Dovolatelka žádné takové skutečnosti v předcházejícím řízení netvrdila, nenamítala, že námitka promlčení je s ohledem na konkrétní okolnosti ve věci v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud - ani soud prvního stupně - se touto otázkou nezabýval, neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení.
Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávné posouzení otázky, zda je dána překážka věci rozhodnuté, aniž by uvedla, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání vyplývajících z ustanovení §237 o. s. ř. k této otázce uplatňuje. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním závěrem odvolacího soudu a polemika s jeho názory přípustnost dovolání nezakládá. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, vymezí-li dovolatel dovolací důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, ze dne 30. ledna 2014, sp. zn. 29 ICdo 7/2014, a ze dne 9. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 1974/2014). Argumentaci, jež by vyhověla požadavkům vyplývajícím z ustanovení §241a odst. 2 a §237 o. s. ř., nelze nalézt ani v obsahovém vymezení důvodu dovolání.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně (15 821,50 Kč) a o nákladech odvolacího řízení (12 523,50 Kč) není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše těchto nákladů, k jejichž náhradě byla žalobkyně zavázána, nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. října 2015
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu