ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1025.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1025/2015-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2015 o dovolání obviněného J. O. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2015 sp. zn. 7 To 551/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 2 T 102/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. O. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích uznal rozsudkem ze dne 12. 7. 2013 sp. zn. 2 T 102/2012 obviněného J. O. vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 20. 10. 2010 v době kolem 14:28 hodin jakožto vedoucí pracovník a současně bezpečnostní hlídka zajišťoval bezpečnost práce a současně řídil činnost montážní kolejové čety SKČ ve složení V. R., L. D., V. V., M. B. a J. B., kteří jakožto zaměstnanci společnosti Viamont DSP a. s., se sídlem Železničářská 1385, Ústí nad Labem, IČ 25429949, prováděli na základě smlouvy o dílo ze dne 15. 3. 2010, uzavřené se společností Správa železniční a dopravní cesty, státní organizace, se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1, IČ 70994234, odstraňování štěrku z pat kolejnicových pásů v úseku 1. traťové koleje mezi železničními stanicemi P. n. L. a L., přičemž v průběhu prací s ohledem na místní podmínky nedostatečně zajistil pracovní místo pro bezpečný výkon práce, neboť náležitým způsobem neoznámil místo práce dopravnímu zaměstnanci, v jehož obvodu pracovali, nestanovil dostatečný počet bezpečnostních hlídek, neustanovil předsunutou bezpečnostní hlídku a pracovní místo nevybavil ani jiným vhodným způsobem zabezpečení, dále sám jakožto bezpečnostní hlídka nedodržel minimální bezpečnou střeženou vzdálenost, opustil své stanoviště a přiblížil se k místu práce, odkud nemohl s ohledem na nedostatečný výhled náležitě a s dostatečným předstihem umožňujícím bezpečné opuštění pracoviště zajistit varování před jedoucími drážními vozidly, v důsledku čehož došlo na úseku v levotočivém traťovém oblouku traťové koleje ve směru jízdy od železniční stanice P. n. L. ke sražení L. D. a V. V., projíždějícím hnacím drážním vozidlem v čele vlaku Euro City 175 Jan Jesenius, jedoucího ve směru od železniční stanice P. n. L. a vedeného strojvůdcem P. Ž., kdy L. D. a V. V. utrpěli při srážce poranění neslučitelná se životem, tzv. polytrauma, kterým na místě podlehli, přičemž strojvůdce vlaku nemohl srážce ani přes intenzivní pískované brzdění za použití rychlobrzdy zabránit, a tímto jednáním obviněný porušil §3 odst. 1 a §5 odst. 1 písm. d) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, a v návaznosti na to Předpis ČD o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci Op 16 ve znění Výnosu č. 1 k předpisu SŽDC (ČD) Op16, konkrétně ustanovení:
- čl. 27 písm. c), podle kterého bezpečnostní hlídka střežící zaměstnance při práci v kolejišti je povinna varovat včas a spolehlivě střežené zaměstnance,
- čl. 28, podle kterého je vedoucí práce povinen oznámit druh a konkrétní místo práce dopravnímu zaměstnanci (výpravčímu, signalistovi, dozorci výhybek apod.), v jehož stanoveném obvodu pro zjišťování volnosti vlakových cest budou pracovat,
- čl. 41, podle kterého je vedoucí práce povinen označit pracoviště na širé trati varovnými návěstidly dle předpisu ČD – D 1, kdy varovná návěstidla se umišťují před pracovní místa na širé trati k zajištění bezpečnosti zaměstnanců na pracovním místě,
- čl. 44 písm. a), podle kterého jestliže vedoucí práce nemůže sám zajistit bezpečnost zaměstnanců, např. řízením práce, udělováním nutných pokynů apod., nebo je-li pracovní skupina rozmístěna na delším úseku trati, určí jednoho nebo více zaměstnanců jako bezpečnostní hlídku, případně předsunutou bezpečnostní hlídku, když předsunuté bezpečnostní hlídky na trati se musí postavit při omezeném rozhledu nebo při snížené viditelnosti,
- čl. 44 písm. b), podle kterého vedoucí práce určí bezpečnostním a předsunutým hlídkám stanoviště na nejvhodnějších místech tak, aby mohly zpozorovat blížící se vozidlo alespoň na vzdálenost 300 m při traťové rychlosti do 60 km/hod a na vzdálenost nejméně 500 m při traťové rychlosti větší než 60 km/hod,
- čl. 44 písm. e), podle kterého bezpečnostní hlídky nesmějí své stanoviště opustit, pokud práce nebyla přerušena nebo skončena,
- čl. 44 písm. f), podle kterého si vedoucí práce vyžádá podrobné informace o dopravní situaci. Musí mít k dispozici přesně jdoucí hodinky a seznam vlaků pro traťové zaměstnance nebo nákresný jízdní řád,
- čl. 119 písm. b), podle kterého je vedoucí práce mimo jiné povinen informovat se před začátkem a i v průběhu prací na dopravní situaci,
- čl. 119 písm. c), podle kterého vedoucí práce zajistí bezpečnost zaměstnanců tak, že blíží-li se vozidlo, dá vedoucí práce (bezpečnostní hlídka) včas návěst „Vlak se blíží“ a poté návěst „Vykliďte pracovní místo“ a přesvědčí se, že zda-li je zachován průjezdný průřez. Na vícekolejné trati a ve stanici musí vedoucí práce pozorovat i sousední koleje na obě strany,
- čl. 121 písm. a), podle kterého nesmějí zaměstnanci prodlévat v koleji ani tehdy, jede-li vozidlo po sousední koleji.
Za to mu byl uložen podle §143 odst. 4 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku. K jeho výkonu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 5 T 72/2013, který nabyl právní moci dne 29. 5. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 3. 2015 sp. zn. 7 To 551/2013 tak, že podané odvolání zamítl podle §256 tr. ř.
Následně obviněný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., jelikož byl podle jeho názoru skutek nesprávně právně posouzen a odvolací soud jeho odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně nedůvodně zamítl.
Dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně vytýká jeho rozporuplnost a nepřesvědčivost, dále jeho nesprávné právní závěry spočívající v chybné interpretaci interní právní normy, tj. služebního předpisu Op 16 a zatížení řízení procesními vadami, jež mají za následek jeho nepřezkoumatelnost. V další části dovolání pak obsáhle a podrobně rozebírá jednotlivé výhrady, které vůči rozhodnutím soudů vznáší.
V bodě ad A) ve své podstatě nesouhlasí s tím, že jej soudy podřadily pod kategorii vedoucího práce, kterým v daném čase a místě de iure nebyl. Současně soudům vytýká nejasnost v označení svého postavení, když předpis Op 16 zná pouze „vedoucího práce“ a „vedoucího zaměstnance“, nikoli „vedoucího pracovníka“, za něhož ho označil soud. Z provedeného dokazování nebylo podle jeho názoru zjištěno a najisto postaveno, jak se soud s touto kategorizací vypořádal, resp. na základě čeho dospěl k závěru a podle jakého právního titulu, že skutečně byl vedoucím práce. Podle smlouvy o dílo byla ve skutečnosti vedoucím práce jiná osoba, než on. Je proto názoru, že v konkrétní situaci jednal jako dobrovolník, snažící se pouze zajistit potřebné činnosti. Správné zodpovězení této otázky má zásadní význam pro správnost užité právní kvalifikace, tedy zda porušil, či neporušil své právní povinnosti dané mu pracovně právními předpisy a zejména interním předpisem Op 16.
V části ad B) pak za nesprávný označuje závěr soudu o příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem, jako základní podmínky jeho trestnosti. Poukazuje na nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, že poškození z kolejiště vůbec nevystoupili. V této souvislosti napadá rozpornost výsledku dokazování před soudem prvého stupně a tím i skutkového zjištění, pokud soud nevyvodil závěr, že poškození nejprve z koleje vystoupili, ale v rozporu se svými povinnostmi nevystoupili vně koleje, nýbrž uvnitř koleje (kolejového pasu 1. traťové koleje), kde zůstali zcela nepochopitelně a v rozporu s předpisem Op 16. Na tuto nesprávnost nezareagoval odvolací soud ani v souvislosti s tím, že orgány bezpečnosti práce bylo při stanovení příčiny pracovního úrazu poškozených zjištěno, že tito zaměstnanci vstoupili opětovně do koleje přesto, že byli upozorněni dohodnutým způsobem na blížící se vlak, tedy vstoupili do jízdního průřezu 1. traťové koleje, aniž by k tomu byli vyzváni vedoucím práce. Tím nedodrželi ustanovení předpisu ČD Op 16 čl. 20 písm. a) a část D5 Výnosu č. 1 k předpisu SŽDC (ČD) Op 16. Tento rozpor zůstal v provedeném řízení neodstraněn. Dovolatel proto nadále tvrdí, že jeho jednání nebylo a ani nemohlo být v příčinné souvislosti se smrtí dvou členů pracovní čety. V další části odůvodnění dovolatel prosazuje svoji verzi skutkového děje a odvolává se i na výpovědi svědků R. a B. Opakuje, že jej nelze činit odpovědným za chování poškozených, které nebylo v souladu s tím, co jim předpis ukládá. Proto i kdyby teoreticky on sám splnil veškeré své povinnosti vedoucího práce (kterým nebyl), pak vzniklý následek by byl zcela stejný, a to právě kvůli porušení elementárních pracovněprávních povinností oběma zemřelými zaměstnanci.
V bodě ad C) dovolatel soudům vytýká procesní vady s dopadem na rozhodnutí, konkrétně nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Nejprve podrobuje kritice odůvodnění rozhodnutí a dovozuje, že se soudy nezabývaly jeho právně významnými námitkami. Tím podle něho svá rozhodnutí zatížily vážnou procesní vadou. Dále namítá, že soudy neprovedly důkaz, jím navržený, který měl sloužit k verifikaci právně významné skutečnosti, představující určitý znak skutkové podstaty, které se dovolával, konkrétně toho, zda byl v postavení vedoucího práce. To označuje za vadu řízení, která mohla a měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Řízení proto bylo neúplné a závěr soudu o tom, že zavinil smrt dvou osob, předčasný.
V dané souvislosti napadá i použitou právní kvalifikaci, kdy užití odst. 4. ve vztahu k vzniklému následku je nesprávné. Následek je totiž obsažen ve skutkové podstatě a nelze jej přičítat dvakrát.
V poslední pasáži dovolání se dovolatel věnoval problematice odůvodnění rozhodnutí, konkrétně, co má obsahovat ve smyslu §125 tr. ř. Konstatoval zároveň, že soud se s jeho obhajobou důsledně nevypořádal a neodůvodnil existenci přetrvávajících rozporů v hodnocení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem. Odkázal na ustálenou soudní praxi (též Ústavního soudu), že nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu je jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry. Podle jeho názoru mu v daném případě nebylo dostatečně prokázáno, že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu, tedy že zavinil smrt dvou traťových dělníků. Mělo proto být postupováno podle zásady in dubio pro reo.
V samotném závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil následovně. Nejprve rekapituloval obsah jednotlivých soudních rozhodnutí ve věci vydaných, jakož i obsah dovolání obviněného. Dále se vyjádřil i k zákonným podmínkám obviněným uplatněných dovolacích důvodů. V této souvislosti konstatuje, že pokud námitky dovolatele zpochybňují kvalitu skutkových zjištění a úplnost provedeného dokazování a odkazuje na procesní zásadu in dubio pro reo, tak tyto deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Zcela mimo jeho rámec jsou pak námitky směřující proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí, které jsou nepřípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Soudy navíc vysvětlily, z jakých důvodů nebyly prováděny obhajobou navrhované důkazy, nelze proto hovořit o opomenutých důkazech. Primárně skutkového charakteru jsou i námitky týkající se pracovního zařazení dovolatele. Ten fakticky odmítá skutkové zjištění, podle nějž byl ustanoven mistrem kolejové čety SKČ 1 a byl tedy vedoucím pracovníkem zodpovědným za bezpečnost jednotlivých členů čety. Z hlediska jeho trestní odpovědnosti je rozhodující nejen skutečnost, že byl osobou, která řídila provádění prací na místě inkriminované události, tedy byl v postavení vedoucího práce, ale i to, že měl povinnosti vyplývající z jeho postavení bezpečnostní hlídky.
Státní zástupce nepokládá za důvodné ani námitky vůči absenci příčinné souvislosti. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný na vlak přijíždějící od stanice P. nereagoval a pracovníci čety, tedy ani poškození, nebyli před přijíždějícím vlakem žádným způsobem varováni. Dále bylo zjištěno, že poškození v momentu střetu v kolejišti pracovali, nemohlo tudíž jít o situaci, kdy vstoupili do kolejiště bezprostředně před přijíždějícím vlakem. Jednání obviněného tak bylo základní příčinou následku spočívajícího v usmrcení obou poškozených. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ke vzniku škodlivého následku nepochybně vedly i další okolnosti, jako např. že práce byly prováděny na frekventované trati s vysokou traťovou rychlostí za plného provozu. Za bezpředmětné ale státní zástupce označil výklady dovolatele o spoluzavinění nebo dokonce výlučném zavinění samotných poškozených, přičemž zdůraznil skutkové závěry soudu ohledně varování pracovníků a způsobu střežení v předmětném místě. Průběh příčinné souvislosti je podle něj nepochybně kryt zaviněním poškozeného (evidentně je myšleno obviněného), jemuž muselo být jasné, že výkon práce v takových podmínkách může vést k „přejetí“ osob provádějících zde práce projíždějícím vlakem a přesto spoléhal, že takové následky nenastanou.
Námitku týkající se dvojího přičítání následku, pokud bylo jednání obviněného právně kvalifikováno též podle §143 odst. 4 tr. zákoníku, lze podle státního zástupce podřadit pod deklarovaný dovolací důvod. Není však důvodná. Základní skutkovou podstatu přečinu podle §143 odst. 1 tr. zákoníku lze naplnit pokud dojde z nedbalosti k usmrcení jedné osoby. Usmrcení dvou osob, pokud pachatel zároveň jednal způsobem uvedeným v odst. 3, pak postihuje výhradně odst. 4 §143 tr. zákoníku, takže k dvojímu přičítání jedné a téže okolnosti nedošlo.
Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření konstatuje, že vznesené námitky deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají pouze částečně, jsou ale nedůvodné. Tentýž závěr lze učinit i ve vztahu k dalšímu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné a to v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./
K tomuto vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil dovolatel. Ten stručně řečeno nesouhlasí se závěry státního zástupce, pokud jde o postavení obviněného, coby vedoucího práce, ani s jeho názory na příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a nastalým následkem a trvá na svých názorech obsažených v dovolání i na předchozích návrzích stran rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2015 sp. zn. 7 To 551/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku převážně opětovně reprodukoval námitky (částečně skutkového, ale i hmotně právního charakteru), jež uplatnil v odvolání anebo v předchozím řízení, a soud druhého, popřípadě již soud prvého stupně na ně adekvátně reagovaly. V takovém případě lze podle konstantní judikatury dovolacích senátů zdejšího soudu považovat dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Zároveň Nejvyšší soud pokládá za nutné nejprve obecně reagovat na veškeré důkazní a skutkové námitky dovolatele, které by případně mohly evokovat výhradu spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi soudy učiněným skutkovým zjištěním a provedenými důkazy. Pokud tedy dovolatel vznáší námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch, tak s takto vyjádřeným názorem dovolatele souhlasit nelze. Na základě obsahu spisu a zhodnocení provedených důkazů v jednotlivých rozhodnutích soudů obou nižších stupňů je evidentní, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených soudních rozhodnutí. Tyto soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a z obsahu spisu je zřejmé, že nalézací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. náležitě vypořádal se skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí. Jeho závěry pak doplnil v rámci odvolacího řízení soud druhého stupně. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Nejvyšší soud se alespoň stručně hodlá vyjádřit k argumentaci dovolatele, na jejímž základě v podstatě popírá jakoukoli trestní odpovědnost za nastalý následek.
Pokud dovolatel v prvé části svého mimořádného opravného prostředku (ad A) namítá, že soudy se dostatečně nezabývaly jeho postavením a označily ho za „vedoucího práce“, resp. používaly v tomto ohledu odlišné pojmy, jako např. vedoucí pracovník, což není v souladu s předpisem Op 16, přičemž zároveň odmítá, že by se v takovém postavení nacházel a sám sebe označuje za „dobrovolníka“, který se řízení práce ale i povinností bezpečnostní hlídky ujal pouze o své vůli, tak k tomu je třeba zmínit následující.
Dovolatel předmětnou námitku v této podobě vznáší poprvé, tedy až v podaném dovolání. To jistě samo o sobě není nepřípustné. Je však potřeba zmínit, že i když soud prvého stupně ve skutkové větě na jednom místě či v odůvodnění použil slovní spojení „vedoucí pracovník“, namísto „vedoucí práce“, neznamená to, že by se jednalo o nesprávnost, která může zpochybnit faktické, ale i právní vedoucí pracovní postavení obviněného v inkriminované době a vést ke zrušení odsuzujícího rozsudku.
Soud prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku kromě jiného poukázal na vedoucí postavení obviněného, který řídil činnost železniční čety zaměstnanců společnosti Viamont DSP, a.s., která byla dne 20. 10. 2010 vyslána na inkriminované místo k výkonu práce na svršku železniční tratě (č. l. 572 verte spisu). Dále konstatuje ze samotné výpovědi obviněného, že tento byl v kritické době mistrem u kolejové čety SKČ 1 a činí z toho současný závěr, že v důsledku toho byl vedoucím pracovníkem zodpovědným za bezpečnost jednotlivých členů čety atd. (č. l. 573 spisu). O postavení obviněného J. O., jako mistra kolejové čety, vypovídal i svědek P. H., v té době nadřízený obviněného (č. l. 574 verte spisu). K tomu lze snad pouze dodat, že podle kopie pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2010, uzavřené mezi zaměstnavatelem Viamont DSP, a.s. se sídlem Železničářská 1385/29, Ústí nad Labem a zaměstnancem J. O., je v části označené jako druh práce uvedeno: Mistr/1002 (č. l. 441 spisu). V takovém zařazení se obviněný zjevně nacházel již v době předchozí, o čemž svědčí kopie záznamů o jeho účasti na různých typech odborných školení (prosinec 2009, leden 2010, květen 2010), kde je u jeho jména vždy uvedeno SKČ č. 1, mistr (č. l. 447 – 458 spisu). Pokud se tedy dovolatel snaží zpochybnit svoje postavení „vedoucího práce“ v inkriminované době a poukazuje při tom na předpis Op 16, tak nelze než spolu s ním zopakovat předmětnou citaci. Podle předpisu Českých drah o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (Op 16), schváleném rozhodnutím generálního ředitele ČD, a.s. dne 26. 10. 2005 pod č.j. 59 875/2005-O10 s účinností od 1. 4. 2006, se „vedoucím práce“ rozumí zaměstnanec (osoba) určená vedoucím zaměstnancem, případně vedoucí zaměstnanec sám. Jestliže tedy obviněný v postavení mistra kolejové čety byl určen vedoucím zaměstnancem společnosti Viamont, a.s., tedy svým nadřízeným, stavbyvedoucím P. H., aby vedl dne 20. 10. 2010 výkon prací při úpravách svršku železniční tratě v daném místě, nelze v žádném případě pochybovat o tom, že byl „vedoucím práce“ ve smyslu výše uvedeného předpisu a jakékoli další zpochybňování tohoto závěru je zcela nepřípadné. V důsledku toho byl pak povinen provést a zajistit veškeré činnosti, které pro něj z tohoto postavení „vedoucího práce“ podle předpisu Op 16 vyplývaly. Jestliže to podle zjištění soudů v určeném rozsahu neučinil vůbec, nebo učinil nedostatečně, jde (spolu se současným porušením vyjmenovaných povinností bezpečnostní hlídky) o hrubé porušení zákonů o bezpečnosti práce z jeho strany.
Pokud se týká další části dovolání (ad B), zpochybňující příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a nastalým následkem, tak v prvé řadě nelze než konstatovat, že argumenty dovolatele, které vycházejí z odlišného hodnocení provedených důkazů a tím i z jiného skutkového zjištění, než jak je učinily soudy nižších stupňů, nemají hmotně právní povahu, nýbrž skutkovou, čili jinými slovy řečeno, nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc je nutné zmínit, že v podstatě totožnou argumentaci týkající se zpochybnění příčinné souvislosti dovolatel uplatnil již v průběhu předchozího řízení v rámci podaného odvolání a soud druhého stupně se s ní ve svém rozhodnutí vypořádal (viz str. 7-8), když i v této otázce potvrdil správnost závěrů soudu prvého stupně. Čili zastávání odlišného hodnocení provedených důkazů dovolatelem a z nich vyvozovaného jiného skutkového stavu, nelze důvodně označovat za neodstraněný rozpor, jak je to v podaném dovolání činěno. Soud prvého stupně jasně a logicky zdůvodnil, proč dospěl k závěru, že poškození při průjezdu vlaku od L. neopustili trať zcela, nýbrž ustoupili pouze do kolejiště, po kterém se blížil vlak od P. Zároveň tento soud v dané souvislosti poukázal na pochybení obviněného, který řádně nedodržel své povinnosti bezpečnostní hlídky, takže poškození zůstali dostatečně nevarováni a v důsledku toho došlo k jejich zachycení přijíždějící vlakovou soupravou (č. l. 576 verte spisu).
Na těchto závěrech nemohou nic změnit ani dovolatelem zmiňované avšak nekonkretizované zprávy orgánů bezpečnosti práce. Těch je totiž ve spisu založeno několik. Např. jde o dokument Vyhodnocení příčin a okolností vzniku mimořádné události z 10. 12. 2010, vypracovaný Inspektorátem bezpečnosti železniční dopravy (č. l. 221 až 223). V něm je konstatováno, že příčinou vzniku mimořádné události bylo vstoupení zaměstnanců stavební firmy Viamont DSP a.s. do průjezdného průřezu pojížděné traťové koleje v době, kdy po této koleji přijížděl vlak EC 175. Taktéž se zde uvádí, že ze strany Českých drah, a.s. nebylo zjištěno porušení obecně závazných právních norem. Na č. l. 236 až 243 spisu se nachází obdobná zpráva z 22. 1. 2011 vypracovaná Správou železniční dopravní cesty, s.o., která ohledně odpovědnosti za vznik mimořádné události konstatuje tentýž závěr o odpovědnosti stavební firmy Viamont DSP a.s., jejíž zaměstnanci vstoupili na trať. Zároveň je v této zprávě konstatováno, že šetřením nebyla zjištěna odpovědnost provozovatele dráhy SŽDC na jejím vzniku. Z obou citovaných dokumentů je zjevné, že vznikly za účelem zjištění, zda na vzniku mimořádné události, jíž bylo usmrcení poškozených, nesou alespoň nějakou míru odpovědnosti pracovníci Českých drah či Správy železniční dopravní cesty, tudíž i tyto právnické osoby. Obě zprávy konstatují, že tomu tak nebylo, ale současně zmiňují, že odpovědnost za tuto mimořádnou událost má stavební společnost Viamont DSP, a.s., jelikož její pracovníci vstoupili před průjezdem vlaku na trať. To ovšem nic nevypovídá o tom, kdo konkrétně ze společnosti Viamont DSP, a.s. tuto skutečnost zavinil. Zápisy, které byly pořízeny výhradně se zaměstnanci Českých drah (č. l. 225 až 234) v tomto nemohou být určující a orgány činné v trestním řízení z nich vycházet nemohou. Tentýž závěr lze učinit i ohledně zprávy Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj ze dne 28. 2. 2011, doplněné zprávou ze dne 18. 7. 2011 (č. l. 175 až 187), jelikož úkolem inspektorátu práce nebylo jmenovat konkrétního viníka z řad fyzických osob, nýbrž zjistit případná pochybení právnických osob, tedy zaměstnavatelů, konkrétně Správy železniční dopravní cesty (SŽDC) a Viamont DSP, a.s., z pozice dodržení (nedodržení) předpisů bezpečnosti práce, což také učinil, když stejně jako v předchozích dvou dokumentech bylo konstatováno výhradní porušení právních předpisů k zajištění bezpečnosti práce, případně předpisů navazujících, ze strany Viamont DSP, a.s.
Určení trestně právní odpovědnosti konkrétních osob je výsadním právem a zároveň povinností orgánů činných v trestním řízení, zejména soudů. Řízení před soudem je ovládáno zásadou obžalovací (viz §2 odst. 8 tr. ř.). Podle znění tohoto ustanovení je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání … atd. Obžaloba byla pro předmětný skutek podána výhradně na obviněného J. O., nikoli na osoby další. Podle §126 tr. ř. soud při rozhodování o vině a trestu posuzuje zejména a) zda se stal skutek, pro který je obviněný stíhán, b) zda tento skutek má všechny znaky některého trestného činu, c) zda tento skutek spáchal obviněný, d) zda je obviněný za tento skutek trestně odpovědný, e) zda trestnost skutku nezanikla, f) zda a jaký trest má být obviněnému uložen, g) zda a v jakém rozsahu má být obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo vydat bezdůvodné obohacení, h) zda a jaké ochranné opatření má být uloženo. Byť nebylo bezprostředním úkolem soudu zkoumat, zda ještě někdo další trestně odpovídá za nastalý následek, když jeho povinností bylo rozhodnout o tom, zda takovou trestní odpovědnost má obviněný, přesto v této souvislosti nelze nezmínit, že z celkového dokazování ve věci taková případná odpovědnost vyplývá i ve vztahu k dalším osobám. Je totiž zřejmé, že kolejová četa pod vedením obviněného měla být minimálně vybavena technickým zabezpečovacím zařízením (tzv. zábleskovými světly), které společnost Viamont DSP měla mít v té době k dispozici. Případně počet pracovníků čety měl být odpovídajícím způsobem navýšen natolik, aby úkoly bezpečnostní hlídky mohlo vykonávat podstatně více pracovníků, a nikoli pouze obviněný. Nedostatečnosti zajištění kolejové čety z hlediska bezpečnosti vykonávané práce v konkrétních podmínkách, kdy vlaky se po obou kolejích pohybovaly nesníženou rychlostí (až 110 km/hod.), si musel být vědom minimálně bezprostřední nadřízený obviněného stavbyvedoucí P. H. Byť ve své výpovědi uvádí, že se kvůli dokončení prací dne 20. 10. 2010 dostal do konfliktu s traťmistrem M. H., přesto pro zvýšení bezpečnosti pracovníků kolejové čety neučinil ze své pozice vedoucího zaměstnance žádné konkrétní opatření a spokojil se s tím, že veškerou odpovědnost přenesl na mistra, obviněného J. O.
Byť tak již ve svém rozhodnutí učinil do jisté míry soud odvolací, přesto Nejvyšší soud v dané souvislosti pokládá za potřebné ohledně stěžejní dovolatelovy námitky, směřující proti příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem, uvést následující. Z hlediska právního hodnocení nedbalostního jednání jako kauzálního nexu následku je třeba připomenout, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, např. těžkou újmu na zdraví či smrt, působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem z řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby. To dovedeno do důsledku znamená, že i když se na celkovém nedostatečném technickém i personálním vybavení a zajištění kolejové čety z hlediska bezpečnosti vykonávané práce mohly podílet i jiné osoby, přesto to byl obviněný, kdo svým konkrétním jednáním v dané situaci vědomě hrubým způsobem porušil celou řadu ustanovení bezpečnostního předpisu Op 16, v důsledku čehož došlo k usmrcení dvou osob, členů kolejové čety. Proto obviněný J. O. za nastalý následek nese svůj díl odpovědnosti, přičemž jeho zavinění odpovídá vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve vztahu ke konání i nekonání v souladu s výše uvedenými povinnostmi, vedoucí ke způsobení nastalého následku včetně příčinné souvislosti mezi nimi. Proto právní kvalifikace jeho jednání, jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku, byla aplikována důvodně.
Jestliže v další části dovolání (ad C) jsou napadány procesní vady spočívající v neprovedených důkazech navrhovaných obviněným, tak je třeba zdůraznit, že v poměrně rozsáhlé pasáži, jíž dovolatel této problematice věnuje, v žádné její části neuvedl konkrétní důkazy, které v řízení před soudy navrhoval a soudy je neprovedly a ani ve svých rozhodnutích neodůvodnily, proč tak postupovaly. Pokud se snad mělo mj. jednat o důkazy k objasnění postavení obviněného jako „vedoucího práce“, tak k tomu se soudy ve svých rozhodnutích vyjádřily a na tuto námitku také reagoval dovolací soud v jedné z předchozích částí tohoto rozhodnutí.
Pokud jde o problematiku neprovedených důkazů, jedná se skutečně o okolnost, která by mohla založit důvod pro přezkoumání důkazního řízení ze strany dovolacího soudu, byť jde svou povahou o námitku procesní a tudíž nespadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný další z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Takováto výjimečná přezkumná povinnost dovolacího soudu ale může být uplatněna v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Jak bylo již výše naznačeno, vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Jak již ale bylo zmíněno výše, předmětná výhrada vznesená dovolatelem je zcela obecná a tudíž nekonkrétní a není povinností dovolacího soudu samostatně zjišťovat, co měl dovolatel na mysli. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který je trestním řádem přísně formalizován a jako k takovému k němu dovolatel musí přistupovat.
Do této části dovolání pak dovolatel zahrnul jedinou výslovně hmotně právní námitku, která spočívá v tvrzení, že obviněnému byl vzniklý následek (způsobení smrti dvou osob) v právní kvalifikaci přičten dvakrát. Dovolatel toto své tvrzení nijak blíže neodůvodnil. Ale již soud prvého stupně ve svém rozhodnutí (č. l. 577 verte) zdůraznil, že oproti návrhu obžaloby nepřihlédl k tomu, že obviněný čin spáchal z hrubé nedbalosti a způsobil smrt dvou osob, jelikož by se jednalo o dvojí přičítání téhož, neboť obojí již v sobě zahrnuje použitá právní kvalifikace. S takovým závěrem je možné pouze souhlasit a dodat, že základní skutková podstata přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku postihuje pachatele, který z nedbalosti způsobí smrt, ale je tím evidentně myšlena smrt jedné osoby. Proto pokud někdo, jako obviněný J. O., způsobil z nedbalosti smrt dvou osob a to činem (jednáním) uvedeným v odstavci 3 (téhož ustanovení trestního zákoníku), jedná se o přečin podle §143 odst. 4 tr. zákoníku, a byl proto také správně podle tohoto zákonného ustanovení kvalifikován. Předmětná námitka je tudíž zjevně neopodstatněná.
Poslední námitka dovolatele, která směřuje proti odůvodnění rozhodnutí, pravděpodobně soudu prvého stupně, jednak nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak zároveň hraničí s nepřípustností takové námitky ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. Současně je třeba ve stručnosti prohlásit, že s touto námitkou rozhodně nelze souhlasit. Rozsudek soudu prvého stupně obsahuje veškeré podstatné náležitosti, které jsou vyžadovány ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Dovolatel navíc v další pasáži pouze opakuje své výhrady, výtky a nesouhlas s postupem a výsledným rozhodnutím soudů, které již v předchozích částech učinil obsahem podaného dovolání, případně se dovolává procesní zásady in dubio pro reo. K tomu je pouze možné dodat, že Nejvyšší soud jeho pochybnosti ohledně správnosti a zákonnosti meritorního rozhodnutí soudů nižších stupňů nesdílí, byť současně připouští, že to s vysokou pravděpodobností neměl být pouze obviněný, kdo se měl před soudem za celou záležitost, která vyústila v onen tragický následek, zodpovídat.
Výrok o trestu dovolacím soudem přezkoumáván nebyl, jelikož dovolatel vůči němu v rámci podaného dovolání žádné konkrétní námitky nevznesl.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který byl též obviněným deklarován, tak ten je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod tak sestává ze dvou alternativních podmínek.
Naplnění první z variant je přípustné ve dvou dílčích alternativách – 1) pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád II. Komentář. 7. vydání, 2013, str. 3174).
Druhá varianta předmětného dovolacího důvodu je spjata s některým z dovolacích důvodů uvedených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to v případech, kdy odvolací soud některou z těchto vad vytýkanou v řádném opravném prostředku neodstranil, nebo sám zatížil řízení takovou vadou.
Pouze z obsahu dovolání je zjevné, že obviněný uplatil tento dovolací důvod podle druhé varianty. Jelikož ale Nejvyšším soudem nebylo shledáno, že by na základě části použité argumentace byl naplněn obviněným vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., případně bylo konstatováno, že je tato argumentace zjevně neopodstatněná, nemohl být tudíž zároveň naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť je v tomto případě s existencí prvně jmenovaného dovolacího důvodu bezprostředně pojmově spjat.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. O. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. listopadu 2015
JUDr. František Hrabec
předseda senátu