ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1090.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1090/2015-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2015 dovolání obviněného J. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 8 To 147/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 165/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 92 T 165/2014, byli obviněný J. H. a právnická osoba EXPOCARS, s. r. o. (dříve EXELERO CARS BRNO, s. r. o.) uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že
společnost EXPOCARS, s. r. o. (dříve EXELERO CARS BRNO, s. r. o.) v rámci své činnosti a svým jménem prostřednictvím obviněného J. H., jediného jednatele, jehož jednání lze této právnické osobě ve smyslu zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, přičítat,
za účelem získání majetkového prospěchu dne 31. července 2012 v sídle společnosti v B. na ulici V. písemně vyzvali společnost Quai des Arts, s. r. o., se sídlem Praha 6, Čs. armády 11, k uhrazení faktury ve výši 2.441.000,- Kč na objednané vozidlo zn. Porsche Cayenne Hybrid S, která byla uhrazena dne 1. srpna 2012 v souladu s písemnou výzvou převodem na účet společnosti, ke kterému měl jediné dispoziční právo obviněný J. H., přičemž tento doplatek obviněný obratem dne 2. 8. 2012 vybral v hotovosti, ačkoli tento doplatek se vztahoval k závazné objednávce na koupi předmětného vozidla ze dne 27. února 2012, na kterou již byla zaplacena záloha ve výši 800.000,- Kč, kdy v této písemné výzvě se zavázali k dodání vozidla zn. Porsche Cayenne Hybrid dne 10. 8. 2012, ačkoliv věděli, že uvedené vozidlo již nelze společnosti Quai des Arts, s. r. o., dodat, neboť objednávka tohoto vozidla byla již dne 13. července 2012 u prodejce – firmy Onyx Sportwagen GmbH zrušena a obviněný ani neprovedl doplatek kupní ceny jakožto podmínky nutné k dodání vozidla, následně ani zaplacenou cenu vozidla nevrátili ani vozidlo nedodali, přičemž svým jednáním způsobili poškozené společnosti Quai des Arts, s. r. o., škodu ve výši 2.441.000,- Kč.
Za to byl obviněnému J. H. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro výkon uloženého trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu statutárních funkcí v právnických společnostech na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit společně a nerozdílně se společností EXPOCARS, s. r. o. (dříve EXELERO CARS BRNO, s. r. o.), poškozené společnosti Quai des Arts, s. r. o., škodu ve výši 2.441.000,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 92 T 165/2014, podali obviněný J. H. a právnická osoba EXPOCARS, s. r. o., odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 8 To 147/2015, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 8 To 147/2015, podal obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že se předmětného jednání nedopustil a nenaplnil tak objektivní ani subjektivní stránku skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Domnívá se, že v průběhu řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Skutková zjištění rozhodujících soudů jsou dle něj v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Tvrdí, že zákonnými důkazními prostředky nebylo prokázáno, že by právě on byl osobou, které by někdo sdělil, že předmětný automobil již není k dispozici. Dále soudu druhého stupně vytýká neprovedení většiny jím navržených důkazů, přičemž postup tohoto soudu byl v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Obviněný dovozuje, že se činnost soudu omezila na fázi analytickou, v níž byly posouzeny jednotlivé důkazy izolovaně, bez návaznosti na další důkazy, nadto jen v jeho neprospěch. Jako příklad v této souvislosti uvedl emailovou komunikaci mezi ním a jednatelkou poškozené L. P., jejíž výpověď soud shledal pravdivou, ačkoliv v několika případech byla pravdivost svědkyně přinejmenším zpochybněna. Příslušnou emailovou komunikaci označil za tzv. opomenutý důkaz. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu pak uvedl, že na základě jeho odvolání nebyl náležitě meritorně přezkoumán odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně. Je přesvědčen, že v řízení předcházejícímu rozhodnutí dovolacího soudu byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 10. 8. 2015 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že dovolací námitky v posuzované věci primárně a výlučně směřují do oblasti skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, a které obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v podaném odvolání.
Podstatou dovolání obviněného je tvrzení, že jeho jednáním nedošlo k naplnění subjektivní ani objektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dále že je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, že příslušné soudy neprovedly většinu jím navržených důkazů a že se neřídily zásadou in dubio pro reo.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že obecně je sice možno námitky týkající se absence znaků skutkové podstaty toho kterého trestného činu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak v případě posuzované věci obviněný tyto námitky uplatňuje prostřednictvím výtek, jimiž pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění a způsob hodnocení důkazů se strany rozhodujících soudů, což již pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zahrnout nelze. Dovolatel totiž ve skutečnosti v dovolání vytýká nesprávné skutkové závěry, pokud např. tvrdí, že se soudu nepodařilo prokázat, že právě on byl osobou, jíž bylo jinou osobou sděleno, že předmětný automobil už není k dispozici a není jej tak možno dodat poškozené. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení vyvozuje z vlastní konstrukce skutkového děje.
Pokud však soud prvního stupně po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že obviněný se dopustil shora popsaného skutku, přičemž věděl, že příslušné vozidlo již nebude možno poškozené dodat (bylo prokázáno, že zaslal poškozené zálohovou fakturu a výzvu k okamžité úhradě kupní ceny za situace, kdy objednávka byla již zrušena a předmětné vozidlo bylo nabídnuto ke koupi dalším zájemcům), což odvolací soud zamítnutím odvolání obviněného potvrdil, nelze konstatovat, že by zmíněná skutková zjištění dostatečně vyložená, včetně hodnotících úvah byla v rozporu s provedenými důkazy a použitou právní kvalifikací.
Shrnutím výše uvedených skutečností Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedený stav však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. Jak již bylo uvedeno výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotně právním posouzením.
V případě posuzované věci se však soudy obou stupňů ve smyslu zákonných požadavků uvedených z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí. V tomto směru tak Nejvyšší soud pro stručnost beze zbytku odkazuje na odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu a uzavírá, že v žádném případě neshledal stav, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Nejvyšší soud je dále nucen konstatovat, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného o výsledku řízení. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. II. ÚS 681/04).
Námitka o nerespektování zásady in dubio pro reo spadá do kategorie procesních, nikoli hmotně právních ustanovení, tudíž odkaz na to, že nebyla aplikována a v tom že je třeba spatřovat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je irelevantní. Z rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá, které důkazy měly k dispozici a jakým způsobem tyto důkazy hodnotily. Jestliže následně obviněný tyto úvahy zpochybňuje a vytýká soudům nerespektování zásady in dubio pro reo, nejde ve své podstatě o uplatnění výhrad ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale o snahu přesvědčit dovolací soud o tom, že hodnotící úvahy soudů nižších stupňů jsou nesprávné a že se uvedeného jednání nedopustil. Nadto se tato procesní zásada uplatní pouze tehdy, jestliže vzniknou pochybnosti o tom, zda se posuzovaný čin vůbec stal, zda spadá do kategorie trestných činů, zda jej spáchal obviněný, zda je osobou trestněprávně odpovědnou apod. a tyto pochybnosti nelze rozptýlit ani po provedení všech dostupných důkazů. Tento stav však v posuzovaném případě nenastal, když v tomto ohledu je nutno znovu poukázat na argumentaci podrobně rozvedenou výše.
Nejvyšší soud nemohl přiznat právní relevanci ani námitce o opomenutých důkazech, že nebyly provedeny všechny důkazy, které byly obviněným navrženy, např. byl zamítnut návrh na výslech svědka Bc. K. J. a probrání emailové komunikace mezi ním a L. P.
Nejvyšší soud připomíná, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Jak vyplývá již z výše uvedeného, v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť rozhodující soudy se návrhy na doplnění dokazování řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování již není zapotřebí, jak podrobně rozvedeno výše, pakliže skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušné obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jejich viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že se dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, případně k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení.
Obviněný v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání bylo uplatněno obviněným formálně a na tento případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu přitom nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Na základě shora popsaných skutečností Nejvyšší soud uzavřel, že není pochyb o tom, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu