ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1359.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1359/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2015 dovolání obviněného M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 8 To 313/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 74/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. 3 T 74/2015, byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodech 1 a 2 skutkové věty), přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 1 skutkové věty) a přečinem neoprávněného opatření, padělání nebo pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 2 skutkové věty), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1) v době od 13.00 hodin dne 16. 8. 2014 do 06.45 hodin dne 18. 8. 2014 v obci O. na ulici V. D., v úmyslu odcizit zde nějaké věci, vnikl do budovy Obecního úřadu tak, že přelezl asi 2 metry vysokou zeď na dvůr obecního úřadu, kde poškodil páčením vstupní dveře do budovy, rozbil jejich skleněnou výplň a vzniklým otvorem vnikl do objektu, kde v prvním patře poškodil páčením kovovou mříž zajišťující vstupní dveře do kanceláří, kam se mu však nepodařilo vniknout, přičemž svým jednáním způsobil obci O., škodu poškozením ve výši nejméně 28.000,- Kč,
2) v době od 02:25 hodin dne 10. 9. 2014 do 04:17 hodin téhož dne si v B. nezjištěným způsobem opatřil platební kartu FIO MS Standard, náležející V. H., která mu krátce předtím byla odcizena i s dalšími věcmi v B. na ulici M. z jeho motorového vozidla KIA DOUBLE CAB, a s touto platební kartou se pokusil z bankomatu ČSOB, a. s., vybrat finanční hotovost v celkové výši 4.000,- Kč, což se mu nepodařilo vzhledem k vyčerpání počtu pokusů po zadání nesprávného PIN, čímž mohl V. H., způsobit škodu odcizením ve výši 4.000,- Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2010, č. j. 1 T 23/2010-32, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 8 To 187/2010, pro přečin krádeže podle §205 odstavec 2 trestního zákoníku a uložen mu trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 1. 3. 2014, a dále byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2010, č. j. 90 T 36/2010-40, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2010 pro přečin krádeže podle §205 odstavec 2 trestního zákoníku a uložen mu trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 6. 3. 2012.
Za to byl obviněný podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Naproti tomu podle §226 písm. c) tr. řádu byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutky spočívající v tom, že
1) společně s M. J., který je pro uvedený skutek stíhán samostatně pod sp. zn. KRPB-236516/TČ-2014-060272-KR (4 ZT 82/2014) v době od 06:00 hodin dne 4. 9. 2014 do 07:30 hodin dne 10. 9. 2014 v B. na ulici L., se po rozbití skleněné výplně okna pravých předních dveří vloupali do osobního motorového vozidla ŠKODA OCTAVIA, z kterého odcizili 3 nabíječky mobilního telefonu a 20 CD, čímž způsobili A. S., škodu odcizením ve výši 550,- Kč a poškozením části vozidla ve výši 1.800,- Kč,
2) společně s M. J., který je pro uvedený skutek stíhán samostatně pod sp. zn. KRPB-236516/TČ-2014-060272-KR (4 ZT 82/2014) v době od 17:00 hodin dne 9. 9. 2014 do 11:00 hodin dne 10. 9. 2014 v B. na ulici Z. se po rozbití skleněné výplně zadních pátých dveří vloupali do osobního motorového vozidla VW GOLF, z kterého odcizili kšiltovku žluté barvy, čímž způsobili M. N., škodu odcizením ve výši 100,- Kč a poškozením části vozidla ve výši 5.260,- Kč,
3) společně s M. J., který je pro uvedený skutek stíhán samostatně pod č. j. KRPB- 236516/TČ-2014-060272-KR (4 ZT 82/2014) v době od 21:30 hodin dne 9. 9. 2014 do 09:30 hodin dne 10. 9. 2014 v B. na ulici M., se po rozbití skleněné výplně levých předních dveří vloupali do osobního motorového vozidla KIA DOUBLE CAB, z kterého odcizili pánskou peněženku, která byla pod sedadlem řidiče a obsahovala občanský průkaz, řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla, finanční hotovost 300,- Kč, platební kartu banky FIO, platební kartu banky Lloyd a povolení k řízení vysokozdvižných vozíků, čímž způsobili V. H., škodu odcizením ve výši 680,- Kč a poškozením části vozidla ve výši 1.760,- Kč,
4) v době od 02:22 do 02:25 hodin dne 10. 9. 2014 v B. na ulici L., se za pomoci bezprostředně předtím odcizené platební karty FIO MS Standard (viz bod 3), pokusil z bankomatu Komerční banky, a. s., odcizit ve čtyřech případech finanční hotovost v celkové výši 8.000,- Kč, což se mu nepodařilo vzhledem k špatně zadanému PIN, resp. vyčerpání počtu pokusů po zadání nesprávného PIN, čímž mohl V. H., způsobit škodu odcizením ve výši 8.000,- Kč,
5) v době kolem 04:51 hodin dne 10. 9. 2014 v B. na ulici J., se za pomoci bezprostředně předtím odcizené platební karty FIO MS Standard (viz bod 3), pokusil z bankomatu ČSOB, a. s., odcizit finanční hotovost ve výši 2.000,- Kč, což se mu nepodařilo vzhledem k vyčerpání počtu pokusů po zadání nesprávného PIN, čímž mohl V. H., způsobit škodu odcizením ve výši 2.000,- Kč,
6) společně s M. J., který je pro uvedený skutek stíhán samostatně pod č. j. KRPB-236516/TČ-2014-060272-KR (4 ZT 82/2014) v době kolem 00:00 hodin dne 10. 9. 2014 v B. na parkovišti u křižovatky ulic M. – Z., se po rozbití skleněné výplně okénka pravých předních dveří, vloupali do osobního motorového vozidla OPEL MAVANO, kdy prohledali kabinu vozidla a z podlahy pod sedadlem řidiče odcizili sadu nástrčných klíčů (gola sadu) uloženou v plastovém kufru a 7 ks starých knih jízd vozidla a dále z odkládací schránky ve středovém panelu přístrojové desky navigaci Navigon, čímž způsobili společnosti MaPakurýr, s.r.o., IČ: 02820901, se sídlem KULKOVA 4045, 615 00 BRNO, škodu odcizením ve výši 4.500,- Kč a poškozením části vozidla ve výši 960,- Kč,
v nichž byly spatřovány samostatné útoky pokračujících přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání nebo pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. 3 T 74/2015, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 8 To 313/2015, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 8 To 313/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K bodu 1) výroku o vině namítl, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a v řízení provedenými důkazy. Dle jeho mínění soudy bez dostatečného odůvodnění neprovedly několik obhajobou navrhovaných důkazů. Podotkl, že ve své výpovědi učiněné před soudem objasnil okolnosti, za nichž se ocitl ve veřejně přístupných prostorách budovy Obecního úřadu v O. i způsob, jakým se mohla ve veřejně přístupné části budovy daného obecního úřadu ocitnout kapka jeho krve. K tomu podrobně popsal svůj zdravotní stav v inkriminované době a dodal, že navrhoval vypracování znaleckého posudku, který by objektivně posoudil stav jeho operované nohy v době údajného spáchání pokusu krádeže, dále že navrhoval provedení výslechu paní J. J., referentky nepojistných sociálních dávek na Úřadu práce Brno-venkov, která měla potvrdit, že ještě v létě 2014 používal berle, a že navrhoval také vypracování zprávy PČR o tom, zda v období 16. až 18. 8. 2014 byly v obci O. ohlášeny nějaké další krádeže. Žádný z navrhovaných důkazů však rozhodující soudy neprovedly, proto dle obviněného dospěly k chybnému právnímu posouzení věci. K bodu 2) výroku o vině pak obviněný uvedl, že z příslušného bankomatu svému známému M. J. na jeho prosbu pomáhal vybrat peníze, neměl tedy tušení, že M. J. nebyl oprávněn s kartou disponovat. Je přesvědčen, že se předmětným jednáním žádného trestného činu nedopustil a že zjištěný skutkový děj byl nesprávně právně posouzen. K dovolání pak obviněný připojil dva svojí rukou psané texty s tím, aby Nejvyšší soud přihlédl ke všemu, co je v nich uvedeno.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 1. 10. 2015 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že se ničeho trestného nedopustil, že je ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a že příslušné soudy neprovedly jím navržené důkazy.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení jako součást své obhajoby, jakož i v odvolání, které podal proti rozsudku nalézacího soudu. Dovolací argumentace je tak zcela totožná s argumentací uvedenou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jde proto pouze o opětovné opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí.
Navíc dovolací námitky v posuzované věci primárně výlučně směřují do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Obviněný sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Tvrzení obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil, že jeho vina nebyla prokázána a že příslušné soudy provedené důkazy vyhodnotily nesprávně, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru, týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný se proto dovoláním pouze domáhá toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení vyvozuje z vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. Jak již bylo uvedeno výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o existenci tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotně právním posouzením.
V případě posuzované věci se ale příslušné soudy ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a učinily závěr o tom, že obhajoba obviněného je ryze účelová, učiněná pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Odvolací soud se pak odpovídajícím způsobem zabýval také námitkami vyjádřenými v odvolání obviněného, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z učiněných skutkových zjištění, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, proto Nejvyšší soud nemá důvod ani povinnost znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný deklaroval již ve svém řádném opravném prostředku.
Lze uzavřít, že v posuzované věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Nejvyšší soud připomíná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou obviněného, že nebylo provedeno řádné dokazování, pokud byly opomenuty obhajobou navrhované důkazy, a to znalecký posudek z oboru zdravotnictví, na základě něhož by byl objektivně posouzen stav jeho operované nohy v době údajného spáchání pokusu krádeže, dále výslech paní J. J., referentky nepojistných sociálních dávek na Úřadu práce Brno-venkov, která měla potvrdit, že ještě v létě 2014 používal berle, a vypracování zprávy PČR o tom, zda v období 16. až 18. 8. 2014 byly v obci O. ohlášeny nějaké další krádeže. Nalézací i odvolací soud totiž v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a srozumitelně zdůvodnily, proč by další dokazování ve věci nemohlo na zjištěném skutkovém stavu nic změnit. Podle učiněných skutkových zjištění bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný neměl žádný důvod k návštěvě daného obecního úřadu a že pokud se týká úrazu nohy, tak z obsahu lékařské zprávy plyne, že v srpnu 2014 již nebyl výrazněji omezen v pohybu. Stejná zpráva rovněž striktně vylučuje krvácení z operační rány čtyři měsíce po úrazu.
Nejvyšší soud připomíná, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
S ohledem na výše uvedené, jakož i poznatky plynoucí z obsahu přezkoumávaného trestního spisu, Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná. Pokud soudy obou stupňů dovodily, že dosavadní stav dokazování jim plně umožňuje učinit konečná skutková zjištění, o nichž nejsou důvodné pochybnosti, další dokazování ve věci by bylo nadbytečné, obviněným namítané sporné okolnosti byly vysvětleny již provedenými důkazy, pak je třeba tyto závěry pro jejich správnost a odůvodněnost akceptovat, pak takovéto rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů. Nejvyšší soud takto učiněným závěrům plně přisvědčil.
Vzhledem k výše vysloveným závěrům je zjevné, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku , případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Za této situace Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo uplatněno obviněným ryze formálně. Na tento případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, v němž mimo jiné uvedl, že „označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální“. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Na základě shora popsaných skutečností Nejvyšší soud uzavřel, že není pochyb o tom, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a svým jednáním naplnil všechny znaky skutkových podstat přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání nebo pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu