ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.196.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 196/2015-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2015 dovolání obviněných Mgr. M. H. a Mgr. H. Č. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 1 To 45/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 18/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného Mgr. M. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné Mgr. H. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 61 T 18/2013, byli uznáni vinnými:
- obviněný Mgr. M. H. trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“) a trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 2, 4 písm. a), b) tr. zákona,
- obviněná Mgr. H. Č. trestným činem zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona,
- obviněný J. Š. trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona,
kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že:
I. Mgr. M. H. a Mgr. H. Č.:
Mgr. M. H. a Mgr. H. Č. jako úřední osoby při výkonu své pravomoci, Mgr. M. H., tehdy služebně zařazen na Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování Praha, expozitura Brno, a Mgr. H. Č., tehdy služebně zařazena na OHK SKPV Správy Jihomoravského kraje Brno, pracoviště Zlín, v rozporu s ustanovením §52 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o policii ČR, a v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu až prosinci 2007 v K., požádal Mgr. M. H. R. V. o úplatek ve výši 7.000.000 Kč, za což mu nabídl, že mu zajistí kopii spisového materiálu, v rámci něhož mělo být dle ním poskytnutých informací policejním orgánem Policie ČR vedeno trestní řízení proti němu a proti jeho synovi R. V., pro údajné podezření z úkladné vraždy, podvodu a krácení daně, a „kladné vyřešení“ tohoto trestního řízení, a když požadoval R. V. důkaz o existenci tohoto trestního řízení, kontaktoval Mgr. M. H. svoji známou Mgr. H. Č., která si zapůjčila od svého kolegy kpt. Bc. P. Z. spisový materiál ČTS: PJM-758/TČ-03-2007, v rámci něhož bylo policejním orgánem Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje, odboru hospodářské kriminality Brno, pracoviště Zlín, vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákona, účasti na zločinném spolčení dle §163a odst. 1 tr. zákona a legalizace výnosů z trestné činnosti dle §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákona, kterých se měla dopustit skupina pachatelů: M. Č., O. B. a R. V., tento spisový materiál dne 14.12.2007 kolem 8:00 hod. ve Z., nám. T.G.M., v její tehdejší kanceláři, bez jakéhokoliv právního důvodu společně prostudovali s Mgr. M. H., následně Mgr. H. Č. vybrané písemnosti v rozsahu 10 – 20 listů ze spisu v kanceláři sekretariátu okopírovala a předala je bez právního důvodu Mgr. M. H., který je téhož dne v odpoledních hodinách v lese u obce Z. za obcí Ch. předal R. V., za což od něj obdržel jako zálohu na celkovou požadovanou částku finanční hotovost ve výši 700.000 Kč, kdy R. V. si takto pořízené kopie z policejního spisu ponechal pro svoji další potřebu a vyhodnocení,
II. Mgr. M. H. a J. Š.:
Mgr. M. H. jako úřední osoba při výkonu své pravomoci, tehdy služebně zařazen na Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování Praha, expozitura Brno, v rozporu s ustanovením §115 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, a v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, se dopustil následujícího jednání:
A) Mgr. M. H. v přesně nezjištěné době v lednu 2009 v K., na ulici V. poskytl R. V. informaci o tom, že je na jeho syna R. V. plánován policejními orgány „velký zátah“, že jsou jeho obchodní partneři odposloucháváni policií a že je mu schopen poskytnout konkrétní informace o plánované realizaci, v rámci níž budou provedeny domovní prohlídky v objektech, které jeho syn užívá, za což požadoval po R. V. jako úplatek částku ve výši 600.000 Kč, a když mu ji tento v přesně nezjištěný den v lednu 2009 v lese u obce Z. za Ch. předal, poskytl mu Mgr. M. H. informaci, kterou získal od dosud neustanoveného příslušníka Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV Praha, expozitura Brno, či příslušníka Celní správy ČR, kteří se podíleli na provádění těchto prohlídek, o tom, že v průběhu ledna 2009 bude provedena ze strany policejního orgánu Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV Praha, expozitura Brno, realizace, při které budou provedeny domovní prohlídky v bydlišti, firmách a dalších objektech jeho a jeho syna, čehož využil R. V. tak, že veškeré podklady, které mohly sloužit policejnímu orgánu jako důkazní prostředky důležité pro trestní řízení, odvezl a ukryl na neznámém místě, čímž bylo zmařeno či přinejmenším ztíženo probíhající trestní řízení, v rámci kterého byly prohlídky realizovány, vedeného Policií ČR, Útvarem pro odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV Praha, expozitura Brno, pod sp. zn. OKFK-421/TČ-2008, pro podezření z trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby dle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zákona,
B) Mgr. M. H. v přesně nezjištěné době v polovině roku 2009 na přesně nezjištěném místě na území ČR, na základě žádosti J. Š., požádal dosud přesně neustanoveného příslušníka Policie ČR, Národní protidrogové centrály Praha, expozitura Brno, aby pro něj neoprávněně, bez zákonného důvodu provedl odposlech a záznam telekomunikačního provozu telefonního čísla, uživatele R. Š. – bratra J. Š., k čemuž předložil pracovníkům NPC Brno smyšlený úřední záznam, do kterého záměrně uvedl, že toto telefonní číslo R. Š. užívá jiná osoba, jejíž totožnost je v současné době vedena ve stupni utajení „VYHRAZENÉ“, o níž věděl, že ji policejní orgán NPC v té době prověřoval, a poté, co byly tyto odposlechy a záznamy pod ČTS: NPC-34/TČ-2009-21-E5 na základě příkazu Městského soudu v Brně v srpnu 2009 provedeny, získal je od výše zmíněného neustanoveného policisty a za úplatu 30.000 Kč je předal po předchozí dohodě J. Š.,
C) Mgr. M. H. v přesně nezjištěném období od února do konce října roku 2009, v době, kdy byl ještě ve služebním poměru příslušníka Policie ČR, po dobu nejméně devíti měsíců, opakovaně zjistil a následně ve Z. i na dalších místech na území ČR, za úplatu předal J. Š. informace o probíhajících či plánovaných úkonech trestních řízení, vedených útvary Policie ČR proti jeho osobě, když si ho za tímto účelem zavedl dne 24.2.2009 v evidenci policejního orgánu IS Blokace, kde byl veden J. Š. jako jeho informátor s krycím názvem „K.“, na základě čehož byl neprodleně informován o jakémkoliv dotazu na jeho osobu v informačních systémech Policie ČR, za což si nechával od J. Š. platit jako úplatu měsíční platby ve výši 20.000 Kč, a postupně od něj takto přijal částku ve výši 180.000 Kč, přestože formálně byl J. Š. veden jako policejní informátor, přinášející informace z kriminálně závadového prostředí, což se ve skutečnosti nedělo, a J. Š. za tyto služby nedostával ani žádnou odměnu,
D) Mgr. M. H. v témže období od února do konce října 2009 opakovaně provedl v informačních systémech Policie ČR pro J. Š. lustraci telefonních čísel jeho, jeho známých a obchodních partnerů, za účelem zjištění, zda jsou tato policejní orgány odposlouchávána, a to jak osobně u nejméně sedmi telefonních čísel, tak prostřednictvím dosud přesně neustanoveného příslušníka Policie ČR u dalšího přesně nezjištěného počtu telefonních čísel, za což si nechával od J. Š. platit 5.000 Kč za jedno takto lustrované telefonní číslo, což představovalo měsíčně částku ve výši nejméně 25.000 Kč, a postupně od něj takto přijal částku ve výši nejméně 225.000 Kč,
III. Mgr. M. H. a J. Š.:
Mgr. M. H. v přesně nezjištěné době od prosince roku 2009 a zřejmě i v průběhu roku 2010 ve Z., v době, když již nebyl ve služebním poměru příslušníka Policie ČR, opakovaně nejméně ve dvou případech zjistil a následně za úplatu předal J. Š. informace o probíhajících úkonech trestních řízení, vedených útvary Policie ČR a orgány Celní správy ČR proti jeho osobě, případně proti jeho spolupracovníkům či obchodním partnerům, a to konkrétně:
A) Mgr. M. H. za úplatu ve výši 300.000 Kč předal J. Š. informaci o úkonech trestního řízení spojených se sledováním provozovny obchodního partnera J. Š. v U. B., s nejvyšší pravděpodobností osoby L. U., prověřovaného v rámci trestního řízení vedeného policejními orgány Celního ředitelství Olomouc pod sp. zn. 1331-TS-15/2009, kterou získal od dosud neustanoveného příslušníka Celní správy ČR či příslušníka Policie ČR, kdy J. Š. si ověřil pravdivost informací o těchto úkonech trestního řízení,
B) Mgr. M. H. za úplatu ve výši 200.000 Kč předal J. Š. informaci o trestním řízení vedeném proti spolupracovníkovi J. Š. P. D., v rámci trestního řízení Policie ČR v Bruntále pod sp. zn. KRPT-8131/TČ-2010-070171, které se týkalo prověřování drogové trestné činnosti P. D. a dalších osob, a přislíbil mu, že zajistí, aby informace zjištěné v rámci odposlechů P. D., pořízených v rámci tohoto trestního řízení, svědčící o nezákonných obchodních aktivitách J. Š., nebyly v souladu se zákonem postoupeny na věcně a místně příslušný útvar Policie ČR, ale budou ignorovány.
Za to byl obviněný Mgr. M. H. odsouzen podle §160 odst. 4 tr. zákona a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1, odst. 3 tr. zákona mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 2.500.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 250 dnů. Obviněná Mgr. H. Č. byla odsouzena podle §158 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let. U obviněného J. Š. bylo podle §37 tr. zákona upuštěno od uložení souhrnného trestu s ohledem na rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. 2. 2013, č. j. 61 T 32/2012-6294, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2013, č.j. 6 To 32/2013-6745.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 61 T 18/2013, podali odvolání obvinění Mgr. M. H., Mgr. H. Č. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 1 To 45/2014, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil ohledně obviněného Mgr. M. H. v celém rozsahu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že jmenovaného obviněného uznal vinným:
- trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona a trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákona (v bodě I.),
- trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona a trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákona (v bodě II.),
- trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona [v bodě III./1-3)] a trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. a) [v bodě III./1-5)], písm. b) [v bodě III./1-3)] tr. zákona,
kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
I.
jako úřední osoba při výkonu své pravomoci, tehdy služebně zařazen na Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování Praha, expozitura Brno, v rozporu s ustanovením §52 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, a v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů,
v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu až prosinci 2007, v K., požádal R. V. o úplatek ve výši 7.000.000 Kč, za což mu nabídl, že mu zajistí kopii spisového materiálu, v rámci něhož mělo být dle ním poskytnutých informací policejním orgánem Policie ČR vedeno trestní řízení proti němu a proti jeho synovi R. V., pro údajné podezření z úkladné vraždy, podvodu a krácení daně, a „kladné vyřešení“ tohoto trestního řízení, a když požadoval R. V. důkaz o existenci tohoto trestního řízení, kontaktoval Mgr. M. H. svoji známou Mgr. H. Č., která si zapůjčila od svého kolegy kpt. Bc. P. Z. spisový materiál, ČTS: PJM-758/TČ-03-2007, v rámci něhož bylo policejním orgánem Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje, odboru hospodářské kriminality Brno, pracoviště Zlín, vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákona, účasti na zločinném spolčení dle §163a odst. 1 tr. zákona a legalizace výnosů z trestné činnosti dle §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákona, kterých se měla dopustit skupina pachatelů: M. Č., O. B. a R. V., tento spisový materiál dne 14.12.2007 kolem 8:00 hod. ve Z., nám. T.G.M., v její tehdejší kanceláři, bez jakéhokoliv právního důvodu společně prostudovali, následně Mgr. H. Č. vybrané písemnosti v rozsahu 10 – 20 listů ze spisu v kanceláři sekretariátu okopírovala a předala je bez právního důvodu Mgr. M. H., který je téhož dne v odpoledních hodinách v lese u obce Z. za obcí Ch. předal R. V., za což od něj obdržel jako zálohu na celkovou požadovanou částku finanční hotovost ve výši 700.000 Kč, kdy R. V. si takto pořízené kopie z policejního spisu ponechal pro svoji další potřebu a vyhodnocení,
II.
jako úřední osoba při výkonu své pravomoci, tehdy služebně zařazen na Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování Praha, expozitura Brno, v rozporu s ustanovením §115 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, a v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů,
v přesně nezjištěné době v lednu 2009, v K. na ulici V., poskytl R. V. informaci o tom, že je na jeho syna R. V. plánován policejními orgány „velký zátah“, že jsou jeho obchodní partneři odposloucháváni policií a že je mu schopen poskytnout konkrétní informace o plánované realizaci, v rámci níž budou provedeny domovní prohlídky v objektech, které jeho syn užívá, za což požadoval po R. V. jako úplatek částku ve výši 600.000 Kč, a když mu ji tento v přesně nezjištěný den v lednu 2009 v lese u obce Z. za Ch. předal, poskytl mu Mgr. M. H. informaci, kterou získal od dosud neustanoveného příslušníka Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV Praha, expozitura Brno, či příslušníka Celní správy ČR, kteří se podíleli na provádění těchto prohlídek, o tom, že v průběhu ledna 2009 bude provedena ze strany policejního orgánu Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV Praha, expozitura Brno, realizace, při které budou provedeny domovní prohlídky v bydlišti, firmách a dalších objektech jeho a jeho syna, čehož využil R. V. tak, že veškeré podklady, které mohly sloužit policejnímu orgánu jako důkazní prostředky důležité pro trestní řízení, odvezl a ukryl na neznámém místě,
III.
jako úřední osoba při výkonu své pravomoci, tehdy služebně zařazen na Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování Praha, expozitura Brno, v rozporu s ustanovením §115 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, a v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů,
1) v přesně nezjištěné době v polovině roku 2009 na přesně nezjištěném místě na území ČR, na základě žádosti J. Š., požádal dosud přesně neustanoveného příslušníka Policie ČR, Národní protidrogové centrály Praha, expozitura Brno, aby pro něj neoprávněně, bez zákonného důvodu, provedl odposlech a záznam telekomunikačního provozu telefonního čísla uživatele R. Š. – bratra J. Š., k čemuž předložil pracovníkům NPC Brno smyšlený úřední záznam, do kterého záměrně uvedl, že toto telefonní číslo R. Š. užívá jiná osoba, jejíž totožnost je v současné době vedena ve stupni utajení „VYHRAZENÉ“, o níž věděl, že ji policejní orgán NPC v té době prověřoval, a poté, co byly tyto odposlechy a záznamy pod ČTS: NPC-34/TČ-2009-21-E5 na základě příkazu Městského soudu v Brně v srpnu 2009 provedeny, získal je od výše zmíněného neustanoveného policisty a za úplatu 30.000 Kč je předal po předchozí dohodě J. Š.,
2) v přesně nezjištěném období od února do konce října roku 2009, v době, kdy byl ještě ve služebním poměru příslušníka Policie ČR, po dobu nejméně devíti měsíců, opakovaně zjistil a následně ve Z. i na dalších místech na území ČR za úplatu předal J. Š. informace o probíhajících či plánovaných úkonech trestních řízení, vedených útvary Policie ČR proti jeho osobě, když si ho za tímto účelem zavedl dne 24.2.2009 v evidenci policejního orgánu IS Blokace, kde byl veden J. Š. jako jeho informátor s krycím názvem „K.“, na základě čehož byl neprodleně informován o jakémkoliv dotazu na jeho osobu v informačních systémech Policie ČR, za což si nechával od J. Š. platit jako úplatu měsíční platby ve výši 20.000 Kč, a postupně od něj takto přijal částku ve výši 180.000 Kč, přestože formálně byl J. Š. veden jako policejní informátor přinášející informace z kriminálně závadového prostředí, což se ve skutečnosti nedělo, a J. Š. za tyto služby nedostával ani žádnou odměnu,
3) v témže období od února do konce října 2009 opakovaně provedl v informačních systémech Policie ČR pro J. Š. lustraci telefonních čísel jeho, jeho známých a obchodních partnerů za účelem zjištění, zda jsou tato policejními orgány odposlouchávána, a to jak osobně u nejméně sedmi telefonních čísel, tak prostřednictvím dosud přesně neustanoveného příslušníka Policie ČR u dalšího přesně nezjištěného počtu telefonních čísel, za což si nechával od J. Š. platit 5.000 Kč za jedno takto lustrované telefonní číslo, což představovalo měsíčně částku ve výši nejméně 25.000 Kč, a postupně od něj takto přijal částku ve výši nejméně 225.000 Kč,
v přesně nezjištěné době od prosince roku 2009 a zřejmě i v průběhu roku 2010 ve Z., v době, kdy již nebyl ve služebním poměru příslušníka Policie ČR, opakovaně, nejméně ve dvou případech, zjistil a následně za úplatu předal J. Š. informace o probíhajících úkonech trestních řízení, vedených útvary Policie ČR a orgány Celní správy ČR proti jeho osobě, případně proti jeho spolupracovníkům či obchodním partnerům, a to konkrétně:
4) za úplatu ve výši 300.000 Kč předal J. Š. informaci o úkonech trestního řízení spojených se sledováním provozovny obchodního partnera J. Š. v U. B., s nejvyšší pravděpodobností osoby L. U., prověřovaného v rámci trestního řízení vedeného policejními orgány Celního ředitelství Olomouc pod sp.zn. 1331-TS-15/2009, kterou získal od dosud neustanoveného příslušníka Celní správy ČR či příslušníka Policie ČR, kdy J. Š. si ověřil pravdivost informací o těchto úkonech trestního řízení,
5) za úplatu ve výši 200.000 Kč předal J. Š. informaci o trestním
řízení vedeném proti spolupracovníkovi J. Š. P. D., v rámci trestního řízení Policie ČR v Bruntále pod sp.zn. KRPT-8131/TČ-2010-070171, které se týkalo prověřování drogové trestné činnosti P. D. a dalších osob, a přislíbil mu, že zajistí, aby informace zjištěné v rámci odposlechů P. D., pořízené v rámci tohoto trestního řízení, svědčící o nezákonných obchodních aktivitách J. Š., nebyly v souladu se zákonem postoupeny na věcně a místně příslušný útvar Policie ČR, ale budou ignorovány.
Za to mu byl uložen podle §160 odst. 4 tr. zákona a §35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1, odst. 3 tr. zákona mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 3.500.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců.
Odvolání obviněných Mgr. M. H. a Mgr. H. Č. byla předmětným rozsudkem podle §256 tr. řádu zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 1 To 45/2014, podali obvinění Mgr. M. H. a Mgr. H. Č. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Mgr. M. H. v obsáhlém dovolání deklaroval dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. V rámci podaného dovolání namítá, že se soudy dopustily „několika závažných pochybení“. Jde především o pochybení v oblasti důkazního řízení, kdy dostatečně neobjasnily skutkový stav věci, opomenuly hodnotit provedené důkazy, důkazy hodnotily v extrémním rozporu s jejich faktickým obsahem a obviněnému byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Tím došlo dle obviněného k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Dovolatel je přesvědčen, že krajský soud svá skutková zjištění vybudoval především na výpovědích spoluobžalovaných R. V. a J. Š., tedy osob, které se dopustily rozsáhlé trestné činnosti, za kterou byly také odsouzeny k mnohaletým trestům odnětí svobody. Za tohoto stavu se dle něj jeví výpovědi jmenovaných svědků, které podrobně hodnotí a rozebírá, jako nevěrohodné, jež jako takové nemohou sloužit za základ skutkových zjištění. Obviněný se proto domnívá, že by bylo na místě, aby soud jako předběžnou otázku hodnotil zejména věrohodnost zmíněných svědků. Dodal, že v rámci dovolání proti rozsudku nalézacího soudu navrhoval doplnění dokazování psychologickým znaleckým zkoumáním těchto svědků za účelem zjištění, zda u nich není snížena schopnost řádně vnímat a vypovídat a dále navrhoval provedení výslechů dalších svědků (tj. zejména R. Š., M. Š., D. Š. a JUDr. D.). Soud však v tomto směru dokazování vyčerpávajícím způsobem neprovedl. Podle názoru dovolatele pokud nalézací soud i přes skutečnosti svědčící o nevěrohodnosti svědků R. V. a J. Š. hodnotí oba jako osoby věrohodné, došlo jeho postupem k extrémnímu rozporu mezi obsahem dokazování a hodnocením důkazů. Dále obviněný opětovně rozebírá jednotlivé skutky a vytýká příslušným soudům neprovedení důkazu spisem pol. informátora zvaný „K.“ vedený na expozituře ÚOOZ Brno pod sp. zn. V8/2009-UOOZ/E5 na osobu J. Š. Zdůraznil, že pokud by tento spis byl k důkazu před soudem proveden celý, tak by bylo prokázáno, že J. Š. mu nosil informace pravidelně a dlouhodobě, tj. že J. Š. nebyl informátorem jen naoko a účelově, jak nyní tvrdí, ale že byl skutečně policejním informátorem.
V další části dovolání obviněný uvádí, že stran výroku č. I. rozsudku odvolacího soudu mělo být jeho jednání, k němuž došlo na konci roku 2007, kvalifikováno dle zákona č. 140/1961 Sb., ve znění zákona č. 178/2007 Sb., tedy co se týče konkrétně §160 tr. zákona ve znění novely provedené zákonem č. 96/1999 Sb. účinným do 30. 6. 2008, kdy trestný čin přijímání úplatku byl ohrožen sazbou od 2 do 8 let OS, nikoliv sazbou 5 až 12 let.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak dovolatel v rámci dovolací argumetace uvádí, že nebyla splněna zákonná podmínka pro uložení peněžitého trestu, a to jeho dobytnost. Tvrdí, že peněžitý trest není v jeho případě dobytný, neboť nedisponuje žádným majetkem mimo pozemku v hodnotě 200.000,- Kč. Peněžitý trest ve výměře 3.500.000,- Kč je k tomuto majetku obviněného ve zjevném nepoměru. Kromě toho platí, že peněžitý trest je ve srovnání s částkou, kterou měl získat trestnou činností, více než dvojnásobný.
Z uvedených důvodů obviněný v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu. Současně navrhl, aby mu Nejvyšší soud ještě před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon trestu odnětí svobody.
Obviněná Mgr. H. Č. podala dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dle jejího mínění se soudy nevypořádaly s jednotlivými znaky trestného činu, jímž byla uznána vinnou, nezabývaly se otázkou, v rozporu se kterými zákony měla vykonávat svou pravomoc a nevyřešily ani problém zavinění. Podle dovolatelky z popisu skutku nevyplývá, v čem je spatřován úmysl způsobit jinému škodu a opatřit jinému neoprávněný prospěch. Zdůraznila, že jednáním, které je jí kladeno za vinu, nevykonávala žádnou pravomoc a pokud obviněnému H. poskytla určité informace, nemohlo se jednat o porušení povinnosti mlčenlivosti, protože povinnost mlčenlivosti rozhodně nelze vykládat tak, že by policista nesměl poskytovat informace jiným svým kolegům při vzájemné spolupráci, byť neformální. Dále obviněná rozebírá průběh skutkového děje a dospívá k závěru, že učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech. Dodala, že v podstatě jediný důkaz, ze kterého učinily příslušné soudy závěr o její vině, je výpověď svědka V., jehož ona sama hodnotí jako nevěrohodného. Takový postup je podle jejího názoru v rozporu s praxí i judikaturou při posuzování důkazů, které stojí proti sobě. Nesouhlas vyjádřila i s tím, že soud připustil provedení důkazů přehráním záznamu o sledování osob pořízeným v jiné trestní věci a přepisem obsahu tohoto záznamu v této trestní věci.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek i rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích týkajících se její osoby zrušil a sám ji předmětné obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obou obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a k dovolání obviněného Mgr. M. H. uvedl, že se vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním ztotožňuje s uložením peněžitého trestu tomuto obviněnému tak, jak rozhodl odvolací soud a obviněnému nepřisvědčil ani v namítaném extrémním rozporu ani v otázce opomenutých důkazů. Podotkl, že i když vrchní soud neakceptoval veškeré důkazní návrhy činěné ze strany obviněného, řádným způsobem zdůvodnil, proč ten který důkaz neprovedl, proto jeho rozhodnutí nemůže být označeno jako projev libovůle. Jediná námitka, ve které státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obviněnému přisvědčil, byla námitka, že jeho jednání mělo být posouzeno podle §160 tr. zákona ve znění novely provedené zákonem č. 96/1999 Sb. Dodal však, že se jedná o pouhý formální nedostatek výroku rozhodnutí odvolacího soudu, který je v odůvodnění výslovně a správně řešen. Navíc se toto pochybení nijak neprojevilo na právním postavení obviněného, protože právní kvalifikace jeho jednání jako taková zůstala nedotčena a zároveň se toto pochybení nijak nepromítlo do výroku o trestu, protože obviněnému byl ukládán úhrnný trest ve smyslu §35 odst. 1 tr. zákona za čin nejpřísněji trestný, tedy již podle §160 odst. 4 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, který stanovil trest odnětí svobody v rozmezí 5 – 12 let.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Mgr. M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Pokud se týká dovolání obviněné Mgr. H. Č., dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství soudy nikterak nepochybily, když uznaly obviněnou vinnou trestným činem zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Pokud jde o výtku, že není zřejmé, komu obviněná zamýšlela způsobit škodu a opatřit neoprávněný prospěch, lze jí přisvědčit, že znak způsobení škody nemá v provedených skutkových zjištěních oporu, nicméně naplnění alternativního znaku opatření neoprávněného prospěchu je v tzv. skutkové větě rozsudku krajského soudu vyjádřeno dostatečně jasně. O úmyslu obviněné také podle jeho mínění nelze pochybovat, neboť její jednání bylo takové povahy, že nutně muselo být vedeno úmyslem. K námitce, že obviněná nevykonávala žádnou pravomoc, uvedl, že obviněná zákonný znak „výkonu pravomoci“ chápe příliš úzce. Obviněná znak výkonu pravomoci naplnila, neboť její jednání nepochybně mělo vliv na další postup a rozhodování policejního orgánu v dotčené věci (viz nález Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 371/99). Za nedůvodnou považuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i námitku obviněné, že poskytnutím informace kolegovi nemohla porušit povinnost mlčenlivosti. Nejednalo se totiž o poskytování informací při výkonu služby, jak v rozporu se zjištěným skutkovým stavem naznačuje obviněná. Stejně tak nepřisvědčil ani jejímu tvrzení o extrémním rozporu zjištěného skutkového stavu s obsahem důkazů. Má naopak za to, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. řádu a odůvodnění rozsudků splňuje požadavky vyplývající z §125 odst. 1 tr. řádu. Obviněná se prostřednictvím svých námitek domáhá jiného hodnocení důkazů, nabízí své vlastní, alternativní hodnocení, snaží se prosadit svou vlastní verzi skutkového děje, což je ale v dovolacím řízení vyloučeno. Konečně státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neshledal žádné pochybení ani ve „využití sledování osob jako důkazu v tomto trestním řízení“. V souladu s vrchním soudem se domnívá, že byly dodrženy veškeré zákonné požadavky na uplatnění tohoto důkazu.
Z uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné Mgr. H. Č. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že obě podaná dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný Mgr. M. H. v dovolání deklaroval důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že obviněný Mgr. M. H. v podstatné části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká rozhodujícím soudům nižších stupňů nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, nýbrž zpochybňuje správnost a úplnost provedeného dokazování. Jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům provedeného dokazování a hodnocení důkazů však neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci deklarovaného dovolacího důvodu nelze akceptovat ani námitky ohledně údajného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a ohledně opomenutých důkazů.
Ve smyslu tvrzeného extrémního nesouladu nevznesl obviněný žádný argument, který by takový závěr mohl relevantně odůvodnit. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tj. tehdy, pokud skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, pokud jsou výsledkem dezinterpretace obsahu důkazů, jsou-li pro skutková zjištění rozhodné důkazy zcela pominuty, apod. Kritériem pro úsudek na tzv. extrémní nesoulad je zákaz svévole, resp. svévolného rozhodnutí. Otázku svévole však nelze redukovat výlučně na polemiku se skutkovými závěry a skutkovými zjištěními nalézacího soudu, extrémní nesoulad nelze shledávat ve faktu, že skutková zjištění soudů učiněná na základě vyhodnocení důkazů splňující kritéria upravená ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu jsou odlišná od představ obviněného, který důkazy hodnotí způsobem odlišným (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 646/2014).
Vzhledem k tomu, že extrémní rozpor ve významu jeho judikatorního výkladu (očividný nesoulad skutkových zjištění s obsahem důkazů) v posuzované věci nevznikl, proto dovolání obviněného v tomto smyslu není možno pokládat ani za formálně naplňující jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněnému nelze přisvědčit ani v námitce opomenutých důkazů. Obviněný Mgr. M. H. i obviněná Mgr. H. Č. byli ze spáchání dané trestné činnosti usvědčeni především na základě výpovědí R. V. a J. Š., a to za situace, kdy si byl soud vědom trestné činnosti, pro kterou byl stíhán R. V. a trestné činnosti spáchané J. Š. Současně je ale třeba zdůraznit, že výpověď těchto svědků nestojí osamoceně, ale je podporována i výpověďmi dalších svědků a v řízení provedenými listinnými důkazy. Dohromady tak důkazy tvoří ucelený řetězec svědčící o vině obou obviněných. Rozhodující soudy ve svých rozhodnutích, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, z jakých důvodů nepochybovaly o věrohodnosti výpovědí jmenovaných svědků a na druhé straně proč výpovědi obviněných vyhodnotily jako ryze účelové, učiněné pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti.
Návrhy na doplnění dokazování uplatněné v dovolání obviněný Mgr. M. H. deklaroval již ve svém řádném opravném prostředku proti rozsudku nalézacího soudu. Jedná se o výtky, že příslušný soud odmítl nařídit ve věci vypracování znaleckých posudků za účelem objasnění věrohodnosti svědků R. V. a J. Š., že odmítl provést výslechy dalších obviněným navrhovaných svědků (R. Š., M. Š., D. Š., JUDr. D.) nebo že neprovedl důkaz celým spisem „K.“. K tomu soud druhého stupně uzavřel, že nalézacímu soudu nelze vytknout, že by neprovedl některé z podstatných a dostupných důkazů, jež by mohly přispět k objasnění věci, neboť rozsah provedeného dokazování ve věci je rozsahem dostatečným k objasnění věci z pohledu §2 odst. 5 tr. řádu, tj. z hlediska zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Své rozhodnutí, tj. z jakého důvodu dané návrhy na doplnění dokazování zamítl, podrobně odůvodnil (viz str. 22, 23 rozsudku odvolacího soudu) a Nejvyšší soud se s jeho názorem ztotožnil. Na okraj Nejvyšší soud připomíná, že posouzení věrohodnosti svědka je otázkou výsostně právní, nikoli znaleckou, a tudíž není vadou dokazování, pokud soudy dospěly při hodnocení důkazů k jednoznačným závěrům o věrohodnosti svědků, aniž potřebovaly tyto závěry podložit znaleckými posudky.
Pro úplnost je třeba dodat, že pokud obviněný v dovolání opakuje námitky, které uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, jde v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy nižších stupňů. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Dle názoru Nejvyššího soudu je na základě provedeného dokazování zřejmé, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť za opomenuté byly označeny takové důkazní návrhy, se kterými se příslušný odvolací soud již řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušné obviněným Mgr. M. H. navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním odvolacího soudu ztotožnil.
Jedinou námitkou, kterou lze z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu posoudit jako právně relevantní, je námitka obviněného, že stran výroku č. I. rozsudku odvolacího soudu mělo být jeho jednání, k němuž došlo na konci roku 2007, kvalifikováno dle zákona č. 140/1961 Sb., ve znění zákona č. 178/2007 Sb., tedy co se týče konkrétně §160 tr. zákona ve znění novely provedené zákonem č. 96/1999 Sb. účinným do 30. 6. 2008, kdy trestný čin přijímání úplatku byl ohrožen sazbou od 2 do 8 let OS, nikoliv sazbou 5 až 12 let.
Obviněnému je třeba přisvědčit v tom, že odvolací soud v napadeném rozsudku jeho jednání popsané v bodě I. výrokové části skutečně kvalifikoval podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 s trestní sazbou pět až dvanáct let, ačkoliv k němu došlo za účinnosti právní úpravy, která na uvedený trestný čin stanovila trestní sazbu od dvou do osmi let, tedy trestní sazbu mírnější (§160 odst. 4 tr. zákona ve znění zákona č. 96/1999 Sb.). V odůvodnění rozsudku však odvolací soud již správně konstatoval, že zákonem č. 122/2008 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 8. 2008, došlo k úpravě trestní sazby u trestného činu podle §160 odst. 1, 2, 4 tr. zákona z původních dvou až osmi let na pět až dvanáct let odnětí svobody. Dále odvolací soud dodal, že tato skutečnost je zmiňována z toho důvodu, aby bylo patrné, že jednání v bodě I. bylo spácháno za účinnosti zákona s nižší trestní sazbou, zatímco jednání pod body II. a III. již za účinnosti zákona s trestní sazbou od pěti do dvanácti let odnětí svobody.
I s přihlédnutím ke shora zmíněnému formálnímu pochybení odvolacího soudu však Nejvyšší soud, ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, neshledal důvody, pro které by bylo nutno dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ohledně obviněného Mgr. M. H. zrušit, a to z toho důvodu, že i při zpřesněné právní kvalifikaci by se v zásadě postavení obviněného nijak nezměnilo, neboť by mu byl ukládán trest podle totožného zákonného ustanovení §160 odst. 4 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 s trestní sazbou v rozmezí od pěti do dvanácti let. Právní kvalifikace jednání obviněného by tak zůstala nedotčena [§160 odst. 2, 3 písm. b), odst. 4 tr. zákona]. Zároveň se dané pochybení nijak nepromítlo ani do výroku o trestu, protože obviněnému byl ukládán úhrnný trest ve smyslu §35 odst. 1 tr. zákona za čin nejpřísněji trestný, tedy již podle §160 odst. 4 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, který stanovil trest odnětí svobody v rozmezí od pěti do dvanácti let.
Obviněný Mgr. M. H. ve svém dovolání uplatnil dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Obviněný namítá, že nebyla splněna zákonná podmínka pro uložení peněžitého trestu, a to jeho dobytnost. Tvrdí, že nedisponuje žádným majetkem mimo pozemku v hodnotě 200.000,- Kč a uložený peněžitý trest ve výměře 3.500.000,- Kč je k tomuto majetku ve zjevném nepoměru. Z obsahu trestního spisu jsou však zmíněné skutečnosti uváděné obviněným v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. V průběhu řízení byly zjištěny zcela jiné majetkové poměry obviněného, než tvrdí on sám. Soud při stanovování trestu vycházel jak z majetkových, tak i osobních poměrů obviněného a dle názoru Nejvyššího soudu je uložený trest trestem zcela adekvátním povaze a závažnosti způsobeného trestného činu. Ani tyto námitky tak nelze považovat za důvodné.
Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného Mgr. M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť s ohledem na povahu shora specifikované formální vady je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Obviněná Mgr. H. Č. podala dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a v dovolání také většinou opakuje námitky uplatněné již v předchozích stádiích trestního řízení, se kterými se rozhodující soudy řádně vypořádaly. Uvedla, že soudy dostatečně nezhodnotily subjektivní stránku jejího jednání, nezabývaly se otázkou, v rozporu se kterými zákony měla vykonávat svou pravomoc, že příslušným jednáním nevykonávala žádnou pravomoc a nemohlo se jednat ani o porušení mlčenlivosti a že z popisu skutku nevyplývá, v čem je spatřován její úmysl způsobit jinému škodu a opatřit jinému neoprávněný prospěch.
Trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona se dopustil ten veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Z hlediska zavinění musí úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Přitom okolnost, že ze dvou alternativních znaků příslušné skutkové podstaty je naplněn pouze jeden, neznamená vadu zvolené právní kvalifikace. O překročení pravomoci ve smyslu ustanovení §158 tr. zákona šlo tehdy, když pachatel vykonával činnost, která patřila do pravomoci jiné úřední osoby, popř. jiného orgánu (nadřízeného nebo podřízeného), pokud úřední osoba neměla právo vztáhnout vyřízení věci na sebe.
Ač obviněná spáchání trestné činnosti popírá, dle výsledků provedeného dokazování se vytýkaného jednání dopustila, a to po domluvě s obviněným Mgr. M. H. Z popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že trestnou činnost páchala jako veřejný činitel podle §89 odst. 9 tr. zákona, v rozhodné době byla příslušníkem bezpečnostního sboru a právě jako příslušník policie si mohla vyžádat k zapůjčení spis, který následně s obviněným Mgr. M. H. prostudovala, zcela neoprávněně okopírovala a bez jakéhokoliv právního důvodu předala Mgr. M. H. Ten jej poté předal R. V. Předmětné jednání obviněných tak nepochybně svědčilo ve prospěch R. V., resp. jeho syna R. V. Ač znak způsobení škody nemá v provedených skutkových zjištěních oporu, naplnění alternativního znaku opatření neoprávněného prospěchu je v tzv. skutkové větě vyjádřen dostatečně. Vzhledem k důkazní situaci muselo být obviněné zřejmé, že svým postupem může jinému opatřit neoprávněný prospěch. Minimálně musela být srozuměna s tím, že obviněný Mgr. M. H. využije získané materiály ve svůj prospěch, a to včetně prospěchu finančního. Pokud si obviněná vypůjčila spis, studovala ho, okopírovala z něj příslušné části a tyto následně předala jinému, není pochyb o tom, že se z její strany jednalo o jednání úmyslné a že mezi jejím jednáním a následkem v podobě prokázaného prospěchu obviněného Mgr. M. H. je dána příčinná souvislost. Jednala tak v úmyslu „opatřit jinému neoprávněný prospěch“ ve smyslu znaků trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona.
Za nedůvodné je nutno označit i námitky obviněné, že nevykonávala žádnou pravomoc a že poskytnutím informace kolegovi nemohla porušit povinnost mlčenlivosti, neboť jiný policista není „nepovolanou osobou“.
O tom, že je třeba posoudit jako naprosto nepřijatelnou praxi, při které policista působí jako prostředník při zajišťování údajů z veřejně nepřístupných zdrojů pro potřeby jiného, není dle názoru Nejvyššího soudu třeba pochybovat. Obviněná si zapůjčila spis jako policistka a osoba v postavení veřejného činitele. Bez těchto skutečností by jí žádný spis zapůjčen nebyl. Realizovala tak zákonem jí přiznané právo nahlížet do policejního spisu jiných příslušníků policie. Není tak pochyb o tom, že jednala v souvislosti s oprávněním, kterým byla nadána v rámci plnění pracovních úkolů. Zde je třeba připomenout, že výkonem pravomoci není jen rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob, ale v pojmu pravomoc je vždy obsažen i prvek moci a rozhodování.
Dle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99, jak zmínil již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, proces rozhodování zahrnuje fázi přípravnou, fázi vlastního přijetí rozhodnutí a fázi výkonu tohoto rozhodnutí. Je-li s pojmem pravomoci spojena fáze druhá a třetí, potom i věcná příprava takového rozhodnutí, bez níž by nemohlo být přijato, musí pod pojem pravomoc nutně rovněž spadat. Pokud je projevem pravomoci i výkon přijatých rozhodnutí, logicky jím musí být i podmínka, bez které by takového rozhodnutí ani jeho výkonu nebylo. V kontextu citovaného rozhodnutí obviněná zákonný znak „výkonu pravomoci“ bezpochyby naplnila.
Tvrzení obviněné, že poskytnutím informace kolegovi nemohla porušit povinnost mlčenlivosti, neboť jiný policista není „nepovolanou osobou“, by bylo možno dát za pravdu tehdy, pokud by se jednalo o poskytování informací v rámci plnění služebních povinností, což však nebyl případ posuzované věci. Obviněná neposkytovala informace obviněnému Mgr. M. H. při výkonu služby, nýbrž bez jakéhokoliv právního důvodu, proto ani tato námitka nemůže obstát.
Pochybení neshledal Nejvyšší soud ani v důkazu pořízeným záznamem o sledování osob. Oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, proč byly námitky o nezákonnosti tohoto záznamu vyhodnoceny jako irelevantní a Nejvyšší soud se s jejich názorem ztotožnil.
Ostatní v dovolání uplatněné námitky jsou námitkami čistě skutkovými, které směřují výhradně proti výsledkům provedeného dokazování a proti hodnocení důkazů. Takové námitky však neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani u obviněné Mgr. H. Č., stejně jako u obviněného Mgr. M. H., neshledal Nejvyšší soud relevantním tvrzení o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně existenci žádného extrémního nesouladu dovodit nelze.
Je tak třeba dát za pravdu závěru nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněná Mgr. H. Č. svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, příslušný skutek byl bez pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné Mgr. H. Č. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
O obou podaných dovoláních bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2015
Předsedkyně senátu: JUDr. Danuše Novotná