Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.03.2015, sp. zn. 5 Tdo 1179/2014 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1179.2014.1

sp. zn. 5 Tdo 1179/2014-141 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2015 o dovolání obviněného D. D. , obviněného J. J. , obviněného R. N. , obviněného J. R. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 6 To 37/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 4/2008, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. D., J. J., R. N. a J. R. o d m í t a j í . Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 31 T 4/2008, byl obviněný D. D. v bodech I. a II. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), obviněný J. J. byl uznán vinným v bodě I. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a obvinění Z. B., R. N. a J. R. byli uznáni vinnými v bodě II. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kterých se měli dopustit tím, že I. obvinění D. D. a J. J. společně: v O. i na jiných místech, zejména v průběhu roku 2002 a počátkem roku 2003, obviněný J. J., jako jednatel společnosti ČESKÝ GRAFITEAM, spol. s r. o., IČ: 49434811, se sídlem Moravské Budějovice, nám. ČSA 55 (dále jen „ČESKÝ GRAFITEAM“), a obviněný D. D., jako jednatel společnosti VINIUM EUROPA, s. r. o., IČ: 25389891, se sídlem Brno, Drobného 312/48 (dále jen „VINIUM“), současně podnikající jako fyzická osoba D. D., IČ: 41362349, se sídlem podnikání Vřesina, Topolová 588, a zplnomocněný zástupce společnosti RT TORAX, s. r. o., IČ: 60319305, se sídlem Ostrava – Poruba, ul. R. Prchaly 4480/24 (dále jen „RT TORAX“), využili personální a ekonomické propojenosti uvedených podnikatelských subjektů ke zkrácení daňových povinností v rámci obchodů s vínem tím způsobem, že víno, které bylo dříve nakoupeno společností RT TORAX, bylo poté dodáno společnosti VINIUM, která sycením vyrobila perlivé víno s názvem „Machiabello“ a následně vyrobené perlivé víno taktéž vyskladnila a za účelem navýšení ceny, aniž došlo ke zdanitelnému plnění, přefakturovala 271.025 litrů syceného vína za celkovou částku 8 382 690,70 Kč, včetně daně z přidané hodnoty, na základě faktur vydaných společností VINIUM na odběratele společnost ČESKÝ GRAFITEAM : - číslo … ze dne 11. 4. 2002, - číslo … ze dne 25. 6. 2002, - číslo … ze dne 31. 7. 2002, - číslo … ze dne 31. 7. 2002, - číslo … ze dne 31. 8. 2002, - číslo … ze dne 30. 9. 2002, - číslo … ze dne 30. 9. 2002, - číslo … ze dne 31. 10. 2002, - číslo … ze dne 30. 11. 2002, - číslo … ze dne 3. 12. 2002, - číslo … ze dne 6. 12. 2002, - číslo … ze dne 8. 12. 2002, - číslo … ze dne 12. 12. 2002, - číslo … ze dne 31. 12. 2002, která následně přefakturovala 263 540 litrů za celkovou částku 15 428 568,96 Kč na odběratele společnost RT TORAX na základě faktur: - číslo … ze dne 2. 12. 2002, - číslo … ze dne 3. 12. 2002, - číslo … ze dne 4. 12. 2002, - číslo … ze dne 5. 12. 2002, - číslo … ze dne 6. 12. 2002, - číslo … ze dne 7. 12. 2002, - číslo … ze dne 9. 12. 2002, - číslo … ze dne 11. 12. 2002, - číslo … ze dne 12. 12. 2002, - číslo … ze dne 16. 12. 2002, - číslo … ze dne 17. 12. 2002, - číslo … ze dne 18. 12. 2002, - číslo … ze dne 19. 12. 2002, - číslo … ze dne 20. 12. 2002, - číslo … ze dne 27. 12. 2002, a 756 litrů za částku 43 041,60 Kč na další obchodně a personálně provázanou obchodní společnost J. P. – NEXUS, s. r. o., IČ: 25816357, se sídlem Dyjákovice 98 (dále jen „J. P. NEXUS“), na základě faktury: - číslo … ze dne 7. 6. 2002, kdy perlivé víno pak bylo, vyjma nevýznamné části dodané společnosti JULIUS MEINL, a. s., dne 12. 12. 2002 a 20. 12. 2002 za celkovou částku 1 222 074 Kč, dne 27. 12. 2002 přefakturováno zpět společností RT TORAX na společnost VINIUM a fyzickou osobu podnikatele D. D., přičemž daňová přiznání ke spotřební dani na částku 4 320 843 Kč a daňové přiznání k dani z přidané hodnoty na částku 1 250 958 Kč podala dne 27. 1. 2003 správci daně Finančnímu úřadu v Brně III společnost ČESKÝ GRAFITEAM, ačkoliv tyto daňové povinnosti měl přiznat za příslušná zdaňovací období a poté uhradit správci daně Finančnímu úřadu Ostrava II výrobce perlivého vína, tedy společnost VINIUM, když takto přiznané daňové povinnosti společností ČESKÝ GRAFITEAM nebyly ve shodě s původním záměrem obviněných uhrazeny a finanční částka ve výši 8 000 000 Kč, téměř odpovídající celkovému účelovému navýšení ceny zboží u této obchodní společnosti, byla vyvedena dne 16. 1. 2003 z účtu této obchodní společnosti a dne 20. 1. 2003 vložena na peněžní účet obchodní firmy DSA, spol. s. r. o., se sídlem Kežmarok ve Slovenské republice, a použita k financování dalších nákupů vína ze Slovenské republiky, se kterým pak bylo následně obchodováno prostřednictvím obchodně a personálně provázaných obchodních společností, a tímto jednáním obviněných došlo ke zkrácení daňové povinnosti na spotřební dani ve výši 4 444 810 Kč a zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 2 489 491 Kč, čímž způsobili českému státu celkovou škodu ve výši 6 934 301 Kč, II. obvinění Z. B., D. D., R. N. a J. R. společně v O. a jinde, v období od měsíce listopadu 2001 do měsíce prosince 2002, za vzájemné součinnosti, po realizaci na sebe časově navazujících kroků, a se srozuměním se všemi rozhodnými fakty, organizovali obchody a obchodovali s nezdaněnými lihovinami, když zajišťovali dodávky lihovin od výrobců lihovin společností Adurst DIST., s. r. o. (dále jen „Adurst DIST.), a SLOVLIKER ČR, s. r. o. (dále jen „SLOVLIKER“), do řetězce obchodně a personálně provázaných obchodních společností J. P. – NEXUS, s. r. o., IČ: 25816357, se sídlem Dyjákovice 98, BEROKA, s. r. o., IČ: 61972525, se sídlem Fryčovice 363, CENTR – FIRST DIVISION, s. r. o., IČ: 25364693, se sídlem Moravská Ostrava, Libušina 496/3, POVISH Havířov, s. r. o., IČ: 65412354, se sídlem Moravská Ostrava, Zeyerova 347/4, RT – TORAX, s. r. o., IČ: 60319305, se sídlem Ostrava, Rudná 100, VINIUM EUROPA, s. r. o., IČ: 25389891, se sídlem Brno, Drobného 312/48, a podnikající fyzická osoba D. D., IČ: 41362349, prostřednictvím kterého předmětné lihoviny dále dodávali do obchodních řetězců Tesco Stores ČR, a. s., Kaufland Česká republika, v. o. s., AHOLD Czech republic, a. s., HRUŠKA, spol. s r. o., PLUS – DISCOUNT, spol. s. r. o., SPAR Česká obchodní společnost, s. r. o., a v rámci těchto obchodů, se společným záměrem zkrátit daňové povinnosti, uvedli na trh lihoviny v celkovém objemu 155 458,96 litrů absolutního alkoholu (dále jen laa), označené jako výrobky obchodní firmy SLOVLIKER ČR, s. r. o., přičemž pouze 127,64 již zdaněných laa skutečně nakoupili od uvedené obchodní společnosti a zbylých 155 331,32 laa bylo nezdaněných lihovin nezjištěného původu a dále do obchodních řetězců dodali lihoviny v celkovém objemu 222 671 laa, označené jako výrobky likérky Adurst DIST., z toho nezdaněných lihovin nezjištěného původu činilo 207 230,375 laa, neboť pouze 15 440,625 zdaněných laa skutečně nakoupili od uvedené obchodní společnosti, tedy uvedli na trh celkem 362 561,695 laa nezjištěného původu a nezdaněných spotřební daní z lihu, což jim taktéž umožnilo prostřednictvím vstupní obchodní společnosti tohoto řetězce, jímž byla společnost J. P. – NEXUS, uplatnit u příslušného Finančního úřadu ve Znojmě v rámci daňových přiznání k dani z přidané hodnoty na vstupu odpočet této daně přesto, že k uskutečnění zdanitelných plnění nedošlo, neboť řetězec uvedených subjektů byl vytvořen a použit v úmyslu ztížit orgánům finanční správy zjištění skutečného původu lihovin a také takto měla být zastřena skutečnost, že peněžní prostředky, získané tímto jednáním, byly po výběrech v hotovosti z bankovního účtu společnosti J. P. – NEXUS, s. r. o., navráceny, mimo jiné, zpět obviněným Z. B., J. R. a R. N., kteří obchod s lihovinami zorganizovali a řídili a na počátku také částečně financovali, když na této činnosti se podílel obviněný D. D. zejména tím, že zajišťoval distribuci předmětných lihovin do prodejních řetězců, zároveň pro obviněné Z. B., J. R. a R. N. zajišťoval převzetí touto distribucí získaných peněžních prostředků a dále zajišťoval odvoz zboží od původních dodavatelů lihovin do skladů společností využitých v popsaném řetězci a následně zajišťoval odvoz zboží z těchto skladů do prodejních obchodních řetězců, a tímto jednáním obviněných došlo ke zkrácení daňové povinnosti na spotřební dani ve výši 84 839 436 Kč a zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 19 882 040 Kč, čímž způsobili českému státu celkovou škodu ve výši 104 721 476 Kč. Obviněný Z. B. byl za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 6 T 47/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 6 To 442/2004, odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 9 (devět) let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl odsouzen také k peněžitému trestu ve výměře 2 000 000 Kč, což představuje 500 celých denních sazeb po 4 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody na 8 (osm) měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 10 (deset) let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 6 T 47/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 6 To 442/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný D. D. byl za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jimž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 1 T 45/2004, který nabyl právní moci dne 24. 3. 2004, odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 9 (devět) let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 3 (tři) léta. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 1 T 45/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný J. J. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 3 (tři) léta. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu na 5 (pět) let a současně byl podle §84 tr. zákoníku nad obviněným vysloven dohled. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 400 000 Kč, což představuje 400 celých denních sazeb po 1 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody na 4 (čtyři) měsíce. Obviněný R. N. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 7 (sedm) let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 1 500 000 Kč, což představuje 500 celých denních sazeb po 3 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody na 6 (šest) měsíců. Obviněný J. R. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 7 (sedm) let a 3 (tři) měsíce. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 1 500 000 Kč, což představuje 500 celých denních sazeb po 3 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody na 6 (šest) měsíců. Oproti tomu byl obviněný T. H., podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočka v Ostravě ze dne 16. 6. 2008, sp. zn. 4 VZV 3/2005, pro skutky kvalifikované jako dva trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., neboť ve výroku rozsudku popsané skutky ve vztahu k obviněnému T. H. nejsou trestným činem. Vrchní soud v Olomouci, který jako soud odvolací projednal odvolání státního zástupce a obviněných Z. B., D. D., J. J., R. N. a J. R., rozhodl rozsudkem ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 6 To 37/2012, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných Z. B., D. D., R. N. a J. R. podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestech uložených obviněným Z. B., D. D., J. J., R. N. a J. R.. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému Z. B. za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v bodě II. napadeného rozsudku nezměněn a za sbíhající se trestné činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 6 T 47/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 6 To 442/2004, uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku obviněného pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 2 000 000 Kč, což představuje 500 celých denních sazeb po 4 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu stanovil pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 10 (deseti) roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 8 (osmi) roků. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 6 T 47/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 6 To 442/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému D. D. byl za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v bodech I. a II. napadeného rozsudku nezměněn a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jimž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 1 T 45/2004, který nabyl právní moci dne 24. 3. 2004, uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 (tří) roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 8 (osmi) roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 1 T 45/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému J. J. byl za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v bodě I. napadeného rozsudku nezměněn, uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 400 000 Kč, což představuje 400 celých denních sazeb po 1 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody na dobu 4 (čtyř) měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 6 (šesti) roků. Obviněnému R. N. byl za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině pod bodem II. napadeného rozsudku nezměněn, uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 1 500 000 Kč, což představuje 500 celých denních sazeb po 3 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody na dobu 6 (šesti) měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 8 (osmi) roků. Obviněnému J. R. byl za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině pod bodem II. napadeného rozsudku nezměněn, uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let a 3 (tří) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 1 500 000 Kč, což představuje 500 celých denních sazeb po 3 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody na dobu 6 (šesti) měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 8 (osmi) roků. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného J. J. zamítnuto. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 6 To 37/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 31 T 4/2008, podal obviněný D. D. prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Mikety dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., obviněný J. J. podal prostřednictvím obhájkyně JUDr. Rity Kubicové dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obvinění R. N. a J. R. podali prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vlastimila Rampuly dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný D. D. ve svém dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., namítal, že popis skutku, zejména pak v bodě II. rozsudku, není dostatečně určitý, kdy zejména chybí údaje o konkrétních obchodech, při kterých mělo dojít ke zkrácení daní, chybí přesné časové údaje k těmto obchodům, údaje o společnostech, které konkrétní obchodní případ realizovaly, chybí čísla faktur, ze kterých měla být konkrétní obchodní společností daň uhrazena, chybí údaje o počtu prodaných lahví v jednotlivých případech, celkovém množství prodaného alkoholu, obsahu čistého alkoholu v jednotlivých lahvích, čímž mělo dojít k zásahu do jeho práva na obhajobu, práva na spravedlivý proces. Existuje navíc nebezpečí, že může být odsouzen v řízení před Krajským soudem v Ostravě z obžaloby Krajského státního zastupitelství pod sp. zn. 4 KZV 16/2009 pro stejné jednání, pro které již byl odsouzen v této věci. Obviněný D. D. dále namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když hlavní líčení byla konána v jeho nepřítomnosti, aniž by byly splněny zákonné požadavky na konání hlavního líčení bez přítomnosti obžalovaného. V tomto konkrétním trestním řízení, s dvěma výjimkami, jak budou popsány níže, pouze v těch případech, kdy u hlavního líčení sám do protokolu prohlásil, že žádá, aby bylo konáno hlavní líčení v jeho nepřítomnosti nebo v případech, kdy sám vlastnoručně napsal žádost o konání hlavního líčení v nepřítomnosti, byly splněny podmínky pro to, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti. Obviněný dodatečně, po rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, zjistil, že žádost o konání konkrétního hlavního líčení ve spise vůbec není anebo je psána na počítači (v několika případech na hlavičkovém papíře JUDr. Jarmily Lipnické Pešlové), který obviněný, v době výkonu trestu odnětí svobody, neměl vůbec k dispozici (například se jedná o žádosti o konání hlavního líčení bez přítomnosti obviněného ze dne 17. 9. 2010, 25. 11. 2010, 28. 12. 2010) a zejména, kdy podpisy na těchto žádostech nejsou pravými podpisy obviněného. Obviněný až v rámci přípravy tohoto podání zjistil, že trestní spis obsahuje celou řadu jeho žádostí o konání hlavního líčení, aniž by takovou listinu obviněný nejen podepsal, ale vůbec kdy viděl. Obviněný pouze ve dvou případech podepsal listinu označenou jako Žádost o konání hlavního líčení v nepřítomnosti, které již byly předem vytisknuty a on ke strojově předepsanému textu připojil svůj podpis. Konkrétně se jedná o listiny ze dne 8. 3. 2010 a ze dne 3. 11. 2010, které byly obviněnému předloženy ve výkonu trestu odnětí svobody. Již při zběžném porovnání nesporně pravých podpisů obviněného s podpisy na strojově předepsaných žádostech o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného, je zřejmé, že obviněný uvedené žádosti, s výjimkou dvou shora popsaných případů, nikdy nepodepsal. K uvedeným skutečnostem bude nutné, v souladu s ustanovením §265o odst. 2 tr. ř., vypracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví, který podá jednoznačnou odpověď na uvedená tvrzení o zfalšování podpisu obviněného. K postupu nalézacího soudu při přípravě hlavního líčení je rovněž nutné poukázat na to, že si zřejmě nalézací soud sám uvědomoval, že jeho postup nebyl správný a že nebyly vždy splněny podmínky pro konání hlavního líčení, když na samém konci trestního řízení před krajským soudem předložil soud všem obžalovaným předtisk označený jako „Prohlášení“. V tomto prohlášení měli obžalovaní prohlásit, že ve všech případech byli řádně k hlavnímu líčení předvoláni a bylo jednáno v jejich nepřítomnosti na základě jejich žádosti. Všichni obvinění, s výjimkou dovolatele, toto prohlášení podepsali. Je skutečností, že obviněný nebyl přítomen hlavním líčením, která se konala bez jeho přítomnosti, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné podmínky, a v několika případech ani nebyl k hlavnímu líčení obeslán. Uvedené skutečnosti vyplývají z obsahu spisu. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby bylo postupováno ve smyslu ustanovení §265o tr. ř., a byl odložen výkon rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto u uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 6To 37/2012, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 31 T 4/2008, zrušil, a přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný J. J. v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že jeho jednání nenaplňuje zákonné znaky zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Spáchání trestného činu zkrácení daně předpokládá úmyslné uvedení nepravdivých údajů do daňového přiznání s cílem zkrátit daňovou povinnost. Samozřejmě subjektem tohoto trestného činu musí být daňový subjekt povinný k podání daňového přiznání. Společnost ČESKÝ GRAFITEAM nebyla plátcem spotřební daně, tudíž obviněný J. jakožto jednatel společnosti ČESKÝ GRAFITEAM trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nespáchal. Obviněnému není jasné, z jakého důvodu soud prvního stupně i odvolací soud akcentuje skutečnost, že společnost ČESKÝ GRAFITEAM podala daňová přiznání, ačkoli fakticky je podat neměla, a že nicméně k zaplacení ani spotřební daně ani daně z přidané hodnoty fakticky nedošlo a českému státu tak byla způsobena škoda. Z hlediska právního posouzení trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je podstatné, zda daňový subjekt, který je povinen podat daňové přiznání toto přiznání podal či nikoli. Pokud předmětné daňové přiznání podal a neuvedl v něm nepravdivé údaje, tak pouhé nezaplacení přiznané daně není v českém právním řádu trestné. Pokud navíc obchodní společnost nemá povinnost podat daňové přiznání, pak zde je pojmově vyloučeno, aby jednatel takovéto obchodní společnosti mohl spáchat trestný čin zkrácení daně, bez ohledu na to, zda následně daň fakticky byla či nebyla odvedena. Pokud soudy tvrdí, že povinnost podat daňové přiznání měla společnost VINIUM, jejímž statutárním zástupcem byl obviněný D., pak toto tvrzení obviněný J. nekomentuje, avšak poukazuje na to, že ani soud prvního stupně ani odvolací soud se nevypořádaly se skutečností, že kromě standardního obchodování ve formě nákup a prodej žádná spolupráce či účast obviněného J. na aktivitách společnosti VINIUM prokázána nebyla, a to ani svědecky, listinnými důkazy či odposlechy. Pokud odvolací soud na straně 73 rozsudku opět argumentuje nestandardností jednání obviněného J., co se týče dispozice s částkou 8 000 000 Kč, když podle svého vlastního tvrzení tento obviněný odeslal tuto částku slovenské společnosti DSA, která měla být dodavatelem vína, a přestože mu žádné víno dodáno nebylo, peníze mu rovněž nebyly vráceny, nikterak se o osud těchto finančních prostředků nezajímal, nežádal jejich vrácení, pak obviněný J. k tomu uvádí, že tyto argumenty jsou z hlediska zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby zcela irelevantní a žádná takováto aktivita neprokazuje vinu obviněného ze spolupachatelství na trestném činu zkrácení daně. Soudy se nevypořádaly ani se skutečností, že co se týče přiznání k dani z přidané hodnoty, tato byla ze strany společnosti ČESKÝ GRAFITEAM podána řádně a včas, resp. dva dny po zákonné lhůtě, to však nenaplňuje podmínky pro trestně právní jednání (pouze se jedná o delikt daňový), a pokud se jedná o výši přiznaného DPH, pak k této výši obviněnému nebylo nic vytýkáno. To, že DPH ze strany společnosti ČESKÝ GRAFITEAM nebyla uhrazeno, již nespadá do skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, neboť neodvedení a neuhrazení daně není trestné. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí. Obvinění R. N. a J. R. v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítali, poté, co podrobně připomenuli obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů a obsáhle citovali ustanovení zákonů č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, že soudy nižších stupňů nedostály požadavkům na rozsudečný výrok o vině v popisu skutku (§120 odst. 3 tr. ř.), neboť z popisu rozhodných skutkových okolností nevyplývá, jakým způsobem mělo dojít ke zkrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty a jak konkrétně se měli obvinění tohoto trestného činu účastnit. Nalézací soud ani soud odvolací konkrétně nepopsal způsob a formu případné trestné činnosti obviněných a neopřel svá skutková zjištění o odpovídající důkazy. Skutek tedy postrádá vylíčení znaků objektivní stránky uvedeného trestného činu a k tomu váznoucí se znaky subjektivní stránky u jednotlivých obviněných. Z popisu skutku pod bodem II. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, který zůstal v rámci odvolacího řízení nezměněn, není patrné, o jakých „na sebe časově navazujících krocích“, které měli obvinění realizovat, soud hovoří, jakým konkrétním způsobem měli obvinění organizovat obchody a obchodovat s nezdaněnými lihovinami, jak měli zajišťovat dodávky lihovin od výrobců lihovin společností Adurst DIST. a SLOVLIKER ČR, kdy konkrétně a na základě jakých podkladů měly být tyto obchody realizovány a jakým způsobem mělo docházet k přeprodejům lihovin mezi jednotlivými daňovými subjekty. Ve vztahu ke spotřební dani není z popisu skutku zřejmé, kdo byl příslušným plátcem spotřební daně (§3 a §24 zák. o spotřebních daních), z jakého zákonného důvodu (§5 a §26 zák. o spotřebních daních) a v jaké výši (§27 zák. o spotřebních daních), to vše s rozlišením podle jednotlivých zdaňovacích období (§14 zák. o spotřebních daních), kdy příslušná daňová povinnost konkrétnímu měla plátci vzniknout. Ve vztahu k dani z přidané hodnoty dále není zřejmé, v jaké výši (§19 a §19a zák. o spotřebních daních), za jaké zdaňovací období (§36 zák. o spotřebních daních) a v jakých daňových přiznáních (§37 zák. o spotřebních daních) byl u Finančního úřadu ve Znojmě společností J. P. – NEXUS uplatněn odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu a z jakých přijatých zdanitelných plnění (§2 odst. l zák. o spotřebních daních). Z popisu skutku tak není zřejmé, zda údajné neoprávněné uplatnění odpočtu daně na vstupu v jednotlivých zdaňovacích obdobích mělo za následek snížení vlastní daňové povinnosti (§2 odst. 2 zák. o spotřebních daních) či nárok na vyplacení nadměrného odpočtu (§2 odst. 2 zák. o spotřebních daních) u konkrétně uvedeného daňového subjektu. Není tedy zřejmé, zda tímto jednáním mělo dojít ke zkrácení daně nebo vylákání výhody na dani. Popis skutku je dále vnitřně rozporný, když uvádí, že obvinění měli zajišťovat dodávky lihovin od výrobců lihovin společností Adurst DIST. a SLOVLIKER a současně uvádí, že od těchto společností měla být jen část do obchodních řetězců dodaných lihovin a zbylá část lihovin měla být nezdaněných a neznámého původu. Rovněž popis skutku postrádá bližší vyjádření od jakých „původních“ dodavatelů lihovin měl obviněný D. zajišťovat odvoz zboží do skladů společností využitých v řetězci a následně zajišťovat odvoz zboží z těchto skladů do prodejních obchodních řetězců. V neposlední řadě z popisu skutku vyplývá, že jednáním obviněných měla být způsobena škoda českému státu ve výši 104 721 476 Kč, ač škoda není znakem skutkové podstaty trestného činu podle §240 tr. zákoníku. Popis skutku obsažený pod bodem II. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu tak neumožňuje učinit jednoznačný závěr o tom, kdo je skutečným daňovým dlužníkem (§57 zák. o spotřebních daních), který zkrátil příslušnou daň či vylákal výhodu na dani ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku, a to za přispění obviněných. Z popisu fungování jednotlivých společností uvedených v rámci skutkových zjištění ve výroku o vině není vůbec zřejmé, kterému subjektu zúčastněnému na obchodech s předmětným zbožím vznikla povinnost ke spotřební dani a k dani z přidané hodnoty, v jaké výši měl tento subjekt přiznat a zaplatit tuto daň a v jakých zdaňovacích obdobích, zda a v jaké výši tak učinil a jakým mechanizmem případně dosáhl nelegálního snížení či zatajení uvedené daňové povinnosti nebo zda, jakým mechanismem a jaké výhody dosáhl na dani z přidané hodnoty. Skutek rovněž neobsahuje údaj o tom, jaké osoby měly jednat za údajně provázané společnosti (právnické osoby), jaká byla účast těchto osob na předmětném jednání a jaký byl vztah těchto osob k obviněným. Soudy neučinily potřebnou konkretizaci účasti každého z obviněných na jednotlivých jednáních směřujících ke zkrácení daně nebo vylákání výhody na dani a alespoň srozumění obviněných s tím, že jejich jednáním (popřípadě i v součinnosti s jednáním dalších osob) bude mít za následek zkrácení daně či vylákání výhody na dani. Rozsudečný výrok o vině nalézacího soudu, potvrzený soudem odvolacím, ovšem vykazuje vady i ve „větě právní“. Soudy totiž uvedly, že obvinění R. N. a J. R. spolu s dalšími obviněnými v bodě II. „ve větším rozsahu zkrátili daň, čin spáchali nejméně se dvěma osobami a způsobili uvedeným činem škodu velkého rozsahu“. Jak ovšem vyplývá ze zákonné úpravy trestného činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými, tato jako znak skutkové podstaty škodu neobsahuje. Přesto soud nalézací i soud odvolací škodu pojaly nejen do „věty skutkové“, ale i do „věty právní“ a za tuto škodu činí v rozporu se zákonnou úpravou obviněné odpovědnými. Napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu nalézacího, tedy podle názoru obviněných vykazuje vady v právním posouzení skutku. V tomto směru je možno odkázat na závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010, kde je řešena problematika obdobná. Závěrem tak dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněných R. N. a J. R. v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2013, č. j. 6 To 37/2012-21938, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze 7. 10. 2011, č. j. 31 T 4/2008-21386, jakož i případná další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 1 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných D. D., J. J. a R. N. a J. R. doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k nim vyjádřil tak, že k námitkám obviněného D. D. uvedl, že rozsah jeho vyjádření je limitován dostupným spisovým materiálem, neboť skutečnosti namítané dovolatelem jsou dokumentovány pouze v trestním spisu, nikoli již ve spisu vedeném ve věci orgány státního zastupitelství. S obviněným je nutno souhlasit v tom, že zcela nepochybně v souladu s procesními normami je vedeno hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, pokud osobně – ať již písemně nebo ústně do protokolu – prohlásil, že žádá, aby se jednalo v jeho nepřítomnosti. Z dovolání obviněného plyne, že zpochybňuje správnost takového postupu tehdy, kdy žádost o jednání soudu v jeho nepřítomnosti zřejmě vyhotovila a soudu předložila jeho tehdejší obhájkyně JUDr. Jarmila Lipnická Pešlová (v případech popsaných tak, že žádost byla vyhotovena na hlavičkovém papíře obhájkyně, který obviněný neměl k dispozici, a konkrétně se uvádí data 17. 9., 25. 11. a 28. 12. 2010, přičemž podpis na těchto listinách nepatří obviněnému). V těch případech, kdy souhlas vystavila obhájkyně JUDr. Jarmila Lipnická Pešlová, je možno takovým úkonům přiznat právní relevanci, neboť nevybočují z rozsahu oprávnění přiznaných ustanovenému obhájci ustanovením §41 odst. 2 tr. ř., nemluvě o rozsahu práv obhájce zvoleného na plnou moc. Poněkud jiná situace by nastávala, kdyby soud jednal v nepřítomnosti obviněného, aniž by byly naplněny podmínky vymezené v §202 odst. 4 věta první, odst. 5 tr. ř. V takovém případě – pokud by se nejednalo o takové kroky hlavního líčení, kdy neproběhlo žádné dokazování a bylo např. rozhodnuto pouze o odročení či odložení hlavního líčení – by bylo rozhodnutí skutečně zatíženo vadou, kterou obviněný v dovolání vytýká (byť tak zčásti činí způsobem zjevně obstrukčním). Jestliže by proběhla některá část hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, který byl ve vazbě a o takový procesní postup výslovně nepožádal, a přitom byly prováděny důkazy, které se ho bezprostředně týkaly, pak by byl deklarovaný důvod dovolání zřejmě naplněn. V tom případě by nezbylo než dovolání obviněného vyhovět a ohledně něho zrušit napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a rozhodnutí na ně meritorně navazující a přikázat soudu prvního stupně, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl. Jak však již státní zástupce předeslal, toto vyjádření je podmíněno limitovaným rozsahem dostupného spisového materiálu, takže v dalším ponechal rozhodnutí na úvaze Nejvyššího soudu. Navrhl dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, a to ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., a s tímto postupem vyjádřil výslovný souhlas. K námitkám obviněného J. J. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že podstatou tvrzení obviněného J. je to, že skutkový stav popsaný v bodě I. výroku rozsudku nalézacího soudu nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněný však z celého obsáhlého popisu skutkového děje pro účely své argumentace vytrhává pouhou finální část spočívající v tom, že za svou firmu ČESKÝ GRAFITEAM podal daňová přiznání ke spotřební dani na částku 4 320 843 Kč a k dani z přidané hodnoty na částku 1 125 958 Kč, ačkoli ve skutečnosti tato povinnost a také povinnost uhradit obě daně dopadala na firmu VINIUM obviněného D. Předtím ovšem skutkový děj zahrnoval fakturační machinace týkající se 271 025 litrů syceného vína, během nichž se ze suroviny původně nakoupené firmou RT TORAX, za niž jednal obviněný D., u firmy VINIUM (obviněný D.) vyrobilo sycené víno, jež bylo prodáno za částku 8 382 690,70 Kč firmě ČESKÝ GRAFITEAM (obviněný J.), která je však obratem (mimo zanedbatelný zlomek tohoto množství) prodala zpět firmě RT TORAX (obviněný D.), a to za částku 15 428 568,96 Kč, načež bylo toto víno opět přefakturováno za pouhých 1 222 074 Kč firmě VINIUM (obviněný D.). Obviněný J. není schopen vysvětlit, z jakého důvodu za popsané situace právě jeho společnost ČESKÝ GRAFITEAM podávala v této věci daňové přiznání, ačkoli k tomu neměla žádný racionální důvod (vyjma snahy o zakrytí nesplnění daňových povinností firmou VINIUM, tj. obviněným D.). Z popsaného stručného resumé skutkového děje je zřejmé, že „kooperace“ mezi firmami, za něž jednali obvinění J. a D., neměla jiný účel, než se obohatit na vrub neuhrazení daňových povinností zatěžujících předmětné „obchodování“. Pravého účelu fakturačních machinací si dovolatel nepochybně byl vědom, protože popsané účetní pohyby mezi zainteresovanými firmami nemohly směřovat k jinému cíli, když z pohledu obchodního žádný reálný smysl neměly a obviněný se ani nepokusil vysvětlit jejich účel. V podrobnostech státní zástupce odkázal na důvody vyjádřené v rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně. S ohledem na tyto skutečnosti se státní zástupce domnívá, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž z převážné části bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v §265b tr. ř. Navrhl dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem. K námitkám obviněných R. N. a J. R. se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil s tím, že dovolatelům je možno přisvědčit v tom, že rozsudek nalézacího soudu obsahuje nepřesně formulovanou právní větu, pokud ustanovení §240 odst. 1, 2 písm. a) odst. 3 tr. zákoníku reprodukuje v podobě „ve větším rozsahu zkrátili daň, čin spáchali nejméně se dvěma osobami a způsobili uvedeným činem škodu velkého rozsahu“, zatímco uvedené ustanovení trestního zákoníku mělo být správně citováno v podobě „ve větším rozsahu zkrátili daň, čin spáchali nejméně se dvěma osobami a spáchali uvedený čin ve velkém rozsahu“. Tento lapsus zřejmě připadá na vrub faktu, že do rozsudku byl mechanicky převzat text obžaloby, která byla ovšem na obviněné podána pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. (jehož znění se nedopatřením ocitlo v právní větě rozsudku). Jde sice nepochybně o vadu rozhodnutí, jež by mohla za jiných okolností být i důvodem pro zrušení rozsudku, nikoli však v tomto případě, kdy došlo k pouhé písařské nepřesnosti, jež na podstatu věci nemá žádný zásadní vliv, a státní zástupce se domnívá, že je možno ji napravit cestou vymezenou v ustanovení §131 tr. ř. Ve zbývajících námitkách jde však o dovolání nedůvodné. Bylo by pochopitelně možné více precizovat znění skutkové věty výroku o vině, ovšem zřejmě na úkor její srozumitelnosti, přičemž stávající text tohoto výroku postihuje zcela dostatečně podstatu trestného jednání obviněných. Detaily protiprávní činnosti všech obviněných jsou přiměřeně vyloženy v odůvodnění rozsudku, což je také účelem této části meritorního rozhodnutí. Napadené rozhodnutí se jeví jak po stránce skutkové, tak po stránce právní zcela správné a odpovídající zákonu, přičemž v podrobnostech lze v zásadě odkázat na odůvodnění rozsudků soudů prvního a druhého stupně. Je snad možno dodat, že obvinění nesprávně soudům vytýkají, že z výroku o vině není patrno, jakým způsobem mělo dojít ke zkrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty, kdo měl být plátcem spotřební daně, z jakého důvodu a v jaké výši. Smyslem a cílem trestné činnosti obviněných bylo přece právě to, aby před fiskálními orgány státu bylo utajeno, že byly na spotřebitelský trh dodány lihoviny vyrobené z lihu, z něhož nebyla uhrazena spotřební daň. Výrobce či dovozce tohoto nezdaněného alkoholu se nepodařilo ustanovit, a proto ani není v rozsudku specifikován subjekt, na něhož dopadala povinnost uhradit spotřební daň. Výše daně je zřejmá ze soudem zjištěného množství nezdaněného absolutního alkoholu a zákonem vymezené sazby spotřební daně. Pokud jde o způsob zkrácení daně z přidané hodnoty, i ten je zcela zřejmý: společnost J. P. – NEXUS, deklarovala překupovaný nezdaněný alkohol jako zboží, které nakoupila včetně daně z přidané hodnoty, ačkoli tato daň nebyla ve skutečnosti nikým zaplacena, a v tom spočívá zkrácení této daně, jak je rovněž patrno ze soudem zjištěného množství nezdaněného absolutního alkoholu, který „prošel“ přes účetnictví firmy J. P. – NEXUS, a zákonem vymezené sazby daně z přidané hodnoty. Z těchto závěrů je zřejmé, že dovolateli signalizovaný nesoulad mezi skutkovou a právní větou výroku o vině není dán. Jestliže za této situace uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž prakticky všemi shromážděnými argumenty napadají popis skutku, čili skutkový základ této trestní věci, odchylují se jimi vznesené námitky od podstaty zvoleného dovolacího důvodu, který by měl být podložen námitkami proti vadnému užití norem hmotného práva na soudem zjištěný skutkový stav. S ohledem na tyto skutečnosti se státní zástupce domnívá, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných R. N. a J. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž z převážné části bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v §265b tr. ř. Navrhl dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněná. Obviněný D. D. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívající v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V tomto ustanovení se předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného (obviněného) upravuje zejména ustanovení §202 odst. 2 až 5 tr. ř. Hlavní líčení je možné provést výjimečně i bez přítomnosti obžalovaného, a to jen za současného splnění všech kumulativně stanovených podmínek (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1980, sp. zn. 4 Tz 2/80, publikované pod č. 70/1980 Sb. rozh. tr.). V ustanoveních §202 odst. 2 písm. a) a b) tr. ř. jsou uvedeny formální podmínky, v návětí tohoto odstavce pak podmínky věcné (materiální). Kromě toho je předpokladem takového postupu i neexistence překážek podle §202 odst. 4 tr. ř. Konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného bez splnění všech předpokladů uvedených v §202 odst. 2 až 5 tr. ř. je podstatnou vadou řízení odůvodňující zrušení rozsudku podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. v odvolacím řízení nebo důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (viz však usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1500/2004, publikované pod č. 762 v sešitu 12/2005 Soub. tr. rozh. NS). Pokud jde o materiální podmínky, soud musí především dospět k závěru, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obžalovaného. Jde zejména o to, zda nepřítomnost obžalovaného nepoznamená průběh a případné výsledky hlavního líčení do takové míry, že by nebylo možné provést v potřebném rozsahu dokazování, dostatečně zjistit skutkový stav pro rozhodnutí a spravedlivě ve věci rozhodnout, a to nejen v otázce viny, ale i o trestu nebo o upuštění od potrestání. Soud musí mít zároveň za to, že účelu trestního řízení lze dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného. Teprve po splnění uvedených věcných podmínek pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného se může soud zabývat zkoumáním, zda jsou splněny i formální předpoklady pro takový postup obsažené v ustanoveních §202 odst. 2 písm. a) a b) tr. ř. Podle §202 odst. 2 písm. a) tr. ř. se vyžaduje řádné doručení obžaloby obžalovanému a jeho včasné a řádné předvolání k hlavnímu líčení. V ustanovení §202 odst. 2 písm. b) tr. ř. jsou formulovány podmínky vázané na dodržení základních požadavků na řádný a zákonný průběh dosavadního řízení, a to zejména z hlediska možnosti uplatnění práva obžalovaného na obhajobu v přípravném řízení. Zjistí-li soud existenci některé skutečnosti bránící konání nebo pokračování hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného podle ustanovení §202 odst. 4 tr. ř., nesmí být hlavní líčení uskutečněno nebo v něm pokračováno, a to ani za splnění všech podmínek stanovených v §202 odst. 2 tr. ř. Výjimkou je pouze postup podle §202 odst. 5 tr. ř., který umožňuje, aby se konalo hlavní líčení bez přítomnosti obžalovaného i v případech, v nichž je obžalovaný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody, nebo jde o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, pokud jsou zároveň splněny podmínky podle §202 odst. 2 tr. ř., a obžalovaný výslovně požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Tuto možnost zavedla novela trestního řádu provedená zákonem č. 292/1993 Sb., aby obžalovaný nebyl nucen k přítomnosti u hlavního líčení v případech, kdy lze jinak spolehlivě rozhodnout i bez jeho účasti, byť je jeho osobní svoboda omezena nebo mu hrozí vyšší trest. V těchto případech, které jsou zároveň důvodem nutné obhajoby, může obžalovaný ponechat svoji obhajobu plně na svém obhájci, který u hlavního líčení přítomen být musí. Žádost může být vyjádřena kterýmkoli způsobem stanoveným obecně pro podání (§59 odst. 1 tr. ř.), vždy však tak, aby nebylo pochyb o tom, že jde o úkon učiněný osobně obžalovaným (žádost proto nelze vyjádřit telefonicky) – srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1997, sp. zn. 16/1998, publikované pod č. 16/1998 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 4 Tdo 1401/2007, publikované pod č. 1107-2 v sešitu 47/2008 Soub. tr. rozh. NS. Obviněny D. D. v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítal, že hlavní líčení byla konána v jeho nepřítomnosti, aniž by byly splněny zákonné požadavky na konání hlavního líčení bez přítomnosti obžalovaného. Obviněný dodatečně, po rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, zjistil, že žádost o konání konkrétního hlavního líčení ve spise vůbec není anebo je psána na počítači (v několika případech na hlavičkovém papíře JUDr. Jarmily Lipnické Pešlové), který obviněný, v době výkonu trestu odnětí svobody, neměl vůbec k dispozici (například se jedná o žádosti o konání hlavního líčení bez přítomnosti obviněného ze dne 17. 9. 2010, 25. 11. 2010, 28. 12. 2010) a zejména, kdy podpisy na těchto žádostech nejsou pravými podpisy obviněného. Dovolatel tak současně požadoval, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265o odst. 2 tr. ř. nechal vypracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví, který podá jednoznačnou odpověď na jím uváděná tvrzení o zfalšování jeho podpisu. K postupu nalézacího soudu při přípravě hlavního líčení dovolatel poukázal na to, že si zřejmě nalézací soud sám uvědomoval, že jeho postup nebyl správný a že nebyly vždy splněny podmínky pro konání hlavního líčení, když na samém konci trestního řízení předložil všem obžalovaným předtisk označený jako „Prohlášení“. V tomto prohlášení měli obžalovaní prohlásit, že ve všech případech byli řádně k hlavnímu líčení předvoláni a bylo jednáno v jejich nepřítomnosti na základě jejich žádosti. Všichni obvinění, s výjimkou dovolatele, toto prohlášení podepsali. Nejvyšší soud s ohledem na dovolatelovy námitky přezkoumal jednotlivá hlavní líčení včetně toho, zda k nim byl obviněný D. D. řádně předvolán a zda se v případě, že se nechtěl toho kterého hlavního líčení zúčastnit, řádně omluvil, přičemž nezjistil, že by v tomto směru došlo k jakémukoliv pochybení ze strany nalézacího soudu. Nejvyšším soudem bylo přitom zjištěno, že i když obviněný nebyl osobně přítomen, vždy byl přítomen jeho obhájce, resp. jeho obhájkyně (srov. protokoly o hlavních líčeních na č. l. 20 221 a násl., 20 249 a násl., 20 308 a násl., 20 428 a násl., 20 492 a násl., 20 521 a násl., 20 530 a násl., 20 537 a násl., 20 570 a násl., 20 618 a násl., 20 663 a násl., 20 686 a násl., 20 723 a násl., 20 776 a násl., 20 821 a násl., 20 854 a násl., 20 877 a násl., 20 895 a násl., 20 978 a násl., 21 020 a násl., 21 090 a násl., 21 117 a násl., 21 142 a násl., 21 163 a násl., 21 193 a násl., 21 208 a násl. 21 326 a násl. a 21 371 a násl. spisu), která zpravidla podávala za obviněného je žádosti, aby bylo hlavní líčení provedeno v jeho nepřítomnosti a která také mohla u každého následujícího hlavního líčení vyjádřit případné námitky obviněného D. D. týkající se jeho řádného předvolání, omluvy či účasti na hlavním líčení. Konkrétně pokud se týká žádosti obviněného o konání hlavních líčení ve dnech 21. a 23. 9. 2010 a ve dnech 13. 14. 10. 2010 v jeho nepřítomnosti, datované 17. 9. 2010 (č. l. 20 719 spisu), z předloženého spisového materiálu se podává, že této jeho žádosti předchází zrušení žádosti o eskortu a předvedení obviněného D. D., které sepsal dne 14. 9. 2010 předseda senátu Mgr. Martin Kaňok, a v němž se uvádí, že se ruší žádost o eskortu obviněného D. k hlavnímu líčení u Krajského soudu v Ostravě nařízenému na dny 21. a 23. 9. 2010, z důvodu žádosti obviněného, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti (srov. č. l. 20 716 spisu). Dovolatel tedy již předtím, než byla sepsána jeho žádost ze dne 17. 9. 2010, informoval Krajský soud v Ostravě zřejmě prostřednictvím své obhájkyně o tom, že žádá, aby hlavní líčení ve dnech 21. a 23. 9. 2010 byla konána v jeho přítomnosti. Pokud se týká souhlasu obviněného ze dne 25. 11. 2010, aby hlavní líčení ve dnech 7. a 8. 12. 2010 a 16. 12. 2010 proběhla bez jeho účasti (srov. č. l. 20 873 a 20 886 spisu), je třeba předeslat, že jeho obhájkyně u hlavního líčení konaného dne 30. 11. 2010 (č. l. 20 854 a násl. spisu), poté, co bylo vyhlášeno usnesení, že hlavní líčení se odročuje na 7., 8. a 16. 12. 2010, prohlásila, že žádá, aby nebylo žádáno o eskortu obviněného D. z věznice k odročenému hlavnímu líčení, neboť klient požádá o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti (srov. č. l. 20 858 spisu). Současně je třeba připomenout, že obhájkyně obviněného D. D. u hlavního líčení konaného ve dnech 7. 12. 2010 (č. l. 20 877 – 20 878 spisu) a 16. 12. 2010 (č. l. 20 895 a násl. spisu) neuváděla, že by měl jmenovaný dovolatel jakékoliv výhrady ke konání těchto hlavních líčení v jeho nepřítomnosti, kdy v obou případech byly konstatovány žádosti dovolatele o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. V závěru zmíněného hlavního líčení konaného dne 16. 12. 2010 bylo prohlášeno usnesení, že se hlavní líčení odročuje na 25. a 26. 1. 2011 (č. l. 20 910 spisu). Podle referátu na č. l. 20 972 spisu bylo odvoláno hlavní líčení ve dne 25. 1. 2011. Obviněný D. D. dne 28. 12. 2010 podepsal souhlas s konáním hlavního líčení ve dnech 24. a 25. 1. 2011 bez jeho přítomnosti (srov. č. l. 20 968 spisu). Jeho obhájkyně u hlavního líčení konaného dne 26. 1. 2011 (č. l. 20 978 a násl. spisu) ani v tomto případě poté, co soud konstatoval žádost dovolatele o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, nevznesla žádné výhrady (srov. č. l. 20 978 spisu). Obviněný D. D. byl nejdříve osobně přítomen u hlavního líčení konaného dne 20. 4. 2011, kde ani on sám nevznesl žádné výhrady k předchozím hlavním líčením, které se konaly bez jeho přítomnosti, ač o nich věděl. Současně uvedl, že bude chtít vypovídat u hlavního líčení dne 4. 5. 2011 (srov. č. l. 21 117 spisu). Z uvedeného je tedy zřejmé, že se nehodlal účastnit všech hlavních líčení, ale pouze těch, kde chtěl osobně něco říci. Dovolatel potom nevznesl žádné námitky ani v rámci svého výslechu u hlavního líčení konaného dne 4. 5. 2011 (srov. zejm. č. l. 21 142 – 21 145 spisu), ale ani v rámci svého odvolání, a dokonce ani ve veřejném zasedání odvolacího soudu (srov. zejm. č. l. 21 929 a násl. a 21 933 a násl. spisu), kde byla osobně přítomna jeho obhájkyně JUDr. Jarmila Lipnická Pešlová. Pokud se týká dovolatelem zmiňovaných „Prohlášení“, jež byla datována dnem 30. 6. 2011, která podepsali obžalovaní T. H., Z. B., J. J., J. R. a R. N. (č. l. 21 301 – 21 305 spisu), nikoliv však D. D., stalo se tak proto, že sám na rozdíl od ostatních obžalovaných nebyl přítomen u hlavního líčení konaného dne 30. 6. 2011 (srov. č. l. 21 208 spisu). Nejvyšší soud tak neshledal žádných pochybení v postupu nalézacího soudu stran neúčasti obviněného D. D. u zmíněných hlavních líčení, neboť nevznikají pochybnosti o tom, že v uvedených případech zpravidla prostřednictvím své obhájkyně požádal, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, a proto návrh dovolatele na vyžádání znaleckého posudku z oboru písmoznalectví považuje za nadbytečný. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky obviněného D. nejsou způsobilé naplnit jím uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívající v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. K námitce obviněného D. D. stran nebezpečí, že může být odsouzen v řízení před Krajským soudem v Ostravě na základě podané další obžaloby Krajského státního zastupitelství sp. zn. 4 KZV 16/2009 pro stejné jednání, pro které byl odsouzen v této trestní věci, se již vyjadřoval nalézací soud. Podle nalézacího soudu nebude lze přijmout tvrzení obviněného D. učiněné v závěru hlavního líčení, totiž, že je stíhán pro totožnou trestnou činnost ve dvou souběžně probíhajících trestních věcech, když poukázal na řízení u Krajského soudu v Ostravě vedené pod sp. zn. 37 T 6/2010, kde figuruje též v procesním postavení obžalovaného, a to s ohledem na skutek vymezený v bodě 2) obžaloby v projednávané trestní věci. Prostým porovnáním obžalob, či přesněji skutků v nich uvedených, dospívá nalézací soud k závěru, že tyto jsou odlišné. Podstata protiprávního jednání je sice podobná, ale zatímco skutek 2) projednávané obžaloby je vymezen dobou spáchání do prosince 2002, a ve výroku rozsudku tomu není jinak, pak ve věci pod sp. zn. 37 T 6/2010 téhož soudu jsou řešeny obchody, které započaly až 15. ledna 2003. Totožnost skutku tak není dána (srov. str. 96 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud k tomu dodává, že v našem právním řádu je zásada ne bis in idem zakotvena v Listině základních práv a svobod, a to v článku 40 odst. 5, který stanoví, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem. Ještě podrobněji je pak zásada rozvedena v ustanovení §11 odst. 1 písm. f), g), h) a j) tr. ř. Nejvyšší soud k tomu dále zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí v projednávané věci obviněného D. D. vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 4/2008 nabylo právní moci již dne 24. 10. 2013, zásadou ne bis in idem a případnou překážkou věci pravomocně rozhodnuté se bude muset náležitě zabývat až příslušný senát Krajského soudu v Ostravě, který bude projednávat obžalobu Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 4 KZV 16/2009 (srov. č. l. 20 758 – 20 768 spisu). Obvinění J. J., R. N. a J. R. uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve velkém rozsahu zkrátí daň a spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu. Daň či jiná povinná platba však může být zkrácena i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen, např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. K naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, totiž že čin byl spáchán nejméně se dvěma osobami, postačuje součinnost dalších osob (fyzických nebo právnických), aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce. Pokud jde o velký rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 5 000 000 Kč. Jde o hranici největšího rozsahu používanou trestním zákoníkem. Obviněný J. J. v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že subjektem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku musí být daňový subjekt povinný k podání daňového přiznání. Společnost ČESKÝ GRAFITEAM nebyla plátcem spotřební daně, tudíž obviněný J. jakožto jednatel společnosti ČESKÝ GRAFITEAM trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nespáchal. Pokud soudy tvrdí, že povinnost podat daňové přiznání měla společnost VINIUM, jejímž statutárním zástupcem byl obviněný D., pak toto tvrzení obviněný J. nekomentuje, avšak poukazuje na to, že ani soud prvního stupně ani odvolací soud se nevypořádaly se skutečností, že kromě standardního obchodování ve formě nákup a prodej žádná spolupráce či účast obviněného J. na aktivitách společnosti VINIUM prokázána nebyla, a to ani svědecky, listinnými důkazy či odposlechy. Pokud odvolací soud na straně 73 rozsudku opět argumentuje nestandardností jednání obviněného J., a to co se týče dispozice s částkou 8 000 000 Kč, potom argumenty odvolacího soudu jsou z hlediska zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby zcela irelevantní. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku ve vztahu k náležitému odůvodnění svých skutkových závěrů, na které Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje, také zdůraznil, že pachatelem i spolupachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo i jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře. Subjekt daně a subjekt uvedeného trestného činu nemusí být totožný, a není proto možně zaměňovat daňovou povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně. U spolupachatelství je pak lhostejné, zda subjektem daně byli všichni spolupachatelé či jen někteří z nich anebo zda subjektem daně byla osoba rozdílná od spolupachatelů, nerozhodné je i to, jestli subjektem daně byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně či jen její části (srov. str. 92 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Tyto závěry nalézacího soudu zcela akceptoval i odvolací soud na straně 75 odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a dodává, že obviněnému J. J. je kladeno za vinu, že se společně s obviněným D. D. podílel na přefakturacích vína, které bylo nejprve nakoupeno společností RT TORAX, poté dodáno společnosti VINIUM, která sycením vyrobila perlivé víno s názvem „Machiabello“ a následně vyrobené perlivé víno taktéž vyskladnila a za účelem navýšení ceny, aniž došlo ke zdanitelnému plnění, přefakturovala 271.025 litrů syceného vína za celkovou částku 8 382 690,70 Kč, včetně daně z přidané hodnoty, na základě faktur vydaných společností VINIUM na odběratele společnost ČESKÝ GRAFITEAM, která následně přefakturovala 263 540 litrů za celkovou částku 15 428 568,96 Kč na odběratele společnost RT TORAX a 756 litrů za částku 43 041,60 Kč na další obchodně a personálně provázanou obchodní společnost J. P. – NEXUS, kdy perlivé víno pak bylo, vyjma nevýznamné části dodané společnosti JULIUS MEINL, a. s., dne 27. 12. 2002 přefakturováno zpět společností RT TORAX na společnost VINIUM a fyzickou osobu podnikatele D. D., přičemž daňová přiznání ke spotřební dani na částku 4 320 843 Kč a daňové přiznání k dani z přidané hodnoty na částku 1 250 958 Kč podala dne 27. 1. 2003 správci daně Finančnímu úřadu v Brně III společnost ČESKÝ GRAFITEAM, ačkoliv tyto daňové povinnosti měl přiznat za příslušná zdaňovací období a poté uhradit správci daně Finančnímu úřadu Ostrava II výrobce perlivého vína, tedy společnost VINIUM, když takto přiznané daňové povinnosti společností ČESKÝ GRAFITEAM nebyly ve shodě s původním záměrem obviněných uhrazeny a finanční částka ve výši 8 000 000 Kč, téměř odpovídající celkovému účelovému navýšení ceny zboží u této obchodní společnosti, byla vyvedena dne 16. 1. 2003 z účtu této obchodní společnosti a dne 20. 1. 2003 vložena na peněžní účet obchodní firmy DSA, spol. s. r. o., se sídlem Kežmarok ve Slovenské republice, a použita k financování dalších nákupů vína ze Slovenské republiky, se kterým pak bylo následně obchodováno prostřednictvím obchodně a personálně provázaných obchodních společností, a tímto jednáním obviněných došlo ke zkrácení daňové povinnosti na spotřební dani ve výši 4 444 810 Kč a zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 2 489 491 Kč, čímž způsobili českému státu celkovou škodu ve výši 6 934 301 Kč. I z uvedeného popisu skutku je tak zřejmé, že pro posouzení viny dovolatele obviněného J. J. není podstatné, kdo měl podat daňové přiznání, ale že se spolu s obviněným D. D. podílel uvedeným úmyslným společným jednáním na jednotlivých přefakturacích, jak bylo uvedeno shora. Tyto skutečnosti jsou potvrzovány tím, že patnáct faktur o přefakturaci perlivého vína ze společnosti ČESKÝ GRAFITEAM na společnost RT TORAX (srov. č. l. 157 – 171 spisu) vystavil a podepsal sám obviněný J. J.. Trestní jednání obviněného J. J. se posuzuje z hlediska všech navazujících transakcí, na kterých se obviněný J. J. účastnil, přičemž Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je třeba akcentovat i tu skutečnost, že svědek A. K. v přípravném řízení konkrétně uvedl, že co se týče pana J. J., ví, že byl jednatelem společnosti ČESKÝ GRAFITEAM. Podle slov D. D., u kterého v prostorách N. P. v O. – P., vyráběl perlivé víno (toto ví od D. a sám v těchto prostorách několikrát byl a viděl přímo výrobní zařízení, na kterém se vyrábělo perlivé víno) ví, že J. byl jednatelem společnosti ČESKÝ GRAFITEAM, pro který D. víno vyráběl (srov. konkrétně č. l. 2 960 spisu). K námitce obviněného J. J., že pokud odvolací soud argumentuje nestandardností jeho jednání, co se týče dispozice s částkou 8 000 000 Kč, kdy tyto argumenty jsou podle něj z hlediska zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby zcela irelevantní a žádná takováto aktivita neprokazuje vinu obviněného ze spolupachatelství na trestném činu zkrácení daně, Nejvyšší soud poznamenává, že není možné, aby dovolatel vytrhával tuto část jeho jednání a argumentace odvolacího soudu ze souvislosti, neboť jde o úvahu navazující na konstatování odvolacího soudu, že nalézací soud postupoval správně při hodnocení provedených důkazů, a to zejména v hodnotící pasáži na straně 83 – 89, když nadto právě upozornil i na takové okolnosti případu, jako nestandardnost jednání jmenovaného dovolatele, co se týče dispozice s částkou 8 mil. Kč (srov. str. 73 – 74 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Obvinění R. N. a J. R. ve svém dovolání namítali, že soudy nižších stupňů nedostály požadavkům na rozsudečný výrok o vině v popisu skutku pod bodem II. (§120 odst. 3 tr. ř.), neboť z popisu rozhodných skutkových okolností nevyplývá, jakým způsobem mělo dojít ke zkrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty a jak konkrétně se měli obvinění tohoto trestného činu účastnit. Rovněž i obviněný D. D. namítal, že popis skutku, zejména pak v bodě II. rozsudku, není dostatečně určitý, kdy zejména chybí údaje o konkrétních obchodech, při kterých mělo dojít ke zkrácení daní, chybí přesné časové údaje k těmto obchodům, údaje o společnostech, které konkrétní obchodní případ realizovaly, chybí čísla faktur, ze kterých měla být konkrétní obchodní společností daň uhrazena, chybí údaje o počtu prodaných lahví v jednotlivých případech, celkovém množství prodaného alkoholu, obsahu čistého alkoholu v jednotlivých lahvích, čímž mělo dojít k zásahu do jeho práva na obhajobu, práva na spravedlivý proces. Předně Nejvyšší soud odkazuje na úvodní poznámky nalézacího soudu, který v odůvodnění svého rozsudku poznamenal, že předmětná trestní věc se svým rozsahem a důkazní náročností do jisté míry vymyká standardním trestním věcem, a to i ekonomického charakteru. Obžalováno bylo 6 osob, kterým je kladeno za vinu spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, kdy dvěma zadokumentovanými útoky v průběhu let 2001 – 2003 mělo dojít ke zkrácení daně v celkovém rozsahu přesahujícím 110 000 000 Kč. Vedle výpovědí obviněných nalézací soud pracoval se 113 svědeckými výpověďmi, znaleckými posudky a značným rozsahem listinných důkazů. Jen kmenový spis nyní čítá více než 21 000 listů, přičemž se všemi přílohami a připojenými spisy, a tyto nejsou obsahově zanedbatelné a mají nemalého významu pro rozhodnutí, pak spisový materiál přesahuje 30 000 stran. Písemné odůvodnění meritorního rozhodnutí se tak vymyká předpokládaným standardům, neboť při zachování elementárních požadavků daných dikcí §125 odst. 1 tr. ř., muselo dojít k nemalému zestručnění, případně jen nástinu rozhodných faktů, když v opačném případě by rozsudek představoval rozsah několika tisíců stran, byl by nepřehledný a nesrozumitelný a zjevně by vybočoval z rozumných kvantitativních mezí (srov. str. 16 – 17 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). S těmito skutečnostmi se Nejvyšší soud s poukazem na ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. ztotožňuje (srov. dikci „Pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží …“). Po proběhlém odvolacím řízení ke konkrétní námitce obviněných, že skutková věta, ať již v bodě I. či v bodě II. výroku napadeného rozsudku nesplňuje kritéria §120 odst. 3 tr. ř., když podle tvrzení jednotlivých obviněných soud prvního stupně v příslušných skutkových větách nedostatečně vystihl podíl jednotlivých obviněných na spáchané trestné činnosti, či způsob, jakým se na trestné činnosti podíleli, odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že nesouhlasí s tímto tvrzením obviněných. Ve smyslu výše zmíněného zákonného ustanovení musí výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, „přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.“ Při konfrontaci těchto zákonných podmínek s dikcí skutkové věty uvedené pod bodem I. i pod bodem II. výroku o vině napadeného rozsudku nalézacího soudu, je odvolací soud přesvědčen, že tyto skutkové věty výše zmíněná kritéria plně respektují. Pokud jde o skutkovou větu pod bodem I. výroku napadeného rozsudku, pak v jejím úvodu soud prvního stupně ustálil kde a v jakém časovém období se obvinění D. a J. trestné činnosti dopustili. Uvedl také, v jakých pozicích se této trestné činnosti dopouštěli (obviněný J. jako jednatel společnosti ČESKÝ GRAFITEAM a obviněný D. jednak jako jednatel společnosti VINIUM a rovněž jako fyzická osoba D. D., či zplnomocněný zástupce společnosti RT TORAX). Podle přesvědčení soudu odvolacího je rovněž ve skutkové větě uveden způsob, jakým došlo ke spáchání trestné činnosti (srovnej formulace o nakoupení, vyskladnění či přefakturování vína). Stejně tak je uvedeno, jakým způsobem docházelo k podávání jednotlivých daňových přiznání zainteresovanými obchodními společnostmi. Rovněž tak je v příslušné části výroku napadeného rozsudku uveden následek jednání obou obviněných, tedy škoda jak na dani z přidané hodnoty tak na dani spotřební (přesně „rozsah zkrácení daně“). Obdobně je to možno konstatovat i ve vztahu ke skutkové větě pod bodem II. výroku napadeného rozsudku, a proto nelze souhlasit s námitkami obviněných B., D., N. a R., že jejich jednání není dostatečným způsobem v této skutkové větě popsáno. Především je nutno, podobně jako je uvedeno výše, uvést, že soud prvního stupně v úvodu skutkové věty uvedl, kde a v jakém časovém období k páchání trestné činnosti výše zmíněnými obviněnými docházelo. Stejně tak je uvedeno, jakým způsobem se obvinění na trestné činnosti podíleli. Soud prvního stupně v úvodu zmíněné skutkové věty ustálil, že obvinění B., D., N. a R. po vzájemné dohodě zajišťovali dodávky lihovin od výrobců uvedených ve výroku pod bodem II. napadeného rozsudku. Dále pak popsal roli obviněného D., jehož prostřednictvím obvinění dodávali zmíněné lihoviny do obchodních řetězců. Rovněž tak nalézací soud v souladu s výsledky dokazování ustálil, že obvinění se svého jednání dopouštěli se společným záměrem zkrátit daňové povinnosti a vedeni právě tímto úmyslem uvedli na trh lihoviny v příslušných objemech. Další činnost obviněných soud prvního stupně popisuje tak, že obvinění B., R. a N. obchod s lihovinami zorganizovali a řídili a byl jim také předáván profit této trestné činnosti. Role obviněného D. je popsána tak, že tento zejména zajišťoval distribuci předmětných lihovin do prodejních řetězců, dále pro obviněné B., R. a N. zajišťoval převzetí touto distribucí získaných finančních prostředků a konečně zajišťoval odvoz zboží od dodavatelů lihovin do skladů a odvoz zboží do obchodních řetězců. Stejně jako ve skutkové větě pod bodem I. výroku rozsudku, i ve skutkové větě pod bodem II. je rovněž popsán následek jednání jednotlivých obviněných, konkrétně škoda způsobená jak na spotřební dani, tak na dani z přidané hodnoty (přesně „rozsah zkrácení daně“). Podle přesvědčení odvolacího soudu tedy je tímto rozborem prokázáno, že jsou irelevantní námitky obviněných stran údajné neurčitosti skutkové věty, či toho, že jejich role nebyla dostatečně popsána (srov. str. 66 – 68 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S těmito závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje (s výjimkou způsobené škody, kde by správně v souladu s dikci §240 tr. zákoníku měl být uveden příslušný „rozsah zkrácení daně“), a proto na ně pro stručnost odkazuje. K námitkám obviněného J. J. Nejvyšší soud zásadně ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství považuje za nutné zdůraznit, že podstatou tvrzení obviněného J. je to, že skutkový stav popsaný v bodě I. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněný z celého obsáhlého popisu skutkového děje pro účely své argumentace vytrhává pouhou finální část spočívající v tom, že za svou firmu ČESKÝ GRAFITEAM podal daňová přiznání ke spotřební dani na částku 4 320 843 Kč a k dani z přidané hodnoty na částku 1 125 958 Kč, ačkoli ve skutečnosti tato povinnost a také povinnost uhradit obě daně dopadala na firmu VINIUM obviněného D.. V předcházející části popis skutku v bodě I. výroku o vině ovšem skutkový děj zahrnoval fakturační machinace týkající se 271 025 litrů syceného vína, během nichž se ze suroviny původně nakoupené firmou RT TORAX, za niž jednal obviněný D., u firmy VINIUM, v níž obviněný D. D. vystupoval jako jednatel, vyrobilo sycené víno, jež bylo prodáno za částku 8 382 690,70 Kč firmě ČESKÝ GRAFITEAM, v níž jako jednatel figuroval obviněný J. J., která je však obratem (mimo zanedbatelný zlomek tohoto množství) prodala zpět firmě RT TORAX, za níž vystupoval jako zplnomocněný zástupce D. D., a to za částku 15 428 568,96 Kč, načež bylo toto víno opět přefakturováno za pouhých 1 222 074 Kč firmě VINIUM (jednatelem obviněný D. D.). Obviněný J. není schopen vysvětlit, z jakého důvodu za popsané situace právě jeho společnost ČESKÝ GRAFITEAM podávala v této věci daňové přiznání, ačkoli k tomu neměla žádný racionální důvod (vyjma snahy o zakrytí nesplnění daňových povinností firmou VINIUM, tj. obviněným D.). Z popsaného stručného resumé skutkového děje je zřejmé, že „kooperace“ mezi firmami, za něž jednali obvinění J. a D., neměla jiný účel, než se obohatit na vrub neuhrazení daňových povinností zatěžujících předmětné „obchodování“. Pravého účelu fakturačních machinací si dovolatel nepochybně byl vědom, protože popsané účetní pohyby mezi zainteresovanými firmami nemohly směřovat k jinému cíli, než k tomu, že tím, že společnost VINIUM vyrobila sycením perlivé víno, a poté jej i vyskladnila, čímž měla ve shodě s platnými právními předpisy přiznat a odvést příslušnému správci daně spotřební daň z vína, avšak přiznání ke spotřební dani tato společnost nepodala a přiznání ke spotřební dani podala společnost ČESKÝ GRAFITEAM, na kterou bylo posléze vyrobené perlivé víno účelově přefakturováno, přičemž uvedená obchodní společnost se následně stala pro správce daně společností nekontaktní a ve shodě s původním záměrem zůstala i přiznaná spotřební daň neuhrazena, a tím došlo ke zkrácení daňových povinností na spotřební dani. Opakovaná fakturace perlivého vína v okruhu personálně a obchodně propojených obchodních společností, jak shora specifikováno, aniž došlo fakticky ke zdanitelnému plnění, měla za cíl uměle navýšit cenu zboží a vyvést peněžní částku, odpovídající tomuto rozdílu, z peněžního účtu společnosti ČESKÝ GRAFITEAM a použít tyto finanční prostředky na další nákupy vína ze Slovenska pro shora vyjmenované obchodně a personálně provázané obchodní společnosti. V této souvislosti pak došlo podáním daňových přiznání jednotlivých daňových subjektů příslušným správcům daně a uplatněním daňových a účetních dokladů o obchodech, ač k faktickému zdanitelnému plnění nedošlo, k dalšímu zkrácení na dani z přidané hodnoty, neboť uvedené obchodní společnosti byly registrovány jako plátci DPH, když přiznání k DPH v souvislosti s těmito deklarovanými obchodními operacemi s perlivým vínem znovu podala společnost ČESKÝ GRAFITEAM, ale tato přiznaná daňová povinnost k DPH nebyla taktéž uhrazena (k tomu v podrobnostech srov. str. 88 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Tedy na podkladě daňového přiznání nebyla žádná daň zaplacena a částka 8 000 000 Kč, téměř odpovídající celkovému účelovému navýšení ceny zboží u obchodní společnosti ČESKÝ GRAFITEAM, byla vyvedena dne 16. 1. 2003 z účtu této obchodní společnosti a dne 20. 1. 2003 vložena na peněžní účet obchodní firmy DSA, spol. s. r. o., se sídlem Kežmarok ve Slovenské republice, a použita k financování dalších nákupů vína ze Slovenské republiky, se kterým pak bylo následně obchodováno prostřednictvím obchodně a personálně provázaných obchodních společností [k tomu srov. doklady o dodávce vína dne 16. 1. 2003 pro společnost ČESKÝ GRAFITEAM od společnosti DSA (č. l. 6 662 – 6 673 spisu)]. V podrobnostech je možno odkázat na důvody vyjádřené v rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně (srov. zejména str. 61 – 69 a 83 – 89 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a str. 66 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), které vyšly především z výpovědí slyšených svědků, a jde-li o pohyb zboží, vyrobeného perlivého vína, vyšly z písemností vydaných Finančním ředitelstvím v Ostravě a příslušnými správci daně, jakož i zástupci jednotlivých obchodních společností (srov. zejm. č. l. 182 – 186, 123 – 212, č. l. 127 – 130, 136 – 137, 138 – 145, 146 – 156, 157 – 171, 172 –173, 174 – 176, sv. 2). Ve vztahu k jednotlivým subjektům zúčastněným na předmětných obchodech s vínem a perlivým vínem měly soudy k dispozici řadu dokladů, které jsou založeny ve svazcích č. 4, 7 – 8, 22 – 24, 28 – 32, 35, 39, 42 – 43, 51 – 52, 56 až 72, 74, 75, 77 – 81. Oba nižší soudy rovněž disponovaly doklady získanými cestou právní pomoci (k tomu zejména srov. právní pomoc ze Slovenské republiky na č. l. 19767 – 19809, sv. 92 spisu) a vycházely i z upřesnění vyčíslení způsobené škody Finančním ředitelstvím v Ostravě (č. l. 5511 – 5515, sv. 27 spisu). Skutečnost, že společnost VINIUM příslušnému správci daně, jímž byl v té době Finanční úřad Ostrava II, přiznání ke spotřební dani nepodala, vyplývá z materiálu na č. l. 16555, sv. 77 a další. O postupu obchodní společnosti ČESKÝ GRAFITEAM svědčí materiály Finančního úřadu v Moravských Budějovicích (srov. zejm. č. l. 8 088 a násl. spisu). Obvinění R. N. a J. R. dále v podrobnostech namítali, že nalézací soud ani soud odvolací konkrétně nepopsal způsob a formu případné trestné činnosti obviněných pod bodem II. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a neopřel svá skutková zjištění o odpovídající důkazy. Skutek postrádá vylíčení znaků objektivní stránky uvedeného trestného činu a k tomu váznoucí se znaky subjektivní stránky u jednotlivých obviněných. Z popisu skutku pod bodem II. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu není patrné, o jakých „na sebe časově navazujících krocích“, které měli obvinění realizovat, se hovoří, dále soud neuvádí, jakým konkrétním způsobem měli obvinění organizovat obchody a obchodovat s nezdaněnými lihovinami, jak měli zajišťovat dodávky lihovin od výrobců lihovin společností Adurst DIST. a SLOVLIKER ČR, kdy konkrétně a na základě jakých podkladů měly být tyto obchody realizovány a jakým způsobem mělo docházet k předprodejům lihovin mezi jednotlivými daňovými subjekty. Ve vztahu ke spotřební dani není z popisu skutku zřejmé, kdo byl příslušným plátcem spotřební daně (§3 a §24 zák. o spotřebních daních), z jakého zákonného důvodu (§5 a §26 zák. o spotřebních daních) a v jaké výši (§27 zák. o spotřebních daních), to vše s rozlišením podle jednotlivých zdaňovacích období (§14 zák. o spotřebních daních), kdy příslušná daňová povinnost konkrétnímu plátci měla vzniknout. Ve vztahu k dani z přidané hodnoty dále není zřejmé, v jaké výši (§19 a §19a zák. o spotřebních daních), za jaké zdaňovací období (§36 zák. o spotřebních daních) a v jakých daňových přiznáních (§37 zák. o spotřebních daních) byl u Finančního úřadu ve Znojmě společností J. P. – NEXUS uplatněn odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu a z jakých přijatých zdanitelných plnění (§2 odst. l zák. o spotřebních daních). Z popisu skutku tak není podle obviněných zřejmé, zda údajné neoprávněné uplatnění odpočtu daně na vstupu v jednotlivých zdaňovacích obdobích mělo za následek snížení vlastní daňové povinnosti (§2 odst. 2 zák. o spotřebních daních) či nárok na vyplacení nadměrného odpočtu (§2 odst. 2 zák. o spotřebních daních) u konkrétně uvedeného daňového subjektu. Není tedy zřejmé, zda tímto jednáním mělo dojít ke zkrácení daně nebo vylákání výhody na dani. Popis skutku je dále vnitřně rozporný, když uvádí, že obvinění měli zajišťovat dodávky lihovin od výrobců lihovin společností Adurst DIST. a SLOVLIKER a současně uvádí, že od těchto společností měla být jen část do obchodních řetězců dodaných lihovin a zbylá část lihovin měla být nezdaněných a neznámého původu. Rovněž popis skutku postrádá bližší vyjádření od jakých „původních“ dodavatelů lihovin měl obviněný D. zajišťovat odvoz zboží do skladů společností využitých v řetězci a následně zajišťovat odvoz zboží z těchto skladů do prodejních obchodních řetězců. V neposlední řadě z popisu skutku vyplývá, že jednáním obviněných měla být způsobena škoda českému státu ve výši 104 721 476 Kč, ač škoda není znakem skutkové podstaty trestného činu podle §240 tr. zákoníku. Popis skutku obsažený pod bodem II. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu tak neumožňuje učinit jednoznačný závěr o tom, kdo je skutečným daňovým dlužníkem (§57 zák. o spotřebních daních), který zkrátil příslušnou daň či vylákal výhodu na dani ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku, a to za přispění obviněných. Z popisu fungování jednotlivých společností uvedených v rámci skutkových zjištění ve výroku o vině není vůbec zřejmé, kterému subjektu zúčastněnému na obchodech s předmětným zbožím vznikla povinnost ke spotřební dani a k dani z přidané hodnoty, v jaké výši měl tento subjekt přiznat a zaplatit tuto daň a v jakých zdaňovacích obdobích, zda a v jaké výši tak učinil a jakým mechanizmem případně dosáhl nelegálního snížení či zatajení uvedené daňové povinnosti, anebo zda, jakým mechanismem a jaké výhody dosáhl na dani z přidané hodnoty. Skutek rovněž neobsahuje údaj o tom, jaké osoby měly jednat za údajně provázané společnosti (právnické osoby), jaká byla účast těchto osob na předmětném jednání a jaký byl vztah těchto osob k obviněným. Soudy neučinily potřebnou konkretizaci účasti každého z obviněných na jednotlivých jednáních směřujících ke zkrácení daně nebo vylákání výhody na dani a alespoň srozumění obviněných s tím, že jejich jednání (popřípadě i v součinnosti s jednáním dalších osob) bude mít za následek zkrácení daně či vylákání výhody na dani. K námitce obviněných R. N. a J. R. ohledně toho, že popis skutku pod bodem II. výroku rozsudku postrádá vylíčení znaků objektivní a subjektivní stránky u jednotlivých obviněných, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že toto tvrzení uvedených odvolatelů neodpovídá znění skutkové věty pod bodem II. výroku rozsudku nalézacího soudu, ze které se zkráceně podává, že obvinění Z. B., D. D., R. N. a J. R. společně, za vzájemné součinnosti a se srozuměním se všemi rozhodnými fakty, organizovali obchody a obchodovali s nezdaněnými lihovinami, těchto obchodů se účastnili se společným záměrem zkrátit daňové povinnosti, přičemž využili řetězec obchodních subjektů, který byl vytvořen a použit v úmyslu ztížit orgánům finanční správy zjištění skutečného původu lihovin a také takto měla být zastřena skutečnost, že peněžní prostředky, získané jejich jednáním, byly po výběrech v hotovosti z bankovního účtu společnosti J. P. – NEXUS navráceny, mimo jiné, zpět obviněným Z. B., J. R. a R. N., kteří obchod s lihovinami zorganizovali a řídili a na počátku také částečně financovali, když na této činnosti se podílel obviněný D. D. zejména tím, že zajišťoval distribuci předmětných lihovin do prodejních řetězců, zároveň pro obviněné Z. B., J. R. a R. N. zajišťoval převzetí touto distribucí získaných peněžních prostředků a dále zajišťoval odvoz zboží od původních dodavatelů lihovin do skladů společností využitých v popsaném řetězci a následně zajišťoval odvoz zboží z těchto skladů do prodejních obchodních řetězců. V odůvodnění rozsudku nalézacího soudu potom uvedený soud konstatuje, že z hlediska zavinění dovozuje u všech obviněných úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], protože chtěli způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný takovým zákonem, přičemž jejich počínání ani jiného výkladu v zásadě nepřipouští. Jejich trestná činnost od počátku měla vést a také vedla ke zkrácení daní, jmenovaní jednali za vzájemné součinnosti, v časově na sebe navazujících krocích a od počátku byli plně srozuměni se všemi rozhodnými skutečnostmi, které postupně naplňovaly zmiňované znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, včetně následku (srov. str. 99 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Pokud se týká objektivní stránky souzeného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že ta spočívá v tom, že pachatel ve velkém rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. U shora uvedených obviněných bylo na základě dokazování provedeného nalézacím soudem bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že v případě jejich jednání uvedeného pod bodem II. výroku rozsudku nalézacího soudu bylo ve vztahu ke společnosti SLOVLIKER řádně zdaněno pouze 127,64 laa a dále bylo dodáno 155 331,32 laa nezdaněných, které byly na trh dodány pod označením tohoto výrobce. Ve vztahu ke společnosti Adurst DIST. pak bylo na trh uvedeným způsobem dodáno celkem 222 671 laa pod označením tohoto výrobce, z toho bylo řádně zdaněno pouze 15 440,625 laa, takže na trh konečným odběratelům, jimiž byly obchodní řetězce Tesco Stores, Kaufland, Ahold, Hruška, PLUS – DISCOUNT a SPAR, bylo dodáno celkem 362 561,695 laa přesně nezjištěného původu, které nebyly zatíženy spotřební daní. Tyto údaje nebyly zpochybněny ani provedenými šetřeními ze strany finančních orgánů a plně odpovídají taktéž doloženým dokladům a výpovědím svědků za dodavatele lihovin společnosti Adurst DIST a SLOVLIKER (srov. zejména svědecké výpovědi K. U., roz. Z. na č. l. 3 742 a násl a č. l. 20 442 a násl spisu, Z. V. na č. l. 3 642 a násl. a č. l. 20 493 a násl. spisu, V. S. na č. l. 3 545 a násl a č. l. 20 456 a násl. spisu, J. P. na č. l. 3 322 a násl. a č. l. 20 726 a násl. spisu, a Ing. L. H. na č. l. 32 642 a násl a č. l. 21 023 a násl. spisu). Zkrácení DPH obvinění dosáhli tím, že na vstupu byly uplatněny náklady za zdanitelná plnění, ke kterým nedošlo, přičemž následný obchodní řetězec podnikatelských subjektů, jak je popsán ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu, kde docházelo jen k faktické přefakturaci s nevýrazným navýšením ceny, byl použit k zastření skutečnosti, že se jedná o dodávky nezdaněných lihovin. Uvedením nezdaněných lihovin na trh prostřednictvím společnosti J. P. NEXUS vznikla daňová povinnost ke spotřební dani a dále docházelo ke krácení daňových povinností uplatněním DPH na vstupu, přestože ke zdanitelnému plnění nedošlo, protože lihoviny nebyly nabyty od plátce DPH na základě řádných daňových dokladů. Při zjišťování rozsahu zkrácení daňové povinnosti na spotřební dani a na dani z přidané hodnoty vycházely soudy ze zpráv Finančního ředitelství v Ostravě. Tedy pro vyčíslení způsobené škody krácením daní (přesně „rozsahu zkrácení daně“) v rozhodné době bylo vycházeno z hodnoty vyskladněných lihovin (jejich uvedením na trh, když přímo výroba lihovin prokázána nebyla) označenými, personálně a obchodně propojenými podnikatelskými subjekty, tak jak byly tyto dodávky nepochybné doloženy v obchodní síti nejen dodavatelskými, ale též následnými odběratelskými fakturami a návaznými doklady (srov. zejm. sv. 36 a č. l. 9 007 a násl. spisu). Od takto vyčíslené hodnoty vyskladněných lihovin označených výrobců Adurst DIST a SLOVLIKER pak bylo nutno odečíst hodnotu skutečně nakoupených lihovin od těchto likérek, které tyto společnosti nezpochybnitelným způsobem doložily svým správcům daně a poté i pro účely trestního řízení, a jež již byly zatíženy příslušnými daněmi, řádně přiznanými a uhrazenými těmito dvěma daňovými subjekty. Rozdíl pak představuje objem lihovin, které musely být z jiných zdrojů, přičemž ze všech zjištěných poznatků je zřejmé, že se jednalo o nezdaněné lihoviny, jejichž původ není doložen, případně jej měly doložit nekontaktní osoby. Ve zprávě Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 17. 10. 2006 se konkrétně uvádí, že obvinění v rozporu s ustanovením §13 zák. č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, v tehdy platném znění, nepodávali daňová přiznání přesto, že v souladu s ustanovením §5 zákona o spotřebních daních vznikala daňová povinnost. Zároveň v rozporu s ustanovením zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění, byl uplatňován nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu přesto, že k uskutečnění zdanitelného plnění nedošlo – lihoviny byly vyráběny ve vlastní režii nebo bylo plnění uskutečněno neplátcem daně z přidané hodnoty, případně plátcem, který daňové doklady nevystavil (srov. č. l. 5 428 a č. l. 5 428 p. v. spisu). V příloze této zprávy byl učiněn „Výpočet škody způsobené státu z nezdaněných lihovin“ (srov. č. l. 5 429 spisu), z nějž vycházel soud prvního stupně při určování rozsahu zkrácení daně, stejně tak vycházel i z „Výpočtu škody způsobené státu z nezdaněných lihovin“ založeném na č. l. 5 499 spisu, který je přílohou zprávy totožného finančního orgánu ze dne 27. 11. 2006 (srov. č. l. 5 430 a násl. spisu). Ke způsobu vyčíslení škody na spotřební dani a k určení výše daňového úniku na DPH srov. také str. 75 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Závěrem lze tedy uvést, že podle §3 tehdy platného zákona o spotřebních daních, tedy zákona č. 587/1992 Sb., byli plátci spotřební daně nejen všechny právnické a fyzické osoby, které v tuzemsku vybrané výrobky vyrábějí, ale taktéž, které je vyskladní, když daňová povinnost podle §5 citovaného zákona vzniká právě dnem vyskladnění, samozřejmě ve vztahu k dosud nezdaněným vybraným výrobkům, přičemž konkrétně §24 písm. d) téhož zákona uváděl, že plátci daně z lihu jsou právnické a fyzické osoby, které skladují nebo vyskladňují líh, pokud neprokáží, že se jedná o líh již zdaněný, nebo pokud neprokáží oprávněnost nabytí nezdaněného lihu. Tímto vyskladněním je pak nepochybně uvedením nezdaněných lihovin na trh. Byla to tedy společnost J. P. – NEXUS, která měla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z lihu. Tento daňový subjekt také zkrátil ve smyslu §13 tehdy platného zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, daň uplatňováním nároku na odpočet DPH na vstupu přesto, že ke zdanitelnému plnění nedošlo z důvodu, že lihoviny mohly být vyráběny ve vlastní režii nebo bylo plnění uskutečněno neplátcem DPH, případně i plátcem, který však daňové doklady sám nevystavil. Nejvyšší soud tak nemá za to, že by popis skutku či odůvodnění rozsudku zejména nalézacího soudu postrádalo vylíčení znaků objektivní stránky stíhaného trestného činu. Nejvyšší soud nemůže souhlasit s dovolatelem ani v tom ohledu, že by z popisu skutku nebylo zřejmé, jak měli jednotliví obvinění rozděleny úlohy při páchání trestné činnosti. Z popisu skutku pod bodem II. výroku rozsudku nalézacího soudu jednoznačně vyplývá, jak uváděl i nalézací soud, že popisované obchody řídila skupina podnikatelů – obvinění Z. B., J. R. a R. N. – některými svědky označena jako „opavská skupina podnikatelů“, přičemž rozhodující postavení v této skupině měl zjevně obviněný Z. B.. Tato skupina taktéž zajistila dodávky lihovin nezjištěného původu do propojeného obchodního řetězce, přičemž se jednalo o lihoviny nezatížené spotřební daní. Obviněný D. D. prováděl příslušné obchodní operace v souvislosti s distribucí lihovin do prodejních řetězců, tentýž obviněný měl za úkol také zajišťovat odvoz zboží od výrobců lihovin do příslušných skladů, které měly jednotlivé obchodní společnosti k dispozici a poté samotnou distribuci z těchto skladů ke konečným odběratelům, což byly především obchodní řetězce společnosti Tesco Stores a další, kdy jako konečný prodejce ve vztahu k těmto prodejním řetězcům vystupují společnosti RT TORAX a VINIUM, ale lihoviny jsou prodávány taktéž dalším menším odběratelům. Do naznačeného „systému“ byly lihoviny vkládány přes společnost J. P. – NEXUS, když stanovená prodejní cena lihovin byla velice nízká a fakticky stěží pokrývající výrobní náklady, spotřební daň a DPH, o marži ani nemluvě. Prostřednictvím zainteresovaných subjektů byla tato stanová cena postupně jen formálně nevýrazně navyšována, takže také výsledná prodejní cena do obchodních řetězců odběratelů byla pro tyto velice výhodná. Pokud jde o tok finančních prostředků, byly tyto do systému propojených společností a osob vkládány v hotovosti, získané finanční prostředky z těchto obchodů byly pak vybírány z účtu společnosti J. P. – NEXUS opět v hotovosti a předávány obviněným B., R. a N. k dalšímu využití (v podrobnostech srov. str. 91 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud tak má za to, že nelze přiznat žádnou relevanci námitkám zejména obviněných R. N. a J. R., podle nichž soudy nižších stupňů nepopsaly způsob a formu jejich trestné činnosti a neopřely svá skutková zjištění o odpovídající důkazy. Nejvyšší soud shora předestřel na základě jakých prokázaných skutkových zjištění a provedených důkazů má za to, že byla naplněna subjektivní a objektivní stránka trestného činu, kterým byli uznáni vinnými. Nalézací soud v popisu skutku pod bodem II. výroku o vině dostatečně popsal, jak obvinění realizovali obchody s nezdaněnými lihovinami, přičemž Nejvyšší soud současně dodává, že kdyby popis skutku obsahoval i další údaje, jejichž uvedení se dovolatelé v popisu skutku domáhají, a které jsou však dostatečně popsány v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a vyplývají ze spisu, vedlo by to ke zmatečnosti popisu skutku. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů je potom zřejmé na základě jakých ustanovení zákona o spotřebních daních a zákona o dani z přidané hodnoty bylo postupováno. Soudy se také zabývaly tím, kdo byl plátcem daně, v jaké výši a na základě jakých okolností případu, přičemž nalézací soud podrobně uvádí i konkrétní listinné důkazy, ze kterých vycházel, včetně uvedení jejich čísel listů ve spisu. Obvinění R. N. a J. R. rovněž namítali, že rozsudečný výrok o vině nalézacího soudu vykazuje vady v právní větě. Jak zkonstatoval již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, dovolatelům je možno přisvědčit v tom, že rozsudek nalézacího soudu obsahuje nepřesně formulovanou právní větu, pokud ustanovení §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku reprodukuje v podobě „ve větším rozsahu zkrátili daň, čin spáchali nejméně se dvěma osobami a způsobili uvedeným činem škodu velkého rozsahu“, zatímco uvedené ustanovení trestního zákoníku mělo být správně citováno v podobě „ve větším rozsahu zkrátili daň, čin spáchali nejméně se dvěma osobami a spáchali uvedený čin ve velkém rozsahu“. Tato nepřesnost z hlediska použitých pojmů, jak na ně již bylo shora poukázáno (nikoli konkrétní výše způsobeného účinku), zřejmě připadá na vrub faktu, že do rozsudku byl mechanicky převzat text obžaloby, která byla ovšem na obviněné podána pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. (jehož znění se nedopatřením ocitlo v právní větě rozsudku). Jde sice nepochybně o vadu rozhodnutí, jež by mohla za jiných okolností být i důvodem pro zrušení rozsudku, nikoli však v tomto případě, kdy došlo k pouhé písařské nepřesnosti, jež na podstatu věci nemá žádný zásadní vliv, a proto Nejvyšší soud dospěl k rozhodnutí, že s ohledem na to, že se jedná pouze o formální pochybení, které se nedotýká materiální stránky vztahující se k výši „velkého rozsahu“ zkrácení daně (v rozsudku nalézacího soudu označeného jako „škoda“), nejde o důvod, který by zakládal sám o sobě, podklad pro zrušení dovolateli napadených rozhodnutí. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po posouzení všech dovolacích námitek obviněných D. D., J. J., R. N. a J. R. dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 6 To 37/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 31 T 4/2008, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení v rozsudku ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 31 T 4/2008, který posléze včetně řízení mu přecházejícího náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který při zachování výroků o vině pouze v rozsudku ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 6 To 37/2012, nově rozhodl o trestech u jednotlivých obviněných, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými v odvoláních, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněných D. D., J. J., R. N. a J. R. o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. března 2015 Předseda senátu: Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.