ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1183.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1183/2015-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2015 o dovolání, které podal obviněný S. T. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 193/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 24/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 12 T 24/2015, byl obviněný S. T. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 1. 11. 2014 kolem 17:30 hod. v B. , po předchozím požití alkoholických nápojů, bez řidičského oprávnění, řídil motorové vozidlo zn. Škoda Superb r.z....., a při jízdě po ulici L. ve směru od ul. O. k ulici V. , předjížděl vlevo odbočující vozidlo zn. Škoda Fabia r.z....., jehož řidička A. K. dokončovala se zapnutým levým ukazatelem odbočení vlevo na místní komunikaci, a svým vozidlem narazil do levé zadní části odbočujícího vozidla a po krátkém zastavení z místa ujel, přičemž svojí jízdou ohrozil dalšího účastníka silničního provozu řidiče M. S. , který ho začal svým vozidlem pronásledovat na ul. U L. , kde obžalovaný zastavil, po příjezdu policejní hlídky PČR se v 18.30 hod. a v 18.18 hod. podrobil opakované orientační dechové zkoušce provedené přístrojem Dräger s výsledkem 2,37 promile a 2,36 promile alkoholu v dechu, poškozením vozidla spočívající v poškozeném levém blatníku, levém zadním světle, pokřivení zadních pátých dveří a zadního nárazníku, způsobil majitelce vozidla škodu ve výši 34 931 Kč“ . Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla dále uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil v plné výši škodu, kterou přečinem způsobil. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou roků.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 193/2015, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 8 Tdo 337/2013, uvedl, že postup orgánů činných v trestním řízení v jeho trestní věci zakládá takový extrémní nesoulad, jenž opravňuje Nejvyšší soud k projednání jeho dovolání. Předně poukázal na to, že soudy nižších stupňů zamítly jeho návrhy na výslech V. R. a Y. D. , ačkoli z úředních záznamů o podání vysvětlení uvedených osob v přípravném řízení vyplývaly skutečnosti svědčící v jeho prospěch, resp. podporovaly tvrzení o jeho nevině a vyvracely tvrzení svědka M. S. o totožnosti pachatele. Zamítnutí jím navržených důkazních návrhů považoval za nepřezkoumatelné a porušující jeho ústavní práva. Podle přesvědčení obviněného svědčily o jeho nevině i jiné okolnosti vyplynuvší z provedeného dokazování před soudem prvního stupně (neexistence řidičského oprávnění, jiný vlastník vozidla atd.). Odvolacímu soudu obviněný dále vytkl, že pouze opticky rozvedl tvrzení soudu prvního stupně o dostatečně provedeném dokazování, aniž by se vypořádal, se zjevným rozporem ohledně totožnosti pachatele vyplývajícím z úředního záznamu sepsaného s Y. D. , který byl vlastník vozidla a už druhý den po činu se ke spáchání nehody doznal. Uvedl, že tuto skutečnost soudy obou stupňů zcela úmyslně opomenuly.
Obviněný měl za to, že v řízení před soudy nižších stupňů nenastaly podmínky pro odmítnutí jeho důkazních návrhů, odmítnutí nebylo oběma soudy odůvodněno přezkoumatelným způsobem, a tudíž byl zkrácen na svých ústavních právech. Pokud soudy doposud ve věci činné nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, a byly provedeny pouze důkazy v jeho neprospěch, ačkoli ze spisového materiálu vyplývala minimálně důvodná pochybnost o totožnosti pachatele, nebyl nepochybně a objektivně zjištěn skutkový stav, čímž došlo k hrubému porušení jeho práva na obhajobu a založení právní vady rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívající v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací trestného činu ve smyslu ustanovení §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na přesvědčení o minimálně důvodné pochybnosti stran totožnosti pachatele namítl také porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo.
Závěrem konstatoval, že pokud soudy ve věci činné staví své rozhodnutí o jeho vině na svědectví M. S. , nebyl v rámci trestního řízení v tomto směru proveden řádný poznávací proces – rekognice podle §104b tr. ř. – jako jediný zákonný prostředek ke ztotožnění osoby pachatele. V souladu se zásadou in dubio pro reo měl být (za situace, kdy jiní svědci označují za pachatele odlišnou osobu) minimálně důkaz rekognicí proveden. Z pouhého tvrzení svědka o tom, že pachatele poznal (ačkoli sám při výslechu ze dne 27. 3. 2015 připustil, že vozidlo, jímž byla způsobena dopravní nehoda, ztratil z dohledu, když parkoval své vlastní vozidlo), nelze bez dalšího vycházet jako ze zákonného důkazu, jenž stojí osamoceně proti odlišné verzi obviněného.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2015, č. j. 5 To 193/2015-119, a zároveň rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2015, č. j. 12 T 24/2015-101, a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 193/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, resp. obhájkyně v substituci, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněná dovolací argumentace žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. neodpovídá.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však obviněným uplatněné dovolací námitky směřují výlučně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká neúplné důkazní řízení (zamítnutí návrhů na provedení důkazů svědeckými výpověďmi V. R. a zejména Y. D. a neprovedení řádného poznávacího řízení -rekognice), nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi M. S. v kontextu okolností svědčících o nevině obviněného), porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přičemž činí a prosazuje závěr, že ze spisového materiálu vyplývala minimálně důvodná pochybnost o totožnosti pachatele, resp. nebyl nepochybně a objektivně zjištěn skutkový stav. Právě z této skutkové argumentace vyvozuje existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., potažmo dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Tím ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec je možno k námitce opomenutých důkazů (stručně) poznamenat následující skutečnosti. Vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
V dané věci soudy nižších stupňů skutečně neprovedly všechny obhajobou navržené důkazy. Z jejich rozhodnutí však je zcela zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností s tím, že provádění dalších - obhajobou navržených - důkazů považovaly za nadbytečné, tedy že dosavadní důkazní řízení bylo úplné a poskytovalo základ pro zjištění skutkového stavu věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. V odůvodnění svých rozhodnutí uvedly úvahy, jimiž tento závěr konkretizovaly. V daných souvislostech lze nadto připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení (např. ne zcela detailní odůvodnění zamítnutí všech důkazních návrhů procesních stran) musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13). Za popsaného stavu nelze dovozovat, že by řízení před soudy nižších stupňů trpělo z hlediska úplnosti dokazování takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
K námitce obviněného o neprovedení rekognice podle §104b tr. ř. je možné dodat, že rekognice se koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že k provedení tohoto zvláštního způsobu dokazování nebyl v posuzované věci dán důvod, ani naplněny jeho zákonem stanovené podmínky, neboť svědek M. S. obviněného, jakožto pachatele předmětného skutku spolehlivě identifikoval, přičemž o věrohodnosti této identifikaci nevznikly pochybnosti. Nelze proto v postupu orgánů činných v trestním řízení spatřovat pochybení, jestliže k provedení tohoto specifického důkazního prostředku nepřistoupily.
Lze přitom současně dodat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Jejich rozhodnutí tak nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Jejich skutková zjištění mají obsahové zakotvení v provedených důkazech, zejména ve výpovědi svědka M. S. , která je podpořena výpovědí svědkyně A. K. minimálně stran bezohledného způsobu jízdy předmětného vozidla zn. Škoda Superb a stavu řidiče tohoto vozidla, který vykazoval známky požití návykové látky. Je tedy možno, i vzhledem k tomu, že výpovědi svědků netrpěly ani vnitřními rozpory, považovat za správný skutkový závěr soudů nižší stupňů, že se obviněný dopustil popsaného skutku. Tento závěr je ostatně potvrzován i kontextem zjištění o stavu řidiče uvedeného vozidla vyplývajícího z výpovědí jmenovaných svědků a nesporného faktu ovlivnění obviněného alkoholem v rozhodné době.
Nejvyšší soud dodává, že není jeho úkolem, jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. V návaznosti na skutečnosti shora uvedené tedy Nejvyšší soud pouze stručně uzavírá, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (takový nesoulad je dán tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů).
Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu