ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.12.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 12/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovolání obviněného S. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 6 To 53/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 105/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný S. P. byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 31 T 105/2011, uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, kterého se dopustil podle zestručněných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině tím, že jako živnostník podnikající v oboru opravy silničních vozidel vystavil dne 2. 2. 2009 fakturu za opravu vozidla znějící na částku 408 046 Kč, ve které nepravdivě uvedl, že provedl i výměnu motoru v hodnotě 153 956 Kč, a dal ji k dispozici spoluobviněnému R. V., který předtím dne 11. 11. 2008 nahlásil u pojišťovny UNIQA, a. s., pojistnou událost, k níž mělo dojít dne 9. 11. 2008, ačkoli ve skutečnosti uvedeného dne sám úmyslně sjel ze silnice a narazil do stromu, maje za cíl vylákat pojistné plnění.
Za tento trestný čin a sbíhající se přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. července 2013, sp. zn. 9 T 284/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 6 To 334/2013, byl obviněný podle §210 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále soud prvního stupně obviněnému uložil podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč, přičemž pro případ, že nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu ve Zlíně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací, usnesením ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 6 To 53/2014, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu obviněný S. P. napadl dne 7. 11. 2014 prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Kružíka dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1, písm. g), l) tr. ř.
Naplnění zmíněných dovolacích důvodů obviněný spatřoval v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. Soudem provedené důkazy podle něj jednoznačně neprokázaly, že spáchal skutek, který je mu kladený za vinu. O rozpornosti celého případu a přetrvávajících pochybnostech o správnosti skutkových zjištění popsaných v rozsudku soudu prvního stupně podle obviněného vypovídá již samotná délka trestního stíhání a zejména pak to, že soud druhého stupně ve svém prvním rozhodnutí, kterým zrušil první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, konstatoval, že provedené důkazy jsou v logickém rozporu se soudem zjištěným skutkovým dějem, přičemž nově provedené důkazy žádnou změnu nepřinesly. Obviněný v podrobnostech poukázal na argumentaci uvedenou v odvolání.
Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně obviněný navrhl, aby po zrušení zmíněných rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl sám a podle §226 písm. a) tr. ř. ho zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně JUDr. Ingrid Záhorová Nedbálková činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání obviněného S. P. nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z výslovně stanovených důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným uplatněné námitky jim lze podřadit a dovolují provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud připomíná, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani z jiných důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Skutkový stav Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání hodnotí pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud se přitom nemůže odchýlit od skutkového stavu, jak byl zjištěn v předcházejícím řízení. Není totiž oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít ty námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je totiž výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci soudu prvního stupně, protože těžiště dokazování je v hlavním líčení, a v omezené míře také do pravomoci soudu odvolacího, který může skutkové závěry nalézacího soudu doplňovat, popřípadě korigovat v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). V průběhu zmíněného procesu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy a pak je hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu naopak v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Je to dáno tím, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Přes shora uvedené lze výjimečně připustit mimořádný zásah do skutkových zjištění v řízení o dovolání, a to v případě existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněných skutkových zjištění, pokud se ve svém důsledku projevil v nesprávném právním posouzení skutku. Jsou-li právní závěry soudu ve zřejmém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, lze totiž takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Výše uvedené ale neplatí v případě, že obviněný formálně námitku extrémního nesouladu sice učinil předmětem svého dovolání, ale napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá. Jestliže soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu a formálně uplatněnou námitku extrémního nesouladu nelze ji mít za námitku relevantní dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiným dovolacím důvodům (shodně viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
Obviněný S. P. ve svém dovolání nevytkl soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše uvedeném smyslu. Jeho argumentace nedostatečným prokázáním viny, délkou řízení a předchozím postupem soudu druhého stupně se otázek hmotného práva vůbec netýkala. Obviněný v podstatě namítl jen v obecné rovině existenci extrémního rozporu, aniž by přitom následně poukázal na konkrétní skutečnosti, v nichž avizovaný extrémní rozpor spatřuje, natož aby specifikoval, jak se projevil v nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší soud proto rovněž jen z obecného hlediska konstatuje, že nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že soudy nižších stupňů nedodržely zásadu volného hodnocení důkazů. Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontoval a vyhodnotil. Velmi podrobně popsal úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Lze proto souhlasit s názorem odvolacího soudu, vysloveným v jeho rozhodnutí, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci.
Se stejnou pečlivostí se soud prvního stupně zaobíral i obhajobou obviněného S. P. a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnil vyčerpávajícím způsobem.
V souvislosti s odkazem obviněného na námitky obsažené v odvolání Nejvyšší soud konstatuje, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.). Případ, kdy obviněný v dovolání uplatnil obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, Nejvyšší soud ostatně již řešil ve svém rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408/, ve kterém dospěl k závěru, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “
K tomu, že obecně pojaté a blíže nekonkretizované námitky obviněného vůči způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud připomíná i rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, podle kterého označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Dalším důvodem, který obviněný uplatnil, je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tím lze namítat, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V dané věci obviněný dovolání opřel o druhou ze zmíněných alternativ s poukazem na to, že v řízení, které předcházelo napadenému usnesení, byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jinak řečeno, prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. znovu uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se kterým se Nejvyšší soud vypořádal shora uvedenou argumentací, že námitky obviněného uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Závěrem Nejvyšší soud pouze pro úplnost a zcela nad rámec dovolacích důvodů uvádí ke skutkovým námitkám obviněného S. P. následující.
Obviněný byl uznán vinným pomocí k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona a §250a odst. 1, 3 tr. zákona. Uvedené trestné činnosti se dopustí ten, kdo poskytne jinému pomoc (zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu) k tomu, aby při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou. Po subjektivní stránce se předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě pomoci na konkrétním trestném činu.
Rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, jednoznačně potvrzují závěr o vině obviněného výše zmíněným účastenstvím ve formě pomoci na trestném činu pojistného podvodu. Obviněný totiž vystavil fakturu za opravu vozidla, ve které úmyslně nepravdivě účtoval 153 956 Kč za výměnu motoru, kterou nerealizoval, a tuto fakturu poskytl spoluobviněnému R. V., aby ji předložil pojišťovně UNIQA, a. s., v souvislosti s likvidací pojistné události a vyplacením pojistného.
K námitkám obviněného vůči správnosti skutkových zjištění Nejvyšší soud stručně poukazuje na to, že soud prvního stupně mimo jakoukoli pochybnost zjistil ohledáním předmětného vozidla, ke kterému došlo v rámci hlavního líčení konaného dne 17. 4. 2013, že ve vozidle se stále nacházel původní motor, který tam byl podle zprávy výrobce nainstalován při jeho výrobě (viz dopis od firmy BMW na č. l. 43 a protokol o ohledání vozidla renomovanými pracovníky autorizované prodejny BMW Synot ve Zlíně na č. l. 550), z čehož naprosto logicky dovodil, že nemohlo dojít k jeho výměně. Tato položka nacházející se na faktuře vystavené obviněným je proto evidentně nepravdivá. Soud prvního stupně se pak na str. 8 a 9 odůvodnění rozsudku velmi pečlivě a zcela akceptovatelně vyrovnal se všemi důkazy, které měly podporovat verzi obviněného, že výměnu motoru realizoval, a které byly provedeny v hlavním líčení dříve, než došlo k ohledání vozidla.
Skutečnost, že obviněný S. P. věděl o tom, že faktura za opravu vozidla s nepravdivým údajem o výměně motoru bude spoluobviněným R. V. uplatněna v rámci likvidace pojistné události, je s ohledem na obsah výpovědi obou obviněných u hlavního líčení konaného dne 30. 11. 2011 v podstatě nesporná (viz č. l. 307 a násl. spisu).
Soudy nižších stupňů proto nepochybily v závěru o tom, že obviněný vědomě poskytl jinému pomoc k tomu, aby při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil takovým činem na cizím majetku škodu nikoliv malou, a správně kvalifikovaly jeho skutek jako pomoc k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona a §250a odst. 1, 3 tr. zákona.
K poslednímu dovolacímu argumentu, že o rozporuplnosti napadeného rozhodnutí a přetrvávajících pochybnostech o vině obviněného svědčí délka trestního stíhání a zejména to, že první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl nejprve odvolacím soudem zrušen, Nejvyšší soud konstatuje, že je zcela nepatřičný. Délka řízení se v tomto případě odvíjela od složitosti důkazní situace, a pokud odvolací soud usnesením ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 6 To 293/2012, zrušil první odsuzující rozsudek ve věci ze dne 9. 5. 2012, pak to bylo za jiného důkazního stavu, než jaký byl podkladem pro vynesení v pořadí druhého rozsudku. Odvolací soud při svém prvním meritorním přezkumu totiž přisvědčil námitkám odvolatelů a uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování tak, aby byly odstraněny zjištěné nesrovnalosti mezi skutkovými tvrzeními a doposud provedenými důkazy. Soud prvního stupně pokyn odvolacího soudu plně respektoval a provedl velmi obšírné doplnění dokazování, mimo jiné i shora uvedeným ohledáním motoru předmětného vozidla nebo kupř. obstaráním znaleckého posudku k prověření toho, zda zmapované poškození vozidla v době nahlášení pojistné události odpovídá průběhu nehody, jak ji pojišťovně popsal spoluobviněný R. V. Tvrzení obviněného, že nové důkazy obstarané a provedené na pokyn odvolacího soudu nebyly pro věc ničím přínosné, je pak zcela nepravdivé. Dalším dokazováním, které soud prvního stupně na pokyn odvolacího soudu provedl, a nutno podotknout, že naprosto vyčerpávajícím způsobem, byla naopak úplně vyvrácena obhajoba obviněného S. P. a mimo jakoukoli pochybnost byla prokázána správnost původních skutkových zjištění soudu prvního stupně, která se týkala role obviněného v posuzované cause (srovnej napadené usnesení na str. 5 odůvodnění). Soud prvního stupně změnil popis skutkového děje oproti původnímu rozsudku jen v tom, že z něj vypustil dostatečně neprověřené tvrzení, že spoluobviněný R. V. chtěl fingovanou dopravní nehodou ze dne 9. 11. 2008 dosáhnout odškodnění za dřívější poškození vozidla, ke kterému mělo dojít již dne 24. 10. 2008 (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 9).
Na podkladě shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný S. P., i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, aniž by věcně přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Englemann
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová