ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.142.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 142/2015-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2015 o dovolání obviněného M. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 12 To 52/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 43/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 1 T 43/2012, uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku (bod II.), trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod III.) a trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod IV.), kterých se dopustil skutky popsanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., za který byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 11 To 249/2013, byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř roků.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Náchodě podal obviněný odvolání, kterému Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 12 To 52/2014, z části vyhověl a podle §258 odst. 1, písm. a), b), c), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně skutku vymezeného v bodě III. a IV. výroku o vině zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 11 To 249/2013, byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků.
Obviněný M. F. podal dne 19. 8. 2014 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s argumentací, že „ (…) zjištěný skutek tak, jak je popsán ve výrokové části rozhodnutí o vině v napadeném rozsudku a skutková zjištění rozvedená v jeho odůvodnění neskýtají dostatečný podklad pro to, aby odsouzený mohl být uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 odst. 1 trestního zákoníku a to v rozsahu uvedeném pod bodem II. ve výroku napadeného rozsudku “, neboť takto vymezený skutek postrádá naplnění základních znaků výše uvedeného trestného činu, a to zejména znaku obohacení se na úkor jiné osoby včetně úmyslu obviněného takto učinit, uvedení v omyl jiné osoby a způsobení značné škody. K odůvodnění těchto námitek obviněný ve svém dovolání uvádí, že z popisu skutku tak, jak je uveden ve skutkové větě výroku o vině, vyplývá, že poté, co vybral finanční prostředky až do výše jejich fiktivního vkladu, je zase ve stejné výši vkládal na, ve skutkové větě blíže nespecifikovaný, podnikatelský účet spoluobviněné L. Š., přičemž další nakládání s těmito finančními prostředky bylo zcela v dispozici této obviněné. Spoluobviněná je poté v souladu se smlouvou uzavřenou mezi ní a poškozenou společností ve stanovené lhůtě převedla na účet této poškozené společnosti a z uvedených skutečností je tedy zřejmé, že takovéto jednání obviněného nelze považovat za jednání, kterým by se obviněný dopustil uvedení v omyl poškozené. Ne zcela v souladu s tímto tvrzením pak obviněný namítá, že z popisu skutku ve skutkové větě výroku o vině nelze určit, v jaké výši byly finanční prostředky na výše zmíněný podnikatelský účet obviněným vloženy, přičemž tato skutečnost je klíčová pro naplnění znaků uvedení v omyl a obohacení se včetně úmyslu obviněného takto učinit, a proto není možné jednání obviněného takto posuzovat. Ve vztahu k tomuto okruhu námitek obviněný taktéž uvádí, že z formulace skutkové věty ve výroku napadeného rozsudku není jasné, který ze tří subjektů (společnost SAZKA sázková kancelář a. s., společnost SAZKA a. s., klub Sazka) byl uveden v omyl, popř. zda se jedná o jednu či více právnických osob, a tedy, zda lze takovýto subjekt považovat za „jinou osobu“, a taktéž neexistenci příčinného vztahu mezi poškozenou evidovaného manka v okamžiku, kdy předmětný trestný čin vyšel najevo (tedy v účetním období od 29. 3. 2010 – 4. 4. 2010), provedenými fiktivními vklady a jejich následnými výběry. Druhý okruh námitek obviněného, ačkoliv je v některých případech označen jako námitka hmotně právního posouzení, se svým obsahem týká pouze hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, a to zejména výše poškozenou evidovaného manka v okamžiku, kdy předmětný trestný čin vyšel najevo, a výše způsobené škody a celkového počtu fiktivně provedených vkladů a jejich následných výběrů. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2. tr. ř. v napadeném rozsahu rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i rozsudek Okresního soudu v Náchodě a rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil a věc přikázal soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Taktéž podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí, aby Nejvyšší soud projednal věc v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že skutkové závěry soudů obou stupňů mají dostatečnou logickou oporu v provedeném dokazování, a to bez jakýchkoliv extrémních rozporů. Stejně tak považuje za správný závěr o spáchání předmětného trestného činu obviněným, a to i za předpokladu, že spoluobviněná měla povinnost na základě smlouvy uzavřené mezi ní a poškozenou uhradit sjednaný odvod. Dále se vyjadřuje k subjektu poškozené v otázce právního nástupnictví, ke skutkovým námitkám obviněného týkajícím se výše manka ke dni, kdy trestný čin vyšel najevo, stejně tak jako k počtu a výši jednotlivých výběrů a k celkové výši způsobené škody. Ohledně posledně zmiňovaného státní zástupce uvádí, že soudy sečtením všech neoprávněně provedených výběrů nesprávně určily výši škody, která jednáním obviněných vznikla, neboť se domnívá, že dopad do majetkové sféry poškozené byl pouze jeden (na počátku) následně se navyšující o rozdíl mezi vloženými a vybranými částkami. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl návrhu obviněného, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a zrušil ve výroku II. napadený rozsudek, jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně v témže rozsahu, a aby následně dle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout Okresnímu soudu v Náchodě. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný a zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Obviněný opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se obviněný dopustil tím, že „ společně v době nejméně od 28. 7. 2009 do 30. 3. 2010 využili skutečnosti, že obžalovaná L. Š. pod IČ 45927529, z titulu své podnikatelské činnosti, měla uzavřenu smlouvu o obstarávání služeb se společností SAZKA, a. s., a tedy mohla uzavírat sázky, přijímat finanční vklady za sázky a vyplácet vklady, na základě předcházející vzájemné dohody s obžalovaným M. F., na její osobou užívaném terminálu SAZKA, a. s. na adrese N..., do tohoto elektronického systému provozovaného klubem SAZKA, nejméně v 303 níže konkretizovaných případech zadala vklad různých finančních částek v celkové výši nejméně 1,502.260 Kč, aniž by ve skutečnosti tuto hotovost ve prospěch společnosti SAZKA, a. s. přijala, načež následně obžalovaný M. F., prostřednictvím jednak své vlastní karty klubu SAZKA, jakož dále prostřednictvím celkem sedmnácti fiktivně založených karet klubu SAZKA, na skutečně existující osoby, avšak bez jejich vědomí a svolení, celkem ve 315 níže konkretizovaných případech na různých terminálech společnosti SAZKA, a. s., vybíral finanční hotovosti do výše možného maximálního výběru, tedy do výše údajných, ve skutečnosti však neexistujících vkladů, tedy provedl výběry finančních hotovostí v celkové výši nejméně 1,441.149 Kč, čímž společně uvedli v omyl společnost SAZKA, a. s., který spočíval ve skutečnosti, že se obžalovanou L. Š. do systému zadané předmětné fiktivní vklady hotovostí jevily jako řádně uhrazené, aniž ve skutečnosti byly, a na základě této skutečnosti umožňovaly výběry finančních hotovostí na terminálech SAZKA, a. s., do výše údajných vkladů (…) a tímto popsaným společným jednáním způsobili společnosti SAZKA sázková kancelář, a. s., IČ 26493993, se sídlem Praha 9, K Žižkovu 851, celkovou škodu ve výši nejméně 1,441.149 Kč, jejíž odhalení zakrývali a v průběhu páchání tohoto jednání, postupně výnosy získanými touto trestnou činností, uhradili až do výše 1,276.479 Kč, čímž fakticky ve výsledku jmenované poškozené společnosti zůstala neuhrazena škoda ve výši 164.670 Kč, přičemž tato škoda byla obžalovanou L. Š. spol. SAZKA sázková kancelář, a. s., již uhrazena. “
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou . Podle odst. 4 písm. d) tr. zákoníku téhož ustanovení bude pachatel potrestán, způsobí-li takovým činem značnou škodu .
Aby se jednalo o trestný čin, musí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, následně je třeba se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, aby byla splněna materiální podmínka trestnosti.
Ve vztahu k prvnímu okruhu námitek, a sice, že nelze v jednání obviněného, tak jak je vymezeno v napadeném výroku rozsudku soudu druhého stupně, spatřovat naplnění zákonných znaků obohacení se na úkor jiné osoby včetně úmyslu takto učinit, uvedení v omyl jiné osoby a způsobení značné škody, obviněný zpochybnil jak objektivní, tak subjektivní znaky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, tudíž jde o právně relevantní námitku ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud těmto námitkám obviněného nepřisvědčil, neboť je považuje za zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního stíhání, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Ze skutkové věty výroku o vině je zřejmé, že vklady, které byly spoluobviněnou učiněny na účet poškozené společnosti, byly pouze fiktivního charakteru, neboť finanční ekvivalent ve výši takto vzniklého fiktivního vkladu nebyl spoluobviněnou ve skutečnosti přijat. Jakkoliv by se Nejvyšší soud zabýval otázkou, kdy skutečně byla stanovena povinnost k reálnému odvodu finančních prostředků na účet poškozené společnosti, zůstává nezpochybnitelným faktem, že pro posouzení, zda došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není rozhodné, jestli posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoliv jiné. Trestného činu se může totiž pachatel dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 24, ročník 2003, pod T 575). Jde o projev zásady trestního práva, podle níž trestněprávní ochranu lze použít k ochraně zájmů společnosti, práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob právě tam, kde nástroje ostatních právních odvětví selhávají. Často se hovoří o zásadě pomocné úlohy trestní represe. V dané věci je třeba poukázat především na přítomnost podvodného jednání na straně obviněného a naplnění dovoláním napadených znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu. Podvodným jednáním pachatel uvádí v omyl poškozeného, popř. i jiné subjekty. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. A konečně značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč. V uvedeném případě lze tedy konstatovat, že všechny tyto znaky z popisu skutku ve skutkové větě výroku o vině jednoznačně vyplývají. Uvedení v omyl poškozené společnosti je patrné ze skutečnosti, že spoluobviněná „ zadala vklad různých finančních částek v celkové výši nejméně 1,502.260 Kč, aniž by ve skutečnosti tuto hotovost ve prospěch společnosti SAZKA, a. s. přijala “. Obohacení se na úkor jiného, stejně jako způsobení značné škody je patrno ze skutečnosti, že „ obžalovaný M. F. prostřednictvím jednak své vlastní karty klubu SAZKA, jakož dále prostřednictvím celkem sedmnácti fiktivně založených karet klubu SAZKA na skutečně existující osoby, avšak bez jejich vědomí a svolení, celkem ve 315 níže konkretizovaných případech na různých terminálech společnosti SAZKA, a. s., vybíral finanční hotovosti do výše možného maximálního výběru , tedy do výše údajných, ve skutečnosti však neexistujících vkladů, tedy provedl výběry finančních hotovostí v celkové výši nejméně 1,441.149 Kč “, přičemž je třeba dodat, že celé toto jednání se uskutečnilo „ na základě předcházející vzájemné dohody s obžalovaným M. F. “. Není pochyb o tom, že se v konkrétním případě jednalo o cílené a soustavně opakované uvádění v omyl poškozené společnosti o výši vkládaných zdrojů následované bezprostředním výběrem příslušných finančních prostředků prostřednictvím jiných provozoven vedené snahou získat tyto finanční prostředky, aniž by vklad učiněný na příslušnou klubovou kartu byl reálně uhrazen, a tedy obohatit se na úkor jiného. Že byly tyto okolnosti obviněnému známy, je zřejmé zejména ze skutečnosti, že sám vyvíjel aktivitu při vzniku fiktivních vkladů (např. opatřováním údajů dalších osob, jejichž jménem bylo možné tyto vklady učinit) a sám potom finanční prostředky získané tímto způsobem vybíral, nakládal s nimi a před termínem jejich odvodu poškozené společnosti je vkládal na podnikatelský účet spoluobviněné. Tento postup oba obvinění po dobu několika měsíců soustavně opakovali, a došlo tak k situaci, kdy vylákání finančních prostředků poškozené bylo dodatečně zakrýváno podvodným získáním dalších částek, které tak byly užity k zakrývání dalších útoků provedených dříve. K námitce obviněného týkající se nemožnosti učinit závěr o jeho úmyslu se na úkor poškozené obohatit na základě skutkových zjištění uvedených ve výroku rozsudku Nejvyšší soud uvádí (a to i přes to, že úmysl se nemusí vždy bezpodmínečně vztahovat k obohacení vlastní osoby, ale postačí, když takovýto úmysl směřuje k obohacení jiného), že jestliže byla zjištěna participace obviněného na provádění fiktivních vkladů, na jejich výběru a i na následné snaze o krytí takovéhoto podvodného jednání, pak lze spolehlivě učinit závěr, že po subjektivní stránce se trestného činu dopustil ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Ve vztahu ke způsobení značné škody Nejvyšší soud nad rámec konstatuje, že došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003). S ohledem na toto tvrzení je třeba považovat postup soudů při určení částky převyšující znak značné škody, jako škody způsobené tímto trestným činem za zcela správný.
Také námitku týkající se nejasností ohledně pojmu „jiné osoby“ je nutno považovat za neopodstatněnou. Předně je třeba upozornit na skutečnost, že definice trestného činu podvodu nepředpokládá „uvedení jiného“ v omyl, tak jak se mylně domnívá obviněný, ale uvedení „někoho“ v omyl, přičemž pojmem „někoho“ lze rozumět fyzickou i právnickou osobu, ale i úřad – státní nebo jiný orgán. V tomto případě je poškozenou společnost SAZKA sázková kancelář, a. s. (od července 2014 existující pod změněnou obchodní firmou SAZKA a. s.), která byla od roku 2011 právním nástupcem společnosti SAZKA a. s., a to na základě smlouvy o prodeji podniku při zpeněžování majetkové podstaty SAZKA a. s. Klub SAZKA (správně SAZKA Klub) je věrnostní program, tedy produkt poškozené společnosti, který je bez právní osobnosti, přičemž všechny tyto skutečnosti jednoznačně vyplývají ze skutkové věty výroku o vině.
Jak již je uvedeno výše, právně relevantní námitka ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být pouze taková námitka, jíž je zpochybněno, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. V tomto ohledu je tedy třeba považovat námitku obviněného týkající se neexistence příčinného vztahu mezi poškozenou evidovaného manka v okamžiku, kdy předmětný trestný čin vyšel najevo (tedy v účetním období od 29. 3. 2010 – 4. 4. 2010), provedenými fiktivními vklady a jejich následnými výběry za nepodřaditelnou pod tento dovolací důvod, neboť je sice správně namítána neexistence příčinného vztahu, ale ve vztahu ke skutečnosti, která není ve skutkové větě výroku o vině nijak obsažena.
Ve vztahu k druhému okruhu námitek Nejvyšší soud uvádí, že s ohledem na skutečnost, že podstatou těchto námitek jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného . Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na obviněného dovolávání se spravedlivého procesu), a dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V popisu skutku byla Nejvyšším soudem zjištěna nepřesnost, která spočívá v počtu výběru hotovosti na terminálech společnosti SAZKA, a. s., kde oproti uváděnému počtu výběrů obviněným – 315, obsahuje popis skutku jen 313 takto uskutečněných výběrů obviněným. Vzhledem k možné částce výběru na jeden případ však uvedená skutečnost nemohla mít vliv na ovlivnění výše způsobené škody ve smyslu ovlivnění znaku značné škody. Za tohoto stavu musel tedy Nejvyšší soud konstatovat zjištěnou nesrovnalost v popisu skutku, avšak vzhledem k tomu, že uvedená nepřímost nemohla ovlivnit postavení obviněného a nemá po právní stránce zásadního významu (nemohlo by dojít k překvalifikaci jednání obviněného, neboť výše škody by mohla být snížena pouze v rozsahu jiných výběrů cca do 10.000 Kč), bylo dovolání obviněného jako celek odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann