ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1599.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1599/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2015 o dovolání, které podal obviněný J. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 8 To 315/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 13/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 10 T 13/2014, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době od května 2011 do 12. 9. 2013 nejprve ve věznici O. a H. S. a po svém propuštění dne 4. 8. 2013 rovněž v J., v úmyslu se obohatit uvedl poškozenou L. D. v omyl tím, že jí o své osobě uváděl nepravdivé údaje, zejména že je majetný, je vlastníkem rodinného domu a bytu, má pravidelný příjem ze svého dřívějšího působení v legiích, po zemřelém otci zdědil ranč v USA, dále že je vážně nemocný a nebude-li se léčit, zbývají mu jen tři měsíce života, a pod smyšlenou záminkou, že potřebuje finanční prostředky na svou léčbu, k zajištění své ochrany ve věznici, na své obchody a právníka, a s falešným příslibem jejich vrácení po propuštění z věznice, vylákal od poškozené L. D. finanční hotovost a balíky s různými věcmi v celkové hodnotě 970.000,- Kč a dále osobní motorové vozidlo zn. Fiat Marea, r.z. ..., v hodnotě 33.200,- Kč, kteréžto užil pro vlastní potřebu, čímž tak poškozené L. D. způsobil celkovou škodu ve výši 1.003.200,- Kč,
a výše uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 22. 11. 2010, č. j. 7 T 188/2010-238, v právní moci dne 10. 1. 2011, odsouzen mimo jiné pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, který vykonal dne 4. 8. 2013.“
Za citovaný zločin a za sbíhající přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 1. 2014, č. j. 2 T 6/2014-89, byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 1. 2014, č. j. 2 T 6/2014-89, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené L. D. škodu ve výši 970.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 8 To 315/2014, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že v trestním řízení v rámci prvního stupně rozhodovala v jeho věci jako předsedkyně senátu Okresního soudu v Jihlavě paní Mgr. Dagmar Koutníková Trnková, která však měla být podle jeho přesvědčení z rozhodování ve věci podle ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. vyloučena, a to z důvodu jejího osobního přátelského vztahu s poškozenou. Tuto skutečnost naznal obviněný až ve výkonu trestu ve Věznici V., po zhlédnutí reportáže v televizních novinách dne 10. 9. 2014. Uvědomil si, že je mu předsedkyně senátu povědomá a že se s ní seznámil koncem srpna 2013 na soukromé oslavě, kde byl spolu s poškozenou. Zde se s ní, jakožto přítelkyní poškozené bavil. Podotkl také, že o blízkém vztahu mezi poškozenou a předsedkyní senátu hovoří i fakt, že si spolu běžně tykají. Za těchto okolností vyjádřil přesvědčení, že lze mít důvodné pochybnosti o nestrannosti jejího rozhodování. Dodal, že neměl možnost uplatnit námitku podjatosti předsedkyně senátu dříve, neboť v důsledku svého nepříznivého zdravotního stavu a s tím spojené léčby trpí výpadky paměti a při hlavním líčení konaném dne 2. 7. 2014 předsedkyni senátu nepoznal. Skutečnost, že jsou u ní oprávněné pochybnosti o její nestrannosti, si uvědomil (dozvěděl se o ní) až po rozhodnutí soudu druhého stupně.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poznamenal, že soud vycházel při zjišťování skutkového stavu zejména z výpovědi, kterou učinil v přípravném řízení, z níž vyplývalo, že měl v úmyslu uvést poškozenou v omyl a následně z ní vylákal finanční hotovost a balíky s různými věcmi. Uvedl, že až po podání této výpovědi si s odstupem času uvědomil její nepřesnost (orgány činnými v trestním řízení byly otázky kladeny a zápis činěn účelově, aby byl zřejmý jeho úmysl) a nesprávnost a byl rozhodnut svá tvrzení uvést na pravou míru při hlavním líčení, kde však vinou svého neuspokojivého zdravotního stavu (na nějž upozornil předsedkyni senátu, která po dotazu na příslušníky Vězeňské služby v hlavním líčení pokračovala) nebyl schopen se vyjadřovat přesně a srozumitelně.
Přiznal, stejně jako to činil po dobu celého trestního řízení, že o sobě poškozené uvedl některé nepravdy, avšak popřel, že by je uvedl v úmyslu se na její úkor obohatit. Uvedl, že mezi ním a poškozenou byl v rozhodné době romantický vztah, poškozená zasílala balíky jemu, jakož i on zasílal různé dárky jí. Na takto poskytnutá plnění podle jeho názoru nelze nahlížet jako na obohacení ve smyslu §209 tr. zákoníku, neboť se jednalo o zcela běžné obdarovávání mezi partnery. V této době poškozená již věděla, že jí o sobě uváděl některé nepravdy, mj. za jaký trestný čin si odpykává trest. K otázce finančních plnění konstatoval, že se již od počátku jednalo o půjčky, které měl v úmyslu vrátit z prostředků, které vyzíská od svých dlužníků, což podle jeho slov zcela jasně vyplývá z provedených důkazů. Soudy ve věci činné však tuto skutečnost nevzaly v potaz. Dodal, že v rámci svého odvolání uvedl i důkazní návrhy na podporu svých tvrzení, s nimiž se odvolací soud nevypořádal a naopak v odůvodnění svého usnesení uvedl, že obviněný doplnění dokazování nenavrhoval. Soud se tak podle jeho názoru vůbec nezabýval subjektivní stránkou zločinu kladeného mu za vinu – dospěl k závěru, že jednal v úmyslu přímém, aniž by však tento závěr měl oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 5/67, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1994, sp. zn. Ntd 42/94, podle nichž skutečnost, že dlužník nesplnil svůj závazek k vrácení věci určené podle druhu, zejména peněz, ve sjednané lhůtě, ač tak mohl učinit, ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se k jeho škodě obohatil ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku.
S ohledem na výše citované námitky měl obviněný za to, že soud na základě provedeného dokazování učinil nesprávné posouzení skutku, když se vůbec nezabýval povahou poskytnutých plnění ze strany poškozené, ani hodnocením subjektivní stránky věci a současně zcela ignoroval zásadu in dubio pro reo, která byla podle jeho názoru v posuzované trestní věci hrubým způsobem porušena. Dovodil přitom, že v řízení nebylo bez důvodných pochyb prokázáno, že trestný čin popsaný ve výroku rozhodnutí spáchal úmyslně (byť ve formě úmyslu nepřímého).
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i vadné řízení mu předcházející, když předsedkyně senátu soudu prvního stupně měla být podle jeho přesvědčení z trestního řízení vyloučena, a v souladu s §265 l odst. 3 tr. ř. zároveň nařídil projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Současně vyslovil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že námitku uplatněnou podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nepovažuje za důvodnou. Z dostupného spisového materiálu podle jeho názoru nevyplývá, že by zmíněná předsedkyně senátu byla z projednání a rozhodnutí trestní věci obviněného vyloučena. Námitka obviněného postrádá jakoukoliv oporu a jakýkoliv základ, je ničím nepodložená. Kromě toho, pokud by byla daná námitka důvodná a vztah mezi předsedkyní senátu a poškozenou opravdu existoval, nic nebránilo obviněnému, aby ji uplatnil již v původním řízení. To však neučinil, přičemž údajné důvody, proč tak neučinil, jsou opět ničím nepodložené.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný zákonný dovolací důvod pak podle mínění státního zástupce nelze podřadit ani další obviněným namítané skutečnosti. Výtky týkající se nesouhlasu obviněného s hodnocením výpovědi z přípravného řízení, údajné ovlivnění obviněného nepříznivým zdravotním stavem v rámci výpovědi před soudem, tvrzení, že nebyl prokázán jeho zlý úmysl a porušení zásady in dubio pro reo, nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit přímo z povahy věci, neboť se netýkají aplikace hmotného práva, nýbrž se jedná o údajná pochybení procesní povahy. Vytýkané procesní nedostatky však neodpovídají ani jinému dovolacímu důvodu. Pokud jde o tvrzení, že obviněný neměl podvodný úmysl, že balíčky byly „obyčejným“ dárkem, poskytnuté finanční prostředky půjčkou a že měl v úmyslu vše vrátit, že tudíž není naplněn znak obohacení ve smyslu §209 tr. zákoníku a že zároveň absentuje podvodný úmysl ve smyslu téže skutkové podstaty, zde obviněný nevychází ze skutkových zjištění, jež učinily soudy. Naopak, prezentuje svou vlastní představu o skutkovém stavu a teprve až sekundárně činí na základě této své představy závěry právní. K námitkám tohoto typu nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet, protože podkladem dovolacího přezkumu může být v podstatě jen skutkový stav, který byl zjištěn v předchozích stadiích trestního řízení soudy. Skutkový stav, jak byl soudy zjištěn a vyjádřen zejména v tzv. skutkové větě rozsudku okresního soudu, přitom vykazuje veškeré znaky předmětného zločinu, tedy včetně obohacení a podvodného úmyslu.
Jelikož státní zástupce z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí nedovodil ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a naopak shledal, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 8 To 315/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný shledal naplnění citovaného dovolacího důvodu v jím tvrzené skutečnosti, že předsedkyně senátu 10 T Okresního soudu v Jihlavě Mgr. Dagmar Koutníková Trnková je v blízkém přátelském vztahu s poškozenou, běžně si tykají a on sám si až ve výkonu trestu vzpomněl, že se s touto předsedkyní senátu setkal na soukromé oslavě, kde mu ji poškozená představovala jako svoji známou. Podle jeho přesvědčení je proto možné mít důvodné pochybnosti o její nestrannosti při rozhodování v dané trestní věci. Tuto námitku podjatosti jmenované předsedkyně senátu uplatnil až v rámci dovolacího řízení s tvrzením, že v důsledku svého nepříznivého zdravotního stavu a s tím spojené léčby – trpí výpadky paměti – při hlavním líčení konaném dne 2. 7. 2014 předsedkyni nepoznal. Takto předestřenou dovolací argumentaci obviněného vztaženou k uvedenému dovolacímu důvodu lze označit za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tato argumentace je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud považuje za potřebné k věci uvést následující skutečnosti.
Obviněný námitku podjatosti vůči jmenované předsedkyni senátu vztáhl k ustanovení §30 odst. 1 větě první tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).
Pro poměr k osobám , jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k obviněnému však nelze vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je soudce vůči němu zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními skutečnostmi.
Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
Účelem citovaného zákonného ustanovení je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně vyjmenovaných důvodů. Současně však je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 věta první Listiny základních práv a svobod).
Předsedkyně senátu 10 T Okresního soudu v Jihlavě Mgr. Dagmar Koutníková Trnková ve svém vyjádření ze dne 5. 1. 2015 (doručeném Nejvyššímu soudu dne 8. 1. 2015) k předmětné dovolací námitce uvedla, že se s obviněným i s poškozenou L. D. setkala jen v rámci pracovní činnosti, a to v této trestní věci. Poškozenou osobně nezná a neudržuje s ní žádné osobní či jiné přátelské vztahy. Plně tak vylučuje, že by se s touto někdy osobně setkala v J. na nějaké soukromé oslavě a zde jí tato představila obviněného. Navíc v tomto městě nebydlí a nikdy se v J. nezúčastnila žádné soukromé oslavy poškozené či s poškozenou. Dodala, že stejně tak i ostatní vyjádření obviněného o její osobě v rámci dovolání považuje za výmysly, kterými se jen obviněný snaží zvrátit rozhodnutí v dané věci, neboť sdělení, že se s obviněným někde a o něčem bavila, je zcela nepravdivé.
V návaznosti na to je na místě konstatovat, že pokud obviněný namítá podjatost jmenované předsedkyně senátu s výše uvedeným odůvodněním, jedná se pouze o jeho tvrzení, jež není reálně nijak podloženo. Naopak je nutno akcentovat, že jmenovaná předsedkyně senátu, jejíž vyjádření Nejvyšší soud neměl v žádném případě důvodu jakkoliv zpochybňovat, zcela popřela veškeré námitky obviněného stran její nestrannosti v posuzované trestní věci a zcela vyloučila jakékoli osobní či přátelské vztahy s poškozenou. Vzhledem k tomu a s ohledem na rozvedená východiska Nejvyšší soud konstatuje (a v tomto směru se ztotožňuje také s vyjádřením státního zástupce), že za situace, kdy nebylo zjištěno, že by předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Koutníková Trnková měla nějaký bližší či výslovně osobní vztah k projednávané věci nebo k subjektům vyjmenovaným v §30 odst. 1 věty první tr. ř., nelze dovozovat závěr, že by byla vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy nebyl dovolacími námitkami obviněného materiálně naplněn.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vztažené k předmětnému důvodu dovolání směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů a nerespektování zásady in dubio pro reo a odvolacímu soudu též, že se nevypořádal s jeho důkazními návrhy uplatněnými v odvolání. Současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů (mj. akcentuje, že v rámci výpovědi před soudem byl ovlivněn nepříznivým zdravotním stavem) a vlastní, od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou, verzi skutkového děje. Až z těchto skutkových (procesních) námitek vyvozuje závěr o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci. Svojí argumentací tak nevytýká rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován primárně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec lze k námitce opomenutých důkazů (stručně) poznamenat, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Závisí tedy výlučně na soudu, který z vyhledávaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Uvedený závěr vyplývá i z článku 82 Ústavy, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 101/95). Není tedy povinností obecných soudů akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí odůvodnit.
V předmětné trestní věci soud druhého stupně v odůvodnění svého meritorního rozhodnutí shledal, že v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, bylo důsledně postupováno v souladu s ustanoveními trestního řádu, zejména s těmi, které mají zabezpečit objasnění věci, a právo obžalovaného na řádnou obhajobu. Z těchto skutečností je evidentní, že odvolací soud učinil závěr, že důkazní řízení bylo úplné a poskytlo spolehlivý základ pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Na tomto základě shledal skutková zjištění soudu prvního stupně správnými a úplnými.
Pokud odvolací soud neprovedl obhajobou navržené dokazování, pak z tohoto faktu není na místě činit závěr o porušení základních práv a svobod obviněného, i když nadbytečnost důkazního návrhu nebyla v rozhodnutí explicitně vyložena. Jak již výše uvedeno, odvolací soud zřetelně vyjádřil skutečnost, že důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně postačovaly k prokázání rozhodných skutečností, z čehož lze spolehlivě dovodit, že provádění dalších důkazů považoval za nadbytečné. Za tohoto stavu věci nejde v obhajobou namítaném směru o pochybení tak závažné, že by jeho důsledkem bylo porušení práva na spravedlivý proces. V daných souvislostech se patří připomenout, že Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. 1665/10). Nejvyšší soud pak nemá důvodu přistupovat k posouzení věci odlišným způsobem.
Dále je na místě konstatovat, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (a jejich právními závěry) není extrémní nesoulad. O extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Lze rovněž poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují vadu v podobě uvedeného extrémního nesouladu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
V návaznosti na to je na místě uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Nelze jim tudíž vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně srozumitelně a logicky vyložily svůj hodnotící postup. V souvislosti se shora uvedeným lze ještě zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Tímto základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Obiter dictum pak lze stručně zmínit následující skutečnosti.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu. Po subjektivní stránce je (stran základní skutkové podstaty) vyžadován úmysl. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
V daném případě obviněný podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jež nejsou v nesouladu (natož pak nesouladu extrémním) s provedenými důkazy, v úmyslu se obohatit uvedl poškozenou L. D. v omyl tím, že jí o své osobě uváděl nepravdivé údaje, zejména že je nemajetný, je vlastníkem rodinného domu a bytu, má pravidelný příjem ze svého dřívějšího působení v legiích, po zemřelém otci zdědil ranč v USA, dále že je vážně nemocný a nebude-li se léčit, zbývají mu jen tři měsíce života, a pod smyšlenou záminkou, že potřebuje finanční prostředky na svou léčbu, k zajištění své ochrany ve věznici, na své obchody a právníka, a s falešným příslibem jejich vrácení po propuštění z věznice, vylákal od poškozené L. D. finanční hotovost a balíky s různými věcmi v celkové hodnotě 970.000,- Kč a dále osobní motorové vozidlo zn. Fiat Marea, r.z. ..., v hodnotě 33.200,- Kč.
Tato skutková zjištění vyjadřují nejen všechny objektivní znaky uvedeného trestného činu (podvodné jednání, následek, resp. účinek v podobě škody na cizím majetku i obohacení obviněného, včetně příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a ostatními uvedenými znaky), ale také úmyslné zavinění [ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] zahrnující všechny znaky objektivní stránky.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý