ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.186.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 186/2015-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. července 2015
o dovolání obviněného A. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 55 To 630/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 18/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se částečně zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 55 To 630/2009, pokud jím bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného A. K. proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 6 T 18/2009, ve výroku o vině účastenstvím na trestném činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 4 tr. zák. ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. pod body 6., 9., a 11., a dále se částečně zrušuje rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 6 T 18/2009, ve výroku o vině účastenstvím ve formě organizátorství k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250a odst. 2, 4 tr. zák. pod body 6., 9., a 11., v celém výroku o trestu a částečně ve výroku o náhradě škody, kterým byla obviněnému uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s obviněným P. D. společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 1, Templová 747, škodu ve výši 157.735 Kč a společnosti Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, škodu ve výši 354.306 Kč a kterým byla uložena obviněnému A. K. , obviněnému P. D. společně a nerozdílně s P. B. povinnost nahradit společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 1, Templová 747, škodu ve výši 200.700 Kč.
S přihlédnutím k §261 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 6 T 18/2009, ohledně obviněného P. D. , ve výroku o vině účastenstvím na trestném činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 4 tr. zák. ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. pod body 6., 9., a 11, v celém výroku o trestu a částečně ve výroku o náhradě škody, kterým byla obviněnému uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněným A. K. nahradit společnosti Kooperativa pojišťovna a.s., se sídlem Praha 1, Templová 747, škodu ve výši 157.735 Kč a společnosti Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, škodu ve výši 354.306 Kč, kterým byla obviněnému A. K. , obviněnému P. D. společně a nerozdílně s P. B. uložena povinnost nahradit společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 1, Templová 747, škodu ve výši 200.700 Kč.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný A. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 6 T 18/2009, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 1.), trestným činem účastenství ve formě organizátorství k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250a odst. 2, 3 tr. zákona (bod 2.), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (body 3. – 5.), trestným činem účastenství ve formě organizátorství k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona (body 8., 10. a 12.) a trestným činem účastenství ve formě organizátorství k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250a odst. 2, 4 tr. zák. (body 6., 9. a 11.), kterých se dopustil skutky popsanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Liberci podal obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci usnesením ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 55 To 630/2009 podle §256 tr. ř. zamítnul.
Obviněný A. K. podal dne 12. 2. 2014 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1, písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu dle §265b odst. 1, písm. l) tr. ř.] s argumentací, že „popis skutku, jak je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, nevyjadřuje všechny obligatorní znaky skutkových podstat trestných činů, pro které byl odsouzen, především pak není přesvědčivě vyjádřena jejich subjektivní stránka. Nesprávné právní posouzení spatřuje dále v právním posouzení těch skutků, v nichž je spatřován pokračující trestný čin spáchaný v podobě účastenství na trestných činech různých tzv. hlavních pachatelů.“
Obviněný tedy konkrétně namítá ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body 1., 3. – 5., 6., 8., 9., 10. a 12. nedostatečné vyjádření subjektivní stránky předmětných trestných činů, neboť má zato, že ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá jeho úmyslné zavinění. Mimo jiné ohledně skutků uvedených pod body 6., 9., 10. a 11. uvádí, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako účastenství ve formě organizátorství na trestném činu různých hlavních pachatelů, a to včetně následku spočívajícího v součtu škod způsobených hlavními pachateli. Ke každému jednotlivému skutku pak obviněný velmi rozsáhle popisuje celou řadu skutkových námitek a ohledně skutků uvedených pod body 1., 8. a 11. namítá taktéž tzv. extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Ve vztahu k bodu 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvádí, že „závěr soudu o jeho vině není v souladu s provedenými důkazy, neboť sám popřel spáchání uvedeného skutku a uvedl, že k nehodě skutečně došlo a M. Č. u hlavního líčení popsal poškození motocyklu jako poškození neúmyslné“.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadené usnesení, tak rozsudek Okresního soudu v Liberci v části týkající se jeho osoby, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve vztahu ke skutkovým námitkám uplatněným dovolatelem státní zástupce konstatuje, že z hlediska povahy uplatněného dovolacího důvodu je třeba považovat tyto námitky za irelevantní. Ohledně skutků uvedených pod body 1., 3. – 5., 6. a 9. ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce uvádí, že v souvislosti s obviněným uplatněnou dovolací námitkou spočívající v nedostatku vyjádření subjektivní stránky je tato naopak uspokojivě vyjádřena, a proto považuje i tuto námitku za zjevně neopodstatněnou. To ovšem již neplatí ohledně skutků uvedených pod body 8., 10. a 12. ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ve kterých není podle názoru státního zástupce dostatečně vymezena od počátku existující vědomost obviněného o tom, že hlavní pachatelé si budou deklarovaným způsobem počínat, stejně jako samotný úmysl hlavních pachatelů spáchat předmětné trestné činy. Za důvodné státní zástupce považuje také námitky obviněného týkající se nemožnosti posoudit skutky pod body 6., 9. a 11. a rovněž pod body 8., 10. a 12., uvedené ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jako pokračující účastenství na trestných činech hlavních pachatelů, neboť účastenství dle §10 odst. 1 tr. zák. na trestných činech různých hlavních pachatelů nelze z důvodu akcesority účastenství posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud k dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ve výroku o zamítnutí odvolání obviněného a podle §265 l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné
[§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§265d odst. 2 tr.ř.).
K námitkám, které obviněný uplatnil k jednání, pro které byl uznán vinným pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně – účastenství ve formě organizátorství k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250a odst. 2, 3 tr. zák. Nejvyšší soud pouze poznamenává, že námitky, které obviněný uplatnil a kumuloval pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitky skutkové nikoli právní a dovolací důvod nenaplňují. V této souvislosti je potřebné uvést pouze tolik, že v dovolání jsou obhajobou zmiňovány pouze některé pasáže z rozhodnutí, či některé z provedených důkazů. V případě objektivně podaných námitek by bylo nutno obhajobou konstatovat, že soud prvního stupně na str. 12-13 odůvodnění svého rozsudku zmiňuje výpověď obviněného i již uváděného svědka M. Č. Z velmi podrobného popisu jednání obviněného i svědka je pak nepochybné, že to byl obviněný, kdo kontaktoval svědka, dohodl s ním na provedení poškození motocyklu, určil místo, kde k domnělé dopravní nehodně má dojít apod. Z uplatněné argumentace obviněného je však zřejmé, že tento nesouhlasí se závěry soudů, že šlo o fiktivní vyvolání pojistné události za účelem výplaty peněz z pojistné události, při zamlčení skutečného průběhu záměrně a účelně vyvolané tzv. „nehody“. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl uplatněn také k výroku o vině pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně by tedy přicházelo odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
K okruhu námitek obviněného týkajících se nedostatečného vyjádření subjektivní stránky trestných činů, konkrétně, že se ve vztahu ke skutkům vymezeným pod body 1. a 3. – 5. jedná o nedostatečné vyjádření úmyslu spáchat trestný čin podvodu dle §250 tr. zák. a že se ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body 6., 8., 10. a 12 jedná o nedostatečné vyjádření úmyslu působit jako organizátor trestného činu podvodu dle §10 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a jako organizátor trestného činu pojistného podvodu dle §10 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 2, 4 tr. zák., Nejvyšší soud uvádí, že ačkoliv vznesením těchto námitek obviněný zpochybnil jeden z formálních znaků konkrétních trestných činů, a tudíž se jedná o právně relevantní námitky ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje je Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné.
Ke skutkům vymezeným pod body 1. a 3. – 5. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky výše zmíněných trestných činů se proto vyžaduje, aby pachatel nejpozději v okamžiku uzavírání leasingových smluv uvedl konkrétní společnost v omyl, a to za účelem obohacení sebe, popř. jiné osoby. V popisu skutku ve výroku rozsudku o vině se konstatuje, že v případě skutku pod bodem 1. obviněný za použití nepravdivého potvrzení o zaměstnání a výši příjmů uvedl konkrétní společnost v omyl (uvedením v omyl se rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci), na jehož základě tato společnost poskytla obviněnému motocykl v pořizovací ceně 668.000 Kč, jinými slovy došlo k obohacení obviněného na úkor této společnosti (obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy). V uvedeném jednání lze tedy zcela jednoznačně spatřovat úmysl obviněného spáchat předmětný trestný čin, a to vědomým předložením nepravdivého potvrzení, kde zejména uvedení výše příjmu bylo pro následné jednání poškozené společnosti zcela klíčové. Následné jednání obviněného spočívající ve zneužití motocyklu k další trestné činnosti, nehrazení splátek, stejně jako nevrácení motocyklu poškozené společnosti, které je podrobně rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudu nižších stupňů, pak jen dokresluje celkovou představu o úmyslu obviněného.
Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněné také námitky obviněného stran nedostatečného vyjádření subjektivní stránky trestných činů uvedených v bodech 3. – 5, kdy k odůvodnění svého tvrzení odkazuje na argumentaci uvedenou v předchozím odstavci. Pro upřesnění pouze doplňuje, že v konkrétních případech byla poškozená společnost uvedena v omyl nikoliv za použití nepravdivého potvrzení o zaměstnání a výši příjmu, ale na základě padělané plné moci, přičemž tímto jednáním došlo k vylákání osobních automobilů rozdílné majetkové hodnoty. V souvislosti s argumentací obviněného k již zmíněným bodům 1, 3-5) považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na zcela přiléhavou argumentaci soudu prvního stupně a jím provedené hodnocení důkazů na str. 11-16 odůvodnění jeho rozhodnutí. Je však potřebné také uvést, že např. k bodu 1) výroku o vině, resp. také odůvodnění této části rozhodnutí by bezpochyby přispělo zdůraznění nevěrohodnosti obviněného a jeho obhajoby, kdy např. v souvislosti s pořízením motocyklu (bod 1) se obviněný presentoval jako stavbyvedoucí oproti tomu v případě jednání pod bodem 12) se hájil tak, že ve stavebnictví nepracoval – viz str. 30 odůvodnění rozsudku. Že v daném případě jednáním obviněného pod uvedenými body je naplněna také subjektivní stránka zmíněných trestných činů je patrno i z té skutečnosti, že obviněný k páchání trestné činnosti používal padělané doklady o své pracovní činnosti a padělané plné moci (viz např. str. 9 rozsudku).
Ohledně skutků uvedených pod body 6., 8., 9., 10. a 12 (stejně jako bodu 11). Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že k naplnění subjektivní stránky účastenství ve formě organizátorství je nutný úmysl obviněného zosnovat nebo řídit spáchání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., popř. pojistného podvodu dle §250a odst. 2 hlavním pachatelem, přičemž zosnováním trestného činu se rozumí činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vymyšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. Za řízení trestného činu je pak třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám a vyžadování jejich splnění apod. Ve výše označených, napadených bodech skutkové věty rozsudku prvního stupně je vylíčeno, že obviněný „zajistil podklady“, „poskytl peníze“, „následně přiměl“ hlavního pachatele, popř. „s využitím“ konkrétních osob, „zinscenoval“ dopravní nehodu, přičemž všechny tyto skutečnosti, v souladu s konstatováním shora, zcela jednoznačně prokazují úmysl obviněného počínat si konkrétním způsobem a je tak naplněn požadavek formulovaný v §120 odst. 3 tr. ř. týkající se dostatečného vyjádření subjektivní stránky předmětných trestných činů ve skutkové větě výroku o vině.
Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že popis skutku neobsahuje vyjádření subjektivní stránky obviněného spáchat uvedené trestné činy, ani názor státního zástupce, že u hlavního pachatele není (v popisu skutku u bodu 8, 10, 12) dostatečným způsobem vyjádřen již počáteční úmysl nehradit splátky. V popisu skutku je ve vztahu k obviněnému uváděno, že … a pokud jde o hlavní pachatele pak nelze přehlížet v popisu skutku uváděné zjištění, že „přiměl P. B. , přiměl M. S. , přiměl D. M. “. Nelze přehlížet, že při vytváření skutkového zjištění, které nachází své vyjádření v popisu skutku, vychází soud z hodnotících úvah k důkazům, které provedl a rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, a právě uvedené úvahy při hodnocení důkazů jsou pak koncentrovány ve skutkovém zjištění výroku rozsudku, tudíž je zde nepochybné spojení skutkového zjištění s příslušnou částí odůvodnění rozhodnutí. Soud prvního stupně např. v popisu skutku (na základě provedených a hodnocených důkazů) uzavřel, že obviněný „zajistil podklady k uzavření leasingové smlouvy a převzetí vozidla, poskytl peníze k úhradě akontace .. následně přiměl…) – viz bod 8. Nelze přehlížet, že k uvedenému bodu dále v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že P. B. (svědkovi) byl nabídnut „výdělek“, kdy svědek měl odebrat na smlouvu vozidlo, toto pak předat obviněnému a D. , k tomu také došlo a vozidlo se nahlásilo jako odcizené. Vzhledem k tomu, že došlo k havárii s tímto vozidlem, bylo svědkovi řečeno obviněným K. , že si to musí odpracovat. Svědkovi a jeho přítelkyni bylo vyhrožováno (viz blíže str. 22 rozsudku). Z této části odůvodnění tedy vyplývá, že nejen zmíněný svědek, ale také svědek V. potvrzoval verzi výpovědi svědka P. B. , že tento jim měl být zavázán /dlužit/, proto si svědek B. vzal úvěr, který však nemohl splácet a dále dlužil obviněnému další peníze, proto přijal návrh obviněného K. na převzetí vozidla na leasing a jeho předání obviněnému K. (K. a D. ). Nejvyšší soud je toho názoru, že za takto popsané situace v odůvodnění rozhodnutí je nepochybné, že hlavnímu pachateli bylo zcela zřejmé, že odebrané vozidlo na leasing nebude moci v stanovených splátkách splácet, toto musí odevzdat jako jistou úhradu na předchozí dluh a výhružky s tím spojené v souvislosti s předchozí trestnou činností shodnou s touto, na které se podílel spolu s obviněným A. K. Přehlédnout nelze ani tu skutečnost, že obviněný měl zajistit vše pro uzavření leasingové smlouvy a toto jeho jednání plně koresponduje s předchozím způsobem jím páchané trestné činnosti. Obdobné jednání je popsáno pod body 10 a 12 výroku rozsudku. Také pro tento způsob páchání trestné činnosti je příznačný stejný způsob provedení jako v případě jednání pod bodem 8 výroku rozsudku, přičemž z jednání je obviněný usvědčován výpověďmi svědků a listinnými důkazy (viz podrobněji např. str. 25-27 rozsudku). Obdobné závěry lze z odůvodnění a provedených důkazů (jako v bodě 8) dovodit také k subjektivní stránce hlavních pachatelů.
Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudy nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
Nejvyšší soud navazuje tím, že skutková věta, byť by v ní nebyla zcela přesně vyjádřena subjektivní stránka konkrétního trestného činu, umožňuje ve spojení s příslušnou částí odůvodnění učinit závěr, že vyjadřuje všechny skutkové okolnosti vyžadované pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu dle §250 odst. 1, 2 tr. zák., §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., §10 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a §10 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 4 tr. zák. (srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr.).
Nejvyššímu soudu v souvislosti s námitkami obviněného, ale také vyjádřením státního zástupce k právní kvalifikaci jednání obviněného pod bodem 6) výroku rozsudku soudu prvního stupně nezbývá než dodat, že soudy obou stupňů ve vztahu ke skutku vymezenému pod bodem 6. skutkové věty výroku o vině kvalifikovaly jednání obviněného jako trestný čin účastenství ve formě organizátorství k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250a odst. 2, 4 tr. zák., aniž by zvažovaly možnost posoudit uvedené jednání jako jednání pachatele, neboť jak je uvedeno v tomto bodě skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obviněný osobně způsobil dopravní nehodu, na základě které pak došlo ke spáchání trestného činu pojistného podvodu dle §250a odst. 1, tr. zák. a tedy úmyslně vyvolal pojistnou událost, čímž se sám stal pachatelem trestného činu pojistného podvodu dle §250a odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud dále považuje za opodstatněné námitky obviněného uplatněné ohledně skutků uvedených ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod body 6., 9. a 11., které soudy nižších stupňů kvalifikovaly jako pokračující trestný čin pojistného podvodu dle §250a odst. 2, 4 tr. zák., a pod body 8., 10. a 12., hodnocených týmiž soudy jako trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť jak vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 1994, sp. zn. 5 To 25/94, účastenství na trestných činech různých pachatelů nelze z důvodu akcesority účastenství posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení.
Problematikou pokračujícího trestného činu v případě, že jde o více útoků spáchaných jedním účastníkem trestného činu ve vztahu k různým hlavním pachatelům, se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozhodnutí publikovaném pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr. V tomto rozhodnutí byla zdůrazněna zásada akcesority účastenství, podle níž je trestní odpovědnost účastníka závislá na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Proto účastenství na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin spáchaný ve formě účastenství, byť by byly jinak splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků podle §89 odst. 3 tr. zák. (srov. č. 61/1994 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů při účastenství na trestných činech různých pachatelů není splněna podmínka, podle níž by bylo možné u účastníka trestného činu sčítat škody způsobené v jednotlivých případech jeho účastenství na úvěrových podvodech různých pachatelů, ale výši způsobené škody je třeba posuzovat odděleně ve vztahu ke každému pachateli, jemuž pomáhal. Nejde tedy o pokračování trestného činu podle §89 odst. 3 tr. zák., nýbrž o několikanásobné účastenství.
V souladu s tímto názorem Nejvyšší soud konstatuje, že pakliže soudy nižších stupňů kvalifikovaly jednání různých hlavních pachatelů jako jednání naplňující znaky pokračujícího trestného činu ve smyslu §24 tr. zák. a v souladu s tímto ustanovením sečetly výše škod způsobené jednotlivými dílčími útoky, čímž došlo k naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestného činu pojistného podvodu dle §250a odst. 2, 4 tr. zák. a sice, že těmito trestnými činy byla způsobena škoda velkého rozsahu, právní posouzení jednání obviněného není ve výše zmíněném rozsahu v souladu s výše uvedenými závěry. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že pokračujícím trestným činem se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku, a tedy tvoří jeden skutek, který je z hlediska hmotného práva nedělitelný.
Přestože byla argumentace obviněného ohledně výše zmíněného okruhu námitek shledána důvodnou, není Nejvyšší soud oprávněn vyhovět této námitce obviněného
a zrušit výrok o vině soudu prvního stupně také v bodech 8., 10. a 12., a to s ohledem na zákaz reformationis in peius , tj. zákaz změny rozhodnutí k horšímu, formulovaný v §265s odst. 2 tr. ř., který brání tomu, aby nové rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení vydané po zrušení dřívějších rozhodnutí Nejvyšším soudem bylo pro obviněného méně příznivé, než bylo původní zrušené rozhodnutí, tj. aby v jakémkoli směru zhoršovalo jeho situaci, a to buď ještě v řízení před Nejvyšším soudem (§265m odst. 1 tr. ř.), nebo před orgánem, jemuž byla věc přikázána (§265 l odst. 1, 2 tr. ř.). Na podporu svého závěru Nejvyšší soud argumentuje tím, že za předpokladu správnosti skutkových zjištění by měl soud prvního stupně v novém rozhodnutí posoudit předmětné jednání obviněného jako organizování dvou útoků trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) spáchaných hlavním pachatelem P. B. , tří útoků stejného trestného činu spáchaných hlavním pachatelem M. S. a navíc organizování trestného činu podvodu dle §10 odst. 1 k §250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaných hlavním pachatelem D. M. , což by nevyhnutelně vedlo k porušení shora uvedené zásady.
V návaznosti na to pak byl Nejvyšší soud povinen při posuzování námitky vznesené obviněným vůči druhému z výše uvedených pokračujících trestných činů původně pouze ohledně skutku vymezeného pod bodem 10. zohlednit i další dílčí útoky tohoto pokračujícího trestného činu vymezené pod body 8. a 12. Nejvyšší soud považuje za potřebné doplnit, že podle §265k odst. 2 věty třetí tr. ř., který zakotvuje zásadu tzv. beneficium cohaesionis, tedy že změna napadeného rozhodnutí, případně také změna rozhodnutí tomuto rozhodnutí předcházejícímu, svědčí i ve prospěch té osoby, která dovolání nepodala, pokud ji prospívá důvod, pro nějž bylo změněno rozhodnutí ve prospěch osoby, která dovolání podala. Z uvedeného tedy vyplývá nutnost vztáhnout rozhodnutí Nejvyššího soudu, učiněné v souvislosti s vyhověním tomuto okruhu námitek ve výše zmíněném rozsahu, také na dalšího spoluobviněného P. D. (body 6, 9, 11).
Ke skutkovým námitkám, jakož i námitkám tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním s provedenými důkazy, Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. extrémní nesoulad, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jakkoliv jsou Nejvyššímu soudu známa rozhodnutí Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, která se problematikou tzv. extrémního nesouladu zabývají, tak závěry vyplývající z těchto rozhodnutí nelze aplikovat na trestní věc obviněného, jehož argumentace spočívá v tom, že nesouhlasí s hodnocením důkazů, považuje zjištěný skutkový stav za nesprávný a v důsledku toho nesouhlasí s právní kvalifikací skutku, přičemž s důkazy vznesenými na podporu těchto tvrzení se již soudy obou stupňů řádně vypořádaly. Nejvyšší soud tak shrnuje, že ze způsobu, jakým jsou skutky popsány, lze vyčíst znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř.
V návaznosti na uvedenou námitku extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné připojit, že připouští-li vůbec Ústavní či Nejvyšší soud zásah do pravomocných rozhodnutí založený na zjištěném extrémním rozporu či nesouladu, děje se tak pouze za striktně vymezených podmínek. Na druhou stranu, jsou-li napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jasná, logická a přesvědčivá, a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V dané věci napadená rozhodnutí nižších soudů předestřených kvalit nepochybně dosahují.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné (ve vztahu ke skutkovým námitkám obviněného) neopomenout, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Činí-li obviněný, navzdory dosud popsanému, kroky ke zpochybnění soudy zjištěných skutkových závěrů a až následně od vlastních skutkových závěrů dovozuje jiné závěry právní, pak nelze než v souladu s obecným konstatováním uvedeným výše opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 55 To 630/2009, pokud jím bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného A. K. proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 6 T 18/2009, ve výroku o vině trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 4 tr. zák. ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. pod body 6., 9., a 11. Dále částečně zrušil také rozsudek Okresního soudu ve Liberci ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 6 T 18/2009, a to ve výroku o vině účastenstvím podle §10 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 2, 4 tr. zák. pod body 6., 9., a 11., v celém výroku o trestu a částečně ve výroku o náhradě škody, kterým byla obviněnému uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s obviněným P. D. společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 1, Templová 747, škodu ve výši 157.735 Kč, společnosti Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, škodu ve výši 354.306 Kč a kterým byla uložena obviněnému A. K. , obviněnému P. D. společně a nerozdílně s P. B. povinnost nahradit společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 1, Templová 747, škodu ve výši 200.700 Kč. S přihlédnutím k §261 tr. ř. byl částečně zrušen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 6 T 18/2009, ohledně obviněného P. D. , ve výroku o vině trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 4 tr. zák. ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. pod body 6., 9., a 11, v celém výroku o trestu a částečně ve výroku o náhradě škody, kterým byla obviněnému uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněným A. K. nahradit společnosti Kooperativa pojišťovna a.s., se sídlem Praha 1, Templová 747, škodu ve výši 157.735 Kč, společnosti Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, škodu ve výši 354.306 Kč, kterým byla obviněnému A. K. , obviněnému P. D. společně a nerozdílně s P. B. uložena povinnost nahradit společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 1, Templová 747, škodu ve výši 200.700 Kč.
V souladu s §265k odst. 2 tr. ř. byla současně zrušena také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud také Okresnímu soudu v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na okresním soudu tak nyní bude, aby se dále zabýval skutky pod body 6., 9. a 11., zejména s ohledem na jejich právní kvalifikaci. V této souvislosti bude nutné zaměřit se především na skutečnost, zda uvedené skutky naplňují znaky trestných činů, případně kterých, a to s přihlédnutím k výši jednotlivými útoky způsobené škodě a způsobu jejich spáchání. Při novém rozhodnutí ve věci pak okresní soud musí respektovat zásadu vyjádřenou v ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., když napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným a zásadě tzv. beneficia cohaesionis (srov. §265k odst. 2 věty třetí tr. ř.).
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. b tr. ř.
v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. července 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu