ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.215.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 215/2015-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. března 2015 o dovolání obviněné A. Ž. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 31 To 290/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 163/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 4. 2014, sp. zn.
4 T 163/2013, byla obviněná uznána vinnou v bodech 1) a 2) trestným činem křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a odsouzena podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 31 To 290/2014, byl napadený rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 4. 2014, č. j. 4 T 163/2013-255 podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen ve výroku o vině v bodě 1) a s odkazem na ustanovení §222 odst. 2 tr. ř. byla věc obviněné vedená pod bodem 1) výroku rozsudku soudu I. stupně, ve které byl spatřován obžalobou trestný čin křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku postoupena k projednání Magistrátu Města Jablonec nad Nisou, neboť žalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek. Podle §258 odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek změněn ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněná byla dle §345 odst. 3 tr. zákoníku [za zločin křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, který zůstal v napadeném rozsudku pod bodem 2) nezměněn] odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 31 To 290/2014 podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť „ (…) soudy obou stupňů nesprávně posoudili[y] a kvalifikovali[y] jednání popsané v bodu 2. odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 4 T 163/2013 ze dne 22. 4. 2014.“ Obviněná pak uvádí celou řadu skutkových námitek, např. existenci znaleckého posudku prokazujícího emoční nestabilitu obviněné a její případný vliv na úmysl spáchat předmětný trestný čin, nadstandardní vztahy mezi poškozeným a dcerou obviněné, atd. V rozporu s těmito tvrzeními pak obviněná uvádí ve zbytku dovolání okolnosti, které mají ospravedlňovat a vysvětlovat její pohnutky vedoucí ke spáchání předmětného trestného činu. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a v souladu s ustanovením §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné nejprve rekapituloval dosavadní průběh trestního stíhání obviněné
a jeho výsledky a vyjádřil se k otázce splnění podmínky podání dovolání prostřednictvím obhájce, aby dále rozvedl okolnosti, za kterých lze relevantně uplatnit dovolací důvod
podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V reakci na námitky obviněné státní zástupce shledává většinu v dovolání uplatněných námitek nepodřaditelných pod uplatněný dovolací důvod, neboť se jedná buď o námitky výhradně skutkového charakteru, nebo námitky, které nikterak nesouvisí s napadeným rozhodnutím. Naopak za relevantní, avšak zjevně neopodstatněné, shledává námitky obviněné směřující k otázce jejího úmyslu spáchat předmětný trestný čin, že uvedené jednání je trestným činem pomluvy a nikoliv křivého obvinění a že poškozenému nebyla trestným činem obviněné způsobena žádná škoda. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněné je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněné vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Pokud obviněná ve svém dovolání poukazuje na to, že odvolací soud měl zkoumat, zda se dopustila jednání, pro které byla uznána vinnou úmyslně, pak musí Nejvyšší soud uvést následující. Z rozhodnutí č. 63/1991 Sb. rozh. tr. vyplývá, že orgány činné v trestním řízení musí prokázat, že si pachatel trestného činu křivého obvinění byl vědom toho, že jiného obviňuje nepravdivě. Z argumentace obviněné uplatněné v dovolání však je zřejmé, že si obviněná nechce připustit, že poškozeného křivě obvinila a jednala přitom úmyslně. Okresní soud ve svém rozsudku rozvádí jednotlivé důkazy, aby na straně 5 v rámci jejich hodnocení konstatoval, že obviněná „naplnila v obou případech znaky skutkové podstaty zločinu křivého obvinění“. Soud druhého stupně, který se musel s obsahově shodnou námitkou také zabývat, dospěl k závěru, že zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku se obviněná dopustila pouze v případě jednání popsaného pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Na straně 5 svého rozsudku soud druhého stupně poukázal na to, že „pachatel musí jednat v přímém úmyslu, kdy ví, že předmětné obvinění je nepravdivé, a jiného lživě obviňuje“. Soud druhého stupně velmi podrobně na straně 5-8 rozvádí své úvahy ke skutku, který byl popsán pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně a ohledně něhož dospěl k závěru, že je nutno tento postoupit správnímu orgánu k posouzení, zda nejde o přestupek. Podstatné zjištění k otázce úmyslu obviněné ve vztahu ke skutku, který byl popsán pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, byla skutečnost, že „v květnu 2013 na základě trestního oznámení poškozeného, kdy počaly proti obviněné být konány úkony trestního řízení a v průběhu tohoto trestního řízení byla obviněná upozorněna na skutečnost, že mezi její dcerou a poškozeným, neexistuje žádný vztah s jakýmkoli sexuálním podtextem“, lživě poškozeného obvinila z trestného činu. Správně tedy uzavřel soud druhého stupně, že od uvedené doby (kdy byla upozorněna, že neexistuje žádný vztah s jakýmkoli sexuálním podtextem) musela obviněná vědět, že její domněnky jsou nesprávné a špatně si vykládala chování své dcery a poškozeného, tudíž věděla i to, že jakákoli další tvrzení o sexuálním zneužití její dcery ze strany poškozeného jsou nepravdivá. Vzhledem k tomu, že obviněná uvedenou argumentaci úmyslu, byť hmotně právního pojmu, váže k tomu, že jí tento nebyl prokázán (nebyl náležitě zkoumán), byla i tato námitka shledána právně irelevantní, byť se k ní Nejvyšší soud vyjádřil i z pohledu výše uvedeného judikatorního rozhodnutí.
Přestože státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství považuje některé námitky obviněné za právně relevantní avšak zjevně neopodstatněné a uvádí jednotlivé argumenty, které jednoznačně prokazují správnost závěru učiněného soudy nižších stupňů o úmyslu obviněné spáchat předmětný trestný čin, stejně tak jako závěru, že se nejedná o trestný čin pomluvy, Nejvyšší soud považuje námitky uvedené v dovolání, za nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Je třeba uvést, že mimo věcný obsah uplatněných námitek je také nezbytné jejich náležité odůvodnění, a to zejména uvedením konkrétních skutečností, na základě kterých se oprávněná osoba domáhá nápravy vadných rozhodnutí cestou tohoto mimořádného opravného prostředku. V konkrétním případě obviněná pouze uvádí, že „(…) hodnocení znalce by jistě měl odvolací soud zvážit v okamžiku[,] kdy zkoumá[,] zda se obžalovaná dopustila úmyslně svého jednání. Vycházím přitom ze stávající judikatury (…),“ což s ohledem na obecné konstatování shora jednoznačně nelze považovat za správně uplatněnou a dostatečně odůvodněnou námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod. Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet za obviněného směr a rozsah, jímž měl obviněný v úmyslu dovolací námitku naplnit (sorv. rozh. Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). Nejvyšší soud rovněž nemohl přehlédnout, že k dovolání, které bylo podáno prostřednictvím obhájce, bylo připojeno vyjádření – podání obviněné ze dne 14. 11. 2014, které mělo doplňovat dovolání podané prostřednictvím obhájce. K uvedenému podání obviněné lze pouze konstatovat, že nebylo podáno prostřednictvím obhájce, nebylo tudíž postupováno v souladu se zákonem /viz §265d odst. 2 tr. ř./. K námitkám, které byly součástí podání obviněné, nemohl Nejvyšší soud přihlížet (srov. rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
Z uvedeného tedy vyplývá, že primární námitky obviněné nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jejího jednání, ale v tom, že soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění, že předmětný trestný čin nespáchala. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje, přičemž na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Argumentaci obviněné ospravedlňující její jednání je nutno označit za zcela irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Nadto, skutečnosti uváděné obviněnou jsou jednoznačně vyvráceny důkazy, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily zcela správně, lze na ně v plném rozsahu odkázat, a proto Nejvyšší soud nepovažuje za potřebné se k nim dále vyjadřovat.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann