ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.351.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 351/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2015 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 10. 2014, č. j. 8 To 319/2014- 284, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 22/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 2. 2014, č. j. 5 T 22/2013- 223 , byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil způsobem popsaným ve výrokové části označeného rozsudku. Obviněný byl za tento zločin (a sbíhající se trestnou činnost) odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci – věcí specifikovaných v tomto výroku. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 2 T 157/2012-320, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 10. 2014, č. j. 8 To 319/2014-284, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době začátkem roku 2012 na H. n. v P. řekl J. Z., že je mu známo, že proti němu tento poškozený svědčil, a aby si dával pozor, co bude vypovídat u soudu, a sdělil mu, že ví, kde bydlí a že si v případě potřeby sežene dva svědky, kteří vypoví, že jim poškozený prodával heroin, a učinil tak, protože se dozvěděl, že ho J. Z. označil za distributora drog před policisty v trestním řízením v němž později obžalovaného za takové jednání odsoudil Okresní soud Plzeň-město ve své věci sp. zn. 5 T 3/2012.
Odvolací soud obviněného odsoudil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci, a to ve stejném rozsahu, jako soud prvního stupně. Současně rovněž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 2 T 157/2012-320, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Josefa Balína, LL.M., dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Odvolacímu soudu ve svém mimořádném opravném prostředku vytýká, že neprovedl jím navrhované důkazy, aniž by tento svůj procesní postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Vznáší výhrady vůči způsobu výslechu svědka Z. tímto soudem (tvrdí, že svědku byly kladeny návodné otázky) a namítá, že mezi zjištěným skutkových stavem a provedenými důkazy existuje extrémní nesoulad. Ten podle dovolatele spočívá v tom, že odvolacím soudem učiněné skutkové zjištění neodpovídá tvrzením svědka, jenž údajně nevypovídal konstantně. Navíc jde o osobu, u níž lze očekávat záměrné lhaní i nevědomé zkreslení skutečnosti. Právo na spravedlivý proces bylo podle obviněného porušeno tím, že se odvolací soud nevypořádal s veškerými jeho odvolacími námitkami. Tím podle něj porušil ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Neuvedení hodnotících stanovisek k jednotlivým listinným důkazům způsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku.
Z důvodu tvrzeného porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak jím napadený rozsudek odvolacího soudu a podle §265k odst. 2 tr. ř. i další na něj obsahově navazující rozhodnutí a Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení s obsahem podaného dovolání se k tomuto nebude věcně vyjadřovat. Zároveň vyjádřila souhlas, aby o podaném dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265 odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§265b odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Nejvyšší soud shledal, že obviněným podané dovolání, ačkoli se opírá o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., žádnou hmotně právní námitku vůči správnosti subsumpce odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu (popsaného skutku) pod příslušná ustanovení tr. zákoníku nevznáší. Veškeré námitky, které dovolatel uplatňuje proti rozsudku soudu druhého stupně, jsou svou povahou námitkami procesními, neboť jimi brojí vůči
a) skutkovým zjištěním uvedeného soudu, jakožto výsledku jeho zhodnocení existující důkazní situace,
b) způsobu, jímž byl proveden důkaz, z něhož odvolací soud vyšel při konstrukci svých skutkových zjištění,
c) hodnověrnosti tohoto důkazu, resp. jeho posouzení soudem,
d) způsobu naložení odvolacího soudu s jím uplatněnými důkazními návrhy,
e) obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ve stručnosti vyjádřeno, označenými námitkami uplatňuje dovolatel tvrzení o porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. [ad a)], ustanovení §101 odst. 3 tr. ř. [ad b)], ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. [ad c)], ustanovení §216 odst. 1 tr. ř. skrze ustanovení §238 tr. ř. [ad d)] a ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. [ad e)] odvolacím soudem.
Jak patrno, vytýká-li obviněný porušení ustanovení, která upravuje trestní řád (zák. č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), neuplatňuje námitky hmotně právní povahy, nýbrž námitky procesního a skutkového charakteru. Těmito, jak plyne z výše uvedeného, však uplatněný dovolací důvod, jenž je určen k nápravě vad nastalých při hmotně právním posouzení zjištěného skutku, event. k nápravě jiného vadného hmotně právního posouzení, které má význam pro správnost napadeného rozhodnutí, naplnit nemůže. Současně již na tomto místě je třeba říci, že těmito námitkami nemůže naplnit ani žádný z dalších, ustanovením §265b odst. 1 tr. ř. upravených dovolacích důvodů, z nichž některé jsou určeny i k nápravě vad procesního charakteru. Vady, které uplatňuje obviněný, však ani pod tyto [§265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), k) tr. ř.] podřadit nelze.
O naplněnosti deklarovaného dovolacího důvodu – i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu – by bylo lze usuzovat tehdy, pokud by byla reálná tvrzení obviněného, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, resp. že jím učiněné skutkové a potažmo právní závěry jsou v extrémním rozporu s obsahem důkazů, z nichž byly vyvozeny. Tak tomu však ve věci posuzované není.
Protože námitky dovolatele nejsou způsobilé vyvolat přezkumnou povinnost dovolacího soudu, omezuje se Nejvyšší soud toliko na stručnou reakci na ně.
Ad a) Skutkové zjištění odvolacího soudu nelze pokládat za rozporné, nadto extrémně rozporné s obsahem důkazů, z nichž bylo vyvozeno. Je-li případ tzv. extrémního nesouladu judikaturou Ústavního soudu vyložen tak, že se jím míní situace, kdy skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod., pak takový stav ve věci posuzované zjistit nelze.
Odvolací soud v reakci na řádný opravný prostředek obviněného, po provedení dílčího dokazování výslechem svědka Z. (č. l. 275-276) a předložením specifikovaných listinných důkazů (č. l. 276), upravil skutková zjištění nalézacího soudu ve smyslu jejich redukce, přičemž důvody tohoto postupu soudu druhého stupně jsou z jeho rozsudku zřejmé. Rozhodně nelze tvrdit, že by skutková zjištění uvedeného soudu neměla ve výpovědi svědka svůj podklad. Učinění skutkového zjištění zejména na podkladě tohoto důkazního prostředku (výpovědi svědka) není vyloučeno, neboť odsuzující rozsudek může být založen i na jediném přímém usvědčujícím důkazu, a to za podmínek, které jsou rozhodnutími Ústavního soudu definovány (viz např. usnesení ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 3907/11, usnesení ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2433/14).
Ad b) Z protokolu o veřejném zasedání a konec konců ani z formulace uplatněné námitky ( „Jednalo se především o otázky, kolikrát mělo k údajnému vydírání docházet.“ ) nelze dospět k závěru, že by odvolací soud při výslechu svědka J. Z. postupoval způsobem odporujícím ustanovení §101 odst. 3 tr. ř.
Ad c) Ze zásad ústnosti a bezprostřednosti plyne, že k hodnocení důkazů (včetně jejich věrohodnosti – pravdivosti) je povolán ten orgán činný v trestním řízení, který důkaz provedl. Odvolací soud, ve shodě se soudem nalézacím dospěl k poznatku, že z výpovědi svědka může – jako věrohodné – vycházet při konstrukci svých skutkových zjištění. V odůvodnění svého rozsudku s oporou o další důkazy (např. znalecký posudek na svědka zpracovaný), svědkem uváděné údaje v jeho procesních výpovědích v průběhu trestního stíhání dovolatele i soudem přímo vnímané projevy svědka při jeho výslechu, vyložil, proč k takovému posouzení výpovědi svědka dospěl. Dovolacímu soudu nepřísluší, aby prováděl „přehodnocení“ hodnotících postupů soudů nižších stupňů, nelze-li v nich – jak tomu je i v tomto případě – shledat zjevné nelogičnosti či jiné vady, které by svědčily o libovůli soudu, jež by zakládala důvod k úvaze o porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Ad d) Z řádného opravného prostředku obviněného (jak jím osobně zpracovaného – č. l. 239, 242-245, tak sepsaného jeho obhájcem – č. l. 236, 240-241, 269-270), jakož i následné písemné reakce obviněného č. l. 256, 257 plyne, že tento uplatnil návrh (č. l. 256) na doplnění dokazování provedením revizního znaleckého posudku „z oboru psychologie, odvětví toxikologie“ a přečtením protokolu o výslechu svědka J. Z. ze dne 6. 10. 2011. Z protokolu o veřejném zasedání nicméně plyne, že po provedení dokazování v již výše uvedeném rozsahu (výslechem svědka a specifikovanými listinami) procesní strany neuplatnily (č. l. 276) návrhy na doplnění dokazování před odvolacím soudem. Za této situace, když vůči obsahu protokolu žádné námitky uplatněny nebyly, nemůže být za důvodnou pokládáno tvrzení dovolatele, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy, aniž by svůj procesní postup v odůvodnění rozsudku řádně odůvodnil. Nevyvstala pro něj ani povinnost, aby o neprovedení dalších důkazů procesním způsobem rozhodl.
Za této situace nemohou být dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku nespecifikované důkazní návrhy považovány za důkazy opominuté (k jejich charakteru srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 591/14, aj.).
Ad e) Rozsudek odvolacího soudu nelze označit za nepřezkoumatelný. Plyne-li z ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., že v odůvodnění rozsudku (ve vztahu k výroku o vině) soud „stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují“ , přičemž „z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti“, poté odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zákonný požadavek zajisté splňuje.
Namítal-li obviněný ve svém dovolání zejména to, že se soud nedostatečným způsobem vypořádal s jeho odvolacími námitkami, pak odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí adekvátní reakci odvolacího soudu na tyto námitky obsahuje. Není povinností soudu druhého stupně, aby zcela detailním způsobem reagoval na každou jednotlivost odvolatelem namítanou (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12). Stejně tak není úkolem dovolacího soudu, aby domýšlel, na jaké námitky (v dovolání jejich konkretizace absentuje) soud druhého stupně údajně na odvolací argumentaci obviněného nedostatečně reagoval.
K otázce tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces lze poznamenat, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Protože napadené rozhodnutí není zatíženo vadou spočívající v extrémním nesouladu skutkových a právní závěrů s obsahem provedených důkazů a při odsouzení obviněného nedošlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neshledal Nejvyšší soud zákonné důvody k procesnímu zásahu, odůvodněném potřebou ochrany základních práv obviněného, který by se projevil kasací napadeného rozhodnutí.
Již výše bylo zmíněno, že obviněný se svou dovolací argumentací s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (avšak ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v 265b.“ Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo K o u ř i l