ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.460.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 460/2015-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2015 o dovolání obviněného R. K. , a obviněného Z. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 10 To 89/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 20/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 4 T 20/2013, byli obvinění R. K. a Z. K. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §173 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (I.). Obviněný R. K. sám byl dále uznán vinným trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a s trestným činem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (II.1), trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 psím. a), b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s trestným činem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (II.2–3) a trestným činem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku (II.4). Obviněný Z. K. sám byl dále uznán vinným trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (III.1) a trestným činem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku (III.2), za což byl obviněný R. K. podle §173 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let a obviněný Z. K. podle §173 odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Oběma obviněným byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabraní věci nebo jiné majetkové hodnoty. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání obviněných Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 10 To 89/2014, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obvinění R. K. a Z. K. napadli toto rozhodnutí dovoláním, v němž shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný R. K. uvádí, že oba soudy pochybily tím, že učinily „(…) nesprávná a neúplná skutková zjištění, která ve svém důsledku vedla k nesprávnému posouzení o vině odsouzeného R. K. ho trestnými činy ad I/1 a ad II/1 výroku rozsudku.“ Za nesprávné skutkové zjištění považuje obviněný R. K. označení jeho osoby jako pachatele předmětných trestných činu, neboť ze žádného ze soudem provedených důkazů (DNA obviněného na zlatnické lupě a slunečních brýlích, otisk pracovní rukavice, nákup tašek značky Ikea, telekomunikační provoz mobilního telefonu, svědecké výpovědi, atd.), není možné takovýto skutkový závěr učinit. Závěrem svého dovolání obviněný R. K. navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu a podle §264l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl tak, že se obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. v napadených bodech obžaloby zprošťuje nebo po zrušení tohoto rozhodnutí podle §265m odst. 1 tr. ř. takto rozhodl sám.
Naproti tomu obviněný Z. K. ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem I. skutkové věty výroku o vině tvrdí, že „(…) je nezpochybnitelné, že se dopustil trestného činu loupeže, za který byl obžalován, nicméně je toho názoru, že část spisového materiálu týkající se vzniklé škody neodůvodňuje použití kvalifikované skutkové podstaty dle třetího odstavce, neboť zjištěná škoda nespadá pod kategorii velkého rozsahu.“ K prokázání tvrzené skutečnosti především odkazuje na absentující důkazy o vlastnictví, původu, kvalitě, množství, atp. odcizených předmětů a významný vliv těchto skutečností na celkové určení výše způsobené škody. Taktéž poukazuje na formální rozpor mezi v popisu skutku uvedeným poškozeným subjektem „Dr. P. P. Interantik Starožitnosti“ a subjektem oprávněným z náhrady škody společností „Interantik, s.r.o.“ Obviněný Z. K. závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí prvního i druhého stupně a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva
a k dovolání obviněných se vyjádřila. Konstatovala, že obviněnými vznesené námitky jsou pod uplatněný dovolací důvod zcela nepodřaditelné, neboť obsahují pouze skutkové námitky neschopné založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, které navíc považuje za zcela nedůvodné, neboť skutkové závěry soudů obou stupňů mají dostatečnou logickou oporu v provedeném dokazování, a to bez jakýchkoliv extrémních rozporů. Stejně tak je přesvědčena, že postup soudů obou stupňů byl v otázce dokazování a odůvodňování zcela správný, souladný s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nelze jim v tomto směru nic vytknout. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud odmítnul podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a ačkoliv jsou formálně založena na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obvinění měli zájem tento dovolací důvod uplatnit prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněními (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněných uvedenými v dovolání, je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primární námitky obviněných nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jejich jednání, ale v tom, že soudům obou stupňů vytýkají nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění o nespáchání předmětných trestných činů nebo o nezpůsobení škody velkého rozsahu. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu).
Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pouze nad rámec Nejvyšší soud doplňuje následující.
Soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Nejvyšší soud proto shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
Uvádí-li obviněný R. K., že neexistuje jediný přímý nebo nepřímý důkaz prokazující závěr o spáchání trestného činu uvedeného ve skutkové větě výroku o vině pod bodem I, je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že závěr o spáchání tohoto trestného činu právě obviněným je odvozen z celé řady důkazů, kterými jsou mimo jiné nález pracovních rukavic, a to zejména s ohledem na jejich otisk, vizuální vzhled i umístění v době jejich nálezu v bydlišti obviněného, tašek značky Ikea použitých při samotném trestném činu, a to zejména s ohledem na jejich specifický vzhled, dobu nákupu takovýchto tašek obviněným, a také na místo jejich nálezu v řece Vltavě po spáchání trestného činu. Dalším důkazem, který potvrzuje správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů, je i pohyb obviněného, zjištěný pomocí lokalizace mobilního telefonu, kdy tento pohyb jednoznačně prokazuje spojitost s pohybem obviněného v okolí místa činu před jeho spácháním, jakož i v okolí řeky Vltavy po spáchání tohoto trestného činu, jakož i aktivní nevyužívání mobilního telefonu obviněným, včetně nepřijímání příchozích SMS zpráv a hovorů v době spáchání trestného činu, a to i přes velice vážnou zdravotní situaci družky obviněného. V neposlední řadě učiněný skutkový závěr potvrzuje také prodej odcizeného zlata obviněným krátce po spáchání trestného činu. Stejný závěr potvrzuje Nejvyšší soud také ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem II.1 skutkové věty výroku o vině, kde za stěžejní důkazy, z nichž je možno odvozovat vinu obviněného, je možno považovat především výpověď poškozeného a svědkyně, kdy s popisem skutkového děje, tak jak ho uvedli, korespondují také další důkazy jako identikit obviněného odpovídajícího jeho podobě, sluneční brýle, na nichž se nachází DNA obviněného, jakož i fakt, že obviněný v místě činu bydlel. Lze tedy shrnout, že soudy nižších stupňů byl v obou případech vytvořen ucelený řetězec důkazů, který byl a i nadále jednoznačně prokazuje vinu obviněného R. K.
Ve vztahu k námitkám obviněného Z. K. Nejvyšší soud připomíná, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, v nichž je zakotven princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) . Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
Ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu Nejvyšší soud konstatuje, že došlo-li trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ke zmocnění se cizí věci, tedy starožitností, šperků a jiných předmětů, pak je způsobenou škodou skutečná hodnota těchto věcí (újma v majetkové sféře poškozeného), která byla nalézacím soudem na základě znaleckého posudku z oboru ekonomiky řádně zjištěna, a to bez ohledu na to, zda je napadená osoba vlastníkem takovýchto věcí. S ohledem na toto tvrzení je třeba považovat postup soudu prvního stupně při určení částky 9.498.608 Kč jako škody způsobené trestným činem uvedeným ve skutkové větě výroku o vině pod bodem I. za zcela správný a námitku obviněného Z. K. o nutnosti doložení komisionářských či jiných obdobných smluv za zcela neopodstatněnou.
K poznámce obviněného o formální nesprávnosti označení poškozeného subjektu „Dr. P. P. Interantik Starožitnosti“ ve skutkové větě výroku o vině pod bodem I. a subjektu oprávněného z náhrady škody, společnosti „Interantik, s.r.o.“ Nejvyšší soud doplňuje, že v konkrétním případě se jedná pouze o zřejmou chybu v psaní, kdy z následného odůvodnění, je zřejmé, že se jedná o společnost Interantik, s.r.o., ve které JUDr. P. P. figuruje jako společník a prokurista.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann