ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.560.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 560/2015-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2015 o dovolání obviněného I. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015, č. j. 9 To 66/2014-1404, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 7/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2014, č. j. 3 T 7/2013-1343 byl obviněný I. H. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil v době od 2. 1. 2007 do 3. 12. 2010 ve V., kdy jako dispečer dopravy společnosti NOPROSU, s. r. o., v úmyslu sebe obohatit pod záminkou poskytnutí záloh cestovních výdajů a záloh na mzdy pro řidiče uvedené společnosti vylákal od osob oprávněných k vydání peněžní hotovosti finanční prostředky, které nepotřeboval k plnění své pracovní povinnosti, jejich výši záměrně nesprávně zaevidoval v elektronickém programu Doprava 2000 v nižších částkách než jakou ve skutečnosti přijal z pokladny, přičemž za shora uvedené období se takto obohatil o 1.947.894,50,- Kč a 223.623,40 EUR, čímž společnosti NOPROSU, s. r. o. způsobil škodu nejméně 7.542.952,- Kč. Za toto jednání byl obviněnému uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále byl jmenovaný zavázán podle §228 odst. 1 tr. ř. k povinnosti nahradit poškozené společnosti NOPROSU, s. r. o. škodu ve výši 7.077.834,- Kč.
Odvolání obviněného následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2015, č. j. 9 To 66/2014-1404, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný I. H. napadl toto rozhodnutí dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vycházeje z přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný prostřednictvím svého obhájce uvedl, že soudy prvého i druhé stupně svévolně hodnotily důkazy, a to způsobem nejvíce v jeho neprospěch, resp. opomenuly provedení stěžejních důkazů, na základě čehož dospěly k nesprávnému posouzení skutku. Obviněný namítal založení jeho viny na výpovědích svědků J. Š., J. B. a L. B., které považuje za nevěrohodné, a to jednak pro jejich vztah k poškozené společnosti NOPROSU, s. r. o., neboť tito jsou ve vztahu k ní jako jednatel, hlavní účetní a dispečer, tedy v pozici statutárního orgánu či zaměstnanců, kteří mají zájem na tom, aby společnost získala plnění z náhrady škody, k níž byl odsuzujícím rozsudkem zavázán. Dále pak zdůraznil, že u hlavního líčení bylo zjištěno, že obdobné tr. činnosti se dopouštěl také svědek B., který však není tr. stíhán, neboť splácí svůj dluh vůči společnosti a vedení společnosti tak na něj tr. oznámení neučinilo. Fakt, že právě svědci B. a Š. tuto informaci nesdělili orgánům činným v přípravném řízení, ale až v průběhu hlavního líčení před soudem, považuje za zamlčení takových informací, které musí mít vliv na posouzení věrohodnosti svědků. V návaznosti na toto protiprávní jednání, kterého se měl dle obviněného dopustit svědek B., nelze dle dovolatele spolehlivě zjistit výši škody, které se dopustil toliko I. H., neboť svědek B. mohl přímo či nepřímo ovlivnit důkazy, z nichž vycházely oba uvedené soudy. Obviněný dále poukázal na pochybení při hodnocení důkazů, kde bylo vycházeno z nedůsledně vedených pokladních knih, které na rozdíl od něj navrhovaného provedení důkazu účetnictvím firmy, představují pomocnou evidenci společnosti. V tomto směru má obviněný za to, že neprovedení jím navrhovaného důkazu představuje pochybení ve smyslu tzv. opomenutého důkazu, jemuž věnoval pozornost Ústavní soud ve svém rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 733/01. V neposlední řadě učiněné dovolání namítá pochybení při hodnocení důkazů, jestliže nalézací i odvolací soud dovodily vinu obviněného v období let 2007-2008, vycházeje z jeho písemného uznání dluhu ze dne 3. 12. 2010, které se vztahuje k období 2009-2010. Rovněž tak závěry obou soudů o majetkových poměrech obviněného jsou postaveny na nejistých základech a hodnoceny výrazně v neprospěch jmenovaného. S ohledem na shora uvedené proto obviněný navrhl zrušení výroku o vině a trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2014, č. j. 3 T 7/2013-1343, jakož i navazujícího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015, č. j. 9 To 66/2014-1404 a vrácení věci soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný současně požádal Nejvyšší soud o odložení výkonu trestu odnětí svobody, a to z důvodu přestěhování jeho rodiny, k čemuž je v důsledku vzniklé situace nucen.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil následujícím způsobem. Poukázal na vadnost podaného dovolání, které je činěno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v jeho rámci se nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvého a druhého stupně, tak jak to dovolatel činí. Dle jeho názoru neexistuje takový extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním názorem, které shora uvedené soudy použily, aby byl připustitelný zásah do skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení. Státní zástupce se plně ztotožnil s rozsahem provedeného dokazování, jakož i zvolenou právní kvalifikací a v neposlední řadě též vyčíslením výše škody, která vznikla protiprávním jednáním obviněného. Z těchto důvodů pak navrhl dovolacímu soudu odmítnout předmětné dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obě zainteresované procesní strany pak v rámci svých podání vyjádřily souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje obsahové náležitosti, ať již obecné (§53 odst. 3 tr. ř.), tak specificky vyžadované pro tento mimořádný opravný prostředek (§265f odst.1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Jak již bylo konstatováno, podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ač se ve skutečnosti o trestný čin nejedná, anebo sice došlo ke spáchání trestné činnosti, ale její právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, jehož stěžejní část spadá do kompetencí činnosti nalézacího soudu a v jeho průběhu je třeba nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle vnitřního přesvědčení soudu založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je následné zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud tak je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněními (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného uvedenými v dovolání, je nutno konstatovat, že se jedná o výtky obsahově shodné s těmi, které již učinil v rámci řízení před soudy prvého a druhého stupně, přičemž tyto se s nimi vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Tyto námitky obviněného přitom nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, ale v tom, že soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění o nespáchání předmětného trestného činu, resp. chybná zjištění stran způsobené škody. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje, přičemž na takovou situaci dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu).
Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud na další rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud přitom považuje za nezbytné doplnit, že obecné soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Nejvyšší soud proto shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
Uvádí-li obviněný v podstatě dva okruhy důkazů, s nimiž polemizuje a považuje tyto za chybně vyhodnocené (nevěrohodnost svědeckých výpovědí J. Š., J. B. a L. B.; nesprávné posouzení listinných důkazů v podobě pokladních knih, písemného uznání dluhu, materiálů k jeho majetkovým poměrům, resp. neprovedení účetnictví společnosti NOPROSU, s. r. o.), pak se jedná o obsahově shodné námitky, které prezentoval již v rámci své obhajoby před nalézacím soudem (srov. č. l. 1332-1333) s nimiž se tento vypořádal zejména na č. l. 1354-1355, a dále v podaném odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (č. l. 1359-1368), kdy rovněž odvolací soud věnoval těmto okolnostem náležitou pozornost (zejména č. l. 1406-1407). Při hodnocení důkazní situace tak oba nižší soudy postupovaly s vědomím existence pevného, souvislého a logicky provázaného řetězce přímých i nepřímých důkazů, neboť vina I. H. je dokládána nejen jeho ústním doznáním se zástupcem společnosti NOPROSU, s. r. o., ale též písemnou korespondencí, jíž vedl s J. Š. K tomuto závěru pak přispěly opět výpovědi zaměstnanců a zástupců poškozené společnosti, které dostatečně popsaly práci dispečera, kterou obviněný vykonával, jakož i společně s listinnými důkazy v podobě pokladních knih a elektronické databáze Doprava 2000, bylo dostatečně verifikováno protiprávní jednání obviněného a výše škody, kterou jím způsobil. Nutno zdůraznit, že uvedené důkazy k zavinění obviněného, ale též výši škody způsobené jeho jednáním se vztahují k celému období uvedenému v odsuzujícím rozsudku, a soudy nepřistoupily ke zjednodušení situace tím, že by vycházely toliko z písemného uznání dluhu za období 2009-2010, které by vztáhly rovněž na dobu předcházející, tedy roky 2007-2008. Stejně tak bylo dostatečně rozvedeno, proč soudy uvěřily svědeckým výpovědím pracovníků společnosti NOPROSU, s. r. o. a zabývaly se též poznatky o obdobném jednání, kterého se měl dopouštět L. B. Pokud soudy prvého a druhého stupně nepřipustily doplnění dokazování o účetnictví společnosti, pak svůj postup náležitě odůvodnily, když poukázaly na malou vypovídací hodnotu takovéhoto důkazu, který zachycoval již reálně využité a vyúčtované výdaje a nikoli hotové peníze vydané pokladní společností. V návaznosti na tuto skutečnost pak oba nižší soudy též správně vztáhly tuto okolnost k otázce průkaznosti auditu společnosti za inkriminované období. Nelze tedy ani akceptovat námitku obviněného stran tzv. opomenutého důkazu, neboť jak již bylo uvedeno, rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Dané je zakotveno již v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) . Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004).
Je třeba připomenout, že dovolání obviněného bylo založeno na důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z výše uvedeného však vyplývá, že dovolatel sice formálně cituje jeden z dovolacích důvodů podle §265b, ale obsah jeho dovolání je založen na skutečnostech a námitkách, které věcně nejsou žádným z dovolacích důvodů, neboť ačkoli je vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, věcně je toto podložené jen výhradami proti správnosti, resp. úplnosti zjištěného skutkového stavu a proti správnosti hodnocení důkazů, tj. jde o dovolání domáhající se odlišného právního posouzení jen na podkladě jiné skutkové verze založené na odchylných důkazních závěrech. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.