ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1228.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1228/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2015 o dovolání obviněného L. P. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 10 To 4/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 11/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2014, sp. zn. 4 T 11/2014, byl obviněný L. P. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný označeného zločinu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od poloviny září 2013 do 8. 3. 2014 v S., v domě v ulici M. M., v bytě, ve kterém žil ve společné domácnosti se svou družkou B. H. a jejími dětmi, jejichž věk tudíž znal, v úmyslu dosáhnout sexuálního uspokojení využil bezbrannosti poškozené 2008, vyplývající z jejího věku a mentální opožděnosti, ale i ze skutečnosti, že vůči ní vystupoval v obdobném postavení jako otec, nejméně v jednom případě v obývacím pokoji ji osahával na přirození, dal jí do ruky svůj pohlavní úd a posléze jí pohlavní úd přikládal na její přirození.
Rozsudek nalézacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 10 To 4/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Měl za to, že v řízení před soudy nižších soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a že skutková zjištění soudů jsou v rozporu s provedenými důkazy. Postup nalézacího soudu, který namísto výslechu poškozené přehrál v hlavním líčení kamerový záznam pořízený při jejím výslechu v přípravném řízení, by podle něj byl správný v situaci, že by z uvedeného záznamu vyplynulo, že se dopustil jednání, jež je mu kladeno za vinu. K ničemu takovému však nedošlo. Navíc, i kdyby se jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině ze zmíněného záznamu podávalo, s ohledem na věk poškozené, její intelekt, jazykové schopnosti a schopnosti reprodukovat zážitky by nemohl být takový důkaz důkazem usvědčujícím. Z kontextu výslechu poškozené z přípravného řízení je zřejmé, že poškozená vzhledem ke své osobnostní výbavě často zapomíná dotaz a odbíhá od tématu, neudrží pozornost a popisuje jiné děje s jinými významy, než které jim soudy přisoudily. Soudy přehlédly důkazy, jež svědčily v jeho prospěch; nereflektovaly výpověď B. H., matky poškozené, jež byla s ním a s poškozenou v celodenním styku, jakož ani falopletysmografické vyšetření.
Nalézacímu soudu vytkl, že neprovedl důkazy, jež mohly prokázat jeho nevinu. Zamítl návrh na provedení výslechu M. L., která s ním, s B. H. a s poškozenou žila po určitou dobu ve společné domácnosti, a dále zamítl návrh na doplnění dokazování o revizní znalecký posudek z odvětví psychologie, přestože ten stávající ze dne 20. 5. 2014 je nejasný, zmatený a neobsahuje relevantní závěry. Uvedený posudek nebyl proveden řádně a po skutečně důkladném pozorování jeho osoby, navíc je v rozporu s dalšími důkazy, jež nalézací soud rovněž odmítl provést – tj. se znaleckým posudkem vypracovaným pro účely dřívějšího řízení vedeného u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 3 T 60/2006 a s odborným vyjádřením vypracovaným pro účely získání řidičského oprávnění. Zdůraznil, že je ochoten podrobit se dlouhodobějšímu pozorování v ústavu.
Podle jeho názoru jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině navíc i přes chybně interpretovaný skutkový stav, který se stal podkladem pro rozhodnutí o vině, nevykazuje znaky skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a současně ani intenzity tohoto zločinu, neboť nedošlo k pohlavnímu styku. Uvedl, že ve vztahu k poškozené plnil roli otce, s čímž pochopitelně souvisel i jeho zvýšený fyzický kontakt s ní, neboť ji koupal, převlékal a vychovával. Tyto kontakty však podle jeho přesvědčení nepřesáhly běžnou míru, a proto nelze hovořit o pohlavním styku či o sexuálním uspokojování jeho osoby. V souvislosti se zmíněnou námitkou odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1053/2011.
Závěrem poznamenal, že od počátku trestního řízení vnímal postup orgánů činných v trestním řízení jako šikanózní. S ohledem na jeho trestní minulost s ním nebylo zacházeno podle zásad spravedlivého procesu (presumpce neviny a in dubio pro reo), na což opakovaně upozorňoval.
Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 To 367/2013 (což je zjevně nesprávné), a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2014, sp. zn. 4 T 11/2014, a dále aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej obvinění (správně obžaloby) zprostí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný jednak zopakoval svoji obhajobu z předchozích stadií trestního řízení, s níž se již soud náležitým způsobem vypořádal, a jednak uplatnil námitky, jež pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Namítaný extrémní nesoulad neshledal, přičemž poznamenal, že poškozená vypovídala adekvátně svému věku a své mentální úrovni a protiprávní jednání obviněného způsobem sobě vlastním popsala. Akcentoval, že její výpověď nebyla jediným důkazem, na jehož základě mohl soud učinit závěr o vině. Podle státního zástupce v řízení nedošlo ani k opomenutí důkazů, poněvadž nalézací soud své rozhodnutí, kterým některé z návrhů na doplnění dokazování učiněné nejen obhajobou, ale i obžalobou, pro nadbytečnost zamítl, řádně a logicky zdůvodnil.
Pokud jde o výhradu, že jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině nenaplňuje všechny znaky zločinu znásilnění, podotkl, že přestože ji obviněný z velké části uplatnil prostřednictvím zpochybňování skutkových zjištění, lze ji pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Za důvodnou ji ale nepovažoval. Měl za to, že s ohledem na vymezení pojmu „pohlavní styk“ a skutková zjištění soudu, z nichž vyplynulo, že obviněný poškozenou za účelem svého sexuálního uspokojení minimálně v jednom případě osahával na přirození, dal jí do ruky svůj pohlavní úd a poté jej přikládal na její přirození, nemůže obstát tvrzení obviněného, že z jeho strany šlo – vzhledem k tomu, že vůči poškozené plnil roli otce – o běžné fyzické kontakty spojené např. s převlékáním poškozené či s jejím koupáním; jeho jednání je podřaditelné pod široce vymezený pojem „pohlavní styk“. S poukazem na konstantní judikaturu a komentářovou literaturu připomněl vymezení pojmu „zneužití bezbrannosti“ a konstatoval, že poškozená byla nezletilou dívkou předškolního věku, dívkou do určité míry mentálně zaostalou, přičemž pachatelem byl dospělý a fyzicky zdatný muž, který v rodině vystupoval jako otec a kterého za otce, a tedy za určitou autoritu, považovali poškozená a její bratr a jako o otci o něm i hovořili. Vzhledem k těmto skutečnostem je podle státního zástupce třeba logicky dovodit, že poškozená byla proti jednání obviněného bezbranná, byla absolutně nezkušená, situaci nedokázala náležitě vyhodnotit, nemohla se účinně bránit, nemohla adekvátně reagovat na požadavky obviněného a tyto třeba odmítnout. Je zřejmé, že obviněný zneužil její bezbrannosti, a to za účelem dosažení pohlavního styku s ní. Uzavřel, že zvolená právní kvalifikace podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je odpovídající, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Pokud jde o námitku naznačující, že v řízení došlo k opomenutí důkazů, nelze než připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, I. ÚS 733/01, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že v hlavním líčení konaném dne 5. 11. 2014 obhájkyně obviněného mimo jiné navrhla, aby byl vyžádán znalecký posudek, jenž byl na obviněného vypracován v řízení vedeném u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 3 T 60/2006, a dále aby byla vyslechnuta svědkyně M. L. (č. listu 779). Nalézací soud těmto důkazním návrhům nevyhověl a v hlavním líčení konaném dne 20. 11. 2014 je pro nadbytečnost zamítl (č. listu 796). V hlavním líčení konaném dne 21. 11. 2014 pak obhajoba navrhla revizi znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, psychiatrické sexuologie a psychologie, a dále vyžádání znaleckého posudku z oboru psychologie, jenž byl na obviněného vypracován v souvislosti s obnovou řidičského oprávnění. Nalézací soud oba návrhy na doplnění dokazování usnesením zamítl (č. listu 805). V odůvodnění svého rozsudku vyložil, že nemá pochybnosti o správnosti a závěrech v posuzované trestní věci vypracovaného znaleckého posudku a že obviněným zmiňovaný znalecký posudek (ve věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 3 T 60/2006) byl vypracován před více než osmi lety. Ze stejných důvodů nevyhověl návrhu na vyžádání znaleckého posudku, jenž měl být na obviněného vypracován v souvislosti s obnovou jeho řidičského oprávnění. Soud akcentoval, že má pochybnosti o tom, že byl pro účely obnovy řidičského oprávnění vypracován znalecký posudek, a podotkl, že i pokud by takový posudek existoval, byl by obsahově jiného zaměření. Co se týče výslechu svědkyně M. L., konstatoval, že by nemohl přinést žádné, pro rozhodnutí soudu významné poznatky (srov. str. 3 rozsudku nalézacího soudu). S ohledem na shora uvedené je zjevné, že nalézací soud svým povinnostem dostál a právo obviněného na spravedlivý proces neporušil. O důkazních návrzích rozhodl, přičemž své rozhodnutí také náležitě zdůvodnil a jeho odůvodnění lze akceptovat.
Nalézací soud, potažmo soud odvolací, který se s rozhodnutím nalézacího soudu ztotožnil, se nedopustil ani svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv přijatelného racionálního logického základu. V projednávané trestní věci není dán žádný, natožpak extrémní rozpor. Vytýkaný výslech poškozené z přípravného řízení (č. listu 75-90), resp. záznam o tomto výslechu zachycený na DVD (č. listu 91), je důkazem zcela relevantním, z něhož se bez jakýchkoliv pochybností podává, že se obviněný jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině dopustil. Jak si ověřil i dovolací soud, poškozená na dotazy policejního orgánu reagovala způsobem odpovídajícím jejímu věku a jazykovým a intelektovým schopnostem. Zcela jasně, nejen verbálně, ale i názorně prostřednictvím panenek, jež měla k dispozici, vyjádřila, co jí obviněný v době, kdy s rodinou žil ve společné domácnosti, dělal. Výslech poškozené nadto není osamocený, je podporován dalšími důkazy, zejména protokolem o výslechu bratra poškozené (č. listu 99-107), a znaleckým posudkem PhDr. Ireny Vykoupilové, znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie (č. listu 317-349), jako i výpovědí této znalkyně (č. listu 777). Uvedené důkazy též korespondují s výpověďmi svědků R. H., otce poškozené (č. listu 759-761), J. G., přítelkyně otce poškozené (č. listu 762-764), bratra poškozené (č. listu 764-768), a Z. K., babičky poškozené (č. listu 772-775). Rovněž jsou v souladu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, psychiatrické sexuologie a psychologie, vypracovaným znalci MUDr. Václavem Faitem a PhDr. Karolínou Malou (č. listu 359-387), a s výpověďmi těchto znalců (č. listu 801-803).
Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (str. 22), s nímž se soud odvolací ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřil a proč naopak vzal za podklad svých skutkových závěrů výpověď nezletilé poškozené. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soud způsobem odůvodnění svého rozhodnutí tomuto požadavku dostál, přesvědčivě vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 532/01, II. ÚS 226/06 aj.). Vědom si významu usvědčující svědecké výpovědi poškozené, věnoval jejímu hodnocení náležitou pozornost. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn přímých i nepřímých důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru (srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV. Sb. rozh. tr.).
Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
S ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný důvod dovolání je významnou otázka, zda správně zjištěné jednání obviněného popsané ve výroku v tzv. skutkové větě výroku o vině ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně naplňuje znaky skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Označeného zločinu se dopustí, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku (alinea 1), nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, a spáchá čin na dítěti mladším patnácti let (alinea 2).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného zločinu, které spočívají v tom, že obviněný zneužil bezbrannosti jiného k pohlavnímu styku a čin spáchal na dítěti mladším patnácti let.
Objektem uvedeného trestného činu je právo člověka (ženy či muže) na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Co do objektivní stránky, ve stavu bezbrannosti se mimo jiné nacházejí osoby, které vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Tak tomu obvykle bývá např. u osob trpících duševní chorobou, pro niž nechápou význam pachatelova jednání, anebo u dětí či osob mentálně zaostalých, které nemají dostatečné znalosti a zkušenosti, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1982 Sb. rozh. tr.) apod. V takových případech bezbrannosti se jedná o psychickou bezbrannost, v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání atd. Zneužití spočívá v tom, že pachatel o konkrétní skutečnosti ví, a právě tuto skutečnost využije k tomu, aby dosáhl svého cíle. O zneužití bezbrannosti půjde tehdy, je-li oběť bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1994-II. Sb. rozh. tr.).
Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pohlavní styk při tomto základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož (coitus) a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména orální pohlavní styk (felaci či cunilinctus), anální pohlavní styk (coitus analys), zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, zejména pokud napodobují pohyby pohlavního údu ve vagíně ženy, event. jiné způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky mužských či ženských pohlavních orgánů, ale obecně do pohlavního styku patří i vsunování pohlavního údu muže mezi prsa ženy (coitus inter femora), osahávání genitálií ženy nebo muže, prsou ženy, sání prsních bradavek (sactustupratio), tzv. erotické masáže, které pachatel provádí druhé osobě nebo ona jemu apod. Takto vymezené jednání směřuje k pohlavnímu uspokojení pachatele, ale nezáleží na tom, zda k němu v konkrétním případě skutečně dojde. Při pohlavním styku je pachatel sám v osobním kontaktu s obětí a koná na jejím těle uvedené sexuální praktiky, anebo jde o vzájemné pachatelem vynucené jednání s poškozeným v sexuální sféře.
V případě skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku je pojem bezbrannosti, jakožto jeden z pojmových znaků tohoto trestného činu, chápán v jejím nejširším smyslu. Za bezbrannost se považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 43/1994-II. Sb. rozh. trest.). Může se jednat jednak o celkovou (absolutní) bezbrannost, která předpokládá celkovou odevzdanost se pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopnosti na požadavky obviněného jakkoli reagovat, tedy takový stav bezbrannosti, kdy oběť sama nevnímá a není tudíž schopna jakéhokoliv vlastního úsudku, vůbec si neuvědomuje, co se s ní děje, a proto ani nemůže hodnotit situaci, ve které u ní dochází k pohlavnímu styku s pachatelem a nemůže jakkoli ovlivnit jednání pachatele (půjde například o případy bezvědomí, mdlob, silného obluzení alkoholem či drogami, umělého spánku, hypnotického spánku apod.). Oběť se může nacházet i ve stavu, kdy sice ví, co se s ní děje, avšak není schopna se pachatelovu jednání buď vůbec, anebo účinně bránit, přestože by tak učinit chtěla. Takový stav bezbrannosti se zpravidla dovozuje u osoby spoutané, osoby s fyzickou vadou omezující její hybnost, osoby upoutané na lůžku, přestárlé apod. Jedná se tedy o stav, při němž oběť není schopna vzdorovat nepřijatelnému chování pachatele pro nedostatek tělesných sil a schopností. (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1839 a násl.). Ve stavu bezbrannosti se však nacházejí i osoby, které sice vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Tak tomu obvykle bývá např. u osob trpících duševní chorobou, pro niž nechápou význam pachatelova jednání, anebo u dětí útlého věku či osob mentálně zaostalých, které nemají dostatečné znalosti a zkušenosti, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku. V takových případech se jedná o bezbrannost psychickou, v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání. Za bezbrannou lze tedy považovat rovněž osobu, která je vzhledem k dětskému věku tak nedostatečně vyspělá, že není ani schopna posoudit význam odporu proti vynucované souloži či pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 17/1982 Sb. rozh. tr.). Stav bezbrannosti je vždy pojmem vztahovým, který nevyjadřují pouze okolnosti na straně oběti, nýbrž zahrnuje rovněž okolnosti jak na straně pachatele, tak i další okolnosti případu. Vedle samotného způsobu provedení útoku, jeho místa a času, půjde také o osobnost pachatele a jeho fyzické dispozice, vztah pachatele k oběti, včetně jejich dřívější sociální interakce a případných zkušeností oběti s pachatelem, a v případě blízkých osob také například širší aspekty rodinných vztahů. Všechny tyto okolnosti jsou totiž pachateli předem známy, a jsou jím maximálně využívány k dosažení jeho cíle. Výsledkem úvahy o existenci stavu bezbrannosti (zejména) u dětí proto musí být nejen to, zda si uvědomovaly či neuvědomovaly nepatřičnost pachatelova jednání, ale především to, zda i s ohledem na všechny další okolnosti případu disponovaly skutečně účinnou obranou proti útoku pachatele (k tomu blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 782/2014, ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1279/2013).
Podle skutkové věty výroku o vině obviněný od poloviny září 2013 do 8. 3. 2014 v bytě, ve kterém žil ve společné domácnosti se svou družkou B. H. a jejími dětmi, jejichž věk znal, v úmyslu dosáhnout sexuálního uspokojení využil bezbrannosti poškozené nezl. vyplývající z jejího věku a mentální opožděnosti, ale i ze skutečnosti, že vůči ní vystupoval v obdobném postavení jako otec, a nejméně v jednom případě v obývacím pokoji ji osahával na přirození, dal jí do ruky svůj pohlavní úd a posléze jí pohlavní úd přikládal na její přirození.
Obviněný je přesvědčen, že se zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nedopustil, poněvadž nedošlo k pohlavnímu styku a jeho zvýšený kontakt s poškozenou související s plněním role otce nepřesáhl běžnou míru.
Jeho výtky však nemohou obstát. Skutková část výroku o vině ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudku nalézacího soudu obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky označeného zločinu evidentně naplňují. Obviněný, muž ve středních letech, za účelem dosažení sexuálního uspokojení využil svého postavení, jež zaujímal v rodině své družky, a rovněž toho, že dcera jeho družky, jím zvolená oběť sexuálního obtěžování, je dívka předškolního věku trpící jistou mentální opožděností, a způsobem, jenž absolutně vybočuje z běžných mezí, na tuto nezletilou dívku sahal a jinak fyzicky ji kontaktoval. Poškozená se nacházela ve stavu psychické bezbrannosti, kdy si neuvědomovala význam jednání obviněného a důsledky takového jednání. Byla nízkého věku, její intelektové schopnosti nebyly ani na úrovni tomuto věku odpovídající a obviněného považovala za otce, resp. o něm jako o otci hovořila a jako k otci se k němu chovala, tj. respektovala ho a poslouchala. Obviněný si byl těchto skutečností vědom. Znal věk poškozené, její intelektové schopnosti a věděl, že poškozená jeho roli otce rodiny uznává a bez protestu ji přijímá. Navíc si byl vědom toho, že matka poškozené, jeho družka, o děti nejeví příliš velký zájem, a že tudíž poškozená, jejíž péči namísto matky mnohdy zajišťoval, k němu z toho důvodu inklinuje. S vědomím, že je poškozená vůči jeho jednání bezbranná, že mu jako otci důvěřuje a že se jakémukoliv jeho zacházení nejspíše bez protestů podvolí, ji nejméně v jednom případě v obývacím pokoji, kde spolu běžně trávili čas např. díváním se na televizi, osahával na přirození, dal jí do ruky svůj pohlavní úd a posléze jí ho přikládal i na přirození. O tom, že takové jednání mělo charakter pohlavního styku, není pochyb. Jak již bylo výše vyloženo, pojem pohlavní styk je široký a zahrnuje širokou škálu činností, nejen soulož a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, ale i jiné pohlavní styky, jež nebyly provedeny způsobem srovnatelným se souloží (např. vsunování pohlavního údu muže mezi prsa ženy, osahávání genitálií ženy nebo muže apod.). Jiný pohlavní styk, který není obdobou soulože, tj. není proveden způsobem srovnatelným se souloží, spočívá v jednání pachatele, jež sice směřuje k sexuálnímu uspokojení a je zaměřeno proti intimním partiím těla, avšak je méně intenzivní a záleží např. v pouhém ohmatávání, dotycích, tisknutí, líbání apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 68, pod č. T 1312.). O takovou situaci ale v posuzovaném případě nešlo. Jednání obviněného spočívající v osahávání poškozené na přirození, pokládání jeho pohlavního údu do její ruky, jako i přikládání jeho pohlavního údu na její přirození lze za jiný pohlavní styk, který nebyl proveden způsobem srovnatelným se souloží, bezesporu označit. Bylo vyvoláno pohlavním pudem obviněného a směřovalo k jeho pohlavnímu uspokojení. O tom svědčí zejména výpověď nezl., podle níž obviněný poté, co k němu poškozená vlezla pod deku a následně začala křičet, vždy utíkal na záchod. Byť, jak správně akcentoval nalézací soud, nebylo prokázáno, že obviněný svůj penis či prsty zasunul alespoň na okraj pochvy nebo do konečníku poškozené, tedy že čin spáchal jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží [srov. §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], a jeho jednání bylo méně intenzivní, intenzity pohlavního styku ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku evidentně dosáhlo. Vzhledem k tomu, že obviněný čin spáchal na poškozené, jež byla dítětem mladším patnácti let, naplnil znaky skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Z uvedeného taktéž vyplývá, že s ohledem na zjištěný stav bezbrannosti poškozené nepřicházela v úvahu alternativa mírnějšího právního posouzení skutku obviněného jako trestného činu pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu