ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1754.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1754/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně MUDr. B. R. , P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Staré Město, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 110/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2015, č. j. 29 Co 296/2015-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 616 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 6) ze dne 3. června 2015, č. j. 9 C 110/2011-99, v napadených výrocích I a III, jimiž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu /číselně označených/ pozemků v katastrálních území R. a S., obec P., k uspokojení nároku žalobkyně (oprávněné osoby) na převod náhradních pozemků za pozemky, které jí nelze vydat, plynoucího z označených rozhodnutí pozemkového úřadu (§11 odst. 2, §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“); přitom byl rozsudek potvrzen i v současně napadeném výroku o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok pod bodem III rozsudku) a bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (které v dovolání současně ocitovala), dodávajíc, že „napadené rozhodnutí současně závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a také má být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak“. Přitom shrnula dosavadní průběh řízení před soudy nižších stupňů, namítajíc, že „ soud prvního stupně věc posoudil věcně nesprávně, když podané žalobě částečně vyhověl, neboť žalobkyně se dožadovala převodu konkrétních náhradních pozemků, aniž toto právo přísluší, a ani její zbylé nároky již nemohly dosahovat výše požadovaných pozemků, když ocenění odňatých pozemků coby pozemků stavebních není v tomto konkrétním případě zcela možné“, dodávajíc, že „vyřešení uvedené právní otázky je v kompetenci dovolacího soudu ve smyslu st. §237 občanského soudního řádu“.
Podle ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.) je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jakož i vymezení důvodu dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v dovolacím řízení (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dále srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti a důvodů dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a důvodů dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost dovolatelka dovolání v zákonné lhůtě nedoplnila (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Ke kusé argumentaci dovolatelky uplatněné v dovolání sluší se – přes shora uvedené
– odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, zabývající se otázkou možnosti uspokojení nároku oprávněné osoby i převodem pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR); srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05. S touto ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu i s dovolacím soudem dříve vydanými rozhodnutím ve skutkově a právně podobných věcech těchže účastnic (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3162/2012, usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1867/2015, a usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2740/2015).
Předestřená otázka hodnoty neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně (jeho zůstatku) je zde úzce spjata s řešením otázek skutkových, pro něž rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejichž prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Jde-li o zjištění vážící se k rozsahu, v němž již byla žalobkyně uspokojena, nemohl být skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně v odvolacím řízení dotčen již proto, že žalovaná zakládala svou argumentaci v odvolacím řízení na nových skutečnostech a důkazech, jež nejsou způsobilým odvolacím důvodem; srov. §205a odst. 1 a §212a odst. 3 o. s. ř. V okrajově zmíněné otázce ocenění pozemků pak rozhodnutí nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010; rozsudek ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013; nebo rozsudek ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že za pozemky je třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li však určeny ke stavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby).
Přitom ani otázka vhodnosti žalobkyní nárokovaných pozemků k uspokojení restitučního nároku nebyla dovolatelkou nastolena v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž nově uplatněná argumentace v dovolání (ve vztahu k pozemku parc. č. 612/10 v kat. území Ruzyně) cílí na zjištěný skutkový stav soudy nižších stupňů (tedy nikoliv na nesprávné právní posouzení věci, jímž není zpochybnění právního posouzení věci prostřednictvím jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soudu; srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nehledě na to, že tato argumentace zakládá se na nových skutečnostech (v řízení před soudy nižších stupňů neuváděných), které v dovolacím řízení uplatnit nelze (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádí-li, že rozsudek napadá v celém rozsahu), ve vztahu k těmto (akcesorickým) výrokům také neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ani ohledně nich neotevírá žádnou otázku procesního (či snad hmotného) práva, pro kterou mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku (srov. též ust. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., z něhož plyne vázanost dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem, tedy včetně jeho obsahové konkretizace).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta za zastupování v dovolacím řízení v částce 9 300 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 též vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 016 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. července 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu