ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5522.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5522/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce hlavního města Prahy , IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalovaným 1) J. B. , Č., zastoupenému JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, a 2) J. V. , P., zastoupené Mgr. Petrem Schopfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 777/12, o určení vlastnického práva , v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 254/2009, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2015, č. j. 29 Co 318/2014-296, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. února 2014, č. j 5 C 254/2009-186, jímž tento soud určil, že žalobce je vlastníkem /ve výroku číselně označených/ pozemků v katastrálním území Č. M., obec P.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že předmětné pozemky přešly z vlastnictví předchůdkyně žalovaných, paní J. B., do vlastnictví státu na základě kupní smlouvy uzavřené dne 5. 1. 1984, kdy se současně stát prostřednictvím svých orgánů (Výstavba hl. m. Prahy – Výstavba sídlišť Praha 1) chopil držby pozemků, za účelem pozdější výstavby komplexu bytových domů (sídliště Č. M.). Navzdory tomu byly předmětné pozemky projednány v dědickém řízení po zůstavitelce J. B., jehož výsledkem bylo potvrzení nabytí dědictví žalovanými (usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. D 898/96), přičemž dne 6. 4. 2007, pod č. PÚ 7486/92, rozhodlo Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Praha, že žalovaní nejsou vlastníky nemovitostí.
Dle závěru odvolacího soudu předmětné nemovitosti přešly ex lege z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce, na základě ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Žalovaní (či jejich předchůdkyně) se mohli při splnění zákonem stanovených podmínek domoci obnovení vlastnictví k pozemkům (jež stát převzal před 1. 1. 1990) toliko podle zvláštního předpisu – zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nikoliv podle obecného předpisu. Současně odvolací soud uzavírá, že žalovaní – bez oprávněné držby trvající po zákonem stanovenou dobu (§130 odst. 1, §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) nemohli vlastnické právo nabýt vydržením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání první žalovaný. Co do jeho přípustnosti (§237 občanského soudního řádu) má za to, že se odvolací soud rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně že „v určitých aspektech“ jde o otázky neřešené. Za nesprávné (naplňující dle jeho názoru dovolací důvod dle §241 odst. 1 o. s. ř.) dovolatel považuje otázku uplatnitelnosti vlastnického práva podle obecného předpisu, kdy argumentuje tím, že „jednal v dobré víře a v důvěře ve správnost právního aktu orgánu státu – dědického rozhodnutí“ a že se v řízení pouze bránil žalobě podané jinou osobou. Zpochybňuje též závěry odvolacího soudu o tom, že nebyly naplněny podmínky nabytí vlastnického práva vydržením, s argumentací, že jeho dobrá víra se opírala o rozhodnutí v dědickém řízení z roku 1998, přičemž žaloba v dané věci byla podána až 11 let poté.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V otázce uplatnitelnosti vlastnického práva podle obecného předpisu, v konkurenci s předpisem restitučním, rozhodnutí odvolacího soudu sleduje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001; obdobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.), již vystihuje závěr, že „ti, kdo by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku“. Právní závěr o nepřípustnosti žaloby na určení vlastnictví jako prostředku obcházení restitučních předpisů přitom platí i v případě, že nebyla podána tato žaloba, ale že to byl žalovaný, kdo se bránil tvrzením o zachování svého vlastnictví (vlastnictví své právní předchůdkyně) podle obecných předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1154/2015).
Plyne-li ze zjištění soudů nižších stupňů, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem pozbyla předchůdkyně žalovaných na základě kupní smlouvy uzavřené s příslušným orgánem státu již v roce 1984, pak i případné námitky o nevýhodnosti takové smlouvy či její platnosti byly by podřaditelné důvodům podle §6 odst. 1 písm. k/, resp. §6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě; k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, uveřejněný pod č. 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 64/2005; z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nálezy ve věcech sp. zn. II. ÚS 114/04, II. ÚS 504/04).
Závěry odvolacího soudu nekolidují ani s pozdější nálezovou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 709/09, IV. ÚS 42/09, I. ÚS 3206/10, I. ÚS 3248/10 nebo I. ÚS 442/13), reflektovanou i judikaturou dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012), podle níž nelze výše uvedené závěry aplikovat mechanicky a formalisticky a za určitých skutkových okolností, zejména nebyl-li k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod (například tam, kde dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak faktický stav), nelze soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit.
V posuzované věci – dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů – nebylo však prokázáno, že by předchůdkyně žalovaných (jež převedla pozemky na stát kupní smlouvou uzavřenou v roce 1984, kdy se stát současně chopil držby pozemků a realizoval na nich bytovou výstavbu) v době uplatnitelnosti nároku podle restitučních předpisů pozemky držela či byla zapsána jako jejich vlastník v katastru nemovitostí (dříve evidenci nemovitostí). Uznáním vlastnického práva podle obecných předpisů v situaci, kdy pozemky po přechodu na stát byly následně zastavěny, bylo by navíc obcházením ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (dle něhož zastavěný pozemek nelze oprávněné osobě vydat a kdy jí za něj přísluší jiný /náhradní/ pozemek; k tomu srov. §11a zákona o půdě).
K argumentaci dovolatele rozhodnutím o dědictví z roku 1998 nelze než odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, resp. o jeho vypořádání – jde-li o okruh děděním nabytého majetku – řeší závazně toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné pod č. 14/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníkem tohoto řízení, které se proto mohou domáhat ochrany svého práva u soudu v občanském soudní řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, uveřejněný v časopise Ad Notam, č. 2, ročník 2003).
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí je pak i řešení otázky nabytí vlastnického práva vydržením. K němu dochází v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu, jež je v případě nemovitostí desetiletá (§134 odst. 1 obč. zák.). Základní podmínkou vydržení je tedy držba věci, a to držba oprávněná. Pro vznik držby (§129 odst. 1 obč. zák.) je nezbytné splnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (držební vůle) a faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (prostřednictvím detentora) a držby se lze uchopit též její tradicí (k problematice držby věci srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 949, svazek 13).
V posuzované věci vycházely soudy nižších stupňů ze zjištění, že předchůdkyně žalovaných či později sami žalovaní pozemky nedrželi (neobhospodařovali je, nenakládali s nimi, neužívali je, a to ani prostřednictvím jiné osoby, ani jinak je neovládali) a že jako jejich vlastník se choval právě žalobce (do jehož vlastnictví přešly ex lege z vlastnictví státu podle §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb.).
Ovšem i případná držba pozemků může vést k nabytí vlastnického práva vydržením pouze tehdy, je-li držbou oprávněnou, vykonávanou po zákonem stanovenou dobu. I zde lze pak přisvědčit podpůrným závěrům odvolacího soudu, jež korespondují ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1067; nebo rozsudek ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný tamtéž pod C 1176), podle níž „posouzení tohoto, je-li držitel v dobré víře či nikoliv, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumává otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly nepřiměřené zjištěným okolnostem případu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1068). Tak tomu ovšem v posuzované věci není, s ohledem na v řízení prokázané skutečnosti nejenom ve vztahu k faktickému obhospodařování pozemků, ovšem i v poměru k evidenčnímu stavu (duplicitní zápis vlastnictví v katastru nemovitostí), jenž zjevně neprospívá argumentaci žalovaných o jejich dobré víře po celou zákonem stanovenou dobu (má-li být dobrá víra – jak výše uvedeno – posuzována objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem).
Z uvedeného vyplývá, že relevantní otázky hmotného práva označené dovoláním jsou napadeným rozsudkem vyřešeny v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani důvody k jinému posouzení těchto v jeho rozhodovací praxi již vyřešených otázek.
Dovolání proto přípustné není (srov. hlediska uvedená v §237 o. s. ř.), pročež je Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolací soud – stejně tak jako před ním soud odvolací – se zřetelem na okolnosti případu a poměry účastníků shledal, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o. s. ř., pro které lze žalobci i právo na náhradu nákladů dovolacího řízení odepřít.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu