ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5041.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5041/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce JUDr. Miroslava Müllera, advokáta se sídlem v Olomouci, Fibichova 1141/2, jako správce konkurzní podstaty úpadce MERA - CZECH a. s., v likvidaci, identifikační číslo 25537211, zastoupeného Mgr. Martinem Petrošem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 152/15, proti žalovanému Ing. R. M. , zastoupenému JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, o zaplacení částky 15 800 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 218/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2015, č. j. 27 Co 466/2013-663, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 21. 6. 2013, č. j. 9 C 218/2004-562 (v pořadí druhým ve věci), zamítl žalobu o zaplacení částky 15 800 000 Kč (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.), o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.) a o vrácení záloh na znalečné žalobci a na náklady řízení žalovanému (výrok IV.).
Krajský soud v Brně k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil všechny předpoklady přípustnosti vymezené v ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce má za to, že dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle ustanovení §237 a §241a o. s. ř., a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že odvolací soud se nesprávně vypořádal s otázkou, „zda došlo k takové změně žalobních tvrzení, která znamenají změnu žaloby“. Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že žalobce se od samého počátku domáhá zaplacení částky 15 800 000 Kč, kterou žalovanému poskytla společnost MERA - CZECH a. s., v likvidaci na základě smlouvy o úvěru ze dne 18. 6. 1999, a zdůraznil, že žalobce při jednání odvolacího soudu výslovně sdělil, že změnu skutkových tvrzení nenavrhuje. Jestliže dovolatel poukazuje na zmínku žalobce, že žalovaný nárok mohl vzniknout z jiného titulu, avšak zcela přehlíží jeho výslovné sdělení, že změnu žaloby nenavrhuje, zakládá kritiku správnosti závěru odvolacího soudu na odlišném skutkovém základě, než jak byl zjištěn. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Správný není ani dovolatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3236/2008, jako na rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud v projednávané věci odchýlit, neboť toto rozhodnutí vychází z odlišné procesní situace, kdy žalobce konkrétně uvedl, z které smlouvy uzavřené v písemné formě se domáhá zaplacení žalované částky, a v průběhu řízení změnil svá tvrzení v tom smyslu, že se domáhá žalované částky z ústní smlouvy uzavřené v jiném čase.
Otázkou, „zda je možné, aby soud odvozoval skutkový stav podle toho, jaký je text zákona“, dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje skutkový závěr, z něhož odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí, konkrétně dobu, kdy došlo k čerpání předmětného úvěru. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Odkazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009, a na rozsudek ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 204/2011, patrně přehlédl, že o dovoláních v těchto věcech bylo rozhodnuto za jiné právní úpravy dovolacího řízení, nikoliv podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013.
Dovolatel se dále domnívá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu v otázce, „zda je podmínka zopakování dokazování za účelem změny náhledu na skutkové závěry splněna tím, že je důkaz sice zopakován, ovšem nikoli v rozsahu, v jakém byl proveden před soudem prvního stupně“. Odvolacímu soudu vytýká, že provedl dokazování výslechem svědků v daleko menším rozsahu než soud prvního stupně, přičemž cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1184/2012 (jde o rozsudek ze dne 18. 12. 2012) a sp. zn. 33 Cdo 1643/2011 (jde o rozsudek ze dne 27. 2. 2013). V těchto rozsudcích Nejvyšší soud uzavřel, že z ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu vyplývá povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně. Z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, že odvolací soud dokazování řádně zopakoval, a proto mohl v souladu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř. odůvodnění svého rozhodnutí postavit na skutkových zjištěních odlišných od zjištění soudu prvního stupně. Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, neboť odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Pokud dovolatel považuje za nesprávné, že odvolací soud z výpovědí svědků „nic nového nezjistil“, nemůže ani tato námitka založit přípustnost dovolání, protože jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem. Dovolatel pomíjí, že v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, in www.usoud.cz ).
Prostřednictvím námitky, „zda je v této fázi řízení potřeba ignorovat podstatnou část stavu věci a řešit prioritně otázky, které způsobují prodlužování řízení“, nemůže být přípustnost dovolání založena, protože nejde o otázku právní. Pokud v navazující argumentaci dovolatel uvádí, že „dosud neřešenou otázkou, ačkoliv jsem na ni upozorňoval, je hodnota obchodního podílu MERA Hradec Králové s. r. o.“, patrně tím odvolacímu soudu vytýká, že se zmíněnou otázkou nezabýval, ač se jí podle názoru dovolatele zabývat měl. Dovolatel však prostřednictvím této námitky neformuluje žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež by dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená ustanovením §237 o. s. ř.).
Totéž platí o námitce „proč se odvolací soud zabývá tím, co žalobce nedotvrdil a nikoli tím, čemu se žalovaný ubránil“, neboť ani v tomto případě nejde o právní otázku. Pokud dovolatel následně označuje za podstatnou skutečnost, že se „ubránil v částce 6 390 000 Kč“, „nikoli to, zda se ubránil něčemu, co po něm žalobce ani nechce“, zakládá tím navíc vnitřní rozpornost své argumentace.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, „zda soud může vyslovit skutková tvrzení, aniž by provedl odpovídající dokazování“, u níž se dovolatel domnívá, že „se odvolací soud odchýlil mimo judikovaná rozhodnutí“. Odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1184/2012, a ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1643/2011, není správný, neboť obě citovaná rozhodnutí se zabývají postupem soudu při dokazování za situace, kdy se odvolací soud zamýšlí odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně, a dovolatelem formulovanou otázku neřeší. Pro úplnost lze dodat, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pouze soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. §120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), není tedy vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Rozhoduje-li však v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, uveřejněný pod č. C 1680 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 23/2003, rozsudek ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, rozsudek ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 122/1999, svazku 15, roč. 1999). Důvody, pro něž odvolací soud v projednávané věci nepovažoval za nutné provést žalobcem navržený důkaz účetnictvím společnosti MERA - CZECH a. s., v likvidaci a některé dovolatelem (žalovaným) navržené důkazy, takto formulovaný předpoklad splňují, neboť odvolací soud provedl rozsáhlé dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč některé další důkazy neprováděl. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolatel dále vznáší otázku, „zda odvolací soud může provádět důkazy, které vycházejí z dalších podkladů, které ovšem jako důkaz nebyly provedeny“ aniž by uvedl, který z předpokladů přípustnosti uplatňuje.
Námitkou, že „o předvídatelnosti procesního postupu nelze hovořit a odvolací soud se tímto dostal mimo rámec zásady předvídatelnosti rozhodování - viz usnesení 22 Cdo 2821/20104“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014), dovolatel patrně zamýšlel uplatnit předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neformuloval však žádnou právní otázku. Případné vydání překvapivého rozhodnutí představuje vadu řízení, která sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem není (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno.
K dovolatelem předložené otázce, „zda má odvolací soud vůbec podklad pro to hovořit o tom, zda moje námitka promlčení je v souladu s dobrými mravy“, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, uzavřel, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Tak je tomu i v projednávané věci. Odvolací soud na řešení uvedené otázky své rozhodnutí nezaložil, v projednávané věci výslovně „na okraj podotkl“, že „s ohledem na okolnosti, za jakých byla tato námitka v řízení žalovaným uplatněna, by bylo možno zabývat se i otázkou, zda její uplatnění v řízení žalovaným je v souladu s dobrými mravy“. Nadto dovolatel ani zde neuvedl, který z předpokladů přípustnosti uplatňuje.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 7. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu