ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5121.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 5121/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně PROFESSIONALS s. r. o. , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25720724, zastoupené JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, PSČ 110 00, proti žalované Vítkov Invest s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 6/1288, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26429586, zastoupené Mgr. Lukášem Damborským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, o zaplacení 3 786 154,50 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalované o zaplacení 14 662 266,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 15/2008, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, č. j. 11 Cmo 1/2014-455, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, č. j. 11 Cmo 1/2014-455, v prvním výroku v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, č. j. 37 Cm 15/2008-344, ve výrocích pod body I., II. a VI., a ve druhém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, č. j. 37 Cm 15/2008-344, ve výrocích pod body I., II. a VI., se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, č. j. 37 Cm 15/2008-344, zamítl žalobu o zaplacení 3 350 579,50 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.), o zaplacení 435 575 Kč (výrok pod bodem II.) a vzájemnou žalobu žalované o zaplacení 14 408 678,50 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem III.), zastavil řízení o vzájemné žalobě žalované o zaplacení 253 588,- Kč (výrok pod bodem IV.), rozhodl o vrácení přeplatku soudního poplatku žalované (výrok pod bodem V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem VI.).
Rozsudkem ze dne 19. 6. 2014, č. j. 11 Cmo 1/2014-455, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně a žalované rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I., II., III. a VI. potvrdil, ve výroku pod bodem V. jej změnil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 23. 2. 2005 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena Výhradní smlouva o zprostředkování nájmu (dále též jen „smlouva o zprostředkování“ nebo jen „smlouva“) v prostorách, které byly ve smlouvě specifikovány a které žalovaná nabídla k pronájmu. Jednalo se o polyfunkční objekt V. Strany ve smlouvě dohodly odměnu pro žalobkyni (provizi) pro případ, že žalobkyní vyhledaná osoba uzavře se žalovanou nájemní smlouvu. Žalobkyně měla podle článků 8 a 10 smlouvy nárok na dohodnutou provizi i v případě, že smluvní vztah mezi stranami bude ukončen, předá-li žalované po ukončení smluvního vztahu jmenný seznam potenciálních nájemců a prokáže-li, že s těmito potencionálními nájemci vedla konkrétní jednání. Tento seznam měl být žalovanou potvrzen.
2) Žalobkyně vedla v červnu 2005 jednání s Policií České republiky jako potenciálním nájemcem prostor v objektu V. Žalobkyně o této skutečnosti žalovanou informovala.
3) Dne 27. 7. 2005 žalovaná smlouvu o zprostředkování vypověděla. Žalobkyně po ukončení smlouvy o zprostředkování nepředala žalované žádný jmenný seznam potencionálních nájemců.
4) Dne 14. 6. 2006 byla mezi žalovanou a Českou republikou – Ministerstvem vnitra uzavřena nájemní smlouva o užívání prostor v objektu V. Cizineckou Policií České republiky.
5) Žalobkyně žalované vyúčtovala provizi ve výši 3 350 579,50 Kč a vzhledem k prodlení žalované se zaplacením provize též pro ten případ sjednanou smluvní pokutu ve výši 435 575 Kč. Jelikož žalovaná odmítla požadované částky zaplatit, podala žalobkyně proti žalované žalobu o zaplacení těchto částek a navrhla nařízení předběžného opatření, kterým soud žalované zakáže, aby na jiného převáděla v návrhu specifikované jednotky v objektu V. a aby tyto jednotky mj. přenechávala k užívání další osobě, a to včetně práva nájmu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2008, č. j. 37 Cm 15/2008-38, návrhu žalobkyně na nařízení předběžného opatření vyhověl. Usnesení bylo doručeno do vlastních rukou žalované dne 12. 5. 2008. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 11. 2008, č. j. 11 Cmo 276/2008-68, které bylo žalobkyni i žalované doručeno dne 26. 11. 2008, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh žalobkyně na nařízení předběžného opatření zamítl.
6) Žalovaná se vzájemnou žalobou domáhala na žalobkyni zaplacení částky 14 662 266,50 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody ve formě ušlého zisku z nájemného za období od 12. 5. 2008 do 26. 11. 2008, neboť po tuto dobu nemohla kvůli nařízenému předběžnému opatření pronajímat jednotky v objektu V. společnostem MAVET a. s., ELIDCAT Prague s. r. o. a VAPEKAM Service s. r. o., se kterými měla podle smluv o smlouvách budoucích sjednaných před nařízením předběžného opatření uzavřít od 1. 6. 2008, resp. od 15. 6. 2008 a od 1. 7. 2008 nájemní smlouvy týkající se jednotek.
Odvolací soud shledal jako správný závěr soudu prvního stupně, podle kterého žalobkyně sice jednala s budoucím nájemcem – Cizineckou policií České republiky, avšak po ukončení smlouvy o zprostředkování výpovědí žalované nepředala žalované seznam zájemců – potencionálních nájemců. Žalobkyně se sice brání tím, že takový postup, při jediném zájemci, by byl formální, avšak žalované nemohlo být podle odvolacího soudu známo, s kým žalobkyně jednala. Bylo proto na místě, uzavřel odvolací soud, aby žalobkyně postupovala podle smlouvy o zprostředkování, a neučinila-li tak, nemá právo na zaplacení požadované provize ani vyčíslené smluvní pokuty.
Nárok žalované uplatněný vzájemnou žalobou odvolací soud posoudil jako nárok na náhradu škody vzniklé nařízeným předběžným opatřením podle §77a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud vycházel ze zjištění, podle kterého po zrušení předběžného opatření nebyla nájemní smlouva uzavřena ani s jednou ze shora uvedených společností. Společnost ELIDCAT Prague s. r. o. od zamýšleného projektu odstoupila, a proto si prostory v objektu V. nenajala. Společnost MAVET a. s. zamýšlela nájem jedné bytové jednotky a garážového stání, avšak požadovala provedení úprav v jednotce, k uzavření nájemní smlouvy proto došlo až v roce 2009, nikoliv již po zrušení předběžného opatření. Se společností VAPEKAM Service s. r. o. byla nájemní smlouva uzavřena až v roce 2010, tj. také až po uplynutí delší doby od zrušení předběžného opatření. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého „předložené smlouvy týkající se posledních dvou společností se nejeví jako věrohodné“. Žalovaná podle odvolacího soudu neprokázala vznik škody, resp. závěr o tom, že ke vzniku škody nedošlo, vyplynul z důkazů předložených žalovanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně (výslovně proti oběma výrokům, podle obsahu však toliko proti prvnímu výroku v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II.) a žalovaná (proti prvnímu výroku v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III.).
Žalobkyně opírá přípustnost dovolání o §237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích pod body I., II. a VI. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že v odůvodnění napadeného rozsudku není uvedeno, jakými právními pravidly (ve vztahu k jejímu nároku na úhradu provize a smluvní pokuty) se odvolací soud řídil a z jakých důvodů je na zjištěný skutkový stav aplikoval. Už samotná absence „právního hodnocení“ zakládá podle žalobkyně „nesprávné právní posouzení věci a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, a tedy přípustnost dovolání, jelikož dovolacímu soudu je upřena možnost posouzení, na základě jaké právně kvalifikační úvahy byla odvolacím soudem vyřešena otázka hmotného a procesního práva“. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, který je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na http://www.nsoud.cz .
Žalobkyně má za to, že v odůvodnění napadeného rozsudku chybí také jakékoliv hodnocení důkazů a z nich vycházející logické a myšlenkové postupy odvolacího soudu při hodnocení nároků žalobkyně uplatněných žalobou. Závěr, podle kterého žalované nemohlo být známo, s kým žalobkyně jednala, odvolací soud nijak nezdůvodnil ani se nevypořádal s tím, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí došel k opačnému závěru, tj. že žalobkyně realizovala činnost, která vedla k tomu, že žalovaná s Policií České republiky uzavřela nájemní smlouvu. Tento závěr vylučuje možnost, že žalované nemohlo být známo, s kým žalobkyně jednala. Skutkové závěry odvolacího soudu jsou proto podle žalobkyně v přímém a extrémním rozporu s důkazy obsaženými ve spise, což je ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu považováno za porušení práva na spravedlivý proces.
Odvolací soud podle názoru žalobkyně pochybil též v otázce výkladu smlouvy, když projev vůle obsažený v článku 10 smlouvy o zprostředkování vyložil zcela formalisticky pouhým jazykovým výkladem bez ohledu na logický, teleologický a systematický výklad a bez ohledu na kontext článku v rámci celé smlouvy a v rozporu s vůlí stran v době uzavírání smlouvy. Tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99. Nesprávný výklad smluvního ujednání pak měl za následek nesprávné právní posouzení důvodnosti nároků žalobkyně uplatněných žalobou.
Z logického výkladu předmětného článku v kontextu celé smlouvy je podle žalobkyně zřejmé, že seznam potenciálních zájemců měl zajistit, aby mezi stranami nedošlo po zániku smlouvy ke sporu, zda to byla žalobkyně, kdo vyhledal a představil žalované konkrétního nájemce, se kterým žalovaná uzavře nájemní smlouvu až po zániku smlouvy o zprostředkování. Předložení seznamu mělo také zajistit nárok žalobkyně na provizi právě v situaci, kdy žalovaná smlouvu o zprostředkování účelově ukončí a následně uzavře nájemní smlouvu se zájemcem, kterého jí představila žalobkyně. Jelikož předmětem sporu mezi účastnicemi nebyla otázka, kdo vyhledal Policii České republiky, se kterou byla nájemní smlouva uzavřena, ale zda činnost žalobkyně vedla ke zprostředkování příležitosti uzavřít nájemní smlouvu mezi žalovanou a Policií České republiky, nemohl být článek 10 smlouvy o zprostředkování v daném případě aplikován. Za situace, kdy žalobkyně s nikým jiným než s Policií České republiky o nájmu předmětné nemovitosti nejednala, bylo by předložení seznamu potenciálních nájemců žalované podle článku 10 smlouvy o zprostředkování čistě formálním aktem nemajícím žádný reálný dopad.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvádí, že rozsudek odvolacího soudu v žalobkyní napadeném rozsahu považuje za správný. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné, popř. jako nedůvodné zamítl.
Žalovaná opírá přípustnost svého dovolání o §237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení níže uvedených otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v prvním výroku v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III., a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl žádné dokazování, ačkoliv v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že dokazování v nezbytném rozsahu opakoval. Mělo-li být opakováním dokazování pouhé konstatování dosavadního průběhu sporu a listin a čtení protokolů z jednání soudu prvního stupně, pak podle žalované takové dokazování bylo odvolacím soudem provedeno v rozporu s pravidly stanovenými v občanském soudním řádu, zejména s §129 odst. 1 o. s. ř. V protokolu o jednání před odvolacím soudem není jediná zmínka o tom, jakým způsobem odvolací soud provedl důkaz listinami, zda listiny přečetl, anebo zda sdělil jejich obsah. Čtení protokolů z jednání soudu prvního stupně, při nichž byli slyšeni svědci, nelze podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 8/2004, považovat za provedení či opakování důkazů. Provedl-li odvolací soud důkaz listinami jejich pouhým konstatováním, aniž by je přečetl, anebo sdělil jejich obsah, odchýlil se podle žalované od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009. Zjištění z takto vadně provedeného dokazování odvolací soud nemohl při rozhodování využít, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009.
Žalovaná též namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Odvolací soud se totiž ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi jejími námitkami, zejména s námitkami nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, a ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 284/2010, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, a v dalších dovolatelkou uvedených rozhodnutích. Nijak nezdůvodněný závěr odvolacího soudu, podle kterého soud prvního stupně ve věci samé učinil správné skutkové závěry, žalovaná shledává rovněž nepřezkoumatelným, tento závěr je evidentním porušením práva žalované na spravedlivý proces a jeho přijetím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 230/2008, a ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1587/2009. Formulací tzv. souhrnného zjištění se odvolací soud podle žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněném pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2912/2010.
Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že závěr o neuzavření nájemních smluv se společnostmi MAVET a. s., ELIDCAT Prague s. r. o. a VAPEKAM Service s. r. o. po zrušení předběžného opatření postrádá jakoukoliv relevanci ve vztahu k nároku uplatněnému žalovanou. Žalovaná totiž tvrdila a prokázala, že k neuzavření nájemních smluv v období od 20. 5. 2008 do 20. 6. 2008 nedošlo z důvodu nařízení předběžného opatření. Tento závěr je navíc, jde-li o společnost MAVET a. s. nesprávný, neboť bylo prokázáno, že nájemní smlouva s touto společností byla uzavřena v obchodně technicky nejbližším možném termínu po zrušení předběžného opatření.
Odvolací soud se podle názoru žalované nezabýval otázkou, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být zjišťována příčinná souvislost, anebo se touto otázkou „zabýval zastřeně v náznacích, které lze interpretovat nejrůznějšími způsoby, resp. lze je pouze tušit“. Žalovaná z jeho závěrů usuzuje, že existenci příčinné souvislosti zjišťoval mezi škodnou událostí, tj. nařízením předběžného opatření, na straně jedné a neuzavřením nájemních smluv na základě smluv o budoucích nájemních smlouvách po zrušení předběžného opatření na straně druhé. V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 439/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1119/2012) má však žalovaná za to, že v daném případě je nutné příčinnou souvislost zjišťovat mezi škodnou událostí, tj. nařízením předběžného opatření, na straně jedné a ušlým nájemným z nájemních smluv neuzavřených (neúčinných) kvůli nařízenému předběžnému opatření na straně druhé. Právní posouzení příčinné souvislosti tudíž podle názoru žalované odvolací soud provedl v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1, odst. 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou přípustnosti obou dovolání.
1. K dovolání žalované:
Přípustnost dovolání není způsobilá založit otázka, zda existence příčinné souvislosti měla být zjišťována mezi škodnou událostí, tj. nařízením předběžného opatření, na straně jedné a neuzavřením nájemních smluv na základě smluv o budoucích nájemních smlouvách po zrušení předběžného opatření, na straně druhé, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Žalovaná pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkových zjištěních, podle kterých uzavření smluv o smlouvách budoucích se nejeví jako věrohodné a nájemní smlouvy nebyly uzavřeny, resp. byly uzavřeny později, nikoliv v důsledku nařízeného předběžného opatření, nýbrž v důsledku jiných skutečností (odstoupení od zamýšleného projektu, provedení úprav v jednotce). Na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že odpovědnost žalobkyně za škodu podle §77a o. s. ř. není dána. Tento závěr je zcela v souladu s dovolatelkou citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 439/2012, a ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1119/2012.
Namítá-li žalovaná, že odpovědnost žalobkyně za škodu je dána, neboť k neuzavření nájemních smluv v období od 20. 5. 2008 do 20. 6. 2008 nedošlo z důvodu nařízení předběžného opatření, nečiní nic jiného, než že na základě vlastního hodnocení důkazů předkládá svou variantu skutkového stavu věci, na ní buduje odpovídající právní závěry a ty pak konfrontuje s právním posouzením odvolacího soudu, vycházejícím z jiného skutkového základu. Tím ovšem nezpochybňuje správnost právního posouzení (správnost volby příslušné právní normy a správnost její interpretace a aplikace), nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud pro ni nepříznivé právní posouzení založil (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalovaná k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014).
Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu neprovedení důkazů, resp. nesprávný způsob provádění důkazů, namítá tím existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. žalovanou citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 8/2004, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009). Stejné je to s žalovanou tvrzenou nepřezkoumatelností rozhodnutí odvolacího soudu. Brání-li nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost, jde také o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1292/2006, ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, a ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož se žalované nepodařilo úspěšně vymezit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
2. K dovolání žalobkyně:
Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení žalobkyní otevřené otázky výkladu projevu vůle, neboť odvolací soud se při výkladu smlouvy o zprostředkování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). O právních úkonech učiněných v rámci obchodního závazkového vztahu, o nějž v případě smlouvy o úvěru nepochybně jde (§261 odst. 3 písm. d) obch. zák.), platí, že se vykládají podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které byl projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (§266 odst. 1 obch. zák.). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (§266 odst. 2 obch. zák.). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (§266 odst. 3 obch. zák.). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (§266 odst. 4 obch. zák.).
V rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, nemá Nejvyšší soud ve shodě se žalobkyní žádné pochybnosti o tom, že předání jmenného seznamu potenciálních zájemců žalované vyžadované v článku 10 smlouvy mělo zajistit, aby mezi stranami nedošlo po zániku smlouvy ke sporu, zda to byla žalobkyně, kdo vyhledal a představil žalované konkrétní osobu, se kterou žalovaná po zániku smlouvy o zprostředkování uzavřela nájemní smlouvu.
V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně v době účinnosti smlouvy o zprostředkování vedla konkrétní jednání ve věci nájmu nemovitosti ve smlouvě specifikované s osobou budoucího nájemce, že s nikým jiným než s touto osobou o nájmu předmětné nemovitosti nejednala a že žalovaná o těchto skutečnostech věděla. Za těchto skutkových okolností se proto jako zcela nepřípadná jeví úvaha odvolacího soudu, podle které žalované nemohlo být známo, s kým žalobkyně jednala, a bylo proto na místě, aby žalobkyně postupovala podle uzavřené smlouvy. Nejvyšší soud zastává stanovisko zcela opačné, a to že trvání na předložení jmenného seznamu potenciálních nájemců žalované podle článku 10 smlouvy o zprostředkování za této situace by bylo samoúčelné, a tudíž zcela formalistické.
Z uvedeného vyplývá, že výklad projevu vůle, jehož výsledkem byl závěr o nutnosti předání jmenného seznamu potenciálních zájemců žalované jako podmínky pro vznik nároku žalobkyně na provizi, odvolací soud provedl v rozporu s §35 odst. 2 obč. zák. a s §266 obch. zák. Důsledkem tohoto pochybení byl (v tuto chvíli) předčasný závěr odvolacího soudu, podle kterého jsou žalobou uplatněné nároky žalobkyně na zaplacení provize a smluvní pokuty nedůvodné.
Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval ostatními dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, tj. v potvrzujícím výroku ve věci samé, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve výrocích pod body I., II. a VI. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 3. 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu