ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.2947.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 2947/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Ladybird Czech Crystal s. r. o. se sídlem Plavy - Haratice 130, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beldou, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Lípová 7, proti žalované H. K., zastoupené Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem Liberec, Sokolovské nám. 312/1, o zaplacení 580.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 6 C 91/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 2. 2015, č. j. 29 Co 365/2014-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení 13.213,20 Kč k rukám Mgr. Michala Vogela, advokáta se sídlem Liberec, Sokolovské nám. 312/1.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 24. 2. 2015, č. j. 29 Co 365/2014-172, potvrdil rozsudek ze dne 15. 4. 2014, č. j. 6 C 91/2008-149, jímž Okresní soud v Jablonci nad Nisou zamítl žalobu o zaplacení 580.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic a státu; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak poté, co usnesením ze dne 12. 11. 2013, č. j. 29 Co 603/2012-137, předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 6. 2012, č. j. 6 C 91/2008-118, ve výroku zamítajícím žalobu v rozsahu 580.000 Kč s příslušenstvím a v nákladových výrocích zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež žalovaná navrhla pro nepřípustnost odmítnout, resp. pro nedůvodnost zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované jeho rozhodnutími ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4584/2014) při posouzení otázky, zda je v rozporu s dobrými mravy výkon jejího práva na zaplacení 580.000 Kč, které vynaložila na splnění daňové povinnosti žalované za rok 2005. Úvahy odvolacího soudu o rozporu žalobního požadavku s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), považuje za zjevně nepřiměřené a oponuje jeho závěru, že „s ohledem na okolnosti případu je nutno vymáhání nároku žalobcem, který jedná prostřednictvím svého dlužníka, považovat za jednání, jež je v rozporu s dobrými mravy, a takovému jednání nelze poskytnout soudní ochranu“.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007) vyložil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. I výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62). Dovodil přitom, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007). Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Oprávnění aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy proto náleží převažující měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by mohl tuto otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1310/2013). Použití §3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001 a č. 16/1998). Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14., který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
V posuzovaném případě odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyšel ze zjištění, že žalovaná a K. D., kteří podnikali ve formě sdružení fyzických osob podle §829 a násl. obč. zák., založili koncem roku 2005 společnost Ladybird s. r. o., do níž k 1. 1. 2006 vložili veškerý svůj majetek ze sdružení v hodnotě 3.744.000 Kč (každý z nich majetek v hodnotě jedné poloviny této částky), a dohodli se, že daň z příjmu fyzických osob za rok 2005 za ně uhradí žalobkyně. Žalovaná v říjnu 2006 převedla svůj podíl ve společnosti (tj. 1 /
2
z 3.744.000 Kč) za 1 Kč na K. D., který se tak stal jediným jednatelem a společníkem žalobkyně. Na dani z příjmu fyzických osob za rok 2005 zaplatila žalobkyně za žalovanou 670.292 Kč a za K. D. 1.042.000 Kč. V období podnikání ve sdružení K. D. vystupoval vůči finančnímu úřadu jako plátce DPH; za rok 2005 na těchto platbách vznikl přeplatek 1.160.000 Kč, který byl vrácen žalobkyni, neboť v tu dobu již bylo podnikání ve formě sdružení ukončeno. Na vytvoření přeplatku se podílela v rozsahu jedné poloviny i žalovaná. V době vzniku žalobkyně žalovaná o pohledávce z titulu přeplatku na DPH nevěděla a dozvěděla se o něm až v průběhu řízení. Žalovaná uhradila žalobkyni na žalovanou pohledávku 90.292 Kč, na zbývajících 580.000 Kč započetla svou pohledávku z přeplatku na DPH. Odvolací soud však v předchozím rozhodnutí shledal úspěšnou námitku promlčení započítávané pohledávky a dovodil, že z toho důvodu není způsobilá k započtení (§581 odst. 2 obč. zák.). Ačkoli K. D. svůj dluh ve výši 1.042.000 Kč žalobkyni neuhradil, žalobkyně se jeho splnění u soudu (na rozdíl od pohledávky za žalovanou) nedomáhala a její nárok je promlčen.
Jakkoli se nelze ztotožnit s názorem, že fyzická osoba K. D. a právnická osoba Ladybird s. r. o. je fakticky totožným subjektem, jestliže K. D. je jejím jediným jednatelem a společníkem, nevybočil odvolací soud při posouzení k dovolacímu přezkumu nastolené právní otázky z mezí daných výše citovanou ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť přihlédl k relevantním skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Zejména zohlednil to, že žalovaná byla spolu s nynějším jednatelem žalobkyně zakládající společnicí žalobkyně, do níž vložila veškerý svůj majetek nabytý podnikáním formou sdružení fyzických osob, a že žalobkyně, ač proklamuje svou zákonnou povinnost ve smyslu §135 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, neuplatňuje obdobný přístup ve vztahu ke svým dlužníkům, za nimiž má pohledávku z téhož titulu. Zatímco vůči K. D. splnění dluhu, který je podstatně vyšší než dluh žalované, nevymáhá, vůči žalované se splnění dluhu domáhá soudní cestou, přičemž jejím jménem jedná právě jednatel K. D. - její dlužník, který jí svůj dluh dobrovolně nesplnil. Argumentace žalobkyně, že výkon jejího práva nemůže být v rozporu s dobrými mravy, jestliže jí §135 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, ukládá jednat tak, aby dbala na ochranu práv věřitelů, za situace, kdy pohledávka za jejím jednatelem a společníkem se v důsledku její nečinnosti stala naturální obligací, vyznívá spíše v její neprospěch. Přehlédnout, podle mínění dovolacího soudu, nelze ani to, že jednatel žalobkyně ani žalobkyně neinformovali žalovanou o vrácení přeplatku DPH v souvislosti s činností sdružení. Dospěl-li odvolací soud při zohlednění všech zvláštností daného případu k závěru, že výkon práva žalobkyně na zaplacení 580.000 Kč se v posuzované věci příčí dobrým mravům, nejeví se tato úvaha dovolacímu soudu jako zjevně nepřiměřená a odvolacímu soudu proto nelze úspěšně vytýkat, že za použití §3 odst. 1 obč. zák. odepřel žalobkyni právo na soudní ochranu. Odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, je nepatřičný, neboť v této věci šlo o spor o vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák. V usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4584/2014, pak byl řešen skutkově odlišný případ.
Dovolání v části směřující proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu (jak žalobkyně avizuje v úvodu dovolání) postrádá obligatorní náležitost vyžadovanou §241a odst. 2 o. s. ř., neboť chybí údaj, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolání tak v této části trpí vadou, kterou žalobkyně včas, tj. ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř., neodstranila, a jež brání pokračování v dovolacím řízení.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzované věci odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 14. ledna 2016
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu