ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.5263.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 5263/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Státního fondu životního prostředí České republiky se sídlem Praha 11-Chodov, Kaplanova 1931/1, identifikační číslo osoby 00 02 07 29, proti žalovanému Ing. Z. Č. , zastoupenému Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem Praha 1, Malá Strana, Újezd 409/19, o 33.160.292,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 103/2005, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, č. j. 36 Co 114/2008-158, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, č. j. 36 Co 114/2008-158, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2009, č. j. 36 Co 114/2008-137, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2007, č. j. 20 C 103/2005-74, ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení 33.144.542,84 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), ve výroku o soudním poplatku tak, že žalovanému se povinnost k jeho zaplacení neukládá (výrok II.), a o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žalovanému nepřiznal právo na jejich náhradu (výrok III.). Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný námitku promlčení žalobou uplatněného nároku vznesl důvodně. K náhradě nákladů řízení konstatoval, že jakkoli byl žalovaný ve výsledku řízení úspěšný a ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. by mu náleželo právo na jejich náhradu, s ohledem na personální propojení žalovaného (ručitele) se společností Suprex s. r. o. (dlužníkem) jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele, pro které lze procesně úspěšnému žalovanému podle §150 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznat. Za situace, kdy dluh společnosti, jejímž byl žalovaný statutárním orgánem, představuje vůči žalobci několik desítek milionů korun a v konkurzním řízení byl žalobce uspokojen v minimálním rozsahu, odvolací soud dovodil, že „přiznání nákladů řízení žalovanému by bylo v rozporu s dobrými mravy“.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1589/09, pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu podal žalovaný stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“); ten rozsudkem ve věci Čepek proti České republice ze dne 5. 9. 2013, č. 9815/10, rozhodl, že došlo k porušení základního práva stěžovatele zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) tím, že soud neinformoval účastníky o svém úmyslu použít §150 o. s. ř. a nevytvořil tak „procesní prostor“ umožňující jim se k jeho aplikaci vyjádřit. S poukazem na okolnosti daného případu (žalovaný byl statutárním orgánem dlužníka, jehož dluh u žalobce činil několik desítek milionů korun, přičemž žalobce byl v konkurzním řízení uspokojen minimálně) Evropský soud vyjádřil názor, že žalovaný nemusel nutně předpokládat, že uvedené okolnosti budou mít při rozhodování o nákladech řízení určující význam a že v řízení, které nezahájil, a žalobce v něm neuspěl z objektivního důvodu promlčení žalovaného nároku, bude proti němu použita argumentace o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Měl být proto soudem výslovně vyzván, aby se vyjádřil k případnému použití §150 o. s. ř.
Poté, co žalovaný podal podle §119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh na obnovu řízení, Ústavní soud obnovu řízení povolil (usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 46/13), své usnesení ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1589/09, (vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Evropského soudu) zrušil a ve věci rozhodl nálezem ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 46/13, tak, že v nákladovém výroku III. zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. 2. 2009, č. j. 36 Co 114/2008-137. Aniž by předjímal výsledek dalšího řízení, zavázal odvolací soud - shledá-li existenci důvodů pro aplikaci §150 o. s. ř. - aby vytvořil žalovanému procesní prostor k vyjádření se k případnému použití uvedeného ustanovení.
Následně odvolací soud přípisem ze dne 3. 6. 2014 obeznámil žalovaného se svým záměrem použít §150 o. s. ř. a vyzval jej, aby se k možnému použití tohoto ustanovení vyjádřil. Žalovaný v reakci na výzvu sdělil svůj názor, že v posuzované věci nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele umožňující odepřít mu náhradu nákladů řízení. Poukázal na to, že žalobce byl od placení soudního poplatku coby státem řízená a financovaná instituce osvobozen (a tedy byl oproti němu ve značné výhodě) a že svým liknavým přístupem si sám zapříčinil neúspěch ve věci. Zdůraznil, že neomezený ručitelský závazek nikdy nepřevzal, byl pouze zástavním dlužníkem, jeho nemovitosti byly zpeněženy a výtěžek byl použit na úhradu pohledávky žalobce. Připomněl, že námitka promlčení nebyla vyhodnocena jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy a že finanční prostředky poskytnuté žalobcem byly použity k výstavbě výrobního areálu, který byl však v rámci konkursního řízení prodán za zlomek jeho skutečné hodnoty.
Odvolací soud usnesením ze dne 5. 5. 2015, č. j. 36 Co 114/2008-158, žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Setrval na svém právním názoru formulovaném v předchozím rozhodnutí (rozsudek ze dne 12. 2. 2009, č. j. 36 Co 114/2008-137), který doslovně zopakoval, a dodal k němu, že Ústavní soud v usnesení ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1589/09 (sice posléze zrušeném Evropským soudem, ovšem nikoli z věcných důvodů), se s tímto názorem ztotožnil s tím, že při použití §150 o. s. ř. byly vzaty v úvahu veškeré okolnosti případu; byla posuzována celková výše nákladů řízení, majetkové poměry účastníků řízení a možný dopad přiznání či nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého z nich. Konstatoval, že závěru o nepřiznání náhrady nákladů řízení ve věci úspěšnému žalovanému nelze z ústavněprávního hlediska cokoli upřít.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky aplikovatelnosti ustanovení §150 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněném pod č. 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Po zopakování argumentace použité ve svém vyjádření k možnému postupu podle §150 o. s. ř. namítá, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť závěr o naplněnosti důvodů zvláštního zřetele hodných odvolací soud učinil, aniž zvažoval jeho osobní (majetkové a sociální) poměry, přestože mu soud prvního stupně právě pro jeho osobní majetkové poměry přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu sedmi desetin. Odvolací soud pochybil i tím, že vůbec nezvažoval poměry žalobce coby organizační složky státu, který je finančně i personálně zajištěn ze státního rozpočtu, kdežto on musel veškeré náklady řízení nést ze svého příjmu, osobního či rodinného majetku. Je přesvědčen, že odvolací soud měl - v rámci vyloučení nepřiměřené tvrdosti – při rozhodování o nákladech řízení přiznat mu alespoň náhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 300.000 Kč. Není srozuměn se závěrem, že přiznání mu náhrady nákladů řízení by bylo výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Odvolacímu soudu vytýká nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, které navrhuje zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a dovolání navrhuje zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným při splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva - výkladu a aplikace ustanovení §150 o. s. ř. - odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Citované ustanovení slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.
K výkladu a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých aktuálních rozhodnutí (srov. např. jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, a dále usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005). Vyložil, že rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je obecně ovládáno zásadou úspěchu ve věci. Odchylka od této zásady je možná podle §150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Těmi se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (zvažováno může být i jen částečné nepřiznání těchto nákladů). Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další.
V rozhodnutích ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, Nejvyšší soud zdůraznil, že §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně přítomnosti důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené.
Lze přisvědčit námitce, že odvolací soud při úvaze, zda je namístě výjimečně náhradu nákladů řízení úspěšnému žalovanému nepřiznat, ve skutečnosti k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům obou účastníků řízení nepřihlížel, přestože jde o okolnosti významné (ostatně neučinil tak ani v předchozím rozhodnutí ze dne 12. 2. 2009, č. j. 36 Co 114/2008-137; alespoň z odůvodnění tohoto rozhodnutí opak neplyne). I když okolnost, že žalovaný byl personálně propojen s dlužníkem, může mít význam z hlediska aplikace §150 o. s. ř., nemůže však sama o sobě bez porovnání dopadu nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkových sfér účastníků obstát.
Odvolací soud sice v napadeném rozhodnutí odkázal na důvody, pro které aplikoval §150 o. s. ř., odchýlil se však od ustálené judikatury dovolacího soudu. Nevymezil totiž hypotézu ustanovení §150 o. s. ř. správně, jestliže se nezabýval majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry obou účastníků řízení (tedy okolnostmi podstatnými a významnými), a nemohl bez toho náležitě posoudit, zda lze po úspěšném žalovaném spravedlivě požadovat, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Jeho závěr o přítomnosti důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. tudíž nemůže zatím obstát.
Z dále uvedených důvodů dovolací soud nesdílí ani názor odvolacího soudu, že „přiznání nákladů řízení žalovanému by bylo v rozporu s dobrými mravy“. Nejvyšší soud totiž již v usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod číslem 67, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Hovoří-li ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, o výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, má tím na mysli právní úkony či faktické chování uskutečňované v občanskoprávních vztazích účastníky těchto vztahů. Tentýž závěr dovolací soud zaujal v mnoha dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1800/2004, ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 1001/2005, ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2020/2004, a ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 680/2013).
Nejvyšší soud proto napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud rozhodne též o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2016
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu