ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.5646.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 5646/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) P. P. a b) V. P. , zastoupených Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalované Ekonomické stavby s. r. o. , se sídlem ve Zruči - Senci, Ke Křižovatce 466, identifikační číslo 252 24 476, zastoupené Mgr. Danielem Kapitánem, advokátem se sídlem v Plzni, Sady 5. května 296/36, o zaplacení 53.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 8 C 375/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. srpna 2015, č. j. 15 Co 265/2015-201, ve znění usnesení ze dne 19. srpna 2015, č. j. 15 Co 266/2015-202, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 3. února 2015, č. j. 8 C 375/2012-159, ve spojení s usnesením ze dne 3. února 2015, č. j. 8 C 375/2012-166, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku 6.300,- Kč se 7,75 % úrokem z prodlení od 21. 8. 2010 do zaplacení, co do 53.550,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. srpna 2015, č. j. 15 Co 265/2015-201, ve spojení s usnesením ze dne 19. srpna 2015, č. j. 15 Co 266/2015-202, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části (tj. v zamítavém výroku) tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, do tří dnů od právní moci rozsudku 53.100,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 21. 8. 2010 do zaplacení, potvrdil jej v části, jíž byla zamítnuta žaloba co do 450,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud; správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Žalovaná uvedený předpoklad pomíjí při zpochybnění právního závěru odvolacího soudu, že žalobci nebyli v prodlení s úhradou převážné většiny zálohových plateb ceny díla. Ve skutečnosti totiž odvolacímu soudu vytýká nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je tento právní závěr založen. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že podle smlouvy o dílo (jejího článku IV odst. 1 ve spojení s článkem IV odst. 5) nastala splatnost jednotlivých záloh (bez dalšího) již v okamžiku dokončení příslušných etap díla. Odvolací soud tudíž pochybil, jestliže bral v potaz i údaje uvedené v zálohových fakturách (konkrétně zde uvedená data splatnosti fakturovaných částek), konfrontoval je s obsahem smlouvy a návazně dovodil, že faktury, které žalobcům postupně vystavovala a zasílala, nejsou fakturami, které smlouva (článek IV odst. 5 smlouvy) označuje za „dílčí“, jež měla (jako zhotovitel) objednatelům (žalobcům) zasílat pouze na jejich žádost za účelem čerpání hypotečního úvěru. Žalovaná v této souvislosti zpochybňuje rovněž skutkový závěr odvolacího soudu, že v řízení neprokázala, že tzv. zálohové faktury vystavovala právě na žádost žalobců a nesouhlasí s úvahou, že vystavovala-li žalobcům po dokončení každé etapy díla faktury (a to poté, kdy manažer stavby potvrdil dokončení určité etapy a zaznamenal to ve stavebním deníku), jednalo se o zcela logický, běžný a očekávaný postup při realizaci díla podle smlouvy o dílo. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit; pro dovolací soud je závazný. Argumentuje-li v tomto směru nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (ze skutkové verze žalované), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalobci hradili jednotlivé zálohové platby opožděně, jí tak vznikl nárok na smluvní pokutu za opožděné zálohové platby, a proto po právu svou pohledávku z titulu uvedené smluvní pokuty započetla na pohledávku žalobců z titulu smluvní pokuty za opožděné dokončení díla. Regulérní nejsou ani výtky, že odvolací soud nesprávně (z hlediska závažnosti a věrohodnosti) hodnotil listinné důkazy. Výhrady k hodnocení provedených důkazů (§132 o. s. ř.) nenajdou v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. uplatnění (samotné hodnocení důkazů totiž nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem); závěry, které Nejvyšší soud přijal ve vztahu k §132 o. s. ř. ve svém rozsudku ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, se proto neuplatní.
Namítá-li žalovaná, že odvolací soud pochybil, jestliže jí neposkytl poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., popř. vytýká-li nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, přehlíží, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen - za zde nenaplněného - předpokladu, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nepřiléhavé jsou tudíž odkazy na rozhodnutí ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3007/2009, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2388/2009, a ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3210/2008, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřuje k poučovací povinnosti soudu a k otázce důkazního břemene a důkazního tvrzení účastníků řízení. Na řešení procesní otázky, kterou žalovaná v dovolání v tomto směru formuluje, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Výtkou, že odvolací soud v dané věci nesprávně aplikoval ustanovení §55 odst. 3 obč. zák., jestliže zcela jasně formulovaná smluvní ujednání vyložil v zájmu ochrany spotřebitele (žalobců) v její neprospěch, vystihla žalovaná dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud - vycházeje ze zjištění, že žalovaná vystavovala žalobcům po dokončení určitých stavebních prací (etap díla) tzv. zálohové faktury obsahující mimo jiné datum splatnosti fakturovaných částek – uzavřel, že ujednání (spotřebitelské) smlouvy o dílo je nutno – v zájmu ochrany spotřebitele – vyložit tak, že splatnost jednotlivých záloh nastávala ve lhůtách, které žalovaná jako zhotovitel stanovila v tzv. zálohových fakturách. Pokud by totiž splatnost záloh nastala jiným okamžikem, bylo by počínání žalované, která žalobcům každou zálohu vyfakturovala, přičemž ve faktuře stanovila datum splatnosti fakturované částky, zcela nelogické. Protože podle textu článku IV. smlouvy o dílo by žalobci na zaplacení každé zálohy „měli lhůtu čítající nanejvýš hodiny“, je nutné jim jako spotřebitelům přiznat ochranu v tom smyslu, že je třeba „akceptovat jejich jednání spočívající v úhradě záloh ve lhůtách stanovených zhotovitelem v jím vystavených fakturách“.
Podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.), je třeba vykládat právní úkony vyjádřené slovy nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je - jak již bylo zmíněno - to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99).
Ustanovení §55 odst. 3 obč. zák. stanoví interpretační pravidlo, podle něhož v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Pokud tedy smlouva obsahuje výraz či formulaci připouštějící její různý výklad, potom budou nejasnosti a tím i případně nepříznivé důsledky s nimi spojené přičteny k tíži dodavatele. Jedná se o zvláštní právní normu, která modifikuje obecná interpretační pravidla upravená v §35 obč. zák. pro právní režim spotřebitelských smluv obecně a vychází z článku 5 směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.
Nelze přisvědčit dovolatelce, že v otázce výkladu právního úkonu (smlouvy o dílo) podle §35 odst. 2 a §55 odst. 3 obč. zák. se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, případně že ve vztahu k aplikaci §55 odst. 3 obč. zák. jde o otázku dosud Nejvyšším soudem dosud neřešenou.
Výkladem právních úkonů za použití pravidla podle §35 odst. 2 obč. zák. se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval opakovaně (např. rozhodnutí ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1421/2013, ze dne ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012). Základní princip výkladu právních úkonů, který se promítl rovněž do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zakotvil ve své judikatuře i Ústavní soud (např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V rozhodnutích ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 645/2001, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Cdo 3053/2007, ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 512/2006, a ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3389/2015, se pak Nejvyšší soud vyjadřoval k výkladu smluv za pomoci interpretačního pravidla podle §55 odst. 3 obč. zák.
Dovolatelka se mýlí, usuzuje-li, že odvolacímu soudu nebyl dán prostor ani důvod k tomu, aby vykládal ujednání předmětné smlouvy o dílo, neboť tato byla zcela jasně a určitě formulována. V ujednání obsaženém v článku IV. odst. 1 („Další platební ujednání“) je sice slovy zcela jednoznačně vyjádřeno jaké finanční částky mají objednatelé zálohově platit, použitý pojem „ při dokončení “ té které etapy díla (specifikovaných stavebních prací) však nepopisuje termín splnění dostatečně určitě. Z ujednání obsaženého v článku IV. (ani z ostatního textu smlouvy) se totiž nepodává, co je míněno dokončením té které etapy díla – zda ukončení příslušných stavebních prací nebo předání výsledku těchto prací objednateli, popř. jejich stvrzení manažerem stavby a zaznamenání do stavebního deníku, aj. Není postaveno najisto, zda ta která zálohová platba má být objednatelem zaplacena převodem na bankovní účet zhotovitele uvedený v záhlaví smlouvy nebo v hotovosti (a v takovém případě kde a komu má být hotovost předána), přestože oba způsoby úhrady záloh smlouva výslovně připouští (uvádí). Dostatečně objasněn není ani pojem „dílčí faktura“ užitý v článku IV odst. 5 smlouvy o dílo. Tzv. zálohové faktury, které žalovaná žalobcům posílala, nelze tudíž – jak prosazuje žalovaná – s „dílčími fakturami“ ztotožňovat. Úvahu, že ve smlouvě nebyl termín splatnosti jednotlivých záloh ceny díla sjednán tak, aby nevzbuzoval pochybnosti o projevené vůli smluvních stran (tzn. jednoznačně), podporuje faktické počínání samotné žalované, neboť jednotlivé zálohy žalobcům fakturovala, přičemž ve fakturách stanovila splatnost fakturovaných částek. Otázka, kterou si položil odvolací soud, proč by tak činila, měla-li za to, že smlouva je v tomto směru určitá, resp. jednoznačná, je proto zcela legitimní a nepostrádá logiku. Lze uzavřít, že námitka dovolatelky, že odvolací soud interpretoval obsah smlouvy o dílo v rozporu s jejím jednoznačným jazykovým vyjádřením a zaznamenaným projevem vůle smluvních stran, a že na její úkor poskytl žalobcům v postavení spotřebitelů přemrštěnou ochranu, neobstojí. Naopak, odvolací soud nepochybil a respektoval výše zmíněnou ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, jestliže se zabýval výkladem smlouvy o dílo a použil přitom interpretační pravidlo, podle něhož v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu