ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1246.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1246/2016-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2016 o dovolání obviněného M. V. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. 5 To 519/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 29 T 50/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. 5 To 519/2015, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 8. 2015 sp. zn. 29 T 50/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Chomutově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný M. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 8. 2015 sp zn. 29 T 50/2011 uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 274/2008 Sb. (dále jen „ tr. zákon “), kterého se měl dopustit tím, že
1. dne 1. 12. 2008 ve 13:00 hodin v K.-T., okr. Ch., v kanceláři společnosti RRK spol. s r. o. pod pohrůžkou negativní medializace, jež by tuto společnost poškodila, a to i jejího jednatele, požadoval bez podloženého právního nároku na jednateli P. R., aby mu společnost zaplatila na jím předložená čísla účtů finanční hotovost ve výši 12 mil. Kč s tím, že pokud se tak nestane do stanoveného termínu 3. 12. 2008, využije všech dostupných prostředků, aby prostřednictvím mediální kampaně a dalším jím učiněných kroků tuto společnost poškodil či zničil,
2. dne 12. 1. 2009 v K.-T., okr. Ch., v kanceláři společnosti RTT, spol. s r. o. pod pohrůžkou nevybíravého a nezákonného způsobu vymáhání a dožadování se pohledávky v hodnotě 1 480 953 Kč, které uplatňoval vůči této společnosti za údajně vykonané práce, které ve skutečnosti nebyly provedeny, nutil jednatele společnosti P. P., aby za využití svého vlivu pro něho u společnosti RRK spol. s r. o. zajistil proplacení faktur, které jménem své společnosti MV Stavby, s. r. o. nárokoval, a dále aby zařídil proplacení peněz, které původně požadoval zaslat na dva bankovní účty s tím, že pokud nevyhoví tomuto jeho požadavku a peníze mu nebudou proplaceny, bude vůči společnosti RTT, spol. s r. o. postupovat obdobným způsobem jako proti společnosti RRK spol. s r. o., tedy negativní medializací s poškozením jména společnosti i jejích obchodních partnerů, a dále pohrozil tím, že pohledávky vůči společnosti RTT, spol. s r. o. budou vymáhány jeho novým tichým společníkem nejen vyhrůžkami firmě, ale i dalším nátlakem na jednatele společnosti.
Za to mu byl podle §235 odst. 1 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. 5 To 519/2015 zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Toto usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce v celém rozsahu dovoláním, které založil na dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l ) tr. ř., neboť podle něj napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný nejprve odůvodnil uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v souvislosti s dovolacím důvodem uvedeným pod písmenem g) stejného paragrafu. K bodu 1. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně namítl, že z výpovědí svědků R., S. a K. vyplývá, že na schůzce požadoval pouze úhradu závazků, které měla jeho společnost vůči společnosti RRK spol. s r. o., proto se nemohlo jednat o útok na svobodnou vůli svědka R. Ze zjištěného skutkového stavu též nevyplynulo, že by vyhrožoval čímkoliv, co by mohlo vážně ohrozit dobrou pověst nebo čest poškozených. Soud se v tomto směru omezil na konstatování, že obviněný chtěl věc medializovat, aniž by rozvinul, zda by medializace mohla mít vůči poškozenému či společnosti RRK spol. s r. o. nějaké negativní účinky, kdy i negativní medializaci lze považovat za určitou formu reklamy. Zároveň nebylo prokázáno, zda pohrůžka medializací mohla v poškozeném vyvolat důvodnou obavu nějakého poškození, neboť tento je zkušeným podnikatelem zabývajícím se milionovými zakázkami, který se po řadu let pohybuje v tvrdém konkurenčním prostředí. Obviněný připomněl, že újma se v tomto kontextu musí jevit jako těžká objektivně, kdy napadený ji jako těžkou újmu pociťuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 565/2002).
K bodu 2. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že ze zjištěného skutkového stavu nelze učinit právní závěr o tom, že by byl na svědka P. vyvíjen jakýkoliv nátlak, či že by byl k něčemu nucen. Svědek P. vypověděl, že jeho největší obavou je, že by společnost RTT, spol. s r. o. měla hradit DPH za (podle něj) neoprávněně vystavené faktury. Vymáhání pohledávek tichým společníkem nemůže být hodnoceno jako nevybíravé a nezákonné vymáhání dluhu, natožpak hodnoceno jako pohrůžka těžkou újmou. Obviněný znovu s poukazem na výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 565/2002 zdůraznil, že újma se musí jevit jako těžká objektivně, přičemž napadený ji jako těžkou újmu musí pociťovat.
Obviněný dále odůvodnil uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozsudek podle něj neobsahuje odpovídající skutková zjištění ohledně požadavku obviněného na zaplacení finančních prostředků neoprávněně. Aby došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání, muselo by vždy jít o jednání neoprávněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003 sp. zn. 5 Tdo 215/2003). Soud se tak dopustil chybné hmotněprávní kvalifikace, pokud jde o oprávněnost pohledávek obviněného za společnostmi, jejichž jednatelé jsou poškození. Soud se rovněž mýlil při závěru o dovolenosti prostředků, jimiž obviněný tyto prostředky vymáhal.
Mezi společností MV Stavby, s. r. o., jejímž jednatelem byl obviněný, a společnostmi RRK spol. s r. o. a RTT, spol. s r. o. existoval dlouhodobý smluvní obchodní vztah. Toho času společnost MV Stavby, s. r. o. spolupracovala se společností RRK spol. s r. o. jako investorem na stavbě domu v Š. pro manžele L. Svědci R., P., S., K. i R. shodně vypověděli, že obviněný chtěl na schůzkách řešit pohledávky jeho společnosti vůči těmto společnostem. Soud tak nesprávně dospěl k závěru, že výzva obviněného k jejich úhradě (byť ústní) byla neoprávněná. Hrozba sankcí v rámci výzvy k úhradě pohledávky je její legitimní funkcí.
Obviněný v poslední části svého dovolání upozornil na další pochybení soudů obou stupňů. Obviněný měl podle soudů požadovat po poškozeném R. úhradu peněz na cizí bankovní účty. K těmto však neměl přístup, neboť jejich majitelé byli bývalí klienti společnosti MV Stavby, s. r. o. Ačkoliv tato skutečnost svědčí o tom, že obviněný na uvedené účty nepožadoval zaslání žádných peněz, soudy ji zhodnotily zcela opačně, tedy v jeho neprospěch, přestože obviněný tvrdil, že žádné papírky s čísly účtů nepsal, nepožadoval převod peněz na tyto účty a ani k nim neměl přístup, a i majitelé účtů tvrdili, že obviněnému nedali žádné svolení užít jejich účty.
Další námitka obviněného se týkala skutkových zjištění získaných na podkladě provedených reportáží TV Prima a časopisu Respekt. Soud prvního stupně si dokonce v reportáži provedl sám identifikaci obviněného podle stylu mluvy a bot. Soud druhého stupně naopak konstatoval, že jednání obviněného může i nemusí s těmito mediálními výstupy souviset. Pravdou zůstává, že se reportáže týkaly zcela jiného tématu, než úhrady společnosti MV Stavby, s. r. o., a ve zcela jiné časové souvztažnosti. Opomenout se nedá ani skutečnost, že ač byla v reportážích projednávána závažná kauza, jmenované společnosti nijak nepoškodila.
Poslední námitka obviněného se týkala chybného posouzení společenské nebezpečnosti jednání obviněného odvolacím soudem, neboť zjištěná společenská nebezpečnost jednání obviněného by byla zcela nepatrná, a tudíž mimo trestní soudnictví.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. 5 To 519/2015 i rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 8. 2015 sp. zn. 29 T 50/2011 a rozhodl podle §265 l odst. 1 tr. ř. tak, že věc vrací soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státního zástupce činného na Nejvyšším státním zastupitelství ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil k dovolání obviněného M. V. Po stručném shrnutí dovolání obviněného státní zástupce uvedl, že tvrzené námitky v podstatné části odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť obviněný relevantně zpochybnil naplnění všech znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu vydírání. Zároveň lze podle státního zástupce těmto námitkám přiznat důvodnost.
Jako klíčový bod dovolání státní zástupce označil výklad pojmu pohrůžka jinou těžkou újmou . Po nastínění komentářové literatury a judikatury shrnul, že z popisu skutku nelze dovodit, že by obviněný naplnil tento znak skutkové podstaty. Z popisu skutku nevyplývá, jaký konkrétní charakter by ona medializace měla mít a jaký by mohla mít dopad do právní sféry poškozené společnosti či jejího jednatele. Rovněž pohrůžka nevybíravým a nezákonným vymáháním pohledávky dostatečně nevyjadřuje naplnění tohoto znaku. Takto formulovaný nátlak obviněného, jakkoli neadekvátní a zjevně za hranou podnikatelské etiky, byl podle názoru státního zástupce tak nekonkrétní, že z něj nelze dovodit naplnění parametrů pohrůžky jinou těžkou újmou. Šlo pouze o hrubé a neetické vystupňování tlaku na úhradu pohledávek v rámci obchodního vyjednávání. Proto je podle něj odůvodněno zrušení napadených rozhodnutí, což otvírá procesní prostor k přezkumu dalších uplatněných námitek, byť procesního charakteru.
Soudy se podle státního zástupce nedostatečně zabývaly tím, zda prokazované majetkové nároky obviněného byly neoprávněné. Nalézací soud sice provedl četné důkazy, tyto však nijak nehodnotil a nevyvodil z nich ve vztahu k oprávněnosti žádné závěry. Tento postup z nich fakticky činí důkazy opomenuté.
Soudy se též dostatečně nevypořádaly s námitkou obviněného ve vztahu k předložení útržků s čísly účtů, na něž měly být zaslány požadované finanční prostředky, byť se jedná o významnou skutečnost. Předložení čísel cizích účtů, ke kterým by obviněný neměl žádný přístup, by z jeho strany nemělo jakoukoli logiku. Tvrzení odvolacího soudu, že se tuto skutečnost objasnit nepodařilo, ani objasnit nepodaří, je jen obtížně přezkoumatelné.
S obviněným se státní zástupce ztotožnil i v jeho tvrzení, že ze skutkových zjištění nevyplývá, jaký vztah by měl být dán mezi jednáním obviněného a uveřejněnými údaji v reportážích, kdy reportáže byly uveřejněny až se značným časovým odstupem. Tento vztah by bylo možno dovodit jen tehdy, pokud by obviněný již při jednání s poškozenými přímo hrozil zveřejněním nepravdivých informací, které by byly následně v médiích prezentovány.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. 5 To 519/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 8. 2015 sp. zn. 29 T 50/2011, včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uvedeno v písm. a) a b) daného ustanovení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. 5 To 519/2015 je přípustné z hlediska §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že se „z totožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci “.
Základním problémem, jenž ve svém dovolání vymezil obviněný, je otázka, zda jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně naplnilo znak pohrůžky jiné těžké újmy jako předpokladu pro závěr o jeho trestní odpovědnosti za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona. Pohrůžka jinou těžkou újmou je alternativní znak základní skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zákona, jež zní: „ Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta “. Tato otázka je ryze hmotněprávní – týká se aplikace ustanovení trestního zákoníku na zjištěný skutkový stav – a proto ji lze bez dalšího podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Zákonodárce užitím pojmu pohrůžka jiné těžké újmy poskytl soudům jistý prostor pro dotvoření tohoto pojmu. Nezávazným vodítkem mohou být i publikace předních odborníků k tomuto tématu. Podle komentářové literatury k předmětnému ustanovení (ŠÁMAL P., PÚRY F., RIZMAN S. Trestní zákon, 6. vydání. Praha: 2004, 1753 s. – s přihlédnutím k současnému výkladu tohoto pojmu, kdy za účinnosti nového trestního zákona zůstal prakticky nezměněn) může pohrůžka jiné těžké újmy spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, dále může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 4. 1981 sp. zn. 6 Tz 12/81, uveřejněný pod č. 27/1982 Sb. rozh. tr.). Jelikož zákonodárce v základní skutkové podstatě nerozlišuje mezi stadiem pouhé pohrůžky a stádiem dostání této pohrůžce, lze dovodit, že pokud by se pachatel jednání již dopustil, mělo by to vliv toliko v rovině úvah o druhu a výši trestu, případně jako jedno z kritérií při hodnocení společenské nebezpečnosti trestného činu.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1978 sp. zn. 7 Tz 33/78, uveřejněném pod č. 10/1979 Sb. rozh. tr., se k dokonání tohoto trestného činu musí pohrůžka jako těžká újma objektivně jevit a poškozený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat . Za této podmínky to může být i hrozba újmou na majetku, která není násilím na věci, ale např. zhoršením výdělečných možností poškozeného. K závěru o tom, zda je pohrůžka objektivně způsobilá přivodit důvodnou obavu poškozeného o způsobení jiné těžké újmy pachatelem, je třeba přihlížet k osobním poměrům poškozeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. 8 Tdo 612/2011).
K naplnění trestní odpovědnosti pachatele musí být zároveň splněna podmínka neoprávněnosti jeho jednání (srov. obviněným citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003 sp. zn. 5 Tdo 215/2003). To znamená, že hrozba věřitele, že přistoupí k výkonu rozhodnutí, jestliže mu dlužník nezaplatí, tak nemůže být považována za trestnou. Za oprávněné ovšem na druhou stranu nelze označit takové jednání, k němuž by bylo použito sice prostředku dovoleného, nikoli však dovoleného ve vztahu k účelu sledovanému pachatelem .
Jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, přičemž ho nutí, aby se zavázal k náhradě škody, která pachateli ve skutečnosti vůbec nevznikla, anebo vznikla v podstatně menší než požadované výši. Jestliže však pachatel jedná za situace, kdy byl v důsledku počínání jiného poškozen (zvláště mělo-li se tak stát trestnou činností) a jeho cílem je dosáhnout písemného uznání existujícího dluhu, pak alternativní upozornění jiného na to, že pokud mu nezaplatí dluh (resp. nenahradí škodu), podá na něj trestní oznámení, je takové jednání jeho právem jako každého občana. Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona by se v takovém případě mohl pachatel dopustit jen tehdy, pokud by spolu s upozorněním na podání trestního oznámení vyhrožoval poškozenému způsobem a prostředky, k jejichž použití nebyl vůbec oprávněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009 sp. zn. 3 Tdo 476/2009, uveřejněné pod č. 23/2010).
Jednání obviněného podle soudů obou stupňů zahrnovalo dva skutky. První skutek byl ze dne 1. 12. 2008 vůči společnosti RRK spol. s r. o. a druhý ze dne 12. 1. 2009 vůči společnosti RTT, spol. s r. o. Soudy spatřovaly naplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy v tom, že obviněný v prvém případě pohrozil poškozené společnosti RRK spol. s r. o. negativní medializací (mediální kampaní), jež by poškodila tuto společnost i jejího jednatele. V druhém případě obviněný rovněž pohrozil negativní medializací s poškozením jména společnosti (tentokrát poškozené společnosti RTT, spol. s r. o.) i jejích obchodních partnerů, a dále pohrozil tím, že (údajné) pohledávky vůči společnosti RTT, spol. s r. o. budou vymáhány jeho novým tichým společníkem nejen vyhrůžkami společnosti, ale i dalším nátlakem na jednatele společnosti. K úplnosti je třeba dodat, že obviněný podle soudů bez podloženého právního nároku požadoval po společnosti RRK spol. s r. o. na jím předložená čísla účtů finanční hotovost ve výši 12 mil. Kč. Po společnosti RTT, spol. s r. o. požadoval pohledávky v hodnotě 1 480 953 Kč za údajně vykonané práce, které ve skutečnosti nebyly provedeny, a nutil jednatele společnosti P. P., aby za využití svého vlivu pro něho u společnosti RRK spol. s r. o. zajistil proplacení výše zmíněných faktur, které jménem své společnosti MV Stavby, s. r. o. nárokoval, a dále aby zařídil proplacení peněz, které původně požadoval zaslat na dva bankovní účty.
Z výše uvedeného je zřejmé, že se soudy obou stupňů nevypořádaly se základními náležitostmi tzv. skutkové věty (popisu skutku), jinak řečeno že z popisu skutku nevyplývá naplnění základního znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona. Soudy se nevypořádaly jak s požadavkem popisu skutečnosti, jaký by ona medializace (mediální kampaň), popř. nezákonné vymáhání pohledávky měly konkrétní charakter; dále jak by objektivně mohly zasáhnout do právní sféry poškozených; jakým způsobem poškození vnímali ony pohrůžky; a konečně se soudy nevypořádaly i s otázkou oprávněnosti jednání obviněného a zvolených prostředků k tomuto účelu. Jinými slovy řečeno, z popisu skutku nevyplývají konkrétní skutečnosti, jež by charakterizovaly jednání obviněného jako pohrůžku jiné těžké újmy, kdy nelze rozpoznat, jakým způsobem by byla tato pohrůžka jiné těžké újmy realizována, jakým způsobem by mohla přivodit těžkou újmu poškozeným a zda ji tito objektivně mohli vnímat jako takovou, jež by byla způsobilá ke vzniku těžké újmy (srov. obviněným citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2002 sp. zn. 6 Tdo 565/2002).
Nejvyšší soud nepopírá, že pohrůžka medializací může v určitých případech po splnění dalších zákonných předpokladů naplnit znak jiné těžké újmy a tím založit trestní odpovědnost za trestný čin vydírání podle §235 tr. zákona (dnes ust. §175 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon, účinný od 1. 1. 2010 – dále jen „ tr. zákoník “). Bylo tomu tak například v případě, kdy rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 3. 2015 sp. zn. 3 Tdo 17/2015. V citovaném případě obviněný po skončení mandátní smlouvy s poškozenou společností po této zcela neodůvodněně požadoval zaplacení částky 18 000 000 Kč jako odměny za zachování mlčenlivosti a nezahájení medializace informací týkajících se jím tvrzených problémů projektu poškozené společnosti – vad řízení předcházejícího vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení a nepovoleného vykácení stromů v místě výstavby – které by podle jeho tvrzení mohly výrazně zkomplikovat realizaci předmětného projektu. Obviněný vyhrožoval, že pokud nevyhoví jeho požadavku do konce aktuálního týdne, bude kontaktovat příslušný stavební úřad, Úřad městské části P., média a veřejnost a výše uvedené informace jim předá, přičemž uvedl, že jeho advokát je připraven jednat o nové dohodě. Po odmítnutí požadavku obviněného ze strany poškozené společnosti byla následující měsíc v hlavní večerní zpravodajské relaci TV Prima odvysílána reportáž, kterou obviněný sám inicioval a sám v ní vystupoval, zpochybňující oprávněnost kácení stromů v místě realizace projektu, v níž byly použity i fotografie stromů z místa výstavby s údaji získanými jejich měřením. Obviněný též vyhotovil a doručil na úřad městské části jménem svého známého podnět k přezkoumání stavebního povolení, v němž rozporoval legálnost výstavby projektu poškozené společnosti. Obviněný byl za dané jednání uznán vinným pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Od trestní věci obviněného M. V. se tento případ liší tím, že obviněný v rámci výše uvedeného jednání užil při pohrůžce medializací konkrétní fakta, jež zamýšlel k tomuto záměru použít, tato pohrůžka se pak týkala i oznámení úřadům státní správy, přičemž zde nebyla souvislost s obchodním vztahem mezi obviněným a poškozenou a obviněný pohrůžky zrealizoval v asi měsíčním odstupu.
V usnesení ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. 3 Tdo 465/2010 Nejvyšší soud uvedl, že „[h] rozby exekucí, dražbou majetku, zařazením poškozeného do databáze dlužníků nebo zveřejněním jeho jména jako dlužníka v médiích, jakož i hrozba trestním stíháním, naplňují znak „pohrůžky jiné těžké újmy“ ve smyslu §235 odst. 1 TZ … “. Obviněný v tomto případě jako jednatel společnosti vymáhající pohledávky zasílal na adresu poškozené korespondenci, jejímž obsahem byly výzvy k uhrazení finanční hotovosti ve výši 55.025 Kč (údajné pohledávky) s cílem zastrašit poškozenou, vyvolat v ní obavy o zdraví, majetek a dobrou pověst a přinutit ji k zaplacení uvedené částky. Mimo jiné této zaslal dne 19. 4. 2008 písemnost označenou jako „výzva“ obsahující hrozbu exekuce, dražby majetku, trestního stíhání poškozené a zveřejnění její osoby v databázi dlužníků a v médiích jako neplatiče, pokud nezaplatí ve stanovené lhůtě požadovanou částku. Pohrůžky vygradovaly až k hrozbě „návštěvy“ vymahače. Šlo tedy o zcela nepřiměřenou hrozbu, která byla zcela jasně v celkovém kontextu způsobilá v poškozené vyvolat obavu o její zdraví, majetek a dobrou pověst. Bylo zjištěno, že jde o pohledávku neoprávněnou, k jejíž úhradě byla navíc vyzývána nedovolenými prostředky. Medializace (v konkrétní podobě) zde byla zařazena jako dílčí článek v posloupnosti s jinými (závažnějšími) hrozbami.
V projednávaném případě obviněného M. V. tento podle skutkových zjištění soudů poškozeným pohrozil medializací, pokud nebude zaplacena neoprávněná pohledávka (jednání pod bodem 1. skutkové věty rozsudku), resp. medializací a nevybíravým a nezákonným způsobem vymáhání neoprávněné pohledávky (jednání pod bodem 2. skutkové věty rozsudku). Z tohoto popisu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti stran toho, jak by ona medializace měla konkrétně vypadat, čeho by se měla týkat, jaké informace by obviněný využil apod. Skutečností, že po téměř ročním odstupu od předmětného jednání obviněného byly v tisku (článku v časopise Respekt) a v televizi (reportáži v TV Prima) uveřejněny informace týkající se prodeje pozemku mezi společností ČEZ, a. s. a poškozenou společností RRK spol. s r. o., nelze zpětně dotvářet reálnou způsobilost pohrůžky medializací vzbudit obavu těžké újmy v poškozených, popř. zpětně dovozovat reálné dostání pohrůžky obviněným. Informace v médiích se navíc netýkaly pohledávek mezi společností obviněného a společností RRK spol. s r. o., ale podezřelého zcizování pozemků mezi jednou z poškozených a „polostátní“ společností ČEZ, a. s., jež byla mimo jiné Nejvyšším správním soudem označena za povinný subjekt ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, tedy jako společnost, na jejímž řádném hospodaření má veřejnost zvýšený zájem. Nejvyšší soud také odmítá úvahu soudu prvního stupně na str. 19 rozsudku, kdy na základě stylu vyjadřování osoby vystupující v reportáži, jejíž totožnost je skryta (jsou jí vidět pouze boty a je jí změněn hlas), sám, bez přibraného znalce, provádí její individuální identifikaci. Nebylo tedy zcela objasněno, zda informace, z nichž vycházela média, jsou od obviněného.
Uvedené závěry o nezpůsobilosti pohrůžky medializací platí tím více, pokud jde o skutek pod bodem 2. skutkové věty rozsudku. V tomto případě šlo o jednání obviněného spočívající (vyjma pohrůžky medializací) v pohrůžce nevybíravého a nezákonného způsobu vymáhání a dožadování se pohledávky . Ona nevybíravost a nezákonnost je nižšími soudy toliko konstatována, aniž by ji nějak odůvodnily a charakterizovaly její způsobilost přivodit poškozené jinou těžkou újmu, což ji činí nepřezkoumatelnou.
V souvztažnosti na výše uvedené závěry je nutné podotknout, že se soudy v předchozím řízení vůbec nezabývaly tím, zda se ona pohrůžka medializací či nevybíravým a nezákonným vymáháním neoprávněné pohledávky mohla objektivně jevit jako pohrůžka jinou těžkou újmou a byla s to v poškozených objektivně vyvolat obavu z jiné těžké újmy. Pro dokreslení všech rozhodnutých okolností je třeba dodat, že společnosti RRK spol. s r. o. a RTT, spol. s r. o. byly se společností MV Stavby, s. r. o. v obchodním vztahu, přičemž žádná ze společností nebyla v „tržním prostředí“ nováčkem. Je notorietou, že jednání subjektů (podnikatelů) obchodních vztahů nepožívá takové ochrany ze strany státu jako třeba vztah podnikatel-spotřebitel (ochrana slabší smluvní strany – srov. např. §433 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Přestože též nelze tvrdit, že jednání podnikatelů v rámci zákonitostí tržního prostředí nemůže znát mezí, vygradované konflikty zejména ohledně dobytnosti či splatnosti pohledávek nelze považovat za ojedinělý jev. Soudy však nijak nehodnotily, zda jednání obviněného nebylo právě ještě součástí tvrdých (byť třeba neetických) obchodních praktik, či zda se již jednalo o trestněprávní jednání, jinak řečeno zda takové jednání bylo způsobilé se jevit jako těžká újma, potažmo zda bylo způsobilé v poškozených vyvolat obavu z těžké újmy.
Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že trestněprávní jednání „realizované verbálně“ – vydírání, nebezpečné vyhrožování apod. – zejména v kontextu podnikatelského prostředí, je nutné velmi pečlivě hodnotit a vážit, zda prostředky soukromého práva nejsou dostačující.
S výše zmíněným souvisí i otázka, zda byl nárok obviněného oprávněný a zda by v určitých případech mohla být medializace legitimním prostředkem k dosažení účelu – zaplacení pohledávky. Soudy v popisu skutku konstatovaly, že obviněný požadoval po poškozených v prvém případě částku 12 000 000 Kč bez právního důvodu, v druhém případě částku 1 480 953 Kč za údajně vykonané práce, jež vykonány nebyly. Soud prvního stupně sice na str. 20 svého rozhodnutí uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že poškození nebyli v této výši dlužni obviněnému, nicméně neuvedl, na základě čeho učinil tyto závěry. Přestože nalézací soud v hlavním líčení prováděl řadu důkazů k prokázání této poměrně významné skutečnosti (zejm. listinné důkazy na str. 17 rozsudku – smlouvou o dílo, účetními doklady, doklady o stavebních pracích, rozporovanými fakturami aj., jakož i výpověďmi svědků přítomných na stavbě), tyto důkazy opomněl vzít v potaz při hodnocení skutkového stavu. Takový postup zakládá pro Nejvyšší soud mimořádnou přezkumnou pravomoc i ohledně skutkových zjištění, neboť nalézací soud sice provedl relevantní důkazy, dále je ovšem nikterak nezahrnul do úvah o skutkovém stavu (přiměřeně srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 582/01, uveřejněný pod č. 52/2002 Sbírky nálezů a usnesení ÚS). Podle nalézacího soudu obviněný požadoval částku, která odpovídala vyúčtování, kterou vynásobil dvěma, proto nalézací soud jako neoprávněnou částku považuje celých 12 000 000 Kč. S tímto názorem se však nelze ztotožnit, neboť z výše uvedeného vyplývá, že společnost obviněného jako subdodavatel na stavbě měla za poškozenou společností RRK spol. s r. o. určité pohledávky, jež obviněný oprávněně nárokoval. Za neoprávněnou tudíž nelze považovat celou požadovanou částku.
Nad rámec odůvodnění dlužno dodat, že pokud by bylo opravdu prokázáno, že obviněný pohrozil poškozeným jinou těžkou újmou k získání neoprávněné částky velkého rozsahu, měly by být skutky kvalifikovány jako pokus zvlášť závažného zločinu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zákona k §235 odst. 1, odst. 3 tr. zákona.
Nejvyšší soud má dále za to, že v případě soukromého vztahu podnikatel-podnikatel, v otázce sporu o výši či splatnosti pohledávek, medializace zpravidla není legitimním prostředkem, kdy po selhání snah o mimosoudní řešení sporu (např. uznáním dluhu, započtení pohledávek aj.) přichází na řadu civilněprávní soudní spor. Medializace by mohla být toliko doplňujícím aspektem v jiných situacích, např. kdyby dlužníci používali protiprávních prostředků (například by věřitele vydírali či zastrašovali), kdyby na jedné straně stál orgán veřejné moci v soukromoprávním vztahu (obdoba osoby veřejného zájmu); popř. primárním aspektem, kdyby v případu byly vyčerpány všechny dostupné legitimní prostředky. Nelze ponechat stranou, že po předání relevantní informace novináři již „informátor“ nemá na její zpracování rozhodný vliv, načež běžná média musí postupovat v souladu se zákonem č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů, potažmo v souladu se zákonem č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdější předpisů, a tyto informace objektivizovat.
Nejvyšší soud tak na základě všech výše uvedených poznatků dospěl ke konstatování, že přestože pohrůžka medializací může v určitých případech vyvolat obavu poškozeného (s přihlédnutím k jeho osobním poměrům, jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod.) ze způsobení jiné těžké újmy, coby znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zákona (dnes §175 tr. zákoníku), přičemž medializace zpravidla není legitimním prostředkem k dosažení zaplacení sporné pohledávky ve vztahu podnikatel-podnikatel, v projednávaném případě z popisu skutku nejsou zřejmé rozhodné skutečnosti, které by takový závěr opodstatňovaly. Jde zejména o to, jakým způsobem by byla tato pohrůžka jiné těžké újmy realizována, jakým způsobem by mohla přivodit těžkou újmu poškozeným a zda ji tito objektivně mohli vnímat jako takovou, jež by byla způsobilá ke vzniku těžké újmy. Úvaha o pohrůžce jiné těžké újmy spočívající v nevybíravém a nezákonném vymáhání pohledávky je tak pro nedostatek určujících znaků nepřezkoumatelná.
Nad rámec své přezkumné povinnosti musí Nejvyšší soud dodat, že se soudy obou stupňů nevypořádaly i s tím, že obviněný měl s požadavkem zaplacení výše zmíněné částky předložit i čísla dvou cizích bankovních účtů, kdy jejich majitelé (disponenti) vyloučili, že by obviněnému umožnili jejich účty užívat, popř. že by k nim zprostředkovávali přístup. Soudy jejich svědectví nijak nezpochybnily, proto zůstává faktem, že by tito svědci obviněnému nedovolili s účty disponovat a pokud by se na jejich účtech objevil podezřelý převod peněz, situaci by řešili s bankovním ústavem. Přestože odvolací soud na str. 9 usnesení tvrdí, že se tuto skutečnost už asi objasnit nepodaří, jde o skutečnost poměrně podstatnou, a proto je nutné pokusit se objasnit důvod takového jednání obviněného.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod tak sestává ze dvou alternativních podmínek.
Obviněný ve svém dovolání spatřoval naplnění druhé varianty předmětného dovolacího důvodu. Ta je obecně vzato spjata s některým z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to v případech, kdy odvolací soud některou z těchto vad vytýkanou v řádném opravném prostředku neodstranil a řádný opravný prostředek zamítl.
Jestliže Nejvyšší soud v předchozí části svého rozhodnutí dospěl k závěru, že v řízení u soudu prvního stupně a v jeho rozhodnutí byla dána vada zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odvolací soud tuto vadu neodstranil, naopak svou argumentací potvrzující rozsudek soudu prvního stupně touto vadou sám zatížil odvolací řízení včetně svého konečného rozhodnutí, je důvodně naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z těchto uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. 5 To 519/2015, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 8. 2015 sp. zn. 29 T 50/2011. Podle §265k odst. 2 tr. ř. též zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. poté Okresnímu soudu v Chomutově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud se v novém řízení bude zabývat otázkou, zda jednání obviněného mohlo v projednávané věci naplnit znak skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona v podobě pohrůžky jiné těžké újmy. Z popisu skutku tak, jak byl předložen Nejvyššímu soudu, totiž nevyplývá, jakým způsobem by byla tato pohrůžka realizována, jakým způsobem by mohla přivodit těžkou újmu poškozeným a zda ji tito objektivně mohli vnímat jako takovou, jež by byla způsobilá ke vzniku těžké újmy. Okresní soud dále bude muset pro prokázání všech relevantních okolností znovu provést důkazy týkající se obchodních vztahů mezi společností, jejímž jediným jednatelem i společníkem byl obviněný, a poškozenými, a získat tak podklady pro závěr, do jaké míry byly pohledávky obviněného oprávněné.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je nižší soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Podle §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil při splnění podmínek podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu