ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1510.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1510/2016-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2016 o dovolání obviněného Mgr. M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. 3 To 320/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 19/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. M. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. 15 T 19/2015 byl obviněný Mgr. M. K. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
„ dne 2. 6. 2012 v H. na základě písemné smlouvy o půjčce si půjčil od R. N., peníze v částce 22 000 Kč s tím, že je vrátí nejpozději do 15. 8. 2012, přičemž již od počátku jednal v úmyslu půjčenou částku nevrátit, neboť věděl, že na to nemá finanční prostředky, což při sjednávání půjčky R. N. zatajil, přes opakované telefonické, osobní či emailové výzvy k vrácení půjčené částky tuto dosud ani zčásti nevrátil, čímž R. N., způsobil škodu ve výši 22 000 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2010 sp. zn. 2 T 41/2009, byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdejším znění, a trestným činem podvodu §250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdejším znění, za které mu byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2010 sp. zn. 8 To 171/2010 uložen trest odnětí svobody ve výměře 3 let nepodmíněně se zařazením pro výkon do věznice s dozorem, z jehož výkonu a dále z výkonu trestu odnětí svobody ve výměře 3 let a 6 měsíců nepodmíněně, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. 3 T 15/2005 pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdejším znění, byl podmíněně propuštěn usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 1 To 282/2012 a stanovena mu zkušební doba na 4 roky“.
Za tento přečin a současně sbíhající přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 2 T 301/2013, který nabyl právní moci dne 1. 5. 2014, mu byl podle §209 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výši 20 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 2 T 301/2013 a současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byla obviněnému uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozenému R. N., škodu ve výši 22 000 Kč.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání v celém rozsahu jak obviněný prostřednictvím svého obhájce, tak i rodiče obviněného B. a F. K. Předmětná odvolání Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. 3 To 320/2015 zamítl podle §256 tr. ř., jako nedůvodná. K úplnosti je třeba dodat, že odvolací soud o těchto odvoláních rozhodoval již podruhé, neboť usnesení tohoto soudu ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 3 To 320/2015, jímž byla odvolání obviněného a jeho rodičů rovněž zamítnuta podle §256 tr. ř., bylo na podkladě dovolání obviněného usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2016 sp. zn. 4 Tdo 228/2016 podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušeno a věc byla podle §265 l tr. ř. vrácena odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Proti v pořadí druhému rozhodnutí soudu druhého stupně o odvolání obviněného a jeho rodičů podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání v celém rozsahu. Dovolání založil na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný rozdělil do čtyř částí. V prvé části opětovně namítá opomenutí důkazů výslechem Ing. L. S., J. S., J. H., O. S. a T. A. V. Svědci měli potvrdit činnost obviněného směřující k „umazání“ jeho dluhu vůči poškozenému (obviněný měl například cestovat do O. a zpět za účelem vyhledání nemovitosti pro poškozeného), resp. měli prokázat, že obviněný byl v rozhodné době zaměstnán u společnosti ECHO STAVBY s. r. o. Odvolací soud sice svědky S. a S. předvolal k veřejnému zasedání dne 15. 6. 2016, ale poté, co se nedostavili, popř. jim nebylo vykázáno doručení, netrval na jejich zajištění. Odvolací soud v napadeném usnesení pouze uvedl, že nepovažoval za potřebné prokazovat otázku zaměstnání obviněného, neboť to z hlediska podvodného úmyslu nemá žádný význam. Ohledně svědků S. a S. poté odvolací soud neuvedl ničeho. Obviněný však trvá na tom, že otázka jeho zaměstnání u společnosti ECHO STAVBY s. r. o. je klíčová, neboť od této společnosti očekával příjem, ze kterého chtěl poškozenému dluh uhradit, ovšem byl touto společností podveden. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/04, uveřejněný pod č. 208/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod č. 85/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, obviněný namítl zásah do jeho práva na spravedlivý proces spočívající v situaci opomenutých důkazů. Takový zásah opravňuje mimořádnou intervenci Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nad rámec zákonem vymezeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V druhé části dovolání obviněný namítl, že se soudy obou stupňů odchýlily od konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Soudy nijak nezohlednily usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010, ze kterého stručně řečeno plyne, že se poškozený, který sám svou zjevnou neopatrností, jíž se mohl snadno vyvarovat, v rámci soukromoprávního vztahu vynaložil finanční prostředky, musí vypořádat s důsledky sám, nikoliv za pomoci prostředků trestního práva. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. 9 Tz 93/2000 sice vyplývá, že na osobu poškozeného nelze klást přehnané nároky, ale poškozený nebyl osobou neznalou, neboť se s obviněným seznámil ve výkonu trestu odnětí svobody, kde byli oba za majetkovou trestnou činnost. Poškozený tedy musel znát finanční stav obviněného. Kvůli nesprávnému právnímu posouzení se soudy nezabývaly mírou spoluzavinění poškozeného a jeho lichevními praktikami, kdy poškozený, vědom si tíživé finanční situace obviněného po návratu z výkonu trestu odnětí svobody, zneužil jeho tísně a sjednal ze smlouvy o půjčce ve výši 22 000 Kč hrubě nepoměrnou smluvní pokutu 300 Kč denně.
Zatřetí obviněný namítl nesprávné posouzení objektivní stránky skutkové podstaty projednávaného trestného činu. Obviněný před poškozeným nepředstíral žádné okolnosti v rozporu se skutečností, a tak ho nemohl uvést v omyl. Stěžejním faktem bylo, že obviněný očekával v důsledku zaměstnání u společností SunnyHouse, s. r. o. a ECHO STAVBY s. r. o. příjem dostatečných prostředků k úhradě půjčky. Potvrzení o účasti obviněného na školení v roce 2012 u druhé ze zmiňovaných společností, plná moc k vozidlu této společnosti a faktura na částku 46 922 Kč týkající se této společnosti, dokládají pracovněprávní poměr obviněného. Obviněný nevěděl o skutečnosti, že ho zaměstnavatel nenahlásil jako svého zaměstnance u příslušných orgánů. Obviněný nemá prostředky, jak tuto společnosti donutit, aby mu vydala pracovní smlouvu, ale předložil alespoň jiné doklady, které svědčí o pracovněprávním poměru. Je již věcí orgánů činných v trestním řízení, aby zajistily pracovní smlouvu se společností ECHO STAVBY s. r. o.
V posledním bodě obviněný namítl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily i subjektivní stránku projednávaného trestného činu. Nalézací soud se ve výroku o vině nevyjádřil o úmyslu obviněného a neuvedl ani takové skutečnosti, které by vedly k takovému závěru. Odvolací soud shodný závěr nijak neodůvodnil. Obviněný v tomto kontextu zopakoval argument v tom směru, že překážky bránící obviněnému ve splacení závazku ze smlouvy o půjčce nemohl v dobu uzavření této smlouvy předvídat. Dodal, že soudy se nevypořádaly ani se skutečností, že ze svědeckých výpovědí rodičů obviněného F. K. a B. K. vyplynulo, že tito nabízeli poškozenému částku 5 000 Kč, a sám obviněný poškozenému nabízel určitou částku. To potvrzuje, že obviněný měl tendenci k nahrazení dlužné částky. Soudy nevzaly v úvahu skutečnost, že obviněný složil do advokátní úschovy částku 10 000 Kč za účelem vyplacení obhájce poškozeného, ani to, že se svou družkou pečují o 2 nezletilé děti. Svým nesprávným a jednostranným hodnocením důkazů v neprospěch obviněného zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, přičemž jednaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11, uveřejněného pod č. 116/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. 3 To 320/2015, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. 15 T 19/2015, a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného na Nejvyšším státním zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že značná část námitek obviněného (nevyhovění důkazním návrhům obhajoby) směřuje do skutkové oblasti, jež nemůže být předmětem přezkumu pod uvedeným dovolacím důvodem. Ke stejnému závěru dospěl i ohledně námitek týkajících se objektivních a subjektivních znaků trestného činu, neboť námitky obviněného vycházely z jeho vlastní skutkové verze, podle které s ohledem na jeho zaměstnání předpokládal, že bude schopen vypůjčené peníze vrátit, ale protože mu zaměstnavatelé nevyplatili mzdu, nemohl tak učinit. Navíc podotkl nekonzistentnost argumentace obviněného, kdy na jedné straně obviněný tvrdil, že se trestné činnosti nedopustil, na druhé straně namítl spoluzavinění poškozeného a současně mu přičetl lichvářské praktiky. S dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se podle státního zástupce míjí i námitky obviněného ohledně jednostranného hodnocení důkazů i všechny další námitky směřujících proti hodnocení důkazů soudy. Je však skutečností, že Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 10. 3. 2016 sp. zn. 4 Tdo 228/2016 shledal v postupu odvolacího soudu – pokud šlo o nevyhovění důkazních návrhů obhajoby – porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Odvolací soud na str. 5 napadeného usnesení modifikoval svůj původní závěr tím způsobem, že obviněný nesplácel svůj dluh nikoliv proto, že by neměl žádné finanční prostředky, ale proto, že peníze bez ohledu na svoji finanční situaci od samého počátku nechtěl vrátit. S tímto se státní zástupce po věcné stránce ztotožnil. Jednání pachatele, který přesvědčí poškozeného o tom, že půjčené peníze vrátí ve sjednané lhůtě, avšak je v době sjednání půjčky a převzetí peněz rozhodnutý, že tyto prostředky nevrátí (bez ohledu na jeho finanční situaci), naplňuje všechny znaky trestného činu podvodu. Za takové situace jsou bezpředmětné i námitky ohledně tvrzeného spoluzavinění poškozeného. Přestože poškozený mohl mít určité informace týkající se finanční situace obviněného, nemohl mu „vidět do hlavy“ a zjistit, zda za žádných okolností peníze nechce vrátit. Důkazní návrhy obviněného se tak nevztahovaly k okolnostem, jež by měly význam pro právní posouzení věci. Poškozený obviněnému nepůjčoval peníze s tím, že pro něj bude vykonávat nějakou činnost, ale s tím, že mu je po sjednané době vrátí. Pakliže bylo zjištěno, že obviněný již v době sjednání půjčky neměl v úmyslu peníze vrátit, je též irelevantní skutečnost, zda důvodně očekával příjmy od zaměstnavatele. Státní zástupce připustil, že postup odvolacího soudu byl nekonzistentní, když některé svědky předvolal k veřejnému zasedání, a poté, co se nedostavili, resp. jim nebylo doručeno předvolání, od jejich výslechu upustil. Rovněž podle státního zástupce poměrně stručně odůvodnil zamítnutí důkazních návrhů obhajoby. Jedná se však o situaci odlišnou od předchozího řízení o odvolání, ve kterém odvolací soud existenci důkazních návrhů obhajoby vůbec nezmínil a tím je vskutku opomenul. Ve spojení se zjevnou nadbytečností navržených důkazů s tím, že se jimi odvolací soud, byť v omezeném rozsahu, zabýval, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Mgr. M. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně nedůvodné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. 3 To 320/2015 je přípustné z hlediska §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. §259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „ Evropská úmluva “) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů. Jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další.
V dovolání obviněný namítá, že odvolací soud zamítl relevantní důkazní návrhy obhajoby, aniž to adekvátně odůvodnil ve svém usnesení o zamítnutí odvolání. Konkrétně šlo o dvě skupiny svědků: Ing. L. S., J. S. a T. A. V. měli prokázat, že obviněný fakticky vykazoval činnosti pro poškozeného za účelem „umazání“ dluhu. Svědci J. H., O. S. a opět T. A. V. měli zase potvrdit, že obviněný byl zaměstnán u společnosti ECHO STAVBY s. r. o., v důsledku čehož důvodně očekával příjem, ze kterého měl splatit uvedenou půjčku.
Obdobné námitky obviněného byly předmětem v pořadí prvého dovolání obviněného. Těmto dal Nejvyšší soud za pravdu, neboť odvolací soud v předchozím řízení o odvolání obviněného a jeho rodičů zcela opomenul jakkoliv reagovat na tyto (a další) důkazní návrhy. Proto mu Nejvyšší soud po zrušení jeho usnesení přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, a to včetně posouzení důkazních návrhů – a tyto buď s adekvátním odůvodněním zamítl, či důkazy ve veřejném zasedání provedl a zahrnul je do úvah o skutkovém stavu věci.
Odvolací soud v rámci v pořadí druhého řízení o odvolání obviněného a jeho rodičů předvolal svědkyni K. Š., Ing. L. S. a O. S. Dále vyzval obviněného k předložení pracovní smlouvy se společností Sunnyhouse, s. r. o. Také od společnosti ECHO STAVBY s. r. o. vyžádal potvrzení, zda byl obviněný v roce 2012 jejím zaměstnancem, a pokud ano, v jaké byl funkci a s jakým výdělkem (str. 3 usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 6. 2016). Fakticky odvolací soud provedl důkaz výslechem svědkyně Š., kdy svědek S. se k veřejnému zasedání nedostavil, svědkovi S. nebylo vykázáno doručení předvolání, společnost ECHO STAVBY s. r. o. na dotazy soudu nereagovala a obviněný smlouvu se společností Sunnyhouse, s. r. o. již neměl k dispozici. Odvolací soud ve veřejném zasedání dále provedl důkazy čtením listin – zejm. rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně pod č. j. 261/2010-161, e-mailovou zprávou od poškozeného R. N., plnou mocí k vozidlu Seat Leon, fakturou na částku 46 922 Kč týkající se společnosti ECHO STAVBY s. r. o. aj. (str. 4 usnesení). Na základě doplněného dokazování a ve spojitosti s důkazy provedenými u soudu prvního stupně odvolací soud opakovaně dospěl k závěru, že je naprosto zřejmý podvodný úmysl obviněného ve vztahu k poškozenému, kdy obviněný od samého počátku sjednání půjčky nechtěl finanční hotovost vrátit poškozenému. K tomu je třeba uvést, že z hlediska viny obviněného (subjektivní stránky trestného činu podvodu) je v zásadě irelevantní, zda měl v době sjednání půjčky úmysl finanční hotovost nesplácet, protože nechtěl, nebo zda měl podvodný úmysl spočívající v tom, že si byl vědom své finanční situace a věděl, že z finančních důvodů nebude schopen půjčku ve sjednané době splatit. V této návaznosti se dá ztotožnit i se závěrem odvolacího soudu o nadbytečnosti provedení ostatních důkazních návrhů obhajoby (str. 4; 6-7 usnesení). Skutečnost, kterou měla dokazovat první skupina svědků (vykonávání činností obviněného pro poškozeného za účelem „naturální“ splátky dluhu), nebyla okolností významnou pro trestní řízení, neboť poškozený uzavřel smlouvu o půjčce finančních prostředků se lhůtou jejich splatnosti, nikoliv s naturálním plněním. Z doplněného dokazování výslechem svědkyně Š. (str. 4 usnesení) ve spojení s výpovědí samotného poškozeného navíc v tomto směru nebyla zjištěna žádná domluva mezi obviněným a poškozeným. I výslech svědků z „druhé skupiny“ (prokázání zaměstnaneckého poměru obviněného u společnosti ECHO STAVBY s. r. o.) se v návaznosti na závěr soudu o úmyslu obviněného peníze nesplácet skutečně jeví jako nadbytečný, neboť odvolací soud shledal, že případná budoucí potenciální finanční situace obviněného neměla pro jeho úmysl zásadní význam.
Je pravdou, že postup odvolacího soudu při přípravě v pořadí druhého veřejného zasedání o odvolání obviněného a jeho rodičů nebyl zcela konzistentní (jak upozorňuje obviněný i státní zástupce). Krajský soud v Brně měl buď zmíněné důkazní návrhy rovnou zamítnout jako nadbytečné, nebo trvat na jejich zajištění a provedení. Na druhou stranu s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, zejména k průběhu důkazního řízení, se lze ztotožnit se závěry soudu, že tyto důkazy by nemohly mít na zjištěný skutkový stav žádný podstatný vliv.
Lze tak učinit závěr, že opakované důkazní řízení vyvolané kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu z podnětu dovolání obviněného již nedosahuje takových vad, jež by opravňovaly zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, přičemž odvolací soud v zásadě postupoval v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu učiněným v předchozím dovolacím řízení. V řízení byly odstraněny vady spočívající v opomenutých důkazech a nejedná se již o situaci, na kterou by dopadaly obviněným zmíněné nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/04, uveřejněný pod č. 208/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod č. 85/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Rovněž odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010 v kontextu námitky o „spoluvině“ poškozeného při sjednání projednávané smlouvy o půjčce není přiléhavý. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí učinil závěr, že „[j] de-li o soukromoprávní vztah, je třeba trvat na tom, aby především samotní účastníci takového vztahu dbali na ochranu svých majetkových zájmů. Od nich je nutno požadovat, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště když jsou k tomu k dispozici snadno dosažitelné prostředky (např. výpis z katastru nemovitostí, jde-li o smluvní převod nemovitých věcí) “. Jednalo se však o případ skutkově odlišný od projednávané trestní věci, kdy poškození měli být nabyvatelé nemovitostí, o nichž si před uzavřením smlouvy budoucí o smlouvě kupní z veřejného rejstříku nezjistili, že jsou zatíženy zástavním právem, a poskytli obviněnému zálohu ve výši 1 000 000 Kč. V projednávané trestní věci Mgr. M. K. se poškozený N. seznámil s obviněným ve výkonu trestu odnětí svobody (oba zde byli za majetkovou trestnou činnost) a do jisté míry lze připustit, že věděl o jeho finanční situaci. Reálné možnosti splácení půjčky ve výši 22 000 Kč fyzickou osobou však nelze srovnávat s převodem nemovitostí, jež jsou evidovány ve veřejném rejstříku. Obviněný navíc po celou dobu trestního řízení trval na tom, že v době spáchání trestného činu očekával budoucí příjem ze zaměstnání, a odvolací soud v doplněném důkazním řízení nevyloučil, že mohl disponovat nějakou finanční částkou a dluh (byť alespoň částečně) splácet. Obviněný ovšem v době sjednání půjčky věděl, že částku splácet nebude, neboť k tomu neměl vůli, proto se jeho námitky v tomto směru míjí s deklarovaným dovolacím důvodem, neboť obviněný „spoluzavinění“ poškozeného dovozuje z vlastního hodnocení důkazů, odlišného od hodnocení důkazů soudy. Poškozenému navíc nelze ani upírat zvýšenou míru obezřetnosti, kdy trval na písemném vyhotovení oné smlouvy i na přítomnosti svědka při jejím uzavření. K úplnosti je třeba dodat, že se soudy zabývaly i namítanou lichevní praktikou poškozeného. Odvolací soud na str. 5 uvedl, že tato nemůže být relevantní, kdy obviněný částku 300 Kč jako smluvní pokutu za každý den prodlení dopsal do smlouvy o půjčce sám, načež poté, co se obviněný ocitl v prodlení se splácením, poškozený požadoval splacení pouze jistiny, tedy 22 000 Kč, nikoliv smluvní pokuty, čemuž odpovídal i návrh poškozeného na náhradu škody v trestním řízení. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že půjčku inicioval sám obviněný a její realizaci po poškozeném opakovaně urgoval. V neposlední řadě je třeba dodat, že obviněný byl trestně stíhán a odsouzen pouze za podvodné vylákání částky 22 000 Kč od poškozeného, a nikoli za nezaplacení smluvní pokuty obsažené ve smlouvě. Tudíž jeho argumentace tzv. lichevní praktikou poškozeného se nikterak nedotýká skutku obsaženého v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně a nemůže mít na posouzení jeho viny z trestně právních pozic jakýkoli vliv.
Na shora uvedeném základě pak lze konstatovat, že námitky obviněného ohledně nenaplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu není možné označit za důvodné. Ve své podstatě spočívají na totožných námitkách, se kterými se soudy v předchozím řízení řádně vypořádaly. Pro stručnost lze odkázat na tomu odpovídající pasáž napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně. Konstantní judikatura navíc v takových případech vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozh. NS, svazek 17, C. H. Beck). Uvedené soudy nižších stupňů v předchozím řízení taktéž postupovaly v mantinelech ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a respektovaly požadavky kladené nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11, uveřejněného pod č. 116/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a z jejich rozhodnutí rozhodně nevyplývají žádné známky svévole či libovůle při hodnocení důkazů. Zároveň je zde třeba poznamenat, že obviněný má výraznou tendenci v rámci uplatněných námitek vycházet nikoliv ze soudy zjištěného skutkového stavu, nýbrž z vlastního hodnocení důkazů a s tím souvisejících skutkových závěrů. Takový postup je ale v dovolacím řízení zákonu neodpovídající a tudíž nepřijatelný.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) proto Nejvyšší soud po celkovém zhodnocení podaného dovolání obviněného Mgr. M. K. toto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení §265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 12. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu