ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1521.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1521/2015-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. ledna 2016 o dovolání obviněného D. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2015 sp. zn. 8 To 283/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 202/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný D. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. 14 T 202/2014 uznán vinným dílem dokonaného a dílem pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, v souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, které spáchal jednáními obsaženými v uvedeném rozsudku pod body 1a) až 1h) skutkové věty. Dále byl uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutky popsanými v bodech 2) až 5) téhož rozsudku soudu prvého stupně.
Za to a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. 103 T 177/2013, který nabyl právní moci téhož dne, a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. 3 T 188/2013, který nabyl právní moci dne 4. 2. 2014, mu byl podle §211 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla zároveň uložena povinnost uhradit poškozené společnosti Home Credit a. s., se sídlem Moravské náměstí 249/8, Brno, IČ 26978636, náhradu škody ve výši 74.888 Kč.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. 103 T 177/2013, jakož i z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. 3 T 188/2013.
Proti předmětnému rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný odvolání v celém rozsahu, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 8. 2015 sp. zn. 8 To 283/2015 zamítl podle §256 tr. ř., jako nedůvodné.
Proti předmětnému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání v celém rozsahu, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný uvádí, že Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, na základě jeho námitek uplatněných v odvolání, která se týkaly nesprávného právního posouzení jednání obviněného Okresním soudem v Blansku, konstatoval, že nelze měnit závěr nalézacího soudu, neboť ten respektoval ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., kdy hodnocení důkazů je bytostným právem soudu prvého stupně. Takový názor však podle obviněného odporuje ustálené judikatuře, příkladmo poté nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 658/14, jehož právní věta zní: „ Pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, jež je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ani menší typová závažnost trestného činu neopravňuje trestní soud k tomu, aby rezignoval na úplnost dokazování.
Skutečnost, že obžalovaný má postavení povinného v exekučním řízení se nedotýká jeho občanské cti nebo důvěryhodnosti a nemůže mu sama o sobě přitěžovat v řízení trestním.
Článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod garantuje právo toho, kdo je soudem uznán vinným z trestného činu, dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Má-li být právo na odvolání v trestní věci zachováno, musí být i z odůvodnění zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, jakým způsobem tento soud dospěl k závěru o neopodstatněnosti námitek obžalovaného. V postupu odvolacího soudu, jenž vůbec či jen zcela nedostatečně reaguje na konkrétní námitky odvolatele, je nutno spatřovat porušení základního práva na spravedlivý proces i práva na odvolání v trestních věcech. “
Dále obviněný citoval nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14, jehož právní věta zní: „ I. Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazy provedené v trestním řízení. Výjimkou jsou situace, kdy se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. To platí zejména tehdy, neprobíhalo-li dokazování v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny.
II. Obecné soudy jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit svůj důkazní postup, stejně jako své závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Soudní rozhodnutí o vině proto nemůže být založeno na pouhém apodiktickém popření některých zjištěných faktů a na nezdůvodněném přitakání jiným faktům; jakákoli nezdůvodněná selekce důkazů svědčících ve prospěch obviněného je nepřípustná a odporuje principům spravedlivého procesu. “
Konečně obviněný citoval nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13, jehož právní věta zní: „ Kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy) vedou k neúčinnosti nebo nepřípustnosti důkazu. Zásada volného hodnocení důkazů (čl. 2 odst. 6 trestního řádu) orgánům činným v trestním řízení ukládá, aby důkazy byly hodnoceny jak ve vzájemné souvislosti tak jednotlivě, a umožňuje tedy, aby bylo k vadám řízení přistupováno diferencovaně/materiálně. “
Na základě takto citované judikatury obviněný dovodil, že existují pochybnosti o správnosti uloženého trestu, neboť podle něj odvolací soud zjištěný skutkový stav nesprávně vyhodnotil, přičemž nalézací soud nesprávně použil příslušná ustanovení o ukládání trestu.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení soudu druhého stupně, jakož i rozsudek soudu prvého stupně podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvého stupně věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po prostudování obsahu dovolání obviněného Nejvyššímu soudu sdělil, že svého práva na vyjádření ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyužije. Zároveň uvedl, že souhlasí s rozhodnutím věci Nejvyšším soudem v neveřejném zasedání, a to i podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2015 sp. zn. 8 To 283/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.
Z obsahu podaného dovolání se dá dovodit, že obviněný brojí v prvé řadě proti postupu odvolacího soudu, který ve svém usnesení v obecné rovině vyjádřil, že zásada volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. spočívající v tom, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vychází z dokonalé znalosti projednávaného případu a veškeré důkazní materie k němu se vztahující, načež takové hodnocení důkazů je bytostným právem soudu prvého stupně a odvolací soud do tohoto hodnotícího procesu může zasahovat jen velmi omezeně (str. 7 usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud též dodal, že v obecné rovině dokonce i za situace, kdy není skutečný stav správně zjištěn a odvolací soud má za to, že tomu je tak proto, že nebyly správně hodnoceny důkazy, nemůže nalézacímu soudu ukládat, jak má provedené důkazy hodnotit, nýbrž může toliko uvést, v jakém směru má být případné důkazní řízení doplněno, nebo čím je třeba se znovu zabývat, nemůže však k samotnému způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem udělovat závazné pokyny. V tomto směru odkázal, byť jen obecně, na judikaturu Ústavního soudu.
Tuto námitku dovolatele však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť její charakter směřuje toliko do procesní roviny trestního řízení, nikoliv proti vadám rozhodnutí spočívajícím v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva (srov. poučení k předmětnému dovolacímu důvodu).
Nad rámec své přezkumné pravomoci Nejvyšší soud uvádí, že přestože odůvodnění odvolacího soudu není zcela perfektní, když odvolací soud zaprvé ve své argumentaci do jisté míry směšuje požadavek zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. s požadavkem na volné hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., stejně jako že odkaz odvolacího soudu na (blíže nespecifikovanou) judikaturu Ústavního soudu stran možného přezkumu hodnocení důkazů není zcela přiléhavý, neboť ta se týká zpravidla možnosti ingerence Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu do důkazního řízení v předešlém trestním řízení, která je z povahy věci poněkud užší (jedná se o mimořádný opravný prostředek, popř. opravný prostředek sui generis k ochraně základních práv a svobod), přičemž se ale s konečnými právními závěry odvolacího soudu v kontextu projednávané námitky dá ztotožnit.
V rámci řízení o odvolání totiž odvolací soud (samozřejmě pokud to bylo obsahem odvolání) zkoumá jak dostatečnost provedených důkazů z toho hlediska, zda jejich souhrn úplně a všestranně objasňuje projednávanou věc a vylučuje jinou verzi rozhodnutí než tu, k níž dospěl soud v napadeném rozsudku (srov. §2 odst. 5 tr. ř.), tak i zda proces vyhledání, provedení, prověrky a hodnocení důkazů je v souladu s požadavky trestního řádu (srov. ŠÁMAL, P. a kol., Trestní řád. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3037). Jinými slovy přezkum důkazního řízení v rámci odvolacího řízení je kvalitativně i kvantitativně širší než přezkum důkazního řízení v rámci řízení o dovolání či ústavní stížnosti.
V rámci konkrétního aspektu a vyvrcholení důkazního řízení – hodnocení důkazů – odvolací soud přezkoumává, zda nalézací soud hodnotil důkazy v souladu s požadavky trestního řádu, konkrétně v mezích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a to tím způsobem, zda se při hodnocení důkazů nedopustil zjevného faktického omylu či zda takové hodnocení odpovídá požadavkům formální logiky (jinak řečeno zda úvahy o hodnocení provedených důkazů nejsou ve vnitřním rozporu). I pokud by odvolací soud k takovému závěru dospěl, zpravidla by napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, neboť nalézací soud je s provedenými důkazy na základě zásady ústnosti trestního řízení podle §2 odst. 11 tr. ř. a zejména zásady bezprostřednosti trestního řízení podle §2 odst. 12 tr. ř. nejlépe obeznámen a zná celkový obraz o projednávané trestní věci, přičemž se lze ztotožnit s tvrzením odvolacího soudu, že nalézacímu soudu nelze určovat závaznými pokyny, jak dané důkazy hodnotit. Z toho se odvíjí i ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., že odvolací soud při svém rozhodnutí smí z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, přičemž tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.
Z výše uvedeného plyne, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může soud druhého stupně toliko doplňovat, popřípadě korigovat v řízení o řádném opravném prostředku (ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Z odůvodnění odvolacího soudu je zřejmé, že tento postupoval podle výše zmíněných zákonných požadavků na přezkum rozsudku o vině a trestu obviněného v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud se po citovaném obecném poučení o mezích rozsahu přezkumu rozsudku nalézacího soudu z hlediska zásady volného hodnocení důkazů zabýval konkrétními námitkami obviněného v tomto směru a správně uzavřel, že obviněný toliko opakoval obhajobu z průběhu dosavadního trestního řízení, se kterou se nalézací soud správně vypořádal (str. 7-8 usnesení odvolacího soudu).
Odkazy obviněného na judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší soud shledává jako nepřiléhavé. Nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 658/14, a ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14, obviněný citoval patrně z toho důvodu, že akcentují nutnost pečlivého odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a důsledného vypořádání se s námitkami obviněného. V projednávaném případě odvolací soud, jak je shora uvedeno, adekvátně reagoval na veškeré námitky obviněného a jeho věcně správné úvahy jsou srozumitelně promítnuty do odůvodnění usnesení o zamítnutí odvolání z důvodu jeho nedůvodnosti.
Důvod odkazu obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 pak není vůbec zřejmý, neboť tento nález se týká stručně řečeno tzv. doktríny plodů z otráveného stromu, poněkud jinak řečeno otázky účinnosti důkazu, který byl proveden na základě kauzálního sepjetí s jiným důkazem, který byl proveden nezákonně. Takové, ani obdobné skutečnosti však obviněný v dovolání nenamítal.
V závěru dovolání obviněný stroze konstatuje nesprávné použití ustanovení o ukládání trestu nalézacím soudem, nicméně se spokojil toliko s tímto tvrzením, které nikterak více nerozvinul, tedy blíže neupřesnil, o jaké ustanovení trestního zákoníku se má jednat, z jakého důvodu ho nalézací soud nesprávně aplikoval a jaké ustanovení (pokud nějaké) mělo být správně aplikováno. Úkolem Nejvyššího soudu není domýšlet obsah námitek obviněného a dotvářet, či dokonce vytvářet jeho argumentaci, proto se touto námitkou blíže nezabýval (přiměřeně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 452/07, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. 6 Tdo 544/2015), přičemž je třeba mít na paměti, že námitky stran uložení takového druhu trestu obviněnému, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, jsou předmětem jiného dovolacího důvodu /§265b odst. 1 písm. h) tr. ř./.
Jelikož podané dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než je důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž neobsahuje ani námitky, které by bylo možné relevantně podřadit pod jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř., Nejvyšší soud jen z těchto stručně uvedených důvodů odmítl dovolání obviněného D. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu