ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.386.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 386/2016-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2016 o dovolání obviněného P. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2015 sp. zn. 8 To 418/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 45/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný P. F. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. 1 T 45/2015 uznán spolu s obviněným J. Č., vinným ze zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustili jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku.
Sám obviněný P. F. pak byl týmž rozsudkem uznán vinným i přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Za to byli odsouzeni oba obvinění, konkrétně obviněný P. F. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 20 měsíců.
Zároveň soud prvého stupně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému P. F. a obviněnému J. Č. povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, IČ 41197518, náhradu škody ve výši 10.241 Kč.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný F. odvolání v celém rozsahu. Odvolání podal rovněž státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever a to v celém rozsahu v neprospěch obou obviněných.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 11. 2015 sp. zn. 8 To 418/2015 v bodě I. na podkladě odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými tím, že společně v přesně nezjištěné době kolem 23:00 hodin dne 14. 12. 2014 po vzájemné předchozí domluvě o tom, že společně, a to i za použití násilí, odcizí malý motocykl poškozenému P. V., jemuž se obžalovaný J. Č. chtěl zároveň pomstít za dřívější napadení, když o svém úmyslu vyřídit si s ním účty předem zpravil i obžalovaného P. F., zabouchali na dřevěnou boudu postavenou v lese mezi obcemi K. a S. v k. ú. obce K., okr. P.-s., kterou poškozený P. V. užívá k bydlení, a když tento otevřel dveře, nastříkal mu obžalovaný J. Č. do obličeje slzotvorný prostředek, který za tímto účelem přinesl s sebou obžalovaný P. F. a na místě činu jej předal obžalovanému J. Č., pak obžalovaný J. Č. poškozeného kopl a mlátil pěstmi do obličeje a pokoušel se jej za vlasy vytáhnout ven z boudy, což se mu po pár minutách podařilo, načež ho venku před boudou opětovně mlátil pěstí a kopal do hlavy, přičemž obžalovaný P. F. si část útoku na poškozeného natáčel na mobilní telefon, následně oba obžalovaní poškozeného svázali a obžalovaný J. Č. jej varoval, že se nesmí ani pohnout, nebo ho zmlátí, a obžalovaný P. F. poškozenému z boudy vzal mobilní telefon nezjištěné značky a malý motocykl zn. Jawa 50, do kterého nalil přinesený benzin, a obžalovaný J. Č. poškozenému z boudy vzal dvě rozbrušovačky, mobilní telefon zn. Samsung S 3310, ruční pilku na železo a hustilku na kolo, a požadoval po poškozeném finanční hotovost, a když nalezl dvě peněženky, vzal jednu z nich, v níž byla částka 15 Kč, načež poškozenému odstranil všechna pouta a nutil ho jít s oběma obžalovanými až k hlavní silnici, kde u křižovatky silnic K.-S. oba obžalovaní společně vyhrožovali poškozenému P. V., že pokud to oznámí na policii, že ho zbijí, zavřou ho do jeho boudy a tu zapálí, následně oba obžalovaní z místa odjeli po silnici do obce H. na odcizeném motocyklu, v jehož řízení se střídali, a uvedeným jednáním způsobili poškozenému P. V. frakturu zevní stěny čelistní dutiny vpravo, frakturu nosních kůstek bez dislokace, rozsáhlý brýlový krevní výron v měkkých tkáních očnice oboustranně, otok pravé tváře a krvácení z nosu, drobné početnější oděrky v obličeji a ve vlasaté části na temeni hlavy, krevní výron na vnitřní ploše levé paže a zespodu na bradě a oděrky na zápěstích a dolní části bérců, pro které byl dne 15. 12. 2014 ošetřen ve Fakultní nemocnici Plzeň na chirurgické, stomatologické a ORL ambulanci,
přičemž obviněný P. F. řídil odcizený motocykl přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 6. 5. 2014 sp. zn. 2 T 157/2013, který nabyl právní moci dne 31. 7. 2014, uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 roku.
Odvolací soud pak předmětný skutek kvalifikoval u obou obviněných jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu se zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Obviněného P. F. uznal vinným též z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
V důsledku toho pak zpřísnil obviněným tresty odnětí svobody, konkrétně obviněnému P. F. uložil podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4,5 roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Trest zákazu činnosti mu na rozdíl od soudu prvého stupně neuložil. Dále zopakoval výrok podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obou obviněných nahradit společně a nerozdílně škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 10.241 Kč.
Odvolání obviněného P. F. pak výrokem pod bodem II. podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Uvedený rozsudek soudu druhého stupně obviněný P. F. napadl prostřednictvím své obhájkyně dovoláním v celém rozsahu, když v něm uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný v tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestných činů, pro něž bylo vedeno trestní řízení a pro které byl v konečném výsledku odsouzen. Opačný závěr soudu přitom nemá oporu v provedeném dokazování.
V trestním řízení totiž podle obviněného vyšlo najevo, že poškozený P. V., se kterým byl obviněný dlouholetým kamarádem, byl mlácen pouze obviněným J. Č. Toto tvrzení obviněného podle něj plyne přímo z výpovědi obviněného J. Č., přičemž klíčový svědek – poškozený P. V. – ho z jednání popsaného soudy nijak neusvědčuje. Rovněž nebyla prokázána okolnost stran natáčení části útoku obviněným, kdy ve znaleckém posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, je navíc uvedeno, že v mobilním telefonu používaném obviněným nebyly zjištěny žádné skutečnosti podstatné pro trestní řízení.
Obviněný dále v dovolání zdůraznil, že nebylo prokázáno jakékoliv jeho obohacení, stejně jako nebyla prokázána skutečnost, že by poškozeného vydíral či mlátil. Soud k opačnému závěru dospěl pouze na základě výpovědi spoluobviněného J. Č., která byla zcela nedůvěryhodná a účelová. Soud měl taktéž vyslechnout svědka V. P. mimo jiné ohledně vlastnictví předmětného motocyklu.
Dovolatel taktéž poukázal na to, že je osobou trpící lehkou mentální retardací, je emočně nezralý, impulzivní a snadno ovlivnitelný, k čemuž měl soud přihlédnout. Soud toto neučinil, načež ani nevyslechl ošetřující lékařku obviněného a pouze vycházel ze znaleckého posudku ze dne 15. 9. 2014, který byl opatřen v jiné jeho trestní věci.
Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a nahradil jej vlastním rozhodnutím, kterým obviněného v celém rozsahu zprostí obžaloby, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil písemně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten v něm nejprve zopakoval obsah jednotlivých rozhodnutí soudů nižších stupňů i dovolání podaného obviněným. Dále se vyjádřil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zejména pak k podmínkám, za kterých je možné tento důvod dovolání uplatnit. Přitom konstatoval, že rozhodnutí soudů netrpí nedostatkem spočívajícím v nesprávném provedení důkazního řízení a tudíž tato nejsou ani v kolizi s principy spravedlivého procesu. Obviněný též pouze opakuje svou obhajobu uplatňovanou v průběhu dosavadního trestního řízení, když jeho argumentace je poměrně obecná, přičemž vlastní interpretací důkazů a skutkových zjištění dovozuje, že se žádných trestných činů nedopustil. Ve skutečnosti veškeré jeho námitky pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Státní zástupce pak poukázal u jednotlivých trestných činů, kterými byl obviněný F. uznán vinným, na jejich zákonné znaky a taktéž na konkrétní části jednání obviněného, kterými je naplnil, a to včetně spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
V závěru státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby rozhodnutí bylo vydáno v neveřejném zasedání, a to i pro případ vyplývající z §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2015 sp. zn. 8 To 418/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pokud jde o jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.
Nejvyšší soud z obsahu předloženého spisu při konfrontaci s vydanými rozhodnutími soudů nižších stupňů shledal, že námitky obsažené v dovolání obviněný ve velké míře uplatnil již v předchozím řízení, zejm. pak v řízení před nižšími soudy. Soud nalézací, jakož i soud odvolací se s těmito námitkami plnohodnotně a přesvědčivě vypořádaly, což je zřejmé z odůvodnění jejich rozsudků.
Dovolací námitky nadto primárně směřují do oblasti skutkových zjištění soudů obou stupňů, přesněji řečeno do skutkových zjištění shledaných nalézacím soudem v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a korigovaných soudem odvolacím ve smyslu §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Přestože obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítá nesprávné právní posouzení skutku, jehož se měl podle meritorního rozhodnutí dopustit, ve skutečnosti výlučně napadá nižšími soudy učiněná skutková zjištění, způsob hodnocení provedených důkazů a jeho výsledky. Svým dovoláním se tak pouze domáhá, aby na základě jeho verze skutkového děje, k němuž dospěl vlastním hodnocením provedených důkazů, které je v rozporu se skutkovými závěry soudů, byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán a odsouzen. Jak je však zřejmé z poučení k deklarovanému dovolacímu důvodu, takový charakter dovolacích námitek nelze pod tento (ani žádný jiný) ze zákonem vymezených dovolacích důvodů podřadit.
Nad rámec hodnocení důvodnosti dovolání Nejvyšší soud dodává, že soudy prvého i druhého stupně dostály zákonným požadavkům ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř., neboť se řádným a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly se všemi skutečnostmi relevantními pro konečné rozhodnutí.
Soudy svá rozhodnutí opřely o výpovědi spoluobviněného J. Č., který se k jednání popsanému soudem prvého stupně zcela doznal a jeho výpověď byla od začátku trestního řízení konzistentní a věrohodná. Nutno dodat, že doznání spoluobviněného J. Č. zjevně nemělo příčinu v zištném motivu, když doznal, že poškozeného fyzicky napadal výhradně on, což je ostatně promítnuto i do tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně, kterou soud druhého stupně přejal do svého rozhodnutí. Důležitým aspektem při zjišťování skutkového stavu též bylo, že doznání spoluobviněného, ke kterému je potřeba vždy přistupovat obezřetně, bylo v podstatných rysech shodné s výpovědí poškozeného P. V., jakož i svědka R. D. Naopak procesní výpovědi obviněného F. byly soudy shledány jako účelové a nevěrohodné, neboť je v průběhu trestního řízení nikoli v nepodstatných bodech měnil, a její některé části v konfrontaci s ostatními provedenými důkazy působily zjevně nelogicky – důvod schování motocyklu do křoví, pokud by byl opravdu ve vlastnictví obviněného; jednání obviněného z důvodu strachu ze spoluobviněného J. Č., když obviněný celé inkriminované jednání inicioval apod. Nelze opomenout, že soud prvého stupně vždy při důvodných pochybnostech postupoval důsledně v souladu se zásadou in dubio pro reo – ve prospěch obviněného (srov. str. 7 - 9 rozsudku soudu prvého stupně).
Je třeba zdůraznit, že koncepce trestního řízení, která je promítnuta v příslušných ustanoveních trestního řádu, je nastavena tím způsobem, že gros důkazního řízení se odehrává v hlavním líčení (tj. před soudem prvého stupně) s jistými shora uvedenými korekcemi ze strany soudu druhého stupně. To je dáno mimo jiné tím, že jen takový soud, který důkazy provedl (byly uskutečněny přímo před ním) v souladu se základními zásadami ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení (§2 odst. 11, odst. 12 tr. ř.), je může patřičně vyhodnotit. Pokud poté nalézací soud unese svou povinnost řádného odůvodnění svého myšlenkového postupu při jejich hodnocení, které nevykazuje známky svévole či libovůle, nenáleží Nejvyššímu soudu takového hodnocení přezkoumávat. Lze shrnout, že soudy obou stupňů těmto povinnostem dostály a Nejvyšší soud se s odůvodněními jejich rozsudků ztotožnil, a proto na ně v uvedených pasážích odkazuje.
Přestože skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů. Jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
I když obviněný ve svém dovolání tuto vadu explicitně netvrdí, zdůrazňuje skutečnost, že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem V. P. za účelem prokázání, komu patřil předmětný motocykl a proč měl obviněný v batohu benzín. Rovněž odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl důkaz výslechem ošetřující lékařky obviněného, za účelem prokázání aktuálního zdravotního stavu obviněného.
Jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně a ve spojení s protokolem o veřejném zasedání o odvolání obviněného a státního zástupce (č. l. 1009-1013 spisu), provedení obhajobou navržených důkazů bylo zamítnuto pro nadbytečnost. Tento procesní krok odvolací soud odůvodnil tím, že z hlediska charakteru trestné činnosti jednak nebylo zcela rozhodující, komu patřil předmětný motocykl, a jednak by obviněný postrádal důvod použít se spoluobviněným násilí za účelem vrácení vlastní věci. Navíc z hlediska spolupachatelství by se ve vztahu k obviněnému J. Č. stále jednalo o cizí věc (srov. str. 8 rozsudku odvolacího soudu).
Pokud se týká poslední myšlenky odvolacího soudu, Nejvyšší soud se neztotožňuje s tvrzením, že z hlediska právní kvalifikace není relevantní, zda byl obviněný majitelem předmětného motocyklu, jelikož čin spáchal jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku. Pokud by totiž bylo důkazy prokázáno, že se tímto způsobem domohl svého motocyklu, nemohl by se předmětného jednání dopustit jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku (účastenství v širším smyslu), ani jako účastník v užším smyslu podle §24 odst. 1 tr. zákoníku, protože by zde chyběl znak objektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, totiž násilné jednání v úmyslu zmocnit se cizí věci . Předmětem ochrany tohoto ustanovení je totiž nejen osobní svoboda, ale i cizí majetek. V této části by se proto mohlo jednat o trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku (srov. zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979 č. j. Tpjf 33/79, uveřejněná pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Rozhodnou zde ale zůstává skutečnost, že z provedeného dokazování nad důvodnou pochybnost vyplynulo, že motocykl ve vlastnictví obviněného F. nebyl, což bylo zjištěno na základě výpovědí spoluobviněného J. Č., poškozeného P. V., jakož i následným jednáním obviněného F., který by v opačném případě neměl důvod ukrývat motocykl do křoví, což je též reflektováno v odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Lze proto uzavřít, že předmětný důkazní návrh byl soudem zamítnut v souladu se zákonem.
Neprovedení důkazu výslechem ošetřující lékařky pak odvolací soud přiléhavě odůvodnil tím, že místo toho provedl důkaz k prokázání téhož znaleckým posudkem vypracovaným dne 15. 9. 2014, byť v jiné trestní věci obviněného (srov. str. 9 rozsudku odvolacího soudu). Přitom relevantní poznatky o potenciální přítomnosti duševní choroby (v chápání trestním právem), jakož i přístup obviněného k páchání trestné činnosti a možnosti jeho nápravy, byly aplikovatelné i v projednávané trestní věci, která se odehrála v časové blízkosti s provedeným znaleckým posudkem, a to i s ohledem na předloženou lékařskou zprávu. Provedení důkazu z jiné trestní věci (v tomto případě trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 2 Tm 2/2013) ve veřejném zasedání nic nebránilo (č. l. 1010 spisu). Soud z něho dovodil konkrétní indicie, nikoliv souhrnná skutková zjištění, které poté náležitě zhodnotil při zjišťování skutkového stavu, přičemž strany trestního řízení měly možnost se k provedenému důkazu vyjádřit. Problém tzv. opomenutých důkazů tudíž v projednávaném případě nenastal, jelikož odvolací soud se jednotlivými důkazními návrhy obhajoby zabýval a následně věcně adekvátně odůvodnil jejich zamítnutí, což promítl do odůvodnění svého rozsudku.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že v konečném výsledku žádná z námitek obviněného uplatněných v dovolání nespadá pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto pouze z těchto stručně uvedených důvodů odmítl dovolání obviněného P. F. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Toto rozhodnutí pak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 4. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu