ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.907.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 907/2016-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 o dovolání obviněného L. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2016 sp. zn. 50 To 475/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 2 T 98/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. 2 T 98/2015 uznal obviněného L. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že
„dne 7. 12. 2014 v přesně nezjištěné době od 00.00 hod. do 02.45 hod. v obci P., bývalý okres P.-j., na ulici nedaleko budovy místního pohostinství po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl ranou do obličeje rukou sevřenou v pěst V. N., následně do něj strčil až poškozený upadl na záda na zem, kde jej obviněný zaklekl a opět jej několika ranami do obličeje rukou sevřenou v pěst napadl, čímž mu způsobil vychýlené zlomení střední etáže obličejových kostí v podobě zlomenin předních stěn čelistních sinů (vedlejších dutin nosních) s jejich vpáčením až o 4 mm nazad, zlomení nosních kůstek, zlomení zadní stěny levé očnice vychýlené až o 2 mm dovnitř a zlomení spodiny levé očnice bez výraznějšího vychýlení, vše se zakrvácením do čelistních sinů, krevní podlitiny v očních víčkách vlevo, krevní výron v dolním víčku pravého oka, krvácení pod spojivku levého oka, otřes mozku a drobné pohmoždění vpravo v temenním laloku mozku, kdy v průběhu napadení poškozený ztratil vědomí a obžalovaný jej na místě ponechal ležet na zemi a odešel, přičemž zranění poškozeného si vyžádalo jeho hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení v době od 7. 12. 2014 do 11. 12. 2014 a byl omezen v obvyklém způsobu života spočívající v nemožnosti výkonu výdělečné činnosti v době od 7. 12. 2014 nejméně do 19. 1. 2015.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (viz opravné usnesení téhož soudu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. 2 T 98/2015).
Za to obviněnému uložil podle 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu čtyřiceti dvou měsíců za současného vyslovení dohledu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný též zavázán k povinnosti nahradit poškozeným V. N. částku 62 540 Kč a VZP ČR, Regionální pobočce Plzeň částku 22 340 Kč,
Proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem ze dne 2. 3. 2016 sp. zn. 50 To 475/2015 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §145 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let.
Obviněný proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal následně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Konstatuje, že nalézací soud a po něm i soud odvolací ze zjištěného skutkového stavu vyvodily nesprávné právní závěry. Jedná se zejména o naplnění objektivní a taktéž subjektivní stránky pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Obviněný zastává názor, že pokud by se skutku vůbec dopustil, byla soudy užita nesprávná právní kvalifikace jeho jednání, které mělo být kvalifikováno nanejvýš jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Užití přísnější právní kvalifikace nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu a tato měla nesporně vliv i na výši uloženého trestu.
V další části dovolání obviněný přiznává, že si je vědom omezené přezkumné povinnosti dovolacího soudu ve vztahu k provedenému dokazování a zjištěnému skutkovému stavu, ale je přesvědčen, že se zde jedná o natolik zásadní rozpory mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, že je na místě uvažovat o extrémním nesouladu mezi těmito veličinami. To pak přímo vyžaduje ingerenci dovolacího soudu do rozhodnutí obecných soudů a na podporu tohoto svého stanoviska poukazuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu. Konkrétně soudům vytýká svévolné a tendenční hodnocení provedených důkazů, z nichž skládaly skutkový děj směřující k jeho odsouzení. Ačkoli znalecký posudek stanovil rozsah a druh zranění poškozeného jako lehké, soudy přijaly názor, že útok byl způsobilý k vyvolání těžkého ublížení na zdraví. V tomto směru se ale jedná o pouhou, ničím nepodloženou spekulaci. Zejména odvolací soud zcela rezignoval na popis subjektivní stránky jednání obviněného, tedy popis jeho vůle směřující k úmyslu způsobit svým jednáním těžké ublížení na zdraví. V této souvislosti pak dovolatel předkládá některé úvahy na téma pokusu trestného činu a vyslovuje názor, že soudy se nedůsledně vypořádaly mj. s požadavky vyplývajícími z ustanovení §39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku. Opakuje, že s ohledem na důkazní situaci nelze učinit přesvědčivý závěr o jeho úmyslném jednání, tím méně o tom, že byl veden úmyslem způsobit těžkou újmu na zdraví. V poslední argumentační části podaného dovolání pak obviněný kritizuje hodnotící závěry soudů vyplývající z důkazů, mj. zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozeného, a výsledné rozhodnutí soudů označuje v kontextu dalších důkazů za neudržitelné.
V samotném závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí, která touto změnou pozbudou svého podkladu a poté aby věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň-jih k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. Nejvyšší státní zástupce do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud nejprve posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). To se týká i námitky ohledně porušení zásady in dubio pro reo , neboť se jedná také o námitku procesní, nikoliv hmotněprávní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 6 Tdo 1090/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1222/2014 aj.).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že se „… z totožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci. “.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jednak zpochybňuje spáchání činu, za nějž byl odsouzen, zároveň ale namítá, že jeho jednáním nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho mínění se mohlo nanejvýš jednat o přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný ale současně založil své dovolání na tvrzení, že v jeho trestní věci měly soudy řízení zatížit podstatnou vadou v podobě tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy . Taková vada má zpravidla za následek mimořádnou přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu i v otázkách skutkových, jedná se tedy o výjimku z výše zmíněného pravidla (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
K posledně uvedené námitce obviněného ohledně tzv. „extrémního nesouladu…“ lze uvést následující. Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu výše namítanou vadu nezjistil. Výsledná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů jsou založena na provedených důkazech, jejichž výčet je obsažen v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 2 - 6, 8 a jejich hodnocení soudem je zachyceno zejména na str. 9 odůvodnění téhož rozsudku. Na v podstatě tytéž námitky obviněného obsažené již v podaném odvolání a jeho doplňku pak dostatečně reagoval odvolací soud ve svém rozhodnutí na str. 4. Nejvyšší soud nemá důvod důkladněji přezkoumávat skutková zjištění nižších soudů, když o nich nejsou důvodné pochybnosti (viz §2 odst. 5 tr. ř.), neboť jejich závěry vyplývají z provedených důkazů, které soudy hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V jejich postupu nebyly zjištěny žádné rozpory, natožpak extrémní, které mohou nastat pouze v případech, kdy skutkové závěry učiněné soudy neodpovídají žádné z v úvahu přicházejících variant vyplývajících z provedených důkazů. K žádnému takovému pochybení ze strany soudů nižších stupňů ale rozhodně nedošlo.
Pokud jde o další námitky obviněného obsažené v podaném dovolání, tak Nejvyšší soud shledal, že tyto částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou zjevně neopodstatněné. I těmito námitkami namířenými proti výroku o vině se ve své podstatě zabýval již soud druhého stupně, který je shledal nedůvodnými a výrok o vině vyjádřený v rozsudku soudu prvního stupně ponechal v platnosti.
Ohledně zmíněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné ve stručnosti uvést, že zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžká újma na zdraví je definována v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku, jako vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Je tedy vymezena dvěma podmínkami, přičemž se vždy musí jednat buď o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění a musí současně odpovídat některým z taxativně uvedených případů v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku.
Podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí poškození důležitého orgánu. Musí jít o takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek.
Rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) a dále v tom, že porucha na zdraví musí mít delší trvání /viz písm. i)/. Rovněž je nutné zdůraznit, že způsobit těžkou újmu na zdraví je možné jakýmkoliv jednáním (konáním nebo opomenutím), jehož následkem je těžká újma na zdraví, a přitom není rozhodné, jakých prostředků bylo při něm užito, zda šlo o jednání jednorázové nebo postupné a dlouhodobé.
Závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci.
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z hlediska shora uvedených znaků je nutné nahlížet i na čin obviněného. Je potřeba zdůraznit, že soudy obou stupňů se této otázce věnovaly, ale vlastní odůvodnění právního posouzení hrozící těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, spočívající v poškození důležitého orgánu (zraku - v důsledku dvojitého vidění), mohly poněkud podrobněji vyjádřit v odůvodnění svých rozhodnutí. Jejich výsledný právní závěr v daném ohledu je ale správný. Je totiž každopádně evidentní, že útokem obviněného v daném případě hrozila právě těžká újma na zdraví ve výše uvedeném smyslu (viz závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství) a lze zároveň konstatovat, že k jejímu způsobení nedošlo jen shodou okolností nezávislých na vůli dovolatele. Obviněný s ohledem na zvolený způsob a intenzitu útoku (údery pěstí do hlavy - obličeje poškozeného), který je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, musel vědět, že poškozenému může způsobit zranění charakteru těžké újmy na zdraví a pro případ, že se tak stane, s tím byl alespoň srozuměn. K takovému závěru stran formy zavinění (subjektivní stránky trestného činu) také dospěl soud prvního stupně, když ve svém rozsudku na str. 10 uvádí, že oba trestné činy byly spáchány v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Zde je třeba upozornit, že podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Tato forma úmyslu obviněného sice mohla a měla jistě být výstižněji popsána již ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, na což již upozornil ve svém rozhodnutí i odvolací soud, ale soudní rozhodnutí je třeba pojímat komplexně, tedy včetně jeho odůvodnění. Jak bylo již zmíněno výše, v odůvodňující části rozsudku okresního soudu je subjektivní stránka i u tohoto trestného činu hodnocena a výsledný závěr lze označit za zcela souladný se zákonem. Není tudíž opodstatněnou ani námitka dovolatele, že soudy pochybily ve svých závěrech ohledně naplnění objektivní i subjektivní stránky pokusu trestného činu podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku.
Jestliže dovolatel taktéž v této souvislosti soudům vytknul, že se důsledně nevypořádaly a nehodnotily do jaké míry se jeho případné jednání přiblížilo k dokonání trestného činu a jaké okolnosti a důvody tomu případně zabránily a poukazuje při tom na ustanovení §39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku, tak je třeba uvést, že minimálně odvolací soud na str. 5 svého rozhodnutí zmiňuje a poukazuje na závěr znalce, podle nějž k závažnému a trvalému následku (poškození zraku poškozeného) stačilo jen významnější vychýlení již zlomené lebky. Nelze tudíž pochybovat o tom, že v souvislostech a za podmínek v jakých k celému skutku došlo, to nebyl obviněný, kdo měl své konání plně pod kontrolou, tudíž k dokonání trestného činu těžkého ublížení na zdraví nedošlo pouze shodou okolností, nezávislých na jeho vůli. Při posuzování okolností významných pro výrok o vině se pak nelze dovolávat ustanovení §39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku, jelikož to se týká rozhodování o druhu a výměře trestu. Výrok o trestu však předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení učiněn obviněným nebyl. Dlužno dodat, že odvolací soud na základě odvolání obviněného zmírnil svým rozsudkem výrok o podmíněném trestu odnětí svobody, konkrétně způsob jeho výkonu i délku zkušební doby, a to nepochybně s ohledem na veškeré okolnosti konkrétního případu, které bylo možné hodnotit ve prospěch obviněného.
V posuzovaném případě tak lze uzavřít, že soudy opřely svůj závěr o vině obviněného o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly a plně tak respektovaly všechna rozhodná hlediska pro hodnocení důkazů vyjádřená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. bez projevu libovůle, resp. svévole, zvláště když dostatečným způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy, skutková zjištění (§2 odst. 5 tr. ř.), jakož i závěry právní (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 910/2007). Plně a srozumitelně pak vysvětlily i své hodnotící úvahy ve vztahu k namítané právní kvalifikaci jednání obviněného. Nejvyšší soud v projednávané věci z hlediska uplatněných námitek obviněného neshledal žádné okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu obou soudů, a které by nebyly v souladu se zákonem, včetně tzv. extrémního nesouladu mezi skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů, jejich hodnocením a výsledným skutkovým zjištěním soudů ve vztahu k přijatému právnímu posouzení věci.
Protože dovolací soud dospěl k výslednému závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů vytýkanými vadami netrpí, jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí pak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu